Před časem uveřejnila Zana v Rozcestníku vyprávění o svém velikonočním výletu na Sedlčansko a do souvisejícího alba na rajčeti zařadila pět fotografií nové kamenné křížové cesty v Petrovicích. Kolem této cesty se strhla na Zvířetníku poměrně vášnivá diskuse a já jsem veřejně prohlásila, že se na tu cestu zajedu podívat.
Kvůli počasí a různým nečekaným rodinným spletitostem jsem se k tomu dostala až teď, tedy téměř přesně za dva měsíce. Ale asi to tak mělo být. Krajina je letně zabydlená zelení a mně se mezitím nabídla za průvodkyni Alena s Maxem, která bydlí poblíž. A navíc jsem narazila v časopise na tipy na další křížové cesty na Sedlčansku. Když jsem to všechno slepila s plánovanou prohlídkou křížové cesty v Miličně, vznikla poměrně zajímavá a, jak se později ukázalo, také velmi náročná trasa. Natolik náročná, že jsme nakonec vypustili prohlídku křížové cesty v Počepicích. Ale protože se velmi podobá cestě v Jesenici, nakonec je to vlastně dobře, protože tři křížové cesty, které jsme prošli, se od sebe navzájem dostatečně liší ztvárněním i dobou vzniku.
Snažila jsem se poctivě fotit každé zastavení, ale když jsme byli na vrcholu Kalvárie v Jesenici, volala mi dlouze Bára z Mnohopsína. Kvůli časovému plánu jsem se snažila ji vyslechnout a současně fotit, ale doma jsem zjistila, že mi jedno zastavení pravděpodobně chybí. Zkoušela jsem se ho dohledat na internetu, ale nenašla jsem nic. Vzhledem k tomu, že v Jesenici je oproti obvyklým křížovým cestám jedno zastavení vynecháno a jedno naopak přidáno, nejsem si tedy jistá, jak vlastně přesně tato cesta vypadá, zda něco chybí nebo ne.
Doma jsem pak přemýšlela nad článkem a uspořádáním alb – původně jsem chtěla seřadit cesty pěkně za sebou, tak jak se mají procházet. (Záměrně píši „jak se mají procházet“, protože Petrovskou cestu se nám podařilo projít v protisměru, na některých fotografiích je to znát, tak se radši přiznávám rovnou.) Ale pak jsem si řekla, že když k sobě seskupím shodná zastavení jednotlivých křížových cest, může vzniknout zajímavé srovnání.
Nechtěla jsem použít názvy zastavení tak, jak jsou uvedena na cestě miličínské, která je ze všech nejstarší, a začala jsem hledat na internetu varianty. Čím déle a podrobněji jsem hledala, tím jsem byla nad různorodostí názvů překvapenější. Jako příklad uvedu názvy dvou zastavení, pořadí zdrojů je zachováno. (První je Miličín, druhé Petrovice, ostatní jsou z internetu.)
1. zastavení:
Ježíš k smrti odsouzen – Ježíš je odsouzen k smrti – Smrtelná úzkost Ježíšova v Getsemanské zahradě – Pán Ježíš je vydán na smrt – Pilátův soud – Ježíš je odsouzen na smrt – Ježíš odsouzen na smrt – Odsouzení
13. zastavení:
Tělo Ježíšovo sňato z kříže – Ježíš je sejmut z kříže a položen do klína matky – Ježíš položen Marii do klína – Tělo Pána Ježíše položili Matce na klín – Ježíšovo mrtvé tělo na klíně matky – Ježíš je sňat z kříže – Ježíšovo tělo sňato z kříže – Na klíně Matky
Pro označení fotografií jsem si nakonec vybrala prosté a strohé nápisy meditativní křížové cesty, zde poslední v pořadí. A při tom hledání se mi definitivně potvrdilo, že můj článek nemůže být o historii a významu jednotlivých křížových cest, ale že musí být o lidech. O našich předcích, kteří žili daleko více spjati s rytmem přírody a potřebovali se opřít o víru a ukotvit sami sebe v krajině, a proto budovali v souladu se svým viděním světa kapličky, křížové cesty, Boží muka. A současně odpradávna uctívali posvátné lípy a duby, studánky i kameny – to všechno pro ně byl domov, který byl jimi chráněn a opečováván po celá staletí.
Také musí být o lidech, kteří přes drastické přetržení kontinuity oběma velkými válkami v minulém století, a zejména následnou komunistickou totalitou, dokázali v posledních dvaceti letech pozvednout povalené kříže cest svých otců a matek a nabílit zase Boží muka na mezi, i když už třeba sami nevyznávají jejich víru. Ale vědí, že tradice pomáhají vytvářet dobrou budoucnost. Musí být o lidech, kteří pomalu vrací opravdový život do malých obcí a městeček, protože pochopili, že je to jen na nich, jak se budou ve svých obcích cítit, a že co udělají, dělají i pro své děti.
Tohle vyústění svých úvah po putování jsem předpokládala, je to ostatně mé dlouhodobé osobní téma, to drobné občanské zvelebování obcí a jejich okolí. Co jsem ale rozhodně nečekala je to, že mě mapování křížových cest přivede k úvahám o svobodě, která je nám dána a se kterou bychom se měli naučit žít. Měli bychom si vštípit, že si můžeme zvolit, kterou křížovou cestou projdeme. Můžeme si dokonce zvolit, jakou křížovou cestu postavíme – pravda, to už dá hodně práce a úsilí, ale je to uskutečnitelné. Můžeme si i zvolit, že nechceme žádnou křížovou cestu, a můžeme procházet krajinou, kde takové cesty nejsou.
Svá zastavení na cestě můžeme nazývat volně, podle svého. Když jsem se probírala tolik si podobnými, přesto ale významově velmi odlišnými označeními jednotlivých zastavení, vytanulo mi na mysli hledání významu slova timšel ve Steinbeckově románu Na východ od ráje. Staří čínští učenci dlouze studovali, dokonce se kvůli tomu naučili hebrejsky, aby došli k poznání, že to slovo znamená můžeš.
Onu knihu jsem četla už dávno, ale slovo timšel ve mně zůstalo. A teď jsem ho nalezla v křížových cestách. Říkají mi, že si mohu vybrat z mnoha správných možností. Svou cestu, svá slova, svůj život. Nebylo tedy vůbec marné to mé sobotní trojité křížové putování, tohle poznání za trochu potu stálo. A pak, viděla jsem na vlastní oči onu nešťastnou petrovickou cestu. Jsem tomu moc ráda, protože ona je z těch tří navštívených pro mě ta nejkrásnější. Splývá s krajinou a člověka váže víc k zemi, aniž by cokoli ztratila ze svého duchovního poselství.
A ještě jeden přínos pro mě to křížové putování má. Při hledání názvů zastavení jsem na internetu narazila na neobyčejnou křížovou cestu, o které jsem nevěděla, ačkoli denně kolem lhoteckého kostelíka jezdím. Určitě se na ni pojedu co nejdřív podívat, protože mě její vznik i ona sama neobyčejně oslovila (viz první odkaz).
Člověk má někdy doslova pod nosem hotové poklady, a ani o nich vůbec neví. Přitom to chce se jen trochu lépe rozhlédnout kolem sebe. A jak to říkal onen neznámý mnich terrovi? Více pokory, bratře. Více pokory, sestro.
Odkazy:
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/krestanstvi/_zprava/233635
http://www.ceskasibir.cz/dok/d49.php
http://ceskasibir.cz/casas/kalvar.php?1
http://www.neustupov.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=10424&id=16005&p1=2043
http://www.jesenice-obec.cz/vismo/galerie2.asp?id_galerie=2199&id_org=5865&p1=2718
http://www.sedlcansko.cz/krizove-cesty/
http://www.petrovice-obec.cz/krizovacesta.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Křížová_cesta
http://www.pastorace.cz/index.php?typ=texty&sel_char=K&sel_tema=55&sel_podtema=322
http://www.ruzenec.cz/Modlitby/krizovacesta.htm
Fotografie najdete zde
Není to náhoda? Mlaďoši odjeli na dovolenou a já vyhledávám na netu a v moudrých knihách zajímavá až mystická místa na naší rodné Hané, které hodlám zkouknout. Jsem pravda limitovaná počasím, Adyskem a faktem, že dovedu řídit kdovíco kromě auta 🙂 Naštěstí pes je zvyklý jezdit v košíku na kole a u nás na Hané těch převýšení zase není tolik, tak to pojmeme cyklisticky. Hned se jdu podívat po křížových cestách v okolí, zdá se mi to jako výborný nápad. Dík za tip a krásný den.
