Ne nebude to o romantickém životě na salaši, bačovi a jeho ovčáckém psovi, žinčici, oštěpkách a parenici, ale o tvrdém životě ovcí a jejich chovatelů u protinožců, kde je všecko jinak.

V Klokánii se chovají dva druhy ovcí. Ty na maso a ty, co vyrábějí vlnu. Jakési fabriky na vlnu. Ty na maso jsou ve velké části exportovány, často živé, na lodích, zvláště na blízký východ, kde jsou tyto pak zabity tak aby jejich maso bylo poživatelné těm, co jídlo které není „halal“ nepozřou.

Australští řezníci prodávají jak jehněčí, tak i skopové ve velkém v jakém se zde, mimo hovězího, konzumuje. Vepřo tu moc populární není, ale je. O jeho konzumaci se z velké části starají jak přistěhovalci slovanského a povšechně evropského charakteru, tak i většina přibyvších Asiatů.

Jak jste jistě postřehli, tak zde se ovce nedojí a dobroty z ovčího mléka nevyrábějí až na pár výjimek. Je to škoda, jídelníček v Klokánii by tak byl obohacen dalšími dobrotami. Nic neosvěží v parném dnu jako hrnek chladné žinčice, že ano. My se ale budeme soustředit na ovečky určené k „výrobě“ vlny.

Když v roce 1830 Ir a nebo Irčan Roderick O’Connor zakládal svoji farmu nedaleko Avocy na Tasmánii, tak bylo australské pěstování vlny v zárodcích. Smaragdově zelená úbočí tasmánského údolí Fingal zanedlouho viděla dvoutisícové stádo ovcí, jejichž vlnu milý O’Connor posílal zpět do rodné země. Na této farmě nyní hospodaří Frank a jeho syn Robert O’Connor, šestá a sedmá generace tohoto klanu.

Na menší části původní farmy, pouhých 18 500 hektarech, chovají nyní 20 000 ovcí plemene Australian Merino, které dovedou „vyrobit“ jemňoučké rouno o tloušťce vlasu 16 mikronů. I když jsou momentálně ceny vlny na světových trzích oslabeny, Robert doufá, že jeho syn Oliver, osmá to generace klanu O’Connorů, bude na této farmě stále produkovat tu nejkvalitnější vlnu. Čím je vlákno tenčí, tím je cennější. Používá se k výrobě luxusních látek a módních doplňků.

Ty tam jsou časy, kdy se australská ekonomika vezla na hřbetě oveček. Ekonomický význam výroby vlny byl zastíněn průmyslovou výrobou a v hlavní míře exportem surovin, jako uhlí, železná ruda, stříbro, olovo, měď, aluminium, zinek, cín, uran, zlato, diamanty a celá řada dalších, kterých tu jsou ohromné zásoby.

Světové ceny vlny jsou na velice nízké úrovni a tak farmáři jejichž zdrojem příjmu byl prodej vlny se musí poohlédnout i po něčem jiném. Zaklínadlo je DIVERZIFIKACE. Třeba, jako O’Connorové chovem jehňat na maso, hovězího dobytka na maso, setbou a sklizní cereálií, olejových semen nebo máku. Díky této hospodářské situaci je celoaustralské stádo ovcí na vlnu na historickém minimu, pouhých 90 milionů oveček.

Dnešní chov ovcí na výrobu vlny je vysoce specializovaný. Přesto je obdivuhodné, jak se španělské plemeno úspěšně zabydlelo na drsném australském outbacku. Avšak odlišné klima a hmyz přinášejí svoje problémy. Když takové fabrice na vlnu naroste huňatý kožich, tak ve zdejších podmínkách vyvstávají specifické problémy.

Ten nejvíce viditelný, hlavně v médiích omílaný a farmáře stojící 180 milionů dolarů ročně, je lidově zvaný flystrike, jinak zvaný myiasis.  O co jde? To samičky mouchy masařky nakladou vajíčka pod hustou vlnu oveček tam, kde je teplo a vlhko. To je ovšem na pozadí pod ocáskem, kde se z vajíček vylíhnou larvy a tyto se začnou živit na ovečce.

