Každé ráno začínám svůj pracovní den chvilkou s kávou a Zvířetníkem. Raduji se z úspěchů těch báječných lidiček, smutním s nimi, nadávám na lidi a nespravedlnost vůbec. A tak jsem si řekla, že bych neměla být až takový zabukista a taky něčím přispět. A protože Zvířetník, tak snad těmi zvířátky…

Bohužel jsem se tak dlouho rozmýšlela, že tohle psaní, věnované převážně našemu milovanému Mimi Bobánkovi je už in memoriam, protože nás po téměř 12ti letech společného života nedávno opustilo.

Když jsem byla malá holčička, věděla jsem naprosto přesně, že budu zvířátková paní doktorka – asi jako kluci chtějí být popelářem. Když jsem byla větší, pochopila jsem, že pro svůj sen budu muset něco udělat. A když jsem dospěla, pochopila jsem, že prostě přes některé problémy se člověk nedostane, pokud si chce zachovat úctu sám k sobě. A tak jsem se alespoň stala odborníkem na reprodukci velkých zvířat, což ovšem ukončila doba likvidace velkochovů.

Bohoušek

Bydlela jsem s rodiči v Praze a můj tatínek byl zásadně proti chovu psů a koček v bytě, takže jsem směla potkávat rybičky, ptáčky a dokonce křečky, kteří mne naprosto uchvátili. Ale pes to nebyl, kočka též ne. Jakmile jsem se dostala na školu, bylo po problému, zvířat stále dost a i když žádné nebylo moje, učila jsem se s nimi alespoň rozmlouvat a rozumět jim.

Jakmile jsme se s manželem usadili v domku se zahradou, vyvřela u mne potřeba života se zvířaty a potažmo zvířaty chlupatými, jako láva. Z dob mých studií již věděl, že to jednou přijde, netušil ovšem, že pro mne žít se zvířaty je něco jiného než pro něj. Náš první pes podle jeho představ směl jen do chodby, ale v průběhu deseti let se propracoval k novofundlanďanovi v posteli.

Také velikost se změnila (natož počet) – začínali jsme u velššpringeršpaněla a dneska máme pět koček a doufáme, že k nim brzy přibude psí miminko jako náhrada za naše milované mimi Bobánka.

Jak se ze mne stal člověk novofudlandí

Když nám umřel náš druhý velššpringeršpaněl, byl můj manžel již duševně připraven na psa velkého a díky paní Kubišové a jejímu pořadu Chcete mě? mu nebylo zatěžko přijmout myšlenku psa z útulku. A tak CD upřela naši snahu správným směrem a jeden mladý NF se v útulku opravdu zrovna vyskytoval. Po týdenní výměně telefonátů jsme vyjeli v sobotu pro Bohouška, připustit si, že by to třeba nevyšlo, nám opravdu nedocházelo.

Stanuli jsme před starým statkem a tam v kuchyni opřený o okno koukal ven Bohoušek, manžel na druhé straně právě ztratil veškerou soudnost a přes to okno mu sliboval, že bez něj neodjedeme. Když přijelo osazenstvo útulku, paní vedoucí zhodnotila duševní stav mého muže a strčila mu psa na vodítku se slovy…“ tak si to vyzkoušejte, jestli vám to spolu půjde“, pánové se na hodinu vytratili, my zatím sepsaly papíry a když se vrátili, tak paní vedoucí podotkla, že k nám snad ani na kontrolu nepojedou, neb by to byla věc naprosto zbytečná. Otevřeli jsme dveře od auta, pes nastoupil a jeli jsme.

