Byla jednou jedna mašinka a ta se jmenovala Lízinka. Byla to velká motorová lokomotiva, červená, se slušivým žlutým pruhem. Od samého začátku s ní jezdil pan strojvůdce Havrda, který s velkou trpělivostí snášel její rozmary. Byla to velice zvídavá mašinka, ráda se učila, ale málokdy se spokojila s obvyklými způsoby, jak dělat věci.

Proč musím jezdit po kolejích? Vždy vedou někam jinam, než by Lízinka chtěla. Proč bývají nádraží tak daleko od měst? Lízinka chtěla vidět náměstí, trhy, kostely, obchody, tramvaje, děti i psy. Chtěla se smočit v řece, jezdit po polních cestách a vidět zblízka pouť. 

Pan strojvůdce Havrda se jí snažil všechno vysvětlovat a zároveň ji učil věcem, které jako správná lokomotiva musela umět. Tahat nákladní i osobní vagony, plynule se rozjíždět, pomalu i rychle brzdit, nebo projíždět zatáčky tak, aby panu strojvůdci nevyšplíchla ani kapka z čerstvě uvařené kávy. A také hvízdat před železničním přejezdem, vědět, co říká rameno návěstidla, a číst správně barvy na semaforu.

Lízinka byla učenlivá mašinka a brzy postoupila od nákladních vlaků k osobním. Jezdila z Jaroměře do Pardubic, občas do Trutnova a sem tam do Staré Paky. Líbilo se jí to. A moc. Ale ne tolik, aby přestala vymýšlet neplechy. A s tou největší začala jednoho nedělního dopoledne. Pan Havrda se připravoval na odpolední směnu a přinesl si s sebou do práce kastrůlek s obědem. Paní Havrdová byla totiž báječná kuchařka a ten den se opravdu vyznamenala – uvařila voňavou svíčkovou s křehoučkými knedlíky. Vonělo to tak, že mašinka na kolejích doslova nadskočila.

„Tak tohle má být nějaká spravedlnost?“ rozčilovala se. „Já musím pít tu odpornou nechutnou naftu, zatímco pan strojvůdce si pochutnává na … na něčem tak voňavém?“ Zmatená Lízinka opravdu nevěděla, jak se lidská jídla nazývají, ale jedním si byla jistá – ode dneška už si nafty ani necucne. Kdepak, ona už bude jezdit jedině na omáčku s knedlíky!

Pan strojvůdce Havrda jen pokrčil rameny. Byl na Lízinčiny vrtochy zvyklý a pomyslel si: „Proč to nezkusit? Však ona sama přijde na to, co je pro ni nejlepší.“ A vzal dvě plastová vědra a vyrazil do jídelny. Tam si kuchaři dělali legraci, co prý toho pan Havrda najednou sní, ale zrovna jim zbyla spousta koprové omáčky, tak mu ji i s knedlíky bohatě nandali.

Mašinka byla nadšená. Koprovka nebo svíčková, ona to stejně nepoznala, hlavně že to nebyla nafta! A tak začalo zvláštní období. Lízinka se brzy seznámila s kuchaři z Jaroměře, Pardubic, Hradce Králové, Trutnova i Staré Paky. Ti si panečku libovali! Nikdy neměli vděčnějšího strávníka. Jenom kdyby toho nemuseli vařit tolik. Jenom knedlíků bylo potřeba na jednu porci 20 šišek!

Bylo to začátkem listopadu, když se od pana strojvůdce dozvěděla úžasnou novinu: nejpozději do dvou týdnů začne tahat rychlíky z Pardubic až do Liberce! To byl velký úkol a Lízinka byla velmi vzrušená. Poveze lidi v hezkých moderních vagonech, nebude muset stavět na každé zastávce a výpravčí v červených čepicích ji budou zdravit s plácačkou pod paží. A ona pojede a pojede, přesně podle jízdního řádu. A poveze i rychlou poštu!

„No nevím, kolik těch knedlíků budeš muset v Pardubicích sníst – do Liberce je daleko…“ poznamenal pan Havrda jen tak mimochodem. Rozzářená mašinka se trošku zarazila. Je pravda, že na naftu se jezdí přece jen trošku snáz, ale ta chuť, fuj! Však ona to zvládne. A znovu začala s panem strojvůdcem opakovat předpisy, časový plán a další povinnosti, které ji čekaly.

Večer před tím vytouženým dnem mašinka dlouho koukala na nebe a zkoumala počasí. Nebe bylo jasné a hodně se ochladilo. Slabý mráz postříbřil koleje, které se tiše leskly mezi temnými pražci. Potom ji už pan strojvůdce zavezl do pardubického depa a popřál jí dobrou noc. Mašinka sice byla přesvědčená, že neusne, ale za chvilku už pochrupovala.

Když ráno vyjeli, nestačila se Lízinka divit. Celý svět zbělal! Sníh pokryl krajinu nadýchanou peřinou a pořád padal a padal. Hravý vítr honil sněhové vločky, nafukoval závěje, štípal do tváří a fičel do uší: „Zima je tady! Schovejte si uši a nazujte teplé boty! Omaluju vám tváře a nosy načerveno, profouknu každou škvírku a shodím sníh za krk! Zima je tady!“

Mašince se to úžasně líbilo, byl to první sníh, který viděla, a změněný svět ji fascinoval. Ale ouha! Zjistila, že to má i své odvrácené stránky. Kola ji zábla, na zasněžených a namrzlých kolejích jí prokluzovala a mašinka se jen stěží pořádně rozjela. A ty stěrače! Nemohla je zastavit ani na chviličku, okna jí zamrzala a Lízinka musela zapnout všechny síly, aby se dokázala pohybovat a pořádně zahřát.

