Žil byl. Krásný kocourek s hustým kožíškem, dlouhým ocasem a především neuvěřitelně zářivýma žlutýma očima. Jeho krása mu však nebyla prostředkem ke šťastnějšímu životu než měli ostatní příslušníci jedné veliké kočičí party, aspoň zpočátku.

Opuštěná tovární budova, smutné stavení s rozbitými okny a rozsáhlým sklepením, poskytovala sice spolehlivý úkryt před toulavými psy i lidskými nevraživci, v mrazivých dnech byla určitě velmi vítaným zdrojem aspoň jakéhosi tepla, ale současně také zdrojem velkého nebezpečí v podobě obrovského množství hlodavců.

Ti by byli pohodlným, takřka „domácím“ pramenem potravy, nebýt potřeby lidí tyto roznašeče chorob hromadně a důsledně likvidovat. Spolu s otrávenými hlodavci pak umírali i jejich kočičí lovci. Opakovaná snaha několika dobrovolníků kočenky odchytit, vykastrovat a zkusit přemístit nebyla z nejrůznějších důvodů úspěšná.

Přesto se stalo… Krása našeho hrdiny upoutala pozornost jedné staré paní. Byla to osoba povídavá, ke svému okolí všímavá, no upřímně, tak trochu drbna. Byla však také velmi houževnatá, zvyklá na fakt, že málokdy jdou věci lehce. Když se rozhodla, že nelze-li pomoci kočičkám všem, tak aspoň koťata by snad šlo odlovit, nebyla k zastavení. Svým nezdolným odhodláním získala pro věc několik dalších duší, je však třeba podotknout, že šlo o její vrstevnice. Tím chci naznačit, že šlo „klub starších dam“.

Tento dámský spolek sice disponoval neuvěřitelným elánem a bezbřehým množstvím času, ale poněkud se nedostávalo ostatních náležitostí potřebných pro zdar akce (jako např. svižnost, pružnost a zejména rychlost pohybu). Zkusily to nahradit vytrvalostí a lákavou potravou. Voňavé laskominy rozmísťovaly na strategicky promyšlených postech, ze svých důchodových prostředků skutečně štědře koťátka lákaly do svých „tenat“. Nedařilo se však. Potulné, volně žijící kočky bývají většinou zvířátka velmi opatrná a nedůvěřivá.

Vytrvalkyně postupně ve svém úsilí polevovaly, nikoliv však naše „aktivistka“. Učaroval jí právě náš titulní hrdina. Byl v tom množství koťat nejrůznějšího věku, zbarvení a projevů opravdu nepřehlédnutelný. Šlo patrně o křížence některé z dlouhosrstých koček, pyšní majitelé těchto krasavců z okolí občas svého rozsévače neuhlídají, jejich potomci pak mezi kočičkami, pro naše prostředí obvyklejšími, značně vynikají.

Naše „žena činu“ pro něj ztratila srdce i hlavu. Možná i její samota a opuštěnost ji přiměly k tomu, že pro něj chtěla mít i pojmenování a zvolila Sandokana. Snad ji upoutala jeho nezkrotnost, šarm a divokost současně, především však ty mimořádně zářivé, obrovské žluté oči. Svého „orientálního prince“ se rozhodně vzdát nehodlala.

Jak už to tak bývá, hlavně v malých městečkách a vsích v kotlině české i moravské, o jejích výpravách do rozpadlého továrního areálu si začali štěbetat i vrabci na střeše (no ti asi ne, prý jsou na pokraji vyhubení, hrůza, co). Prostě okolí se začalo nepokrytě bavit „bláznovstvím jedné staré babky“. Posměšné pokřikování „za kočičkama, za kočičkama“ ji provázelo při cestě na nákup i zpět, při placení u pokladny byla dotazována, jestli „smetana a šunčička jsou k večeři pro ni nebo pro ty její lásky chlupatý“ a to ještě je ta mírnější verze.