Zpočátku na zbytcích výtrusů zvlhčených močí a pak se zavrtají přes kůži do svalů a začnou milé ovečce zaživa žrát prdelku. Toto často vede k bakteriální infekci a nezřídka pak ovečka umírá na sepsi. Také jsou častá úmrtí na otravu, kdy toxiny vylučované bakteriemi vniknou do krve a milou ovečku otráví, aniž by se bakterie dostaly do krevního oběhu.

Těchto úkazů si už všiml Ambroise Paré, lékař Karla IX a Henriho III, když pozoroval červy v hnisajících otevřených ranách lidských pacientů i zvířat. Aby se tomuto nepříjemnému úkazu u oveček předešlo, začalo se v Austrálii s crutching, které se vyvinulo v mulesing. O co jde?

Crutching  je vystříhání srsti ovečce mezi půlkami zadečku, kolem řitního otvoru a u bahnic kolem vulvy. Toto je však nutno opakovat, jakmile srst ovečce povyroste. Čistě náhodou se však přišlo na dokonalejší metodu pod jménem mulesing.

Tento zákrok se jmenuje po Johnovi W. H. Mulesovi, který tento zákrok vyvinul díky tomu, že když prováděl crutching na jedné bahnici tak mu ujely nůžky a milé bahnici odstřihl se srstí i kůži. Rána se brzy zacelila hladkým zajizvením, na kterém už pak srst nerostla. Všímavý John Mules začal tuto metodu uplatňovat u všech oveček.

Tato metoda byla později zdokonalena a bylo dokázáno, že podstatně snižuje flystrikes. V roku 1930 se tato metoda, stala v Austrálii standardem. Nyní díky organizaci PETA – za práva zvířat, je však kontroverzní, i když je uznávána společností na ochranu zvířat, a ročně zachrání 3 000 000 ovcí od kruté, pomalé a bolestivé smrti od flystrike.

Moderní mulesing je chirurgický zákrok prováděný na jehňatech do dvou měsíců věku. U těchto je množství odříznuté kůže minimální a rána je do dvou týdnů zahojena. Jehně se dá do jakési kolébky, kde je znehybněno ve strategickém místě ostříháno a za místní anesteze se provede vlastní chirurgický zákrok k tomuto účelu vyškoleným a diplomem opatřeným profesionálním kontraktorem, speciálními nástroji k tomuto účelu vyvinutými. Na ovcích více jak 12 měsíců starých je mulesing zakázaný.

Ve většině případů se při tomto zákroku provádí i tak zvaný docking, což je v podstatě kupírovaní ocásku. Na zbylém pahýlu je také odstraněna kůže, na které by mohla růst nežádoucí srst. Toto vše zanechává pozadí ovečky hladké a bezsrsté, tedy relativně čisté a pro muší samičky již neatraktivní. Zároveň se provádí značkování, a to na uchu a vakcinace. Veškeré tyto úkony jdou rychle za sebou a netrvají déle jako 2 minuty na jednom jehněti. Krvácení je minimální a pohled na zkušeného kontraktora je ne nepodobný jako ten na klavírního virtuosa. Úplná symfonie úsporných avšak přesných pohybů.

Ovečky vyrábějící vlnu však potřebují i další péči. Vlna jim roste i na hlavě a za čas taková ovce začne trpět tak zvanou „wool blindness“, tedy vlnovou slepotou. Vlna jim naroste tak dlouhá, že zakryje oči a ovečka nevidí. Proto se provádí i „wigging“ což je ostříhání vlny na hlavě ovce. Toto také zabraňuje akumulaci travních semen, babek a jiných.

Aby se vlna z oveček dostala k zákazníkovi, je nutno ovečku té vlny nějak zbavit. Toto se děje stříháním. Jakmile vlna dosáhne patřičné délky a kvality, zpravidla jednou ročně. Vlna je ještě na ovečce pečlivě hodnocena, a když se čas navrší tak si farmář najme „shearers“ tedy střihače vlny.

Toto jsou kontraktoři, kteří putují od farmy k farmě kde se nechají najímat. Ti jsou pak ubytováni v ubikacích k tomuto účelu vybudovanými, také je najmut extra kuchař, který jim vaří a pomocníci střihačů, zvaní „roustabouts“. Tito bývaly i děti a nyní i dívky a mladé ženy. Veškeré stříhání se odehrává v tak zvaném „shearing shed“, čili jakési stodole vybavené k tomuto účelu.

