Samota. Ne, není to téma, které by se mne právě teď týkalo, je to ovšem téma velice obsáhlé a všeobecné. Sám nechce být ani váš pejsek, někdy ani váš představitel rodu kočičího. Vím ale o lidech, jichž se téma samoty týká, a já, i když jim nemohu pomoci, nedokážu být k jejich údělu lhostejným.
Samota sama a přístup člověka k ní má mnoho podob, možná jsem se ani se všemi nesetkal. Samota teskná, tíživá, samota vychvalovaná a opěvovaná, samota jako smutný úděl i jako přednost a výhoda. Pokud byste zadali do vyhledávací řádky seznamu „Sám já chodívám rád“ otevře se vám stránka s černobílým záznamem této písně R. A. Dvorského, nevím jistě ze kdy, nehledám ani v kterém filmu ta píseň byla, z videozáznamu vidím, že tu jsou herci, kteří již nežijí, ale dál nepátrám, snad se najde někdo pilnější než já, kdo tyhle informace doplní, já to ale nebudu, protože můj záměr je trochu jiný, byť i já občas sám chodívám rád.
Samota pro někoho může být krutá, bez ohledu na to, že i o ní lze hovořit s nadhledem a tak trochu s posměchem, viz známý slogan „Sám si vařím, sám si peru, že se na to…“ a promiňte, že mně tady selhává paměť, nějak si nemohu vzpomenout, jak to bylo dál…
Někdo mi namítne, že je mnoho mladých, ambiciózních a velice zaměstnaných lidí, kteří jsou sami, a naprosto jim to vyhovuje. Je to pravda, ale ti všichni nejspíše mohou z té své samoty vystoupit, setkávat se se spolupracovníky, přáteli, obchodními partnery, občas si do té své samoty přivést přítelkyni či přítele.
Znám samotu příjemnou, osvobozující, samotu odpočinku i samotu úporného pracovního soustředění, při němž člověk nechce být nikým a ničím rušen. Setkal jsem se také se samotou tíživou, třeba se samotou opuštěné staré paní, jejíž jediný styk s lidmi spočíval v tom, že chodila občas na skromný nákup. Možná měla odrostlé děti, nevím, neptal jsem se, vím, že mladší lidé v tak zvaném produktivním věku nemívají na staré rodiče čas, považují je spíše za přítěž, a zpravidla se nedovedou nebo i nechtějí vcítit do jejich situace.
Ta stará paní, o které se zmiňuji, byla sama, její dřívější známí, spolužáci, kolegové z dřívějších zaměstnání, byli všichni někde daleko, nejčastěji v končinách, z nichž není návratu. Dobré je pro ty nedobrovolně osamělé, že skoro všude je dnes televize: člověk, i když je sám, může mít při televizním vysílání iluzi, že v jeho bytě s ním přece jen někdo je… Poznal jsem ale také rozpačitou samotu mezi lidmi, když člověka osud nebo zvůle režimu zanese do společnosti lidí, s nimiž si nemá co říct. Snad pozdrav, snad pár vět o ničem nebo o banalitách, mluvíme všichni stejnou řečí, ale stejná řeč to přesto není.
Hrůzu takové samoty poznal v době našeho společného trestu za nesouhlas se sovětskou okupací můj přítel. Na venkovském pracovišti, po krátkém přestěhování maringotky a materiálu byl se mnou při venkovní nádeničině i v obytné maringotce. Můj přítel v době našeho společného údělu, vynuceného kolaborantským normalizačním režimem, byl bývalý universitní profesor. Náš necitlivý šéf, rozhodující o naší práci a o složení osádek, ho na dva dny přeřadil jako pomocníka k jiné partě, kde musel pracovat i sdílet volný čas s jedním postarším primitivem, a pokud máte s těmi příliš jednoduchými lidmi, například s pivními skauty nebo hospodskými týpky nějaké zkušenosti, víte, že se považují za autority.
