Podle evropské představy „zahrady u domu”, není ta naše nijak obrovská. Přesto na ni v sezóně postupně hnízdí jedenáct druhů ptáků a rorýsové v komíně. Od každého druhu pouze jeden nebo dva páry, s výjimkou vlhovců, kteří jsou letos zastoupeni třemi páry.

Vlhovců hnízdilo i více, ale nedávno jsme pro větší světlo nechali uříznout dva vysoké cedry, které už stejně odumíraly. Vlhovci tím přišli o prostor, protože si hnízda staví dost vysoko v korunách. Další páry nebo jiné druhy ti „naši” ptáci ze zahrady nemilosrdně vyženou. Sedm druhů zde žije celoročně a je zajímavé že zbývající čtyři stěhovavé druhy při návratu ti trvalí přijmou a nechají hnízdit bez vzdušných bojů. Musí si pamatovat, že právě tihle sem právoplatně patří. Během zimy se u krmítka velmi krátce zastaví ještě několik dalších druhů, ale ti jsou opravdu „přespolní” a pokračují dál.

Vrabci jako jediní u nás luxusně hnízdí v budkách. A také vyvedou nejvíce mladých. Není se čemu divit, mám těch budek po zahradě rozmístěných dvanáct. První čtyři byly původně zakoupeny pro zdejší oblíbené ptáčky „bluebirds“ (trochu větší než vrabec), pojmenované po samečkovi, který má krásně modrý hřbet. Podařilo se mi je sice přilákat, jenže svedli o budky bitvu s vrabci a prohráli.

Následující rok jsme tedy přikoupila budky nové, v naději, že jim je vrabci přenechají, že už svých mají dostatek. Ale nepřenechali, já budky přikupovala, vrabci v nich úspěšně vyváděli mladé a hojně rozšiřovali ptačí osazenstvo zahrady. Snažila jsem se jim v zabírání některých budek bránit tak, že jsem jim první vystýlku večer vyhodila.

Jenže oni ji tam paličatě druhý den nanosili znovu a já už neměla to srdce jim denní lopotu hatit. Další pokus bylo zakrytí dvou budek přes zimu igelitovými sáčky a odkryla jsem je, až když jsem bluebirds zahlédla na zahradě. Ale ani to nepomohlo, vrabci byli průbojnější. Zatím se modrým ptáčkům podařilo budku ubránit jen dvakrát. Vždy vyvedli ale pouze jednu snůšku mladých, pak odletěli a vrabci budku zabrali pro sebe.

Mám na vrabce za tu jejich sobeckost dopal, ale jen tak naoko. Připomínají mi domovinu a ve skutečnosti je mám ráda. Však se také do Ameriky prý dostali s prvními přistěhovalci, kteří si je s sebou vezli právě jako připomínku na vlast, kterou kolikrát už navždy opouštěli. Navíc nás vrabci svým štěbetáním a hašteřením obšťastňují celý rok, zatímco ostatní ptáci během zimy dost ztichnou.

Teď už budky přikupuji jen jako výměnu za hodně opotřebované a nechávám je přes zimu odkryté, protože se do nich vrabci rádi na noc schovávají. Kolikrát v zimě ráno vyjdu ven a vidím vrabčáka, jak z budky vystrkukuje hlavičku, jakoby uvažoval, zda už sluníčko dostatečně prohřálo vzduch k výletu.

Budky jsou velmi kvalitní, z cedrového dřeva a nově koupené krásně voní. Časem sice zešednou a vyvoní, ale normálně by vydržely další řadu let. To bychom ale nesměli mít na zahradě veverky. Ty dokážou otvory v budkách během jedné sezóny vyhryzat na dvakrát větší velikost, okoušou střechu a svým tlakem zevnitř dokážou prolomit i přední stěnu. Vecpou se dovnitř, ale hnízda si v nich nikdy nestaví.