Nejprve je nutno ovce sehnat s pastvin do ohrad u této budovy. Toto se děje za vydatné pomoci pasteveckých psů. Ponejvíce border collie a australian kelpie. Tito dovedou stádo nasměrovat tam, kam je třeba a když potřebují ovcím nadběhnout, tak neváhají přeběhnout i po jejich hřbetech. Z ohrady jsou ovce vedeny důmyslnými uličkami až na dosah střihače, odkud si každou ovci vezme.

Práce to je tvrdá, vyžadující značnou zručnost a výdrž. Pracuje se v předklonu a tak je i náročná na „kříž“. Nyní někteří střihači používají jakýsi závěs, do kterého se sehnou a tak ulehčí kříži. Dříve se stříhalo ručními nůžkami, zvanými shears. Nyní to jsou mechanické, ne nepodobné těm co používají holiči a kadeřníci.

Celý proces stříhání ovcí je koncert po sobě jdoucích úkonů střihače, pomocníka a potom i těch co rouno třídí, hodnotí a dávají do kontejnerů, aby bylo nakonec dáno do lisu kde je stlačeno do žoku, který se zde jmenuje bale. Tento váží mezi 110 a 204 kg, podle stáří ovcí, velikosti rouna a tloušťky vlákna. Do jednoho žoku se vejde v průměru 60 roun. Surové rouno váží 1,3 – 2,5 kg, podle velikosti ovce a obsahu tuku, lanolinu.

Střihač stříhá ovci na vyvýšené platformě. Rouno musí být odstřiženo jako jeden kus a tak střihač začíná od nohou a břicha a končí na hřbetě ovce. Ostříhanou ovečku pošle po skluzavce ven do ohrady a pomocník mezitím odebere rouno aby je prostřel na stůl čistou stranou dolů. Zde je rouno zbaveno nechtěných okrajů, nazývané „skirting“.

Tyto kousky méně kvalitní vlny se však také zpracovávají. Nečistoty se vyjímají a vyhazují se. Takto ošetřené rouno je pak ohodnoceno, zvaném „wool classing“ co do kvality a tříděno. Následuje již zmíněné lisování do žoků, jejich označení majitelovou značkou a jménem toho kdo rouno hodnotil. Pak následuje jejich doprava do civilizace ke kupci.

V jednom „shearing shedu“ stříhá zpravidla více střihačů, ve velkých i pře sto. Ti, kteří ostříhají za osmihodinovou směnu přes 200 ovcí, jsou známi pod názvem „gun shearer“. A tak není raritou, že se v jednom „shearing shedu“ za den ostříhá 2000 – 3000 ovcí.

Také se pořádají soutěže, kdo za osm hodin ostříhá nejvíce ovcí. Taková akce je rozdělena do kategorií podle druhu ovcí a vlny. Světový rekord drží v sólové kategorii Ivan Scott. Tento 19. prosince 2008 ostříhal za 8 hodin 736 ovcí. Střihači jsou placeni od kusu. Zde je možno shlédnout jak se to vlastně dělá 

http://www.youtube.com/watch?v=90EQkgCy6r0&feature=fvw

http://www.youtube.com/watch?v=wcM-tcRUZp8&feature=related 

Žoky vlny pak putují do civilizace k zákazníkovi, kde se zpravidla prodává na aukcích. Zpočátku se žoky dopravovaly na velbloudech, každý nesl dva. Později na velkých vozech o tonáži až 20 tun, taženými týmy až 20 volů. Nyní na pověstných silničních vlacích, tahač se třemi návěsy, přes 50 metrů dlouhá souprava, dohromady vážící i 150 tun.

V Austrálii je 36 000 ovčích farem. Těmto se na outbacku říká station, tedy stanice a jsou obvykle naprosto soběstačné. Obytné budovy, hospodářské budovy, dílny, garáže, hangáry na letadýlko či helikoptéru, malá zahrádka na zeleninu a ohrady na ovce v blízkém okolí.

Austrálie je největší světový producent vlny, s 30 % z celkové světové produkce, představující 405 milionů kg surové vlny ročně. Na ovčích farmách se ročně vyprodukuje vlny za 3 miliardy A$. Takže až si někdo oblečete teplé vlněné oblečení, je zde reálná možnost, že budete na sobě mít i kousek Klokánie.

Další fotky najdete zde