To, co je zajímá, je jedině správné, všechno ostatní jsou zbytečnosti a nesmysly. S nelíčenou radostí se ke mně po dvou dnech můj přítel vrátil. On ani já jsme pocitem samoty netrpěli, vzájemně jsme si nepřekáželi, dovedli jsme najít společná témata rozhovoru a dovedli jsme i společně mlčet. Zato jsme si ověřili v čem ten trest, kterým nás počastoval normalizační režim, spočívá: trestem nebyla manuelní práce, tu každý zdravý člověk zvládne. Trestem bylo vypovězení do prostředí, které nám bylo cizí a jemuž jsme byli cizí my.
A já si myslím, že to bylo pro mne školení na celý zbytek života: myslím, že jsem schopen pochopit tíživou samotu některých umělců a průměru se vymykajících jednotlivců, zdůrazňuji to slovo některých, protože není pravidla bez výjimky. Jsem také schopen pochopit překotnou povídavost těch, kdo jsou dopuštěním osudu opuštěni. A že toto mnohým lidem nedochází? Ne všichni se dokážeme vcítit do osudu a situace druhého. I to jsem, byť nerad, nucen pochopit.
Dnes už mnohem častěji než na dobu normalizace vzpomínám na několikadenní intervaly osvobozující a uklidňující samoty. Poznal jsem po infarktu v lázních lidi, kteří samotu vyloženě nesnášeli, nevěděli si rady sami se sebou. Já naopak přiznávám, že sám se sebou vycházím většinou docela dobře, a jednou za čas mám dokonce upřímnou chuť být sám, bez paní, kterou mám rád, bez pejska i bez kocoura, které mám rovněž rád, a pokud možno i bez předem pevně naprogramovaného denního rozvrhu.
Těší mne nějaký den chodit sám po lese, a ponořen do vlastních úvah a myšlenek, poslouchat ticho. Někteří lidé tomu říkají „nabíjet baterky“, v podstatě to docela správně vystihuje zmíněný proces tělesné i duševní relaxace, i když já sám jsem si ho, z ohleduplnosti k svým již jmenovaným blízkým, dopřával jen výjimečně.
Pak se ale do mého života vmontovala náhoda: z legrace jsem občas doma říkával, že za skvělou dovolenou bych považoval, kdyby manželka a dcera odjely na měsíc třeba na Měsíc. Věděl jsem, že se mi tato krásná představa odpočinkové samoty v domácím prostředí s knihami, s rozhlasem, kde bych si vybíral náročnější hudbu, a televizí a hlavně s počítačem, nemůže splnit. Nečekal jsem ale, že mé nesplnitelné přání bude mít svéráznou, tak trochu pomstychtivou odezvu. K Vánocům jsem dostal poukaz na týdenní pobyt v jednom penzionu na okraji Českého ráje. Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Že ten týden bude skutečně týdnem uvolňující samoty, a že na něj nikdy nezapomenu, jsem netušil.
Ale bylo to tak. Přišel jsem do krásné přírody v polovině května 2008, a bylo to jaro mimořádně povedené, za celý týden nespadla ani kapka deště, slunce svítilo skoro až příliš důkladně a podél cest kvetly stromy. Takový květen, jaký byl tenkrát, se asi často nepotká, na počasí jsem měl tedy z pekla štěstí, lidově se tomu říká prý jinak, je to jakási fráze o klice, ale já tu frázi nejspíše neznám.
Penzion, kde jsem byl ubytován, nechci jmenovat, mohlo by se to považovat za neoprávněnou reklamu, ale i s ním jsem měl nečekané štěstí. Menší objekt, snad jen čtyři pokoje, spíše apartmány, pro hosty, pokoje se sprchovým koutem a toaletou, s telefonem, který jsem téměř nepotřeboval, s televizorem a rádiem, které jsem také skoro nepotřeboval, s ledničkou a dvěma pohodlnými postelemi, z nichž jednu jsem, pochopitelně, také nepotřeboval.
Krásně se tu spalo, v tichu, jaké ve městech většinou neznáme, s hvězdami na nebi, nerušenými všudypřítomným pouličním osvětlením, s možností spát trochu déle, než doma. Doma jsem spával většinou s kocourem, a podle jeho přání jsem ho musel pouštět ven, na zahradu. Tady nebyl se mnou kocour, jen ticho a klid.
