Už jsem se zmínila, že jsme v majetku tří kočkounů – Chipa, Lízy a Matese. Začnu vyprávět o Chipovi, který je u nás ze všech tří nejdéle.

 Jednoho dne před čtyřmi lety přišla dcera domů s brekem, že sousedi jejího přítele mají ve stodole čerstvá koťata, kterých se chtějí zbavit ne zrovna humánním způsobem. Protože jsme v té době měli jenom jednoho kocoura – Čikiho, tak jsem souhlasila s tím, že si koťátka vezmeme my. Naštěstí prý byla jenom dvě, takže to nebyl problém.

Problém se nakonec objevil úplně jinde. Když dcera chtěla koťata přivézt, zjistila, že jsou absolutně nekontaktní – první dva měsíce života prožila ve stodole bez přímého kontaktu s člověkem. A jistě si mnozí dokážou představit, jak probíhal odlov plachých koťat v ohromné stodole. Bohužel se podařilo odchytit pouze jedno kotě – našeho Chipa, který nebyl tak rychlý jako to druhé.

Až u nás doma jsme zjistili, proč byl pomalejší – měl nafouklé bříško plné parazitů. Takže proběhla zkrácená socializace – vzpouzející se kotě hladit tak dlouho, dokud se mu to nezačne líbit a až potom mohlo následovat důkladné odblešení a odčervení, vše pod dohledem naší skvělé veterinářky. Později jsme se dozvěděli, že sousedi se ujali toho druhého kotěte a prý dokonce došlo i na kastraci matky – asi jejím majitelům došlo, co by museli absolvovat několikrát ročně.

Náš dospělý kocour Čiki, který se bohužel asi půl roku poté ztratil, se ukázal být jako skvělý vychovatel a ochránce. Při krmení vždy trpělivě čekal, až Chip zkontroluje, případně ochutná, co je v jeho misce, potom ho důkladně umyl a odešel ven. Z Chipa se vyklubal velmi přítulný a nezáludný kocourek menšího vzrůstu, typický mourek se zašpičatělým čumáčkem. Později se u něj projevila alergie na blechy, což pro nás znamená pravidelně aplikovat spot proti vnějším parazitům minimálně každé dva měsíce. Zatím se nám to daří držet pod kontrolou.

Bylo to pro nás všechny těžké, když jsme po delším hledání pochopili, že se Čiki už nevrátí. Ale jako vždy zapracovala centrální distribuce a dohodila nám další poklad – tříbarevku Lízu. Vzali jsme si ji od maminky mé kamarádky, která se stará v průměru o 10 koček – vlastně má takový malý neoficiální útulek.

Lízu a její dva sourozence přivedla jejich matka – bezdomovkyně coby měsíční koťata k jejímu domu na poslední chvíli – Líza měla zhnisané očičko a zánět se už začal rozšiřovat dále. Vet při čištění přišel na příčinu zánětu – zarostlé vnitřní víčko. Kočička se podrobila operaci, očko se podařilo zachránit, vlastně nebýt občasného slzení, nic byste nepoznali.

Lízu jsme si přivezli, když jí bylo 7 měsíců. Po nezbytné aklimatizaci okamžitě putovala na kastraci, protože se mi zdálo, že se i přes aplikovanou antikoncepční tabletku začala mrouskat. Operace dopadla dobře, kočička to snášela bez problémů, nebýt jizvy, za dva dny by už o ničem nevěděla. Ovšem ne tak po psychické stránce. To byla uražená, nemluvila s námi, a když jsme ji po dvou dnech konečně pustili ven na sluníčko, hupla na půdičku od garáže a strávila tam další dva dny. Potom ji to trucování přestalo bavit a přišla bydlet domů.

Líza je velice chytrá, ale trošku odtažitá kočka. Pokud nejsou otevřené vchodové dveře, tak kočky pouštíme domů kuchyňským oknem, což je pro nás lidi pohodlnější a i rychlejší. Líza se naučila při příchodu mňouknout, tzn. pozdravit: „Čau, už jsem tady, co jste mi dali do mističky dobrého? Pche, pořád to samé, kdy se už konečně polepšíte?“ A s dalším mňouknutím se posadí na okraj samostatně stojící části linky, která je vyhrazená pro kočičí stravování, a významně se po mně dívá.