…místa, kterÁ… je moc horko 🙂
Hanko, mohu být osobní a zeptat se, na přesnější místo, kde se na Hané pohybuješ? Naše smečka žije na okraji Hané pod Chřiby…
rovněž se mi podařilo stát se ňoumou aňoňymní (sweat)
Tak to já jsem spíš z druhého konce, od Blaťácka, s výhledem na Nízký Jeseník 🙂
Dnes jsem se nedostala dřív Ti vyjádřit dík za přiblížení a porovnání několika provedení křížových cest. Je obdivuhodné, že se dneska v tom uspěchaném světě najde pár lidí kterým není lhostejné dílo předků a pokračují v něm i v současné krajině. Aleno, jsi všestranně aktivní, šikovná a nevím co ještě, ještě jednou dík.
Milá Marsko (inlove) , děkuju Ti – moc hezky se to poslouchá 🙂 , ale mnohem víc toho bohužel neznám, neumím a nestíhám. 😡
Dnes jsem tu pozdě a teprve dočítám.
Milá Vave, dnešní téma je tak silné . Budu raději mlčet a přemýšlet o cestě životem. Děkuji,je to krásné a prožitkové. (h)
Milá Jenny, děkuju Ti. (h)
OT- dneska jsem byla na výletě v Lednici. Už jsem tam byla mockrát, ale v posledních letech ne a chtěla jsem vidět knížecí apartmány- to je ten nový okruh. No, byla jsem dost zklamaná. Nejen že do malých pokojů knížecích apartmánů narvali přes 30 lidí, a tak jsem viděla jen to kolem sebe a nemohla si ani přejít do jiného rohu. Ale já si pamatuju park z doby, kdy se o něj starala zahradnická škola. Nádherná, úžasná. Dneska je dost příšerná. Minimálně polovina záhonů francouzký park ani nepřipomíná. Jsou zaplevelené, odkvetlé a vůbec děs běs. To ani nemluvím o tom, že v zámku nemají květinové vazby , ale olezlou sušinu, co vypadá dost stará. Na to, že tvrdili, že jsou nejnavštěvovanější památkou v republice, jsem byla oproti dřívějšímu stavu hodně zklamaná.
A s tím propadem návštěvnosti je to pravda. Na prohlídku jsme šli za 15 minut, žádné za 4 hodiny nebo objednávky předem, jak bývalo v Lednici v minulých letech zvykem.
Aspoň že procházka na minaret byla pěkná. Nahoru jsme nelezli, ale courali kolem.
Děkuju vám všem za dnešní příspěvky. (h) Jsem moc ráda, že se vám cesty líbily stejně jako mně.
moc pehné Alenko (h) a já se jdu přisunout blíž k postýlce, protože malej má voči jako baterky, „hovoří“ s tučňákem, směje se tomu a občas se zakousne do deky, takže NESPÍÍÍÍÍÍÍ 😀 mávám velice ba přímo tuze a Jováskům děkuji za príma Rozverníček, ten dám zítra k dobru. Pááááá 🙂
Kačíííí (h) , medveď pro Zrzečka pěkně spinká v Modřanech – nejdřív byla zima a pršelo, teď je hic a to já zalézám pod zem. (nod) Ale bohdá se sejde volný čas s počasím a vyvenčíme Majora i chlapečka. 🙂 (inlove)
Křížové cesty jsem se nějak snažila nevidět. Ono to bylo k uzoufání. většinou poničení až běda. Pak jsem zatínala zuby i u sv. Václava, který je u trati mezi Čelákovicemi a Lysou nad L. No, nikdy jsem vandaly nechápala. Tak jsem kolem takových památek chodila se zaťatými zuby. A mezi tím mi ušlo, že je spousta jiných, které jsou udržované. Díky Vave. Díky i za to srovnání. Musím se líp dívat. (h)
Na vandaly by to chtelo zavest Singapursky model. Par rakoskou pres zadel a ono by je to priste ani nenapadlo.
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) Stěžuje si pan Šindelář v domově důchodců na svou manželku: „Nevadí mi, že kouří moje cigarety, pije moji slivovici a sebere mi důchod, ale když si sedne k obědu a směje se na mě mýma vlastníma zubama, tak to už je moc!“ .(*)
~o) Vinšuju všem přítomným hezký večer, klidné sny a hezky se vyspinkejte. ~o)
Jovásku! (inlove) (chuckle) (rofl) To už je opravdu vrchol drzosti! (rofl)
To už je fakt příliš! Díky, Jovásku (y) (rofl) .
No, a jak by se mu líbilo, kdyby se na něj smála zubama pana Patočky? (chuckle)
Tak jsem i na ČT 1 a na NOVĚ shlédla reportáž od nás z Maršova o té nešťastné svatbě, je to smutné, umím si představit, kam sletěli, znám to tam dokonale. Přeji hlavně nevěstě, aby se uzdravila a nebylo to zranění hrudní páteře vážné! Trochu se mne dotkl výrok policejního mluvčího z Trutnova, že se neštěstí stalo na „zřícenině“, což vůbec není pravda, lesní hrádek je zachovalý a krásně zrekonstruovaný, jen ten mostek zkrátka nevydržel nápor tolika lidí. Když jdou jako husy dovnitř a jako husy zase ven, jde to, ale tolik lidí najednou zkrátka neunesl. Je to smutné. Mluvila jsem s kluky od dobrovolných hasičů od nás z Maršova a říkali, že to bylo opravdu ošklivé, dlouho už neřešili podobný případ.
Lednička v mém pidibytečku „odešla“, aniž by pozdravila na rozloučenou. Tak jsem jí vyklidila, vymyla a volala pomoc. Přišel pán, čekala jsem asi hodinu a byl tam, fakt dokonalá služba! Neměl ten správný termostat, takže prý až v pondělí, no to už je teď stejně jedno! Nicméně vstoupil, Melíška jsem držela na ruce, ten šel pochopitelně vítat, Zrzínek byl v pozoru na křesle. Jakmile toho hromotluka spatřil, zmizel za pohovkou a zmenšil se na kotě tak týdenní. Pán přičapl a začal drbat Meldu, ten se rozplácl způsobem sobě vlastním na zádíčka, hodil bříško a začal vrnět. On fakt není normální kočka, je to klon s plyšákem! A najednou se zpoza pohovky vyloupl Zrzínek a žárlivě přihlížel. No, pán byl fakt šikovný, ale fakt hromotluk, takže když natáhl tu svou tlapu jeho směrem, Zrzín zmizel jako pára nad hrncem a vylezl až za hodinu po jeho odchodu. Tak jsem zvědavá, co bude zase dneska v noci a zítra ráno!
Také jsem to v televizi viděla. Ten příkop, do kterého sletěli, byl na první pohled nepříjemně hluboký. Nevěsta asi měla smůlu, že byla někde uprostřed a moc bych za to nedala, že letěla první a na ni napadali další. Je mi to líto, měl to být pro ni a jejího partnera ten nejkrásnější den a zatím…. Říkali, že se snad byla schopna hýbat, tak doufám, že to nebude mít pro ni trvalé následky.
Ten hrádek jako zřícenina nevypadá ani náhodou, ale u té lávky se viklalo zábradlí a kdo ví, v jakém stavu opravdu byla. Dřevo na povětří odchází dříve. V každém případě mostek vypadal dost křehce a svatebčané mohli použít hlavy a nechat tam vyfotit pouze ten pár, možná tak ještě s oddávajícím nebo se svědky. Bohužel už se stalo, po bitvě je každý generál..
A Zrzeček bude za chvíli určitě stejný mazel jako Melíšek. To je prima, že se kluci tak brzy skamarádili a Zrzounek se určitě bude zdatně opičit. Přece si nenechá ujít nějaké to pohlazení. Kdo ví, co všechno už v životě zažil.
Tak jsem se konečně dostala k přečtení a prolétnutí fotek. Moc se mi líbí, co jsi napsala, Vave, určitě se k tomu ještě vrátím. Mluvíš mi z duše, když se zmiňuješ o předcích, jejich víře, vztahu ke krajině, která je živila, přesně tak to cítím, jenom to neumím napsat tak hezky jako ty. A hodně těch sakrálních stavbiček má svoji historii, jsou třeba vyjádřením díků za uzdravení dítěte, přežití války a podobně. Jsem ráda, že se obecně petrovická křížová cesta líbí, já si na ní nesmírně cením už toho nápadu, té snahy něco po sobě zanechat, po mrtvolném tichu, které na vsích panovalo za komunistů, je to hrozně povzbuzující.
A moji roli v celé záležitosti Vave velmi přecenila, v podstatě mě s sebou vzali na petrovickou křížovou cestu, což jsem byla moc ráda. A našla jsem i fotky, to je milé překvapení. Stařičký pejsek se jmenuje Žaník, nechala jsem mu útulkové jméno, protože tam byl moc dlouho a myslela jsem, že na něj bude slyšet. Vzala jsem si ho na dožití, ale už je se mnou neuvěřitelné tři roky.