Ráno, po vydatné a dobré snídani, kterou připravovala milá a usměvavá paní, vládnoucí penzionem, jsem odcházel do okolní přírody, neměl jsem žádný pevný cíl, nikdo mně žádný neurčoval, nikdo mne k ničemu nenutil, skoro nikoho jsem nepotkával, někdy jsem se držel turistických značek, někdy jsem se pustil přes les do luk a polí. Zabloudit jsem nemohl, odevšad z volného terénu byla vidět známá dvojitá silueta hradu, pod nímž byl penzion.
Měl jsem vždy s sebou digitální fotoaparát, pořídil jsem si jej teprve nedávno a tak možná mé snímky nebyly dokonalé, jenže nebyly asi ani špatné. Nikdo na mne nespěchal a já jsem fotografoval výhledy do krajiny, skály podél cest, jezero, za nímž bylo mně neznámé rekreační středisko s menší restaurací, tiché lesní pěšiny a v polích kvetoucí stromy podél cest. Roztomilým a čisťounkým motoráčkem jsem dvakrát také zajel do nedalekého města, pořídil i zde řadu fotografií, autobusem jsem se svezl do svého dočasného bydliště, a krátce na to mne čekala dobrá večeře. Po ní jsem obvykle zalezl do svého pokoje a věnoval se knížkám, které jsem si přivezl, a vlastní, během roku pracně potlačované lenosti.
Vám, kdo musíte mít na dovolené pejsčí doprovod, bych penzion, v němž jsem byl sám velice spokojen, nedoporučoval. Pejska tam ubytovat nemůžete, nejsou tu na to podmínky, já jsem po čtyřnohém doprovodu tentokrát ale ani netoužil. Vychutnával jsem si nezvyklou samotu, zbavenou všech povinností, dopřával jsem odpočinek hlavě i sobě, a cítil jsem, jak moc jsem takové odložení každodenních stereotypů potřeboval.
Paní, která vedla a nejspíše ještě vede penzion, se mi jednou svěřila, že ji práce baví, spokojenost hostů těší, a pokud se některý host po čase vrátí, považuje to za jakési uznání. Myslím, že všechno, co takový penzion vyžaduje, zvládala na výbornou, všude vzorná čistota, k dispozici informace pro ty, kdo by si chtěli dělat cílené výlety, ticho, klid, dobrá a chutná strava. Jen jedno, bohužel, nedokázala: zastavit čas. A tak přišel den, který pro mne v krajině, která se mi líbila a v prostředí, které jsem začal mít rád, byl neodvolatelně posledním.
Zde by mohlo mé vyprávění o mile prolenošeném týdnu skončit. Bohužel neskončí. Doma jsem snímky z fotoaparátu převedl do počítače, a jak jsem je prohlížel, přicházela tichá ozvěna vzpomínky na klid a meditativní samotu, na krajinu ticha a nepatrného silničního ruchu, na rozkvetlé stromy a žluť neobdivovaných řepkových polí. Uspořádal jsem fotografie do menších skupin, vytvořil jsem dvě, snad docela dobré prezentace, a předpokládal jsem, že to všechno vypálím na CD nebo DVD.
Nijak jsem nespěchal: počítačový program SLOW-PCfighter, kterým jsem nechal asi dvakrát týdně počítač prohlédnout mne ujišťoval, že zdraví počítače je velmi dobré. Najednou ale bez sebemenšího předchozího upozornění obrazovka ztmavla a jediné, co se na ní objevilo, bylo anglické oznámení, že operační systém chybí. Znamenalo to ztrátu všech dat, fotografií, na nichž jsem si zakládal, korespondence s přáteli, adres a jmen. Marné bylo ptát se počítače, jak mi mohl něco tak hrozného udělat. Počítač je malým zázrakem elektroniky, má obdivuhodně dokonalý procesor a náročné, paměťové i jiné obvody, ale kdybyste k jeho plášti přiložili stetoskop, zjistili byste to, co já: počítač nemá srdce.
Ať je vám tedy můj příběh varovným příkladem. Nevěřte ujišťování antivirových a jim podobných programů. Pokud Vám na textech, poznámkách a obrázcích záleží, zálohujte je, a čím dříve, tím lépe. CD nebo flash Vám všechno to, na čem Vám záleží, neuchrání na věky, ale jistě déle a spolehlivěji než samotný disk počítače.