Snad mne omlouvá opravdu slepá důvěra ke zvířatům, nakonec obě svoje děti jsem „odnosila“ ve volném ustájení 1 000 krav a nikdy jsem neměla ani příležitost se nějak strachovat, ale prostě jsme ke psovi velikosti telete na zadní sedadlo naložili děti ve věku sedm a čtyři roky a jeli 60 km domů. Teď po letech mi dochází, že jsem byla opravdu trochu mimo, ale Bohoušek byl od prvního dne náš a nikdy jsem se nemusela o děti bát, spíše na nás koukal zle, když jsme ty raubíře trochu umravňovali. Dodnes vzpomínám na jeho bohatýrské činy…

Jezdili jsme se skauty vodu a tak sotva po měsíci našeho soužití jsme jeli otvírat. Bylo zrovna hodně zima a hodně vody, takže se pár lodí parádně udělalo a my měli co zachraňovat. Psa jsme uvázali, aby se nepletl a pomáhali jsme lovit lidi a lodi. Psa jsme během akce uvázali ještě několikrát na stále se zkracující nepřekousatelné a nepřetrhnutelné vodítko než jsme si holt přiznali, že máme doma vodního záchranáře.

Po akci jsme se museli jít alespoň trochu ohřát a co s tím nebožákem bez vodidla. Holčičky se šly do hospody zeptat, zda si s sebou můžeme vzít pejska, což jim pan vrchní povolil a jaký byl jeho údiv, když při roznášení párků rozháněl jejich srocení kolem kamen a z jejich středu se najednou vynořila kebule, sebrala mu z tácu jeden párek a zase slastně zaplula do bezpečí.

Bez Bohouška (nevím, proč lidé házejí NF a bernardy do jednoho pytle) jsme se nikam nehnuli a tak jsme ho začali učit na lodi. Jezdil s námi v kanoi, ale raději měl pramici, tam se cítil v bezpečí. V lodi zásadně vstával v peřejích, takže to bylo dosti o ústa. Ale děti miloval a celé naše “ tábořiště “ ohlídal. Uměl být velmi nenápadný a následující akce proto bývala dost adrenalinová. Jedna z nejhezčích se mu povedla na Ohři.

Stáli jsme na jezu v Radošově, kemp obrovský, tak jsme si postavili stany do podkovy a Bohouškovi jeho plachtu. V noci býval na 10m řetězu, ale stejně by se nikam nehnul. Uprostřed noci nás vzbudil vyrvál, pes bublal a řval, holky pištěly, protože jim někdo spadl do stanu a nějací kluci pádili pryč. Ráno nám přišli s vysvětlením – když si šli prát trenýrky. Šli v noci z hospody a zkrátili si cestu přes naše tábořišťátko. Když byli uprostřed, ozvalo se chrastění řetězu, jako když leze čert z pekla, pak děsný řev a ze tmy zářily bílé pěticentimetrové zuby. Svěrače nevydržely a chlapci se museli ráno přijít přesvědčit, co to bylo.

Naučil nás milovat tohle zvláštní plemeno tak, že auto je pro mne Renault a pes foundland. Když nám po téměř šesti společných letech ve věku asi osmi let najednou odešel, bylo celkem jisté, že tentokrát si to chceme užít od začátku a za týden jsme si jeli pro Bobánka, který pro nás byl Mimi, byť slepý důstojný kmet.

Mimi Bobánek

Mimi Bobánek

Náš miláček po prodělané operaci cysty pod krkem, která mu již zřejmě vadila, naprosto ožil a choval se ve svých téměř 12ti letech jako malé miminko. Což tedy by nevadilo, pokud by k těm hrám, které hodlal provozovat, byl patřičně vybaven. Ale házejte si se slepým psem mičudou a co je důležitější – vysvětlete mu, že tohle již nejde.

Vrcholem byly naše odpolední procházky, protože to jsme museli jít s tou mičudou a když fufňal nějakou tu slečnu, tak ten hnusně oslintanej míček nechal někde ležet a pak ho hledáme a protože nic nevidíme tak k tomu pískáme jako debil a maminka ho musí najít, vzít do ruky (brrrrr) a narvat nám ho do huby, protože už zase nepíská, neb je uslintanej.