Sanda, jak mu časem začala důvěrně říkat, byl kocourek méně nedůvěřivý, čímž přesvědčoval svou ctitelku o tom, že vytrvat musí. Přešla však zima, kdy mrazivý a vlhký nečas přece jen dával větší šance na úspěch lovu. Jarní sluníčko vytáhlo zvířátka z továrních šachet ven. A tato skutečnost se ukázala pro další průběh být podstatnou.

Za tovární rozpadlinou teče řeka. Vodu kočky obvykle moc nemusí. Nechci zde fabulovat, ale jakoby náš Sandokan byl potomkem nějaké té „ala norská lesní nebo turecká van“ nebo co, ale lidi, on vážně chodil plavat. No ne snad že by se rovnou chodil koupat na místní plovárnu, ale chodil k řece a především – lovil ryby.

Čekával dlouhé hodiny na břehu, i do vlnek se vnořil a tvářil se, že si to fakt užívá, rybku si ulovil i mlsně zbaštil. Působil dojmem naprostého vodomilce. Dokázal v užším místě řeku přeplavat, užít si sluníčka, rybolovem si bříško naplnit a spokojeně se vrátit na správný břeh. Z rybářů, kteří v těchto místech pobývají docela často a hojně, si nedělal žádné kočičí vrásky.

Už se zdálo, že tím značně klesnou šance na úspěch naší lovkyně, však opak se stal pravdou. Informační systém místního obyvatelstva pracoval natolik spolehlivě, že donesl zprávu o snaze odlovit jedno zvláštně zbarvené dlouhosrsté kotě i k uším místního „pobudy“. Není to označení zcela správné, vlastně ani nevím, proč by se mu tak mělo říkat. Byl to člověk zvláštní, sice místní, ale nikdo toho o něm moc nevěděl, nebýval přímo zanedbaný a otrhaný, ale dům nechal zpustnout, okna vytlučená, elektřina odpojená, anténa na střeše připomínala, že to tak asi nebylo vždycky.

S aktérkou tohoto příběhu byl přibližně stejného věku, prý se znali kdysi ze školy, ale už dávno se ani nezdravili. Těžko říct, jestli mu bylo líto kotěte nebo chtěl utnout uštěpačné posměšky na adresu bývalé spolužačky nebo jen dokázat sobě i okolí, že není ještě tak úplně zbytečnou existencí.

Jednoho večera došlo k podivnému setkání. Ze strany jedné se blížila k továrním vratům ženská postava, lehce shrbená, s pytlíkem omotaným kolem ruky, která se opírala o hůl. Z opačné strany spěchal muž, zdálo se, že velmi spěchá, jednu ruku měl podivně zastrčenou za klopy kabátu, druhou rukou svíral zmítající se kotě. „Chytil jsem to vaše kotě, dalo mi to zabrat, čekám tu na něho několik dnů“. Z chlapa i kotěte kapala voda, bylo jasné, kde ho lovil.

Tak se dostalo jedno koťátko, chlupaté více než obvykle, do domečku se zahrádkou, dobrým jídlem a převlídným zacházením k tomu. Jestli k tomu přispělo i to, že úspěšný „odchytač“ byl prý v mládí vášnivým rybářem a vlastně si to u té řeky „rozdal s kočičím konkurentem“, to nevím.

 A proč „Rumový Sanda“. Muž si při tomto zvláštním rybolovu (nebo spíš „kočkolovu“) poranil docela škaredě ruku, rána krvácela. Když staré paní kotě předal (odnesl jí ho až do bezpečí její kuchyně) a byl dotázán, co za to, odpověděl, že potřebuje rum, nejlépe rovnou flašku. Obdržel. co žádal, i když už ne tak úplně plnou (i staré dámy občas do čajíčku v zimě trošku rumíku rády, víme?).

Polovičku nalil na bolavou ruku, zbytek postupně do sebe. Paní pak dávala tuto „rumovou historku“ ráda k dobrému, když hladila Sandu, který se pyšně vyhříval na vratech. A možná byla ráda, že při nákupu v místní samoobsluze (= centrum lustrace místního i přespolního obyvatelstva) má argument, proč nutně potřebuje mít doma láhev rumu vždy po ruce.