Píšu asi zmateně, jako naschvál pořád někdo něco chce a dostavují se objednaní řemeslníci.
Vave, děkuju za návštěvu, a pozdravuj nezapomenutelnou Andulku.
🙂 Ali, moc jsem myslela na králíčky – láska Anky k nim byla až příliš vášnivá (chuckle) , tak doufám, že to přežili bez újmy. (h)
Kdepak, králíci jsou otrlí (Max jim leze až do kotce). Ale to Andulčino odhodlání bylo neuvěřitelné, chudinka malá, jak potom trpěla uvázaná. Myslíš, že by jí udělala radost králičí tlapka?
Malé O.T.: naše Baysha má ještě tři volné brášky, tak kdybyste náhodou někdo věděli o někom, kdo by chtěl báječného labradořího kluka, dejte vědět:-) portréty kluků tady: http://www.riverdance.wbs.cz/Stenatka–Puppies.html
Nevím, proč se kluci tak špatně udávají… 🙁
No to jsou prdelky batolivé půvabné. 🙂
Neuspěla jsem u známé, čerstvé maminky, která chtěla ke kočárku ještě vodítko – dostala od známých míchaného huski(-yho?), bílý s černým jedním obočím + pár flíčků po těle, prej až ho uvidím, upadne mi jazyk závistí, a prej od začátku chodí jak dokonalý kočárový pes.
Tak ať se kluci udají do dobrých rodin. (f)
držím palce ať se dostanou do dobrých rukou! 🙂
O.T. Pro YGU a Louk: Ďoučata, to jsem se zase pobavila nad vašimi komentáři pod Krejgovou galerií (inlove) Díky!!!
To je mi ale příjemné čtení a pokoukání. Tak trochu mi zavání mou prací školu ukončovací. Jako téma mám drobné církevní stavby-a furt ještě nevím, co vlastně budu psát. Ale musím to brzo rozhodnout, zatím mám jen takovou tu teoretickou všeobecnou část a lehce historii území. Křížové cesty jsou v užším výběru, spolu se smírčími kameny (taky boží muka a studánky by to mohly být.) A v srpnu to pak s holkama oběháme, nafotíme, popíšeme a sestavíme a dopíšeme a v září předáme panu docentovi k vyjádření.
A taky musím sehnat oponenta (jednoho jsem už sehnala, ale nějak se mu do toho asi nechce, bo přestal komunikovat, chjo 🙁 )
To máš pěkné téma, milá Týno. (inlove) Bubu mi teď poslala moc zajímavou křížovou cestu v České Třebové – ale to je asi pro Tebe dost z ruky.
Všimla jsem si, že malé říkáš Sváťa, to se mi moc líbí. 🙂
Jo, Sváťa, do Stelly musí holka dorůst, je to takový velký jméno pro mimoucha. Stejně, jako musí dorůst Anče do Faustýny
A hlavně, Andulka nějak neumí říct Stella-místo toho z ní lezlo něco jak Tele 😀 -ale Sváťa jí docela jde
(inlove) Holčičky se mají, jsou jako malí indiáni – jedno jméno pro dětství, druhé pro dospělost. 🙂 (h) To mě okouzluje.
hele – a toho oponenta máš mít z jaké oblasti?? Historika? – popros třeba Baty. Krajináře ? Tam by se mohli uplatnit terrovic… Prostě napiš na Zvířetník podrobnosti … to by bylo, aby se pro tebe oponent nenašel… (rofl)
To je možností několik. Památkář, historik, architekt, farář, stavební ing, krajinář, …
V Katolickém týdeníku měli ne moc dávno referát ze soutěže dětí a mládeže v evidování drobných církevních staveb, nebyl to snad ani první ročník, až budu mít chvilku, zkusím Ti to vygůglit, tam by se kromě věcných informací dala najít i smečka specialistů kolem toho. Kdyby oponent jó nebyl, tak pokud by vzali specialistu na dějiny mezinárodních vztahů a diplomacie mezi válkama, tak klidně… (chuckle) (rofl) koneckonců historie je jen jedna a kunsthistorikům fušuju do řemesla celej život.
Vavísku – tvůj článek se mi moc líbí – o fotkách nemluvě. Moc ti za něj děkuju.
Pořád nad ním přemýšlím, ale vyjádřit se nedovedu. Možná až večer, až budu mít trošku klid a líp si myšlenky srovnám.
Milá Ygo (inlove) , jsem ráda, že Tě vyprávění a obrázky zaujalo. To je možná mnohem důležitější, než k tomu něco říkat. 🙂 Ale zas na druhou stranu – jsem moc zvědavá na Tvůj názor. (wasntme) 🙂 (h)
OT: Prosim o krapet palcodrzny. Nas kamarad Steve, s Chetem se znaji a muzicirujou uz pres 30 let, jde dnes dopoledne na operaci odstranit melanom na zadech. Potvora melanom byl atypicky a nez prisli na to, ze to je opravdu melanom, tak se potvora rozlezla. Je to ten samy kamarad, kteremu pred vanocema umrel nejstarsi syn na nasledky mladicke nerozvaznosti – pohreb mel den pred stedrym dnem. Tahle rodina potrebuje zaslouzeny klid – jsou to dobri lide.
Držím (y) , snad to bude na tu dálku něco platné.
Pamatuji se na ten smutný příběh, Hani. Kamarádovu držím všechny palce!
(h) (y) (h)
držím… (y) (y) (y) (h)
(y) (h) (y) (h)
(h) (y) (h)
(y) (h)
(y) (y) (y) (y)
(h) (y) (y) (y) (y) (y) (h)
(y) (y) (y)
Držím, chudák celá rodina (h) (y) (h)
Držím a modlíme se fest! (y) (h)
(y) (y) (y) (y)
Držím všechny palce co najdu (y) (h)
Držííííííííííííím i palce u nohou (y) (y) (y) (h)
(y) (y) (h) (y) (y)
Vavísku, krásné vyprávění. I my máme v Horním Maršově Křížovou cestu velmi zajímavou a velmi netradiční. Od roku 1854 vede na Starou horu. Až do roku 1966 byla krásná a sloužila svému účelu, pak přišla větrná kalamita a poškodila jednu část a pak už byla jen a jen ničena vandaly, kteří zlikvidovali i těžké kamenné podstavce. Křížová cesta ústí u kaple sv. Anny, která byla postavena v roce 1752 a postavila ji místní rodina Benschů. Jejich chalupa stojí vedle kapličky, bohužel neobydlená a polorozpadlá. Po roce 1989 začala parta nadšenců z Horního Maršova cestu opravovat a dnes je v použitelném stavu nejen cesta samotná, ale také všech 14 zastavení funguje. Malby jsou pojaty velmi moderně, netradičně, o to je Křížová cesta dnes zajímavější. Opět se bude u nás v Horním Maršově pořádat obnovená pouť sv. Anny, a to každou neděli před svátkem sv. Anny (26. července), takže se těšíme a součástí pouti jsou nejen místní atrakce – např. divadelní představení v podání maršovských občanů, místní country kapela, pozvaní hosté, ale také výstup ke kapličce právě Křížovou cestou. Kdo to nemáte daleko, přijeďte se k nám podívat, stojí to za to!
Karolínko, děkuju! (inlove) Taky bych Tě ráda poprosila o obrázky z vaší obnovené křížové cesty. Moc jsi mě potěšila svým vyprávěním. 🙂
Pozdravuj kočičáky – hihi (chuckle) , četla jsem včera! Možná by bylo lepší, kdybys spala v šermířské masce! (cat) 🙂 (cat)
Nějaké fotky pořídím určitě. Ta obnovená cesta je opravdu krásná, jsme na ní náležitě pyšní, protože „zamakali“ všichni. Dneska ráno jsem zaspala. Probudila jsem se klasicky v 5.30, dala kosourkům, došla si na hygienu a zalezla zpátky. Usnula jsem jako špalek, klasicky na břiše, Melíšek se mi uvelebil na zádech a spali jsme jak broučci. Zrzínek ležel na křesle. Melda vrněl až se okna třásla a Zrzínek nás pozoroval. Já jsem se v cca 7.00 probudila a co nevidím – Zrzínek leží spokojeně vedle mne v posteli, vedle něj jako nudlička natažený Melíšek a chrápali oba. Úžasný pohled na zrzavočerné dlouhé živočichy, spokojeně oddychující vedle sebe. Zrzínek pak, když jsem vstávala, utekl do svého bydlíku, ale už jen to, že tam spolu tak krásně spinkali bylo krásné! Příště jdu do postele s foťákem.