Vzpomínky na týden v květnu 2008 jsou ještě velmi živé, obrázky zůstaly v mé lidské paměti. Jenže vím, jak to s těmi archivy a alby paměti dopadá: obrázky blednou, detaily se ztrácejí, a nakonec se ztratí i některé obrazy samy. Měl bych se pokusit vrátit se do té krajiny, patřící k Českému ráji, ale květen 2008 se nevrátí a vrátit nemůže, ani snímky už by nebyly tytéž, nelze prý dvakrát vstoupit do téže řeky a tak ani já už nejsem ten, kdo zde putoval … tenkrát nedávno.
Neúprosně odkapávají minuty času a ať jsme mladí nebo staří, krátí se i čas našeho života. To, co se nám zdá třeba právě teď nemožné, může jednou přijít, pozvolna, nebo i náhle a nečekaně. A i my, kdo máme své blízké, lidi i zvířátka, které máme rádi, lidské přátele a zvířátka, jež mají ráda nás, můžeme jednou poznat zajetí samoty. Kdyby se to mělo stát, přeji nám všem i sobě, aby to byla samota oddechu a ne samota svírající a tíživá, a aby někde blízko nás byli lidé, kteří budou s námi mít trpělivost a budou mít pro nás pochopení.
Pane Milane to je krásné psaní. A ty mňanozní fotky. Navíc z ráje. Jsem z hor, do ráje jsme jako děti každé léto jezdily na tábor. Vždycky se tam cítím nějak doma i jen když jedu kolem Sobotky na Jíčín.
Bez samoty nemůžu být. A bez ticha.
Přesto několikrát jsem se cítila opuštěně. Opuštěná,odmítnutá. Ne jen jednotlivcem ale i skupinou. V různých časech. Vždy jen krátce. V různých společenstvích. Parta dětských kamarádů s podobnou adresou. Třída ve škole. Kruh na vejšce. Teď v práci. Obecně dáno pocitem,že nejsem dost zajímání hodná, lukrativní, že se mi nevěnujou nebo jen málo, nebo že nechali na mý konto říct někoho něco nepěkného, nebo že se o mě starali míň než o ostatní. Vždycky to přešlo, když mi do vědomí došlo poznání, že jsme tady všichni stejně, každej bojujeme o svůj čas a druhých pozornost, jen každej jinýma metodama a s různým úspěchem.
Nikdo by se nemusel cítit opuštěně zvládnout emoce, nechat vzteklé vyvztekat, nablblé vyblbnout, chytré vychytračit, povídavé vypovídat a nenabízí-li se nic víc zkusit se zamýšlet na emocema těch druhých, jsou to taky jen lidi a k jejich názorům je vedou jejich zážitky a nabyté zkušenosti nebo vědomosti. Každej jsme někdy vzteklej, nablblej, chytrej nebo upovídanej, že áno.
Asi raději nemlátit dveřmi, ten průvan může jednomu nafackovat a pak zabouchnuté dveře se hůř otevírají a měl-li by pak z trucovny-opuštěné jeden stlačovat tu kliku sám mohl se u toho schvátit a víc se nenavrátit.
(y)
Nemohu vědět, zda se ke svému komentáři ještě vrátíte, ale chtěl bych předpokládat, že ano. Dovolte mně, prosím, poděkovat Vám za milá slova a přidat malou poznámku k Vaší úvaze o opuštěnosti a odmítání. Myslím, že to v průběhu života zažil skoro každý, a mnohdy jsme si kladli otázku proč to, co vlastně dělám špatně. A právě to může být zásadní chyba. Pokud nás nějaký jednotlivec nebo kolektiv odmítá, vůbec to neznamená, že jsme horší než ti, kdo nás soudí, může tomu být právě naopak. Vždy tu je mnoho okolností, které my ovlivnit nemůžeme, zato ony mohou ovlivnit náš osud. Výroky o tom, že jak si kdo ustele, tak si lehne, nebo komu se nelení, tomu se zelení, jsou pouhá dogmata, ať už jako přísloví, či politické proklamace a obrana sociálních nerovností.