Jakmile do budek zjara vrabci začnou nosit vystýlku, veverky je opustí a vrabci si své domény už uhlídají. Nevím, jestli si veverky na dřevě brousí zuby, jestli jim cedrová chuť tak šmakuje, nebo to odhryzané dřevo používají pro svá hnízda ve větvích. Snažím se ty hodně vykousané budky opravovat, přeci jen to přijde podstatně levněji, než koupit novou. Ne vždy to ale stihnu udělat dříve, nežli se vrabci nastěhují a zdaleka ne všechny budky nám tu svým vzhledem dělají parádu.

K opravě používám železné kroužky, do kterých se zasouvá tyč na sprchovací závěs. Ty se veverkám prokousat nepodaří, jako to udělaly s mými předešlými pokusy s gumovými těsnícími kroužky. Nevím, proč se tyhle budky neprodávají už s nějakým plechovým obložením otvoru. U těch nejvíce vykousaných jsem musela dokonce nejprve nalepit velká gumová těsnění a až potom přidat železný kroužek.

Teď už přesně vím, kam v železářském oddělení zajít a co koupit. Ale při svém prvním průzkumu jsem z toho měla docela zábavu. V obchodě jsem nejprve koupila budku a potom, nesouc jí v náručí jsem zamířila do vedlejšího oddělení. Tam jsem obhlížela krabice plné různých železářských a instalatérských kroužků a trubiček, přikládala k otvoru budky a zase vracela zpět.

Během několika minut ke mně přišel milý zaměstnanec, zda nepotřebuji pomoc. Nad mým vysvětlením, co hledám, se sice usmál, ale přesto mi ochotně začal podávat další možnosti z vyšších regálů. Po chvíli mě ho přišlo líto a propustila jsem ho s tím, že určitě na něco přijdu sama. No a nakonec jsem skutečně našla to pravé, záchytky na tyče, které přesně odpovídaly velikosti otvoru.

Některé roky jsou budky obsazeny všechny, jindy zůstanou dvě nebo tři prázdné a v některých vrabci hnízdí jen jednou. V těch nejoblíbenějších vyvedou mladé i čtyřikrát. Párek kolikrát ještě krmí mladé, samička už ale třepetá křídly, že by jako zase chtěla snášet a sameček jí vyhoví. Během krátké doby slyším z vnitra budky štěbetání dalších mláďat. Předpokládám, že je to vždy stejný pár, proč by se o ně prali, když hned vedle je budka dosud prázdná.

Vrabci si počet párů na zahradě regulují sami. Během léta jich tu poletuje postupně víc a víc, v zimě jsem jich jednou pod krmítkem napočítala až 49. S přicházejícím jarem se ale jejich počet sníží natolik, že budek na hnízdění mají vždy dost, ba nadbytek. Ostatní asi odletí hledat jiné zahrady a někteří zřejmě padnou za oběť poštolkám, které tu nezřídka krouží.

Garážová kočka Indy nám dříve nosívala „úplatky“. Naštěstí s tím už přestala a v garáži jsem za poslední měsíce našla mrtvé jen dvě malé ještěrky a jednoho chipmunka. A naše kočky ptáky nechytají vůbec, protože všechny stromy mají kmeny volně obehnané pletivem, kterým je nastavený i plot kolem zahrady.

Nevypadá to právě elegantně, protože původní téměř neviditelné pletivo lety zrezivělo, ale naštěstí převážná část je zakrytá větvemi, nikdo ze sousedů si nestěžuje a my máme jistotu, že žádná kočka – naše či cizí – na ptáky nemůže. A oni možná vycítí, že u nás jim nebezpečí nehrozí a spokojeně si hnízdí. Pouze jsem si všimla, že od té doby, co zde pobíhají i dva psi (sousedčiny Sadie a Trixie), ptáci si hnízda staví pro jistotu výše, než kdy předtím a já některá musím hledat dalekohledem.