Jůů Karolínko, to bylo ale hedvábné zaspání – tak si říkám, že se z vás stává úžasná trojka. Posílám pusu na čumec oběma hedvábníčkům.
No, ještě to tak radostné není, pořád se bojí a je ve střehu. Mazlí se, vrní, motá se mi okolo nohou, nechá se pohladit, občas sekne, ale to jen tak, aby se neřeklo, že to mám tak jednoduché. Ale když ho hladím, cítím to napětí v tělíčku, cítím, jak je našponovaný a strnulý. Ale už je situace taková, že přijdu domů a uvítací výbor už není jen Melíšek, ten vždycky stojí za dveřmi, pozná už mé kroky, vítá a hned by vzal roha. Zrzínek vyleze také, postaví se doprostřed místnosti a mňoukne na pozdrav. Pak se mi jde motat kolem nohou. Melíšek zatím v náručí dává najevo, jak mne rád vidí a pusinkuje mi nos. Přitom nastavuje bříško k podrbání. Pokud rovnou nehodí za dveřmi zádíčka, abych odložila tašky a šla drbat pupík, tak si ho nechá drbat v náručí. To Zrzínek zatím na ten svůj puntíčkovaný pupíček nedá sáhnout. Ale po měsíci jsme učinili opravdový pokrok!
Ale prosím Tebe, to je po tak krátké době zázrak, všecky tři kočky v jedný posteli jsem našla JEDNOU, po 9 měsících, a to eště byly oddělený mnou. Umíš si představit, jak taju, když některá k některé omylem přiskočí na stůl, na linku, do křesla, do postele, kamkoli, tu druhou tam nečeká, a nezačne fackování, ale očuchnou se tlamičky?
Což mi připomnělo, že dnes v noci přišla Bětí točit se mi na polštář prdelkou na nos, hlavičkou na ruku, a našla jsem jí dvě nové škvárky za krkem a pod krkem. Evidentně se tu za mými zády škrtí navzájem s Pusinou všema osmi tlapkama, asi thajský kočičí box; Babetka to nebyla, Babetka panterce uhne anebo si s ní dočista i občas hraje na hoňku.
Ostatně Pusina: Kdy to tak lilo a bouře? Lilo, bouře, úterý odpoledne, jdu přečíst, kde jsou zalezlý kočky, jestli se třeba moc nebojej´, Pusinka chrněla rozpláclá tak důvěřivě na dece, že jsem se s dojetím naklonila, že se zblízka podívám na tu naši drobinku, civím z dvaceti cenťáků a mrsk a SYK! a kobří oči mi civí do nosních dírek. V druhé půlvteřině zjistila, že jsem to já a spustila vrnění, no ale to už jsem se leknutím málem houpala na lustru. 🙂
Jen vydrž – do roka budeš mít jednu míchanou kočku s dvěma ocásky.
Chce to čas, ale hlavně, že jsou viditelné pokroky 🙂 (cat) (cat)
Chystala jsem povídání o lesním hrádku Aichelburg a také o znovuobnovené Křížové cestě. Už někde mám navržený koncept povídání, jen jsem ještě chtěla trochu zapátrat v chytrých knihách archívu Horního Maršova. S hrůzou jsem se ale teď dočetla, že právě na Aichelburgu se dneska fotili novomanželé na novém mostku, který se pod nimi zřítil, nevěsta má těžké zranění páteře, pár dalších zúčastněných zlámané ruce-nohy, je to tragédie, v den, kdy má být nevěsta nejšťastnější letí do nemocnice vrtulníkem. Tak to je mi moc líto! Držím jim všem moc palce, člověka to vždycky rozesmutní, když se něco podobného stane v místech, která tak dobře zná!
Na Aichelburgu jsme byli pred 14 dny, byli jsme nadšeni jaká to byla pěkná cesta a křížovou cestu jsme už nestihli, ale stačila jsem si všimnout pár spodních zastavení – určitě se sem musím ještě podívat. Svatebčanů mi je samozřejmě líto.
A celou cestu jsem si říkala, že někdo ze zvířetníků se v Maršově určitě vyskytuje, ale nemohla jsem si vzponemout, kdo. 🙂
Zcela OT, vzkaz pro slovenské zvířetnice (Vave se moc omlouvám): kdybyste o víkendu neměly nic lepšího na práci, přijeďte se mrknout do Šamorína-Čilistova; za chvíli tam odjíždíme na prodloužený víkend. Nás poznáte podle červených triček s bílými emblémy a vsadkami. Víc zde: http://www.dragonboat.cz/terminove_listiny/2010/12-sprint_world_cup/
Pěkné, Vave, pěkné. Všechny 3. Ať už tradiční, naivně dětská a ta nejnovější, přitom nejvíc zapadající do okolí. Ta nejméně okázalá, bývá nejpůsobivější.
Tady v okolí vím jen o dvou křížových cestách. Jedna vede na Andrlův chlum (nad Ústím nad Orlicí) a má podobu bílých kapliček a druhá je na Horách nad Českou Třebovou, vede ke kapli Panny Marie, je nahloučena na pár metrech, jednotlivá zastavení tvoří jakýsi špalír a jsou tvořena očíslovanými nízkými pískovcovými reliéfy.
Bubu (inlove) , prosím, mohla bys někdy tu pískovcovou vyfotit? Moc ráda bych ji viděla. Děkuju! (f)
Možná kousek i mám… kouknu po ní :*
Já měla moc ráda tu starou na Andrlák. V každé kapličce byl obraz k danému zastavení a na bočních stěnách obrazy svatých – velké, tmavé olejomalby a pro mě, malou holku, která o prázdninách skoro každou neděli tam s babičkou šlapala, to byl vzor výtvarného umění. Pamatuju, že byly kapličky volně přístupné. Pak se zamykaly, nějaký obraz se ztratil, ale bohužel, pozdější rabování a nájezdy pro koupěchtivé rakušáky a němce už obrazy nepřežily. Snad několik z nich se ještě podařilo zachránit do depozita v muzeu.
Teď jsou tam zbrusu nové sgrafita – ty ukrást jde jen těžko – ale zrovna moc se mi nelíbi. Ach jo.
No právě, já už znám jen ty prázdné bílé kapličky….. Jezdím okolo vcelku často. Mám v Ústí doktora a, abych se vyhnula syndromu autopilot, střídám cesty. Jedna vede právě přes Andrlák.
Krásný den vespolek přeju. Pěkný námět na výlet Vave, děkuji :o))
Mám na Vás všechny prosbu o radu – můžu zase jednou být psí a pořídít si psí miminko, ale stále váhám. Bydlím zatím v bytě, a do práce taky musím, a tak bych na psisko měla čas až po práci a o víkendu. Co myslíte, zvládne na mě pejsek čekat přes den sám doma? Mám se do takové akce pustit? Poradíte prosím? :o)
(omlouvám se za ty smajlíky, já je vypisuji textově a tady pak vypadají trošku jinak než jsem zvyklá)
Snugi, řada z nás bydlí v bytě a chodí do práce. Pes spoustu času prospí a pokud zábavu odpoledne dožene, bude spokojený. Ovčanda bývala dokonce zhrzená, pokud jsme zůstali doma jaksi mimo plán – prej spát se nedá. Che, a Kosatka Betka by mohla o nabouraném režimu vyprávět své. Jen u štěnda by to chtělo pro první dny nějakou dovolenou.
Přiznávám se, že se toho trochu bojím 🙂
Chápu tě (inlove) . Je to veliký závazek. A pokud se příliš nevyskytují další venčiči, znamená to pro práci každodenní úprk domů, žádné courání bez miláčka. A jak byla dnes zmínka – sbohem hrady, zámky, kina… Zase řada hospůdek je vstřícných. Jenže oni ti chlupatci každé omezení mnohokrát vynahradí (sun) .