Doma pochopitelně bez míčku ani ránu, ale zkuste škemrat párek s mičudou v hubě – jasně, že ji položíte, potom do ní kopnete a všichni lezou po zemi a hledají ji, protože zkuste si chvíli poslouchat kvílející Mimi. Jak ráda bych ještě lezla po podlaze a hledala mu mičudku…

Těch nádherných příhod, které mi raubovaly nervy a dnes se jim usmívám. Třeba kouzelné období „odnes a ukryj“. Ta první odstartovala gumicuk na lednici – v neděli dopoledne jsem šla do lednice pro krásný kus krůtích prsíček k nedělnímu obědu a ejhle nic. Velké štěstí bylo, že mrzlo a tak byl pytel s bratru 2kg masa zahrabán ve sněhu a vykukoval nápis na igelitce Novák.

Tím pádem jsme zjistili že a) naše půlroční štěňátko má dost síly tu lednici i zavřít a b) odnese v tlamě klidně 2 kg. Takže jsme nastolili režim obtočená lednice a důsledné proclívání našeho miláčka vždy, když šel ven.

Neuvěřitelné věci jsem mu vytáhla z huby a nebyly vidět. Co jsem mu z huby nevytáhla, byla manželova peněženka s 2000 korunami, kterou si připravil na příborník a kterou Mimi nejenže vyneslo z pečlivě střežených dveří, ale i zahrabalo na zahradě tak, že jsme již nenašli. V té době pro nás ty peníze byly obrovský obnos.

Občas i něco donesl zpět – náležitě upravené. Jednou jsem vyhnala rodinu na regatu na Seč – bylo to prvního máje a já hodlala tento svátek oslavit prací. Nádherné počasí, prádlo, koberce, dveře a vše, co jsem namočila, schlo, a já vygruntovala náš obrovský byt a odpadla. Nějak v radosti, jak mi to šlo, jsem povlékla bílé povlečení a dlouho po půlnoci odpadla.

Ráno bylo na co koukat: nějak se v noci rozpršelo, Mimi si vzpomnělo, že má na zahradě schovanou kost z krávy a tak si ji vyhrabalo, OTEVŘELO (víte asi jak) si všechny troje bílé dvoukřídlé dveře, prošlo 10m chodbou do ložnice s krásným světloučkým čerstvě vypraným kobercem a sebe i kost uložilo na manželovu postel (bíle povlečenou). Když jsem ráno otevřela oči, radoval se, že jsem už vzhůru – konečně – a můžeme si dát buřta a procházku. Neuhodila jsem ho, dala jsem mu buřta, namíchala saponát, zapnula pračku a zopakovala jsem si minulý den.

Kormidlování slepého postaršího leč mamutího foundláka je samo o sobě zážitek, ovšem pokud chytne stopu fenky, okamžitě ohluchne a to moje „opatrně, pozor, auto, spadneš tam“ to prostě neslyšel. Takže to občas končilo pěknou hrčou do hlavy, ale už přece jenom nenabíral rychlost, na to mu nožky, plíce a srdíčko nestačily. Ale když byl v plné síle…

Já nevím, jak ostatní, ale naše Mimi objevilo ŽENU asi tak mezi 4 – 5 rokem, v době, kdy mělo v zimě metrák a tahat ho od nějaké té stopy bylo nadlidské. Alespoň tedy za tou lákavou vůní většinou nešlo a jenom jedenkrát uteklo. Ovšem to stálo zato.

Bylo to takhle o vánocích, nádherně napadl sníh a já již za tmy – ve čtyři odpoledne – šla na procházku. Vzhledem k tomu, že mne nikdy neopouštělo, propadla jsem plánování návštěv a potažmo silvestrovské žranice a najednou kolem mne jen tma a bílo a milé Mimi nikde. Chvíli jsem si vyřvávala hlasivky a potom jsem se vydala domů pro posily. Každý si vybral jeden směr a já se vracela tam, kde zmizel.

Najednou se ke mně přiřítil, celý šťastný, že mne vidí a za ním značně otrávený pán s golden retrívřicí. Bylo mi trapně, omlouvala jsem se, seč to šlo. Pochopitelně jsem pánovi nemohla říct, že s hárající fenou se nechodí na dlouhé procházky, aby si všichni ti ometáci přišli na své.