Mějte se moc hezky. (handshake) (h)
Dvě poznámky- i když opožděné ( zřejmě). Data na harddisku se dají cca z 95% zachránit, existují specielní organizace, které to udělají.
Zálohovat ! Kromě vlastního vypálení ukládat mimo PC, na servery-na př.Gmail driver, Uložto,Photoshop (live),Gladinet- a je jich neúrekom.
Varianta č.2.=externí harddisk-před USB- v Německu o kapacitě 1Terra 66Eu- asi 2/3 ceny u nás.
Poznámka č. 2.: Úplně jiná zkušenost z doby, kdy jsem po zákazu povolání byl trestán manuelní prací. Poznal jsem řadu skvělých lidí, s perfektními názory a měl (doposud většinou mám) mezi nimi nejen dobré přátele, ale často i ochránce. Za tyhle „životní univerzity“ podle M.Gorkého jsem vlastně jaksi minulému režimu do určité míry (obrazně, samozřejmě) nesmírně vděčen. Ono jde dle mého mínění o to, jak se člověk v jiném prostředí sám chová. Je to jako s tím lesem-„Jak je ti Rakousko?“ Ouzko?- houby s octem, na každé situaci se dají nalézt její příjemnější stránky. To jen tak, mimochodem.
Aby nedošlo ke krutému omylu Terra není místní proslulý milovník koček, ani Terra-san, to je kapacita ( teda, jak tak nazírám, tak kočkomil Terra+san oba taky),jde o 1024 Giga kapacity=přibližně sem nacpete tak 120 filmů, 200-250 tisíc fotek v jpg či jpeg, nebo stejný počet mp3.Jó, Lídl, ten se vyplatí !
(rofl) (rofl) (rofl) Děkuji, Kadlusi – být zavřený v počítači šlo by mi silně na nerv – kapacita nekapacita…. (bat)
Promiňte, že se vměšuji, ale mám pocit, že je tu krásný případ jemuž se říká „kouzlo nechtěného“. Díky za všechny, kdo mají smysl pro humor! (f) (h)
Děkuji. Většinu těch vědomostí o záchraně dat mám, bohužel poněkud opožděně.
Také já jsem v době „trestu“poznal nemálo skvělých lidí, což je ovšem pochopitelné: měli jsme a většinou doposud máme stejnou „krevní skupinu“. Horší je, že mnoho těch lidí, jichž jsem si vážil, odchází do nenávratna. Někdy je mi z toho smutno.
Něco podobného jsem kdysi zažil také, porucha harddisku znemožnila start Windows a jediné štěstí bylo, že mám nainstalovaný i Linux, přes který se mi povedlo všechno zachránit a vypálit na zálohovou placku. Následovalo zakoupení nového harddisku, úprava Windows tak, aby na internet nemohly (odstranění IE, Outlook Expressu, win media playeru a dalších bezpečnostních děr, odstranění ovladačů HW, komunikujícího s netem) a nová instalace. Windows napřed, Linux jako druhý. Počítač je pod Linuxem svižnější a práce s internetem mnohem bezpečnější, protože Linux je proti různým svinstvům z netu dokonale imunní. Obsah instalačního CD (XP) se snížil na polovinu, na polovinu se zkrátila i doba instalace a systém, který pracuje bez ativiru a firewallu na pozadí, je rovněž mnohem svižnější. Výhoda je, že do oddílu s Windows se bez zadání uživatelského hesla z Linuxu nedostanete a oddíl s Linuxem není, bez dodatečné úpravy, ve Windowsech vidět vůbec. Linux je navíc zcela zdarma, nepotřebuje zadávání seriového čísla, ani aktivaci, Instalační CD si můžete zcela volně stáhnout z netu a celá instalace, včetně aplikací vyžaduje cca 20 minut a jeden restart.
Děkuji Vám za velmi cenné informace. Že je možné, aby na počítači byly Windows i Linux jsem opravdu nevěděl. Myslím, že jste mi do budoucna hodně pomohl.