Milá Snugi, pokud jsi na to úplně sama, tak je to na pováženou – přesně jak říká Louk, tvým programem se stane především pes 😉 . Pokud jste aspoň dva, tak se to dá zvládnout 🙂 A dovolená se štěňátkem, aspoň nějaká, je velmi důležitá, s mrnětem toho za pár dní celodenního kontaktu zvládneš hodně, především si vytvoříte základ vzájemné důvěry a lásky, potom jde i to ostatní mnohem líp 🙂
Jsem mlčící čtoucí a obdivující Vás všechny tady. Milá Snugi. Já už bych psa nechtěla ani za nic, i když mám stále ještě svého malého mazlíčka doma. Je mu 13 let, je to kříženec – maminka pekinézka, tatínek bišonek. Je úžasný plyšák, zlatíčko naše, ale až odejde za Duhový most, nechci žádného dalšího. Pokud už nebudu moci bez zvířete vydržet, tak si pořídím kočku. Už nikdy psa. Koupila jsem ho pro malou dcerku, která je dneska samostatná a zaměstnaná. Když byla malá, šlo to, přišla ze školy, šla venčit a vždy se někdo našel, kdo psíkovi posloužil. Pak začala studovat a bylo to horší. Bývala celé dny mimo domov, učila se, na VŠ to bylo ještě horší, teď má směnný provoz své práce a tak jsem na venčení a starání se většinou zase sama. Štěstí, že pracuji hned vedle domu, kde bydlím, takže stíhám venčení ráno, v poledne místo oběda a večer. Nemohu nikam odjet, když má dcera dovolenou, já musím být s pejskem. Nesnáší cestu autobusem, auto nemáme, nemohu k přátelům, musela bych ho vzít s sebou, což většinou nejde, ranní vstávání za tmy v zimě, sníh, mráz, déšť, všechno jedno, pejsek musí ven, nemohu si dovolit někde zůstat přes noc, je to na každý pád obrovská zátěž a obrovský „balvan“. Já vím, že teď se na mne sesypou pejskaři, že to tak není, že vše se dá zvládnout apod., já si nestěžuji, našeho Deníka mám moc ráda a nedala bych ho za nic na světě, ale pravdou je, že se mi jednou hodně uleví a konečně se taky někam podívám. Tak mne nekamenujte, je to jen další názor k předchozím. A jsi-li sama, určitě pejska nedoporučuju. Ve dvou se to možná lépe táhne, ale když pak oba chtějí někam a jeden se musí obětovat a jet domů venčit, není to příjemné rozhodování.
Milá Andreo, ke kamenování vážně není důvod 🙂 Máš v mnohém pravdu, hlavně s tím venčením. Jen bych podotkla – takhle malý pejsek se snadno vejde do tašky, takže pokud jsi schopná ho unést, nemělo by vadit ani občasné cestování. Dnes už jsou v hospodách i v hotelech či penzionech ke psům vstřícnější, já jsem se třeba ubytovala v centru Brna s Kazanem a nebyl s tím žádný problém, jen jsem nebyla v hotelu, ale v penzionu. Ani příplatek nechtěli 😀 A to nemluvím o tom, že ty máš pejsánka ňuňacího (inlove) , Kazan je už přece jen jiná váhová kategorie… jo a ve vlaku se dnes za psa platí za jednu cestu jen 15 korun a za cesty s přestupy (jedno kolik) se platí 30 korun, takže ani v tomhle není velký problém. Zkus popadnout Deníka a vyrazte na výlet nebo si spolu zajděte na kafíčko a zmrzku 🙂
Určitě by se dalo o cestování vlakem či autobusem uvažovat, tašku taky mám, kšírky, košík, cestovní láhev s přidělanou mističkou, takže se pejsek může bez problémů napít aniž bych musela vozit další nádobu, úžasně praktická blbost. Jenže on mi v jakémkoliv dopravním prostředku zvrací. Nepomůžou žádné tablety, i když máme den předem hladovku, nevím, kde se to v něm vezme, ale poblinká kdeco a kdekoho. I na stříhání chodím raději pěšky, protože mám hrůzu s ním nastoupit do autobusu. Neumím si představit jet autobusem 3 hodiny do Brna a ještě na autobus jet třeba tramvají. To je prostě problém, se kterým si neporadil ani veterinář, má to odmala a nedá se s tím nic dělat. Jsme prostě odkázaní na vlastní nohy, kam dojdeme, tam jsme. Přítel má chalupu v Jizerkách, hodina cesty autem. Mohu jet jedině za předpokladu, že dcera v nemocnici neslouží a o Deníka se postará. Jinak díky za pochopení, nikoho nechci odrazovat od pořízení pejska, jen jsem vypsala své zkušenosti a svůj názor na věc.
Andreo!
Proč bychom se na tebe sesypali – jestli jsi na pejska sama a jestli nepatříš do kategorie „natrvalo potrefených“ tak máš naprostou pravdu. Marný platný, má-li člověk zvíře, je k němu přivázaný i bez vodítka a veškeré plánovaní musí probíhat s ohledem na něj.
Jenom jsem chtěla říct, že opět jsi ukázala, že zvířátko jako dar je ten nejhorší nápad! Člověk si může pejska či kočičku pořídit sám pro sebe – a i tady by se nad tím měl pořádně zamyslet – ale podlehnout škemrání dětiček … nenenene. My jsme si Toyu sice pořídili taky až na nátlak Terky, ale s tím, že nejvíc jsem po ní toužila já (leč pouze v skrytu duše) – a ona je opravdu MŮJ pes!!!
Jak správně říká Eva Ž. pejskařina není o tom mít pejska, je to životní styl. všichni pejskaři jsou v tom co píšete omezení, na druhou stranu v práci, ve společném dělání s pejskem, ať už je to cokoli, najdou svoje vyžití, svou zábavu, svou společnost, svoje přátele, možnosti omezení překonat, sice někam jinam, ale jsou šťastní, života si užívající jak páníčci, tak pejsci.
Jestli pejska ano či ne, to nikdo za nikoho rozhodnout nemůže. Ten kdo o tom přemýšlí musí velmi pečlivě zvážit kolik je schopný a ochotný svému pejskovi dát, co je ochoten ve svém životě oželet. Na papír si napsat PRO a PROTI a přesně vypsat proč. PRO nebudu sama – PROTI budu sama, protože přátelé psy nemají v oblibě….A tak pokračovat až do úplnýho rozhodnutí 🙂
Jé, Li, taky se mi hned vybavila slova EvyŽ o životním stylu. Dobře jsi téma shrnula (y) (h) .
Několikrát jsem sváděla vnitřní bitvu a argumentovala ostošest pro a proti pořízení chlupatce. Vždycky se našlo mnohem víc důvodů proti pořízení psa. A náturou jsem děsnej lenoch. Přesto mě v té pohodlnější existenci kus chyběl. Opravdu je to velmi individuální.
Ygo, dobrý postřeh s těmi nevyžádanými dárky (y) .
Milá Andreo (inlove) , když sousedce před pár lety odešel pejsek, už si nového nepořídila. Byla na tom stejně jako Vy, děti jí odešly, ale pejsek zůstal ještě několik let. Tehdy jsem se tomu divila, ale dnes začínám uvažovat nad tím, co jednoho dne udělám, až Andulka nebude. Jednak jsem objevila kočičí svět a šicího koníčka, jednak mám stále pocit určitého dluhu, že bych se měla víc svému pejskovi věnovat, cvičit ho, sportovat. Nejsem toho schopná teď, natož pak někdy v budoucnu. Taky už nechci tak velkého psa, jako je Anka, ale malého pejska vlastně taky nechci, zvláště když mám kočky. Prostě je to složité – a možná taky jednou budu bezpsí, i když ne rozhodně bezzvířecí.
Myslím, že pokud Vás pejsek trochu omezuje a Vy se o něj přesto láskyplně staráte, je to od Vás moc hezké a Vaše rozhodnutí si dalšího pejska nepořizovat je velmi zodpovědné.
Ostatně, kdo ví? Někdy CD dokáže neuvěřitelné kousky! 🙂
Andreo, možná proto, že nejsem psí, tak tě chápu. Pejska bych si v tomto okamžiku nepořídila právě proto, že jsem celé dny v práci a, na rozdíl od tebe, ani nemám možnost v poledne zaskočit a psa vyvenčit. Nechat psa na krku mamince také není možné, sice je celkem ve formě, ale je jí přes 80 let a už nemá energii na pravidelné venčení. Z toho mi vyplývá, že pes by u nás doma byl chudák. Kromě toho náš starý kocour nám svůj názor na psy dal více než dostatečně najevo a nemůžeme ho trápit přítomností psa. Jak říká EvaŽ – pes, to je životní styl. Takže buď se člověk pro ten styl rozhodne a vyřeší to (s mými současnými průměrnými cca 12 hodinami denně mimo, fakt nevím jak) nebo se pro to nerozhodne. Každý si musí uvážit svá pro a proti. Jsou lidi zaměstnaní, kteří to zvládají i tací, kteří z různých důvodů jsou jako já bezpsí. A přitom pejsky mám ráda.
Ale pozor, ani kočka není ráda sama doma a pokud je chovaná v bytě, je lépe mít dvě, aby si dělaly společnost. Jseš s ní sice volnější než se psem, ale i to je závazek. Déle než 2 dny kocoura samotného nenecháváme, a i to pouze v nejnutnějších případech. Jinak na nepřítomnost delší než 24 hodin zajišťujeme hlídání. Přece jen potřebuje pravidelný přísun vody i jídla a je třeba často, nejméně jednou denně vyklidit záchůdek. Kočka totiž je schopna zadržet čůrání i na 24 hodin, když se jí něco nelíbí, a z toho by mohla mít časem zdravotní problémy. Kromě toho, když to nebude moci vydržet, vykoná potřebu na jiném, pro tebe nevhodném, místě.