Nevím, jak vrabci v „otevřeném hnízdě“ krmí své mladé, tedy jak mezi ně dělí donesenou potravu. V budkách jsem ale vypozorovala, že rodiče mláďata krmí dost dlouho a když pak vylétnou, jsou na letmý pohled od svých rodičů skoro k nerozeznání. Pouze žlutavý lem zobáčku a jejich třepetání křídel „mám hlááád“ prozradí, že jde stále ještě o mláďata. V budce bývá 4-6 vajec, ale při krmení se v otvoru budky nejvíce ukazuje to nejsilnější mládě – občas se zobáčky pokouší protlačit i další.

Rodiče proto krmí „diskriminovaně“ – pouze s každým druhým či třetím krmení se vpasují kus do budky, aby nakrmili i ty utiskované děti. Jinak ochotně krmí právě to nejprůbojnější mládě, které také jako první z hnízda vyletí a prvenství po něm převezme další prcek. Jakoby rodiče věděli, že dokud se tohoto Otesánka nezbaví, další přijdou zkrátka. Jednou jsem viděla, jak rodiče ve větvích krmili vylétlá mláďata, ale několik dnů dále létali do budky, o které jsem myslela, že už je prázdná .

Pak budku přeci jen opustili, mě to nedalo a otevřela jsem jí. Bylo v ní mrtvé odrostlé mládě, které se drápky zapletlo do vystýlky a nemohlo vyletět. Chudáci rodiče ho nějakou dobu pilně krmili, pak to buď vzdali, nebo mládě z nedostatku pohybu zemřelo.

Před začátkem zimy všechny budky otevírám a čistím. Ty, ve kterých bylo několik snůšek, jsou tak plné, že z nich vytáhnu jakousi travnatou cihlu. Budka je dost hluboká a vrabci si do ní před každou novou snůškou nanosí čerstvou vystýlku. Po jejím rozcupování často najdu mezi jednotlivými vrstvami nevylíhnutá vajíčka, mrtvé novorozené mládě a jednou dokonce celou snůšku vajec – zřejmě se samička stala obětí poštolky. V téhle budce pak už jiní vrabci tu sezónu nehnízdili, stejně jako ne v té, kde uhynulo už skoro dospělé mládě.

Vrabčí sameček je v době krmení velice galantní. Své samičce dává přednost a rytířsky jí hlídá. U budky bývá jako první, s plným zobáčkem sedne buď na budku, nebo na nejbližší větev a čeká, až dorazí i samička. Tu pak hlídá, aby mohla v klidu mladé nakrmit. Teprve, když samička vyletí, přijde řada na něj.

A jednou zase sameček přiletěl krmit, zobáček plný housenek. Usadil se na větev vedle budky a trpělivě čekal na samičku. Kde se vzal tu se vzal, přihnal se jiný sameček, neuvěřitelně rychle se mihnul tomu prvnímu kolem hlavy, ze zobáčku mu vyrval housenky a byl pryč. Chudák okradený sameček doslova zkoprněl překvapením, ani ten prázdný zobáček nestačil zavřít. Pak se ale vzpamatoval a spustil řádný křik. Buď chtěl samičku varovat, že v okolí je zloděj, nebo světu žaloval tu křivdu, která se mu právě stala.

Když samička dorazila, sameček ztichnul, počkal, až mláďata nakrmí a pak oba odletěli hledat novou potravu. Scénka, která se mi přehrála před očima byla tak komická, že jsem nevěděla, zda se mám smát, nebo samečka politovat – udělala jsem oboje. Jak vidno, i v ptačím světě jsou tací, kteří se v nestřeženém okamžiku zmocní toho, co jim nepatří a na nějakou galantnost okradeného v ten moment vůbec neberou ohled.

Na směs fotek (převážně starších) se podívejte tady. (Pozn. Dede – nenechte si je ujít, je tam spousta zajímavých ptáků včetně kolibříků – klobouk dolů, Maričko!)