Tedy on to ani nebyl tak vandr, jako měsíční skautský tábor brněnských skautů a vlčat v Tatranské Lomnici. Byly letní prázdniny, úspěšně jsem ukončil první třídu chlapecké obecné školy a psal se rok 1948, kdy skaut byl ve svých posledních smrtelných křečích, než ho komanči úplně zavřeli včetně jeho vedoucích. To jsme tehdy ale netušili, byli jsme vlčata plná ideálů a starosti žádné. Až daleko později jsem ocenil odvahu a nasazení těch co nám tehdy tuto poslední velkou skautskou akci umožnili.

Z Brna jsme odjížděli, velká tlupa skautíků, bylo nás kolem stovky, z hlavního nádraží rychlíkem do Veselí nad Moravou, kde jsme přesedli do toho, co nás dovezl až do Popradu. Odtud už to bylo električkou do Tatranské Lomnice, co by kamenem dohodil. Odtud jsme se vydali po svých na krásné místo v okolí vily Stálé Zdraví. Krásné louky, hájky vysokých smrků a nedaleký potok dokresloval tuto letní idylu.

Starší skauti a vedoucí se dali do stavby stanů na podsadách na louce, z předem přivezených materiálů. „Hlavní stan“ našeho vedení a ubytování pro nás vlčata však bylo ve vile Stálé Zdraví. Byl jsem poprvé na delší dobu „mezi cizími“ i když mezi dobrými kamarády. Tím myslím, že doposud, když jsem někam na týden nebo i měsíc jel, tak to bylo vždycky k příbuzným.

Hotel Morava v Taranske Lomnici

Druhý den při nástupu, při vztyčování vlajky, jsme byli rozděleni do jednotlivých družin a každá dostala jméno a svého vedoucího. Jména družin byla podle různých zvířat. Vlci, Jestřábi, Káňata a my jsme byli Lišáci. Každá družina měla svůj „pokřik“, který prováděla při ranním a večerním nástupu. V paměti mě zůstal ten Jestřábů a náš, Lišáků.

Ať je léto nebo zima, jestřáb létá vždycky prima!

Naše jméno lišáci, všude světem burácí!

S čilostí vlastní klučinům od 6 do 10 let, což byla vlčata, jsme se hned od začátku ve volných chvilkách vydávali na průzkum okolí. Zjistili jsme, že po větvích vysokých smrků, které sahaly až skoro na zem, je možné se vyšplhat až skoro do špičky stromu, odkud byl nádherný pohled do okolního kraje a dokonce i přes střechu nedaleké, jednopatrové vily Stálé Zdraví.

Také jsme nalezli houštinu vytvořenou z kopřiv, které nám připadaly ohromně vysoké. Každopádně byly dvakrát tak vysoké jako tehdy my. Tam jsme se odvážili jen chránění v teplákové soupravě a uprostřed této houštiny jsme si vytvořili místo našich tajných schůzek. Měli jsme jistotu, že nás tam nikdo hledat nebude. Jedna z největších atrakcí byla místnost v jakémsi přístavku, či závětří vily Stálé Zdraví. Byla více jak z poloviny plná voňavého sena a my jsme se tam v tom seně váleli a do něj s výšky skákali.

Vila Stálé Zdraví v Tatranské Lomnici v r. 1948

Všichni jsme se stravovali v další vile, jménem Stará Morava, kde nám vařilo několik kuchařek. Ovšem jedlo se na „směny“, všichni najednou jsme se do relativně malé jídelny nevešli, tak jsme se naučili pěkně rychle se naládovat. Ostatně to nebyl problém, na čerstvém vzduchu nám vyhládlo a strava byla chutná.

Chodili jsme na výšlapy po okolí, dokonce jsme vyjeli lanovkou ke Skalnatému plesu a prohlédli si hvězdárnu, které se nyní říká astronomická observatoř. Do plesa nikdo nezahučel a tak to byl úspěšný výlet. Jak nás naši vedoucí uhlídali, to dodnes netuším. Zvlášť při dalším výletu kolem Studené vody a Studenovodských vodopádů. Toto bylo to pravé dobrodružství. Dva čilí skautíci hopsali po balvanech v korytě potoka a podařilo se jim do jedné tůně zahučet.

Zde nám bylo dvěma vedoucími názorně demonstrováno kterak zachraňovat tonoucí. Neváhali, skočili do ledové tůně a milé skautíky vytáhli. Jistě nikomu ze zúčastněných na zpáteční cestě moc teplo nebylo. Při večerním nástupu nám bylo promluveno do duše hlavním vedoucím, jako že máme dělat jen to, co nám je dovoleno nebo řečeno. Bylo to jako by hrách na stěnu házel. Hned druhý den jedno z vlčat spadlo s jednoho vysokého smrku a zlomilo si ruku. To, že se mohlo rozplácnout dočista, nám tehdy nedošlo.

Vyhlidka na Lomnický Štít z tábora

Abychom snad příliš nezvlčili, tak jsme občas pořádali soutěže družin ve zpěvu a nebo i krátkých „uměleckých“ výstupů. Dokonce nám bylo zorganizováno pravé kulturní vyžití, kdy nás jeden večer vpustili do sálu nedalekého a nóbl hotelu Morava, kde vystupoval kouzelník, varietní umělci a také brněnští bratři Kozderkové, kteří hráli na harmoniky a zpívali. Jednomu z nich, Ladislavovi, se za rok potom narodila nejmladší ze tří dcer, pozdější populární zpěvačka a herečka, Laďka Kozderková, která ve svých 37 letech předčasně podlehla zákeřné chorobě.

Táborový pobyt byl u nás, účastníků, výrazným úspěchem. To že jsem se domů vrátil s černým kašlem mě jaksi, na rozdíl od rodičů, vůbec nevadilo. Tento poslední skautský podnik na mě zanechal nesmazatelnou stopu a tak se celý život rád toulám, hlavně po krajinách kde ani lišky dobrou noc nedávají. Tím myslím krajiny divoké a neobydlené, jako Ohňová Země, Patagonie, Antarktida a v poslední době rudé pouště Klokaního vnitrozemí.

Než jsme opustili klec, co zbudovali komanči, tak jsem stačil intimně poznat všechny hory v tehdejším Československu, s důrazem na Vysoké Tatry, kde jsem se i po skalních stěnách sápal, pod převisy či ve sněhu přespával, na chaty vynášky prováděl a všemožně si ničil tělesnou schránku, která by asi už nefungovala, kdyby nebylo moderních náhradních dílů co dnes jednomu vmontují do těla aby mohlo fungovat dál.