Pes má být maximálně 7 hodin bez venčení, jinak trpí a podepisuje se to na jeho zdraví.
To by ale nemohl mít pejska nikdo, kdo chodí do práce. Snažíme se domů spěchat, jak jen to jde, přesto nám to vychází obvykle na 9 hodin. Naštěstí Anka pije přes den střídmě, hodně toho vypije, když přijdu a ona ví, že jdeme ven. Po návratu domů s ní mimo velkou vycházku jdeme ještě 2x, tak po cca 3 hodinách. Jinak to prostě nejde.
Děkuji Všem za názory, já jsem zvířecí osoba, ale taky mě rozum dost varuje. Psa jsem měla velkého, ale to jsem bydlela v domku se zahradou, takže některé časově krizovější situace byly vyřešené pobytem právě na zahradě, což teď s bytem je prostě problém. Bez chlupáče nejsem celý člověk, ale stresovat nás oba taky nechci. Nechtěla jsem po Vás rozhodnutí, jen ty připomínky a nápady, na které třeba nemusím teď sama přijít 🙂 Takže ještě jednou děkuji, asi ještě chvíli budu bezpsí, a uvidím, kam mě život posune. Asi ještě není správná doba.
Malé OT – kdo by chtěl vidět Berryšku s Kazanem v mnoha akcích a rozkvetlé zahrady na hrádku Hever, tak zvu na prohlídku 🙂 http://sandvika.rajce.idnes.cz/
Dede: nadherne ruze z Heveru. Kdyz jsme koupili nas domecek, tak jsem mela ideu, ze osadim pozemek ruzema – splhajicima se a divokyma – ne ty, co se musi furt osetrovat. Docela se povedlo, ale letos dostaly krapet zabrat. A samozrejme jich neni tolik kolik jsem chtela a armada krtku mi zas nejake vyryla. Ale stejne se rada podivam na fotky.
Pejsci jsou potesenim pro oko i dusi. Krasny dustojny Kazan s malou rostandou. Co asi tahne Kazanovi hlavou? Kdykoliv se kouknu na Berrynku, tak mi cosi evokuje – akorat nevim, co. Asi snad stene. (chuckle) To jsem zase dneska pri ranu za chytrou. (y) Ne, ale fakt, neco tomu steneti kouka z oci – osobnost asi. A vubec nejroztomilejsi je mokra.
Dede, zahrada je úchvatná! Koukám už poněkolikáté a nemůžu se vynadívat. Starobylá, správně zarostlá, růžová, plná zakoutí a tajemství… Nádhera! Museli by mě z ní vynést 🙂 .
A divoška se strejdou Kazanem nemají chybu. Jsou dojemní (inlove) . Musí být veliká radost a zábava je sledovat – na souši i ve vodě . Chi, zcela mokrý pejsek vypadá jako cizí pejsek (rofl) – děvenka zmáchaná roztomilá.
Krásné fotky – jak růží, tak divokých kytek, tak pobřeží, ale hlavně pejsků. Ty mají ovšem zásadní chybu – většinou nejsou na výšku!!! 😉
Kazan se usmívá 🙂 (h) Ostružinka je k sežrání krásná 🙂 (h) (h) (h) Díky Dede za krásný fotky (h)
Už jsem se kochala včera, milá Dede (inlove) , ale některé fotky (většina) se dají vidět znovu a znovu. 🙂 Zahrady na Heveru jsou překrásné.
Dede, přenádherné fotky, takové já s malinkým kompaktem nikdy nevytvořím:-(
Malý botanický dodatek: ta divně kvetoucí kapusta by možná mohl být nějaký druh katránu… teda pokud se v Anglii něco takového vyskytuje 😛
Dede, to jsou krásné fotky – zvířat i květin (clap) . A mám dotaz – musíte pak Kazana (u Berry to bylo dokumentováno) také vykoupat? Vždyť ta slaná voda mu musí slepit srst, ne? Já pokaždé, když jsem vylezla z moře, tak se mi téměř nedaly učesat vlasy (a že je mám jak chmíří), takže si představuji, že Kazan po takové koupeli musí vážit nejméně o kilo víc.
My jsme také při našich pochůzkách u angl. pobřeží nacházeli oválné kosti sepie. Protože se mi líbily, tak jsem je sbírala – no a o pár let mi přišly velice vhod, když jsme měli andulky. Těm totiž přišly náramně vhod. Nejen pro broušení zobáčků, ale je to pro ně důležitý vápník. Ty v obchodě v úhledných krabičkách vypadaly přesně jako ty „ručně posbírané“. Takže, jestli znáš někoho, kdo chová ptáky, tak je pro ně sbírej.
HankoW, my jsme tu kdysi také měly pnoucí růžičky na plotech (když jsme dům koupili). Když květly vypadaly hezky, ale jejich krása byla jen krátce. A když odkvetly, lístky se obalily bílou plísní a vůbec to nevypadalo hezky. Zkoušela jsem různé „domácí“ postřiky, pak za ně vyhazovala nemalý peníz, ale nepomohlo to, ta plíseň už musela být v rostlině zabydlená, protože to bylo každý rok. Pak jsme stejně chtěli dávat dřevěný plot a tak jsme růže vytrhali. U schránky máme jednu polopnoucí, ale také kvete jen krátce, ale nemá plíseň. A ve velkém květináči máme nově darovanou krásně květoučí „Knock Out rose“. Ta kvete nepřetržitě už dva měsíce a má prý až do pozdimu.
A Jenny a Louk, včera večer jsem připsala ještě pár vět ohledně Kotěte (Jenny komentář)
Děkuju za pochvalu fotek – psi jsou prostě psi a ty zahrady jsou tak překrásné, že snad ani špatně vyfotit nejdou, tedy myslím výběrem záběru. Jinak to jsou prostě neupravené fotky z kompaktu, leckde přesvětlené a tak, ale já jsem jen rychlý „reportážní“ fotograf, tak si to tak neberu 😛
Jinak Maričko Kazana nekoupu, on s mořem nikdy problémy neměl. V Norsku se taky koupal skoro denně (než zamrzlo) a nikdy nebyl slepený – snad z něj ta sůl prostě za sucha vypadne, já nevím. Berry ale ještě nemá pořádnou srst, ale jen štěněčí chmýří, to se vyprat muselo – už proto, že byla zároveň umazaná od křídy (našli jsme dva velké valouny, to byla švanda) a opět se ehm nechala trošku počůrat od Kazana (chuckle) Nějak nejsem s to jí vysvětlit, že v některých momentech se Kazan nepodbíhá! 😀
To se vyresi samo. Za chvilku uz se pod nej nevejde 🙂
Maričko, našla jsem už včera. Dobře tě chápu (h) .
Tři křížové cesty- podobné a úplně jiné. Jedna tradiční, tak jak si ji asi většina z nás představuje. Ta, co je viděná dětskýma očima, na mě moc působí- vždycky jsem fascinovaně zírala na to, jak věci vidí děti. Vidí je totiž jinak, nejen proto, že jim chybí naše zkušenosti, znalosti a leckdy i vnucené představy, ale i proto, že víc koukají pod povrch. No a ta petrovická- ta je snad nejpůsobivější. Nejen proto, že ty kameny organicky splývají s krajinou, ale i pro to sepětí místních lidí s tou „jejich“ křížovou cestou. Všimli jste si, že někteří se nepodepsali „rodina ta a ta“ ale „rod ten a ten“? V tom cítím víc kontinuity.
Díky, Vave. (h)
Všimla jsem si, milá Matyldo (h) . Taky mě to hodně oslovuje. I to, že se na jeden kámen složilo snad i osm rodin a rodů, na jiný dva, některý věnovala jedna rodina. A jeden jeskyňáři (mohla by je znát Týna), to se mi líbí moc. 🙂
Milá Vave, veliké díky! (h) Srovnání tří křížových cest je úžasné. Skutečně se při nich líp představuje, kolik vlastně existuje možností i svobodných rozhodnutí. Petrovická a lhotecká jsou pro mne nejpůsobivější.
Je milé pozorovat, pokud obětaví a pracovití jedinci překročí svůj plůtek a zvelebují širší okolí pro radost všem. Velmi příjemná a nadějná protiváha víc viditelné lhostejnosti a destrukci. Nepolezu Terrovým do ranku (inlove) , ale jako názorná ukázka se mi vybaví obnovené rybníky v jedné vísce u nás v podhůří. Do práce se nezištně pustili jedni bezvadní místní farmáři a i naprosto laické oko si nemůže nevšimnout, jaké přinesly (rybníky) krajině oživení, a to v krátkém čase. Eh, že pak debil soused střílí po chřástalech, protože ho ráno budí… ale to je jiná.