Netrvalo dlouho a připojili ji před řadu čekajících vagónů. Když ohlásili, že na druhém nástupišti je připraven k odjezdu rychlík do Liberce přes Jaroměř a Starou Paku, tak mašinka div nepukla pýchou. Ten rychlík – a jak si vychutnávala to slovo rychlík – to byla ona! Cestující si hledali místa ve vyhřátých vagonech, děti se hádaly o místa u okénka, zatímco babičky a dědečkové jim mávali z nástupiště. Nakonec přišel pan výpravčí v červené čepici a svojí plácačkou ukázal zelenou. Mašinka se rozjela tak polehoučku, že si lidé ani nevšimli, že se už jede.

A jelo! Lízinka si vychutnávala rychlost a s hrdostí sledovala, jak jí návěstidla stavějí volnou cestu. Když projela první stanicí, kde nemusela zastavit, jako by o pořádný kus povyrostla.  V Hradci Králové byla na minutu přesně, stejně jako v Jaroměři. Ale když tam čekala na nádraží a poslouchala, o čem si povídá pan strojvůdce s výpravčím, trochu zneklidněla. Blížila se k horám a sněhu pořádně přibylo. Už jí nepřipadal jako krásná hračka, ale stával se hrozbou. Nakonec byla ráda, že může vyjet. Ať ji čekalo cokoliv, chtěla to mít za sebou.

I když se to nezdá, trať z Jaroměře do Dvora Králové stoupá pěkně do kopce. Lízinka si toho nikdy pořádně nevšimla, protože těch pár vagonků osobáčku tam vždy vytáhla bez jakýchkoliv potíží. Teď to ale bylo jiné. Namrzlé koleje podkluzovaly, vítr je co chvíli zavál sněhem a ty krásné moderní rychlíkové vagony byly tak těžké! Lízince docházely síly. Ráno sice snědla mimořádně velkou porci rajské omáčky a knedlíků bylo také dost, ale jak se zdálo, co stačilo pro pana strojvůdce, nemohlo stačit lokomotivě.

Přestože ji pan Havrda povzbuzoval jak mohl, nedojeli ani ke Kuksu. Kousek od zastávky vlak zastavil a Lízinka byla ráda, že ho dokázala pořádně zabrzdit. „No to je mi nadělení,“ bručel si pod fousy pan strojvůdce. „Prvně s rychlíkem a takhle to dopadne. Nezbývá, než abych volal o pomoc.“ Mašinka tiše stála a hrozně se styděla. Slyšela cestující, jak se rozčileně ptají: „Proč stojíme? Co se stalo?“ A někteří se už zlobili: „Co je to za pořádek? Takhle nestihneme přípoj ve Staré Pace!“

Ale pan Havrda neztrácel čas a už telefonoval: „To jsi ty Jardo? Mám malér, jedeme s libereckým rychlíkem a stojíme před Kuksem. Potřebujeme hodit aspoň do Dvora a řekl bych, že to bude chtít nějakou naftu… Dobrá, připravíme se.“ A otočil se k Lízince. „Máš kliku, Jarda má volno, takže bere svůj lokotraktor a jede. Odtáhne nás a ty si ve Dvoře dáš tolik nafty, kolik se do tebe vejde. Když si pospíšíš, tak to do Paky stihneme ještě před časem běžného odjezdu.“ Nakonec zvýšil hlas: „A o knedlíkách už nechci slyšet ani slovo, je to jasný?!“

To se ví, že bylo. Lokotraktor Vojta byl starý, oprýskaný, původně zelený a kromě posunování už jenom tahal vlečku do teplárny. Politoval Lízinku a ochotně táhl celý vlak. Moc rychle mu to nešlo, ale netrvalo dlouho a zastavili na nádraží ve Dvoře Králové. Cestující ještě chvíli reptali, ale nakonec se uklidnili, když jim pan průvodčí slíbil, že za chvilku se pojede. A Lízinka? Ta pila naftu, až jí v nádrži žbluňkalo. Nakonec motor zahučel, světla se rozsvítila a Lízinka se připojila k vagonům. Cítila, jak ožila. Frajersky si pískla, pan výpravčí ukázal zelenou a mašinka vyjela. Co je to sníh, co je to led, když máte plno sil? A vlak uháněl zasněženou krajinou, lidé si povídali, spali, děti si hrály a všichni byli zase spokojení.

Díky plánované pauze ve Staré Pace se mašince podařilo dohnat zpoždění a do Liberce přijela zase přesně na čas. Pan Havrda Lízinku pochválil, ale když jeli do depa, ještě dodal: „Zítra ráno vypiješ všechnu naftu, kterou dostaneš. A když budeš hodná a nebudeš se ošklíbat, přinesu ti švestkovou buchtu!“ Mašinka ráda souhlasila, ale hlavou jí vrtala taková malá myšlenčička: „Jakpak by se asi jezdilo na cukroví?“