Jak jsem k téhle smečce obludek přišla, už jsem psala minule. Dneska jsem si vybrala ty dvě nejmenší, Komtesu a Marcelku. Nejmenší, to vůbec neznamená nejmladší, ačkoliv si někteří lidé pletou shetlandské pony s hříbětem, pro mne nepochopitelně, vždyť mají úplně jiné proporce.

Pro info a pochopení. Výška koně se měří „v kohoutku“, což je přechod mezi hřbetem a krkem. I naše Tereza je v podstatě pony, ale z těch o trochu větších. Hřbet má tedy tam (alespoň před časem to ještě platilo), kde já prsa. No, vlivem neúprosné gravitace se mi každým rokem zvětšuje kůň. Tihle malí poníci mají hřbet asi v metru výšky, jsou to ti, co chodí na poutích dokola v té kulaté ohrádce a tahají děti. (Tyhle dvě nikdy v žádné ohrádce dokola chodit nebudou!!)

Marcelka

Marcelka je nejstarší a taky často odstrkovaná stádem. Uvedla se „de luxe“ hned první den, kdy mě řičíc snožmo skopala (no snad dvacet ran do holení, stála jsem naštěstí těsně u ní), ale od té doby je vzorná. Kulhá na zadní nohu, prý si snad kdysi zasekla nohu do hrazení a zničila si kloub v kyčli. Bez problémů chodí, vstává i popoběhne a vyřešit už moc není co, žije tedy jako kulhavá a docela to zvládá.

Na spaní a odpočinek si lehá a nebojí se, že by nevstala, tak zas není tak zle. Není samozřejmě možné na ní jezdit, nanejvýš na ní posadit opravdu maličké, lehoučké dítě na pár koleček po sadu. Marcelka je zkrátka kůň na dožití, je nejstarší, je jí jednadvacet let, je to už oprávněně koňský důchodce. O jejím původu nic nevím, jen to, že je někde z okolí původní stáje, protože prý došla „po noze“ přes les, nejela předtím nikdy v koňáku.

Vypadá jako strašidlo, celá obrostlá zimní srstí, místy jak okousanou, je to světlejší hnědka a vůbec není hezká. Občas jí vydávám za divnou ovci a ona je nenáročná podobně jako ty ovce. Ale hlásek má pronikavý, řinčivý jak plech. Jen musím hlídat, aby ji ostatní pustili k vodě, jádru nebo chlebu, pokud dostanou. Už se jí snad podařilo komplet „odbodlákovat“. On první návrh zněl žíně ostříhat, ale to by se nemohli ohánět v létě po mouchách, tak jsme nakonec ty potvory lepivý s háčkama vyčesali.

Vybočené kopýtko potřebuje častěji upravit a po zásahu kováře se kobylka v chůzi dost vylepšila. Nesmí moc ztloustnout, aby nohu nezatížila příliš, ale zatím máme spíš opačný problém, potřebovala by nabrat nějaké svaly. Takže Marcelka se tu láduje senem, courá po pastvině a zkouší se pást na první travičce a mé stádo má svého nejstaršího, kulhavého, naprosto bezcenného, ale snad spokojeného koníka.

Komteska

Komteska má osud o trošku složitější a dokládá ho jizva na hřbetě a navíc, já si tu roky starou „story“ živě pamatuju. Když byla malinká, patřila těm, jejichž poníci chodí na pouti dokola. Její máma byla v říji (kobylky se nejlépe připouští hned při první říji, jen pár dnů po porodu a neděste se, ony mají jinou placentu než lidi, takže „šestinedělí“ u nich neplatí.

Pokud se to nepovede, říje se opakují, ale hříbě chodí s matkou několik měsíců a u připouštění je potřeba ho ohlídat, aby se dospělým „do toho nepletlo“. No a hříbě při připouštění neuhlídali, hřebec ho kousl do zad. Jeho majitele nenapadlo nic jiného, než pokusit se ho, poraněné, tedy bezcenné, „oběsit“.

Kamarádce tehdy ruply nervy a koupila to poničené zvířátko a pak strávila spoustu času na telefonu sehnáním veterináře, který by byl ochoten hluboké rány, zasahující až do dělohy, zašít. Nakonec musel přijet mistr řemesla z Chuchle a Komtesku zachránil. Stálo to samozřejmě nemálo péče, peněz i mnoho bolesti, ale Komtesa bez následků „funguje“ a po poranění jí zůstala jen velká, šeredná a lysá, ale dávno zhojená jizva na zádech u kořene ocasu. Vzhledem k hloubce tehdejšího poranění se ale u ní nikdy nepočítalo s případným hříbátkem.

Komtese je šestnáct let. Je celkem čilá, ráda se rozběhne s ostatními po pastvině o závod, je milá. Jen při kování (strouhání kopyt) mi předníma skočila za krk. Má černý základ a bílé odznaky a kopýtka má pruhovaná, černorůžová. Vypadá oproti Marcelce trošku víc jako koníček a je o kousíček vyšší. Také je v lepší kondici.

Je schopná povozit děti a s menšími si i trošku zaběhat, vyjížďka by pro ni nebyla problém. S Marcelkou jsou na sebe dost zvyklé, většinou spolu „drží basu“. Když se jedna někde zapomene, druhá se jí dovolává. A když jednu pustím do sadu a druhou ne, je to velká křivda.

Milují samozřejmě obvyklé pochoutky, jako je tvrdý chleba, jablko, mrkev, jemně je odeberou z malých ručiček… a celkem klidně a rozumně obejdou pár koleček po sadu s dětskými návštěvníky. Zatím pro ně nemám uzdečky ani malé sedlo (v nouzi jedno menší, až koupíme vhodný podbřišník), ale máme krásný řemen s okem, kterého se maličké dětské tlapičky radostně lapnou a cítí se tak na hřbetě bezpečně. Holky kobylí tak občas povozí nějakou dětskou návštěvu netroufající si na hřbet Terezky a nezapomínají tak snadno na slušné vychování, jako kdyby byly úplně „bez práce“.

Jsou nejmenší, nejstarší a na sebe zvyklé a dostaly, jako zatím jediné ze „starých“ i „nových“ koní, prostě z celého stádečka, definitivu u nás. Pokud se nestane nějaká převratná katastrofa, dožijí v klidu tady a spolu. Na krmení náročné nejsou, s veterinou už je to horší, nožičky potřebují ošetřovat samozřejmě také, ale… snad to zvládneme.

Vždyť co je „šetla“? Větší ovce. Skromné, „trvanlivé“ a nenáročné kobylky. Alespoň doufám, zatím to zdárně předstírají. Shazují postupně zimní srst a díky pobytu venku se jim stav kůže (původně jsem se hrozně bála, že si neseme domů nepěkné choroby) výrazně vylepšil. Už trošku „hezknou“.

Tak to byly Marcelka šeredka a Komtesa pruhované kopýtko.

Příště třeba o bláznivce Betě, o opatrníkovi Juráškovi či o zlodějce psích granulí Tereze, nebo o zpupníkovi a mazlidlu Taně, nebo… sakra už dost, už žádné jednokopyto mi nesmí do vrat, naopak někdo musí z kola ven. Chybí ruce i zadky na ježdění. Dokud… dokud nebude ten můj vysněný „chlaďák“. Jenže do té doby tu bude, znám se, asi domov důchodců. Dobře mi tak.