Ještě k těm překvapením. Nemám příliš procestováno pro srovnání, ale hodně mě zaujalo okolí Volyně a o překvápka nebyla nouze. Od starobylého kamenného mostu uprostřed polí pod Kněží horou, přes Boží kámen u Tažic, tvrz a kostelíky v Dobrši až po Čestice. Větší nenápadná ves (pardon městys) a v ní románský kostel, renesanční kašna, barokní zámek a jako největší překvapení – na návrší za vsí soubor několika staveb Kalvárie, z nich největší kaple v antikizujícím stylu, s 12ti dórskými sloupy. A jako bonus umělá poustevna (chuckle) . Jj, tahle překvápka mě moc baví (sun) .
Děkuju, milá Louk. (h) Ty Čestlice musí být tuze zajímavé! Je fascinující, co všechno se dovede vedle sebe v míru srovnat – když to člověk sám sobě dovolí. 🙂
Milá Louk, mluvíš mi z duše a zároveň mi i s Vave připomínáte, jak dávno se už netoulám českou krajinou… Mně se nejvíc líbí ta petrovická cesta – a tady bych zase mohla navázat na Matyldu (inlove) Děkuju ti Vave, že se cíleně touláš a přemýšlíš (f)
Taky mi ty toulky ceskou krajinou obcas chybi. Posledni pekna byla motorizovana. Muj olomoucky synovec mne loni v zari vezl do Prahy, abych mohla pristi den odletet. Brali jsme to bocnima cestama a cilene se loudali a kochali. Nakonec jsme se nechteme ztratili na tech bocnich u Modran (smerovali jsme do visky nad Vranem n. Vlt.) a projeli modranskou rokli. Tam bylo tak pekne, ze jsme zastavili a sli se chvili courat. Celkem nam to z Olomouce do Vraneho zabralo krasnych 6 hodin plus.
Nepůjčil by mi soused flintu? Bych postřílel ty „rabóčije“ ve vedlejším baráku. Zásadně začínaji den sbíjením, řezáním, bušením … a vydrží jim to tak od půl osmé do devíti a pak je zas většinu času klid. Včetně sobot. To si to doprkvančic nemůžou rozvrhnout tak, aby nedělali rambajz hned ráno???
Jendo, na rabóčije klidně. Sama se ji chystám užít na sousedy – za mnohahodinové techno. Nějakou dobu byl klid a teď už mi zase intenzivní duc duc rozechvívá zdi a třese s nádobím. Žádnou flintu… kulomet na ně! Pučim, pokud ušetříš ptactvo a další zvířenu (wave) .
Rvouci ptactvo mi nevadi a jineho zvirectva je na Zizkove pomálu. Snad s vyjimkou psu, z nichz nekteri maji line panicky …
ale to je taky spis na strelbu do panicku nez do psu.
Vave, díky za povídání, musím si ho ale nechat na později, až budu mít čas a klid. Ale moc se těším.
Ali (h) , ještě jednou děkuju za všechno! (bow) A těším se na začátek srpna. 🙂
(h)
Batýsku, děkuju! (h)
Dobré ráno,
na nový nick jsem se zatím nezmohla, nic mě nenapadá.
Moje mamka je rozená Legová, a o faráři v Jesenici mi několikrát povídala, byl to asi bratr jejího otce, musím ji ještě vyzpovídat, a mohli bychom tam udělat výlet, ale už je jí 90 let…
Tak jste mi, Vave, udělala radost.
Milá Alp (h) , to je ale úžasné! (clap) Svět je tak malý. Prosím prosím, určitě se mamky vyptej/te. (nod) Bylo by hezké, kdyby vznikl navazující článek. 🙂
Hmm (bow) , zajímavě pojato Vavísku, u druhého kafíčka se ke čtení vrátím, myslím, že je to přesně to povídání, kde člověk pokaždé najde něco nového, co v prvním návalu přehlédl 🙂 a taky si prohlídnu fotky.
Doháním od rána i další články. Mrzí mě, že jsem „prošvihla“ Georga (whew) To je téma mi tak blízké! Člověk by si neměl nějak extrovně představovat co bude za Duhovým mostem. Peklo je když pak cestou tam uvízne ve svých vlastních představách a tím se vytrhne přirozenému řádu, postupu. Jestli nějaký je 🙂 Líbí se mi třeba představa, že se tam lidé připravují do dalšího života. Někdo si jen tak odpočívá a lenoší, někdo běhá po tamních knihovnách a studuje, aby byl co nejlépe připravený. A nebo je to všechno hra. Bytost za Duhovým mostem si řekne: Teď jsem si zkusil takovouto existenci, tak teď to zkusím takto – a jde na svět třeba za klíště (rofl) Nic z toho ale nevíme a z přemýšlení bolí mozek jako když myslíme na NEkonečný vesmír, anebo se ptáme co tu bylo než vznikl vesmír? Nic? Prázdno? Z čeho to nic bylo? (inlove)
Inko, foudlové jsou úžasňácký psi a držím palce, abys na podzim našla to správné medvíďátko (h)
Lidunko (h) , myslím na vás, jak jste snášeli ta vedra – všichni, včetně holčiček chlupatých. (dog) (inlove) (dog)
Kdo ví, co je potom? I to je jedna z velkých lidských svobod, zvolit si svou představu.
Dobré ráno všem a hezký celý den, dneska už zase pěkně sluníčkový.
Vave, moc pěkné povídání, až budeš mít chuť poznat další křížovou cestu, přijeď k nám na Vysočinu, jedna vede na Křemešníku od studánky ke kostelu. Taky tam najdeš sedm krkavců z pohádky a kouzelnou skálu. No a pro ty, co se chtějí spíš vyblbnout, je tam lanové centrum. Takže zvu Zvířetníky na výlet.
Myšičko milá (h) , děkuju za pozvání – uvidím, co zvládnu. 🙂 Ráda bych se tam podívala. (nod)
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Dneska má mladík takové mňoukací ráno… takže mě nenechá psát… ale já se vrátím (wave) k fotkám i ke krásnému textu
Mňoukací ráno? Že by se z mladíka nakonec vyklubal (cat) ? (inlove)
to určitě dobře znáš – dokud se nosí – dělá takové mile kočičí (cat) mňááá a mňééé, ale když se položí, okamžitě se to změní v UÁÁÁÁÁÁÁ ÚÚÚÚÁÁÁÁ ÚÚÚÍÍÍÍ (chuckle)
Ale už jsem zvítězila – v proutěném koši na prádlo (máme tady jen jednu postýlku a tu má v patře v ložnici) jsem ho vyšoupla na terasu – je přikrytý slabou dečkou a spinká (inlove)
Křížové cesty na našich cestách doma i v cizině často procházíme. Každá je jiná, všechny vedou k zamyšlení… Jen jednu máme pečlivě zdokumemntovanou celou. Před asi 15 lety polovička s mlaďaskou absolvovali zájezd – biblickou trasu Izraelem. Viděli nejen Jordán, Nazaret, kláštěry v poušti, Mrtvé moře, Jericho… ale pochopitelně i Jeruzalém. A právě tamní křížovou cestu máme zastavení za zastavením na fotkách. (proč jsem nebyla taky?? Protože u nás vždycky jeden hlídá psa 😉 – takže buď poznávačky i se psem – to většinou, nebo jen pro někoho… Já věřím, že se tam ještě podíváme )
Prádelní koš na mimi je to nejlepší – já i moje děti jsme v něm vyrostli. 😉
Ano, pes je limitující. Proto navštěvujeme jen zříceniny hradů, nikoli hrady a zámky (což mě většinou nijak nemrzí), nechodíme do muzeí, ale po kamenech, atd. (nod)
Určitě se ale ještě dostaneš na místa, která chceš vidět. Třeba zrovna s mladíkem – teda až nebude mňoukat v košíku. (h)
I u nás se dědí a po široké rodině půjčuje prádelní koš na miminka – má krepové povlečení a dřevěný podvozek s kolečky. A první jsem se v něm vozila já (nod)
Xerxová, tuším budete jednou s mladíkem správná dvojka – a dokud mu vydrží ranní vstávání, tak budeš mít parťáka na své časné vycházky (inlove) Možná bys mohla zkusit zapřáhnout Betku (bat) hezky do kárky – dokud bude mít mladík batolecí nožky! I když… možná by to bylo příliš adrenalinu naráz (rofl)
Každý má svou osobní křížovou cestu – jen to možná netuší.