Kočkám jsme zvenku ke kuchyňskému oknu, které je dost vysoko, přistavili dřevěný žebřík, vlastně úzké prkno se zarážkami, aby se bez problémů mohli dostat nahoru na parapet. Pro neobeznámené návštěvy to musí být dost bizarní pohled: proč ty lidi mají, proboha, žebřík jak pro slepice, přistavený u okna do baráku?!?

Líza, která je z větší části bílá, je za tmy za oknem vidět, ale mourek Chip to musel vyřešit, jinak by jsme si ho nemuseli všimnout. Velice rychle přišel na to, že když se postaví na zadní nohy a ukáže světlé bříško, tak si ho všimneme rychleji. A pokud jsme natvrdlí, začne dělat sportovního fanouška – ve stoje na zadních se komíhá zprava doleva, což zaručeně nepřehlédneme a kocourka vpustíme dovnitř.

Líza vyloženě nemá ráda, když se s ní v náručí chodí. To zatne drápky do živého a snaží se seskočit. A když se náhodou rozhodne, že se nechá pomazlit, tak jenom ode mě nebo od nejmladší dcery – manžela ignoruje. To potom vypadá tak, že když si sednu do křesla, Líza zaujme pozici „tváří v tvář“, přičemž si hlavičku položí na přední tlapky umístěné mezi… a kouká mi do očí. A já přímo vidím, co se jí v té hlavičce honí za myšlenky. Jsem za každou takto strávenou chvilku ráda, protože Líza svojí přízní šetří jako šafránem.

Zato Mates – náš nejmladší, nyní dvouletý kocour – je mazlící a líbací typ. Jak jsem už psala v předchozím portrétu našich psů Šeri a Jesie, našli jsme ho pohozeného v keři před domem. To byl na pokraji smrti vysílením a prochlazením a byly mu možná tři týdny. No, ještě měl holé, srstí nezarostlé bříško, takže možná ani to ne. Podařilo se ho vypiplat – za pomoci všech, i zvířecích členů naší rodiny – a dnes je to statný mourek s kulatou hlavou a zvláštní kresbou kožíšku – trochu mi to připomíná pruhované krovky.

Ten kdykoliv je příležitost, tak se přijde pomazlit. V jeho provedení to probíhá tak, že se otře o nohy, potom skočí do klína a úplně nejlépe, když může svým drsným jazýčkem olíznout bradu či špičku nosu. Touto výsadou jsem ale poctěna pouze já. Manžel má zase to štěstí, že byl jmenován vrchním lazebníkem – pouze on ho smí vyčesávat drátkovým kartáčem, co máme na psy. To se před ním labužnicky svalí za záda, vystrčí bříško a užívá si to. Dokonce se naučil, kam kartáč ukládáme, a když se manžel k ničemu nemá, tak si sám dokáže postáváním a zíráním na poličku s kartáčem říct o vyčesání.

Jinak je v jídle skromný a nevybíravý. Stane se, že když něco zbude od snídaně, tak ty první dvě kočky už ohrnují nos, ale Mates to bez problémů dojí a v klidu čeká na další příděl. To samé s granulemi, vůbec mu nevadí, když máme nasypáno dva dny ty samé.

Netuším, jestli si může pamatovat, jakým způsobem se k nám dostal, ale faktem zůstává, že se zdržuje převážně doma nebo na dvorku. Také velmi rád tráví své dny spánkem na půdě ve slámě. Za to jsme velice vděční, protože nás alespoň zbavil, za vydatné pomoci Chipa a Lízy, potkanů, kteří si zřejmě mysleli, že na naší půdě našli ideální místo na bydlení a výchovu mladých.

A pokud vím, navštěvuje jenom sousední zahradu, která patří k trvale neobydlenému, víkendovému domku. Ale možná to bude i tím, že je, stejně jako ostatní naše kočky, vykastrovaný, a tudíž nemá toulavé tlapky. Kdo ví?