Asi za měsíc sedím u holiče a kamarádka holička mi povídá: „Tak jsme byli na Silvestra u známých (páníčků té krasavice) a pán domu tam dával do placu historku o tom, jak ho napadl váš Boban. On chránil svoji fenku před zprzněním a tak Bob skočil na záda jemu. Všichni se hrozně bavili“ – no bodejť ne, když naše Mimi je prakticky nepřehlédnutelné a zná ho celý náš městýsek. Tak jsem jen byla ráda, že jsem to nevěděla hned při akci, to bych se asi hanbou propadla. Dodnes teda nevím, jak se ubránil a přesvědčil Mimouše, aby zanechal svých snah, a raději to snad ani už nechci vědět.

Nikdy jsem neměla psa, který by mohl žít s kočkama. Nevím proč, ale každý náš pes byl proti kočkám. Když táhlo Mimimu na druhý rok, začaly děti otravovat s koťatama. Takže jsme vyzkoušeli reakci psa na kočky a doufajíce v pomoc nejvyšší jsme povolili dvě koťata. Pes byl z těch dvou kuliček na větvi a ony se mu dokázaly schovat ve chvíli, kdy už se dostával do ráže.

Za pár měsíců jsme doma měli dvě pružné šelmičky, které se neustále lovily a začaly pošťuchovat psa, který se her nemohl nabažit. Problém byl jen ten, že i když mohli být na dvoře či zahradě, nejlepší hřiště byl náš byt, protože pokoje byly dokola propojené a změnou směru byl soupeř dokonale zmaten.

Jednou seděl manžel v křesle jen tak podoma (v teple pouze v kraťasech bez trika) a decentně pochrupoval u sportovního přenosu v TV. Za jeho zády se ze dveří vyřítila koťata, mohutně se za křeslem odrazila a drápkama se zachytila na manželových ramenou.

Přeletěla mu přes hlavu a pokračovala směr děcák. Než stačil vyskočit a začít nadávat se v závěsu objevilo Mimi a přes opěradlo křesla kopírovalo kočičí dráhu. Vzhledem k tomu, že mělo svých zatím jen asi 60 kg, přežil to manžel i pes. My s dětma málem smíchy ne…

Mimi se nám podařilo tak rozmazlit, že jsme si ho s sebou brali, kam to šlo a hlavně za těch téměř 12 let nebylo nikdy doma samo déle než 12 hodin, no přes noc už vůbec ne. Na pravidelná, jednou za tři roky setkání trvající 4 dny, jsme ho do deseti let brali s sebou.

Stejně jakmile jsme začali balit, propadal šílenství, že ho necháme doma. Před šesti lety jsme jeli každý zvlášť, tedy Bimbo s Mimim napřed a já se zbytkem o půl dne později. Jak tak mužský balil a nosil krámy na hromadu, pletlo se mu Mimi zdatně pod nohy a tak když na dvoře otevřel auto a jal se to do něj hrnout, zaujalo Mimi místo v autě a odmítalo ho opustit.

Bimbouš byl rád, že si to v klidu naloží, tak se moc nenervoval, naložil psí mísy a žrádlo, zamkl barák a vyrazil. Asi po 40km ho napadlo, že je dost vedro a že by měl psa napojit. Nalil vodu, otevřel kufr, Mimi se vyvalilo a teprve teď zjistil, že je nahaté, tedy bez obojku a vodítka.

Nevím, jak jiní foundláci, ale Mimi je záchranář a děti ve vodě nemají co dělat. Prakticky celý den strávený na přehradě v 30°C vedru s naším hovádkem na provázku a houfem výskajících dětí ve vodě – nikdy mne manžel tak nevítal, jako když jsem konečně dojela s obojkem a vodítkem. Kupte někde jen tak stahovák velikost 100 cm!

Dnes už pouze vzpomínky, které i po 14ti dnech tahají slzy do očí…