Ano, milá Rputinko. (h) Někteří máme i několik křížových cest, kterými během času musíme projít.
Moc na Tebe myslím. (h)
Dík! (wave)
Vave, tohle je tak krasne pojate – jak povidani, tak soubor fotek. Kazde zastaveni ve srovnani. Taky jsem rada, ze se tyhle veci udrzuji a opravuji. Zrovna tak jao bozi muka a panenky marie u cest a v polich. Kdyz jsem jeste byla mala holka, tak jsem o prazdninach jezdila moc a moc na kole. Vicemene jsem musela kvuli udrzovani nohy, otec mne nutil, ale delala jsem to moc rada. Brzo rano jsem vstala a jezdila po bocnich cestach – takhle jsem procestovala veliky kus hanackeho okoli. Nektera bozi muka byla takova omsela. Ale cim mensi silnicka, tak i v tech 60. letech byla ta bozi muka vic udrzovanejsi. Ne nutne omitnuta a vyspravena, ale s kytickou ve vynklenku, apod. Docela rada jsem tam prihodila nejake polni kviti. Ono na te Hane dost veci vydrzelo i pres ty komunisty- i obcas nejaky Masaryk, v parciku, ponekud zarostly krovim – asi aby tak nevycuhoval. Ale byl tam.
Dik Vave. Nezklames.
Děkuju Ti, milá Hano. (h) Jsem ráda, že to cítíme stejně – Boží muka a křížové cesty patří k našemu kulturnímu dědictví. Stejně jako smírčí kříže a třeba menhiry. Stopy v minulosti v krajině – kéž bychom také dokázali nechat po sobě také takové prosté a duchovní otisky.
A Blážo, krásné fotky z cesty a díky za přeposlané úžasné video pána bez rukou a nohou.
Na jedné fotce máš „koblížky“ a to mě připomnělo. Když jsme bydlleli v Illinois, na tamních pastvinách bylo po kravách těmi kobližky jak naseto. A v létě byly horkem vysušené doběla v lehoučké „lívance“, dalo se s nimi házet jako s frisbee (bylo vyzkoušeno). Daly se snadno sebrat, což jsme dělali a vozili si je ve velkých krabicích jako hnojivo na moje zeleninové záhony. Při tom to byly vlastně taková „přírodní umělecká díla“ – každý kus originál vždy jinak vykroucený, ale vždy krásně téměř stejnoměrně kulatý 😀 . A mě tehdy napadlo, že by z nich byly skvělá těžítka – že kdyby šlo každý zalít je do nějaké průhledné hmoty a pak k nim vymyslet různé, ale příhodné nápisy, že by to mohly být zajímavé dárky přátelům. No zůstalo pouze u té myšlenky, k realizaci nikdy nedošlo, ale tvoje fotka mi je živě připomněla.
Marickoooo! tezitka z vysusenych kravincu. Chet je okouzlen.
Ale pripomnelo mi to jednu rustikalni vzpominku z detstvi. Nase vesnice lezi na te neuveritelne urodne hanacke pude. Byly tam velke grunty – jen dnes projit opravenou navsi a jeden kouka. No ale v mych detskych dobach prislo JZD. Bohabojni a na majetek vysazeni Hanaci nebyli radi – ale co jim zbylo… Do kostela se jeste dost chodilo, ale i to tak nejak casem odeslo. No nic. Nase viska v dobe me skolky a casti zakladni skoly mela predsedu JZD, kterej zemedelstvi ale absolutne vubec nerozumel – byl to delnicky kadr, ktereho tam poslali, aby ty Hanaky nejak srovnal. Mel syna Frantu – chodil Franta do stejne tridy jako ja. Nebyl primo slaboduchy, ale tak nekde na hranici. Deti z byvalych gruntu ho opravdu nemely radi. Ale Franta se snazil zavdecit. Chudak decko, nahlizeno zpetne. A tak si jednou s nama chtel jit hrat na Indiany – meli jsme za vsi oblast, ktere se i tehdy rikalo Amerika avedli jsme tam peclive planovane bitvy. Kluci mu rekli, ze s nama muze jit, kdyz sezere kobylinec na silnici mezi kostelem a skolou a uradem JZD. A k nasemu udivu Franta fakt ten kobylinec zacal po kouskach polykat. Nez prisel jeho tata a strasne nas serval a Franta byl zpohlavkovan a mel po Indianech. Deti jsou obcas osklivy – ale byla to vubec oskliva doba.
Jejda, hele Vavisku – a nemela jsem tohle radsi poslat Finrodovi jako vzpominku na skutecne udalosti?
uáááá! Maričko (chuckle) – to by se určitě prodávalo! (nod)
Hani, ano, to bys měla sepsat do vzpomínek pro FF. Ono vůbec Ty bys toho měla sepsat hrozně moc, Tvé vzpomínky jsou bohaté a Ty je umíš báječně podat. (y)
Jj, naprostý souhlas (inlove) . Jenže při zmínce o psaní Hanka záhadně ohluchává :* .
Tohle neni dobou. Deti vzdycky zkousi co jeste muzou a co uz ne … a maloktere napadne uvazovat jak by se citilo v pozici toho momentalne „testovaneho“.
Když už je řeč o trusu – nemůžu si pomoct 😉
http://basne.webzdarma.cz/vrchlicky_balada_o_hovne.html
(chuckle)
Rputi, jen jestli nejste s panem Vrchlickým nekorektní. Nařknout některé skupiny obyvatel z produkce čehokoli… 😛
No prosím, jaké mám mezery ve vzdělání (shake) , ale budiž mi omluvou to, že na základní i střední škole mi tento klenot zatajili (wait) a místo toho mi cpali do hlavy, že za trochu lášky šel bych světa kraj …
Páni, polidštěný velikán! Mám ho ted radši.
No, to ještě neznáš jeho Rytíře Smila!
Tedy Rputi (rofl) Také těžítko i když v barvě poněkud tmavší. A vida, nad čím vším se dá meditovat a napsat o tom baladu. Ale když jednomu něco takovéhov „uměleckém provedení“ leží na stole a furt na to kouká, tak se asi podobným myšlenkám nevyhne 🙂
Milá Vave, to je krásné povídání a ještě krásnější fotky a zajímavé dokazy, to vše dát dohromady byla spousta práce (h) Skvěle seřazené k porovnání, takže jsem si prošla hned tři krásné křížové cesty najednou a potěšila se okolní krajinou. Nevím, jak prudká byla jednotlivá stoupání, ale při jedné cestě do Čech jsme s chotěm šlapali křížovou cestu, která byla pořádně do kopečka, dokonce po schodech (takových těch „pro povoz“), takže jsme pak u Kalvarie v kapličce to zadumané odpočinutí opravdu uvítali. Ano, křížové cesty do české, moravské i slovenské krajiny patří, jsou jejich součástí a mělo by o ně být pečováno (ti různí Petrovičtí přispěvatelé to potvrzují), ať už je člověk věřící nebo ne. Vždyť, když by mu jó ten kříž (kámen) vadil, může se odvrátit, nebo je bez povšimnutí minout a pouze se kocha krásným rozhledem. Však jsou ta jednotlivá zastavení pečlivě vybraná, aby i rozhled z nich povznášel na duchu i mysli, neb si v lesích či polích uvědomoval to až božské ticho, klid a mír. Každé zastavení přímo pobízí „poutníče zastav se na chvíli, odpočiň si a zamysli se“ A což teprve kaplička na vršku, nebo v tichu klidné přírody. Možná bez těch křížových cest by se někdo touhle cestou ani nevydal, ale třeba jen pouhá „zvědavost jak vypadají“ ho přiměje že se tím směrem vydat a pak se nestačí divit těm krásným výhledům a nakonec je svému rozhodnutí rád. Když má někdo velký smutek na srdci, nebo hlavu plnou strostí, kolik se toho při takové cestě dá v hlavě probrat, urovnat a najít třeba i řešení. Vždyť pro nevěřící vůbec není třeba přemítat nad „křesťanským“ vyjádřením obrazů, ale prostě v něm najít nějakou vlastní útěchu a ano i tu pokoru (viz ta v lhoteckém kostelíku – hned jsem odkaz poslala bratrovi). A když už nic víc, tak jen to, jak se při stoupání krajina odhaluje hezčí a malebnější a člověk si na vršku uvědomí, jak je vlastně „u nás krásně“. Takže Vave díky (h) (h) (h)
Milá Maričko, děkuju. (h) Ano, většina křížových cest vede do kopce, Kalvárie v Miličíně je hodně příkrá. Cesta v Petrovicích je zvláštní tím, že vede přes nevysoký kopec mezi dvěma obcemi. Prostě – každý si může najít tu svou. 🙂