A hlavně – PC Fighter je nástroj pro zvýšení rychlosti systému, nemám s ním sice osobní zkušenosti, ale domnívám se, že může při nesprávném nastavení dotlačit komponenty „na hranu“ a způsobit jejich předčasný odchod. U PC, které je používáno jenom pro „kancelářské“ aplikace, pokládám používání podobných programů za zbytečné, jsou určené hlavně pro hráče, kteřé potřebují rychlejší PC „za každou cenu“.
Pro sledování „zdraví“ systému a harddisku je spousta jiných programů a utilit, každý vám doporučí něco jiného a stejně na prvním místě je klasika – zálohovat;-)
Jde to velmi dobře, ale pozor! Jako ostaně všechno, musí se to umět! Linux mohu po několikaletém používání velmi vřele doporučit zejména těm, kteří počítač používají ne jako hračku k vylepšování, ale jako pracovní nástroj, čili zhruba 85 – 90% počítačové populace. Ale než si s ním něco začnete, je nutná aspoň minimální teoretická průprava, přecejenom je to trochu, (ale opravdu jen trochu), jiné, než to, na co jste z Windows zvyklí. Ale výhody silně převažují. Pokud se rozhodnete začít s Linuxem pracovat, podívejte se na http://www.ubuntu.cz/podpora, nebo, což je mnohem lepší, investujte cca 500Kč do knížky Ubuntu 10.04 cz, je možno si ji objednat rovněž na http://www.ubuntu cz a kromě velmi poučného a i počítačovým laikům srozumitelného manuálu získáte i kompletní česká instalační média pro 32 i 64 bitové počítače, navíc je k mání i upravené ubuntu (remix) pro netbooky.
diky za krasny povidani
V jistém období svého života jsem měla velmi čilou a různorodou domácnost, hodně nás v ní ve shodě pobývalo, nicméně na dotazy, co že bych chtěla k nadcházejícím kulatinám, jsem odpovídala – sama bych tu jeden den chtěla být, jeden den sama, miláčkové. Á splnilo se. 🙂
Mily pane Pavle, to je krasne zamysleni nad pojmem samoty. Co mne se tyce, ja jsem strasne ukecany clovek a vyrostla jsem v rodine, kdy nas v dome bylo 7 lidi s dedeckama a tetou, pak za studii v rodine prazske, kde nas obcas byla jeste vetsi spousta. Zridka jsem byla sama a dodnes potrebuju navstevy a akce se spoustou lidi. Ale mozna prave proto miluju obcas samotu. Moje takova byla po radu let v Jesenikach na stare chalupe v jedne z nejvyse polozenych vesnic. Zejmena v zime, kdy v okoli mnoha kilometru v tydnu nebyl nikdo, krome dvou zemedelskych rodin. Studia i druh prace, ktery jsem mela, mi umoznily tam travit spoustu casu, courat se vrchama na bezkach, nasekat si drevo do kamen, prinest vodu ze studanky, ktera se obcas musela prosekat sekerou, mluvit sama se sebou a odpovidat si (wave) , psat si sve veci rukou do notesu… a pak se vratit do rozverneho reje spolecenskeho zivota. Jen jednou od te doby jsem mela takovou prilezitost – na jednom ostrove v Severni Karoline. Chetova babicka umirala na Alzheimera, chteli jsme tam byt, ale nemeli jsme nikoho, kdo by nam pohlidal na dobu neurcitou Grizzly. tak jsme si pujcili dum na plazi od kamaradky, asi hodinu cesty k Chetovo rodnym latifundiim, a jak se babicka zhorsovala, tak Chet tam travil vic casu, psa nam tam moc netolerovali, tak jsem byla u oceanu ja s Grizzlinkou. Nebyl tam skoro nikdo – vetsina domu jsou domy vyletni (domorodci zijou na pevnine kontinentu), bylo to mimo sezonu, Atlantik obcas bouril, cas se odvijel jinak – vstavala jsem pred vychodem slunce a pozorovala s Grizzlinkou, jak se to slunko vyloupne zpoza vody a ptaci se probudi, tu a tam prohuceli kolem velryby nebo delfini. Grizzlinka milovala lidsky hlas, tak jsme obcas sedely na verande a cetla jsem ji nahlas z knizky, pak jsme si daly cerstve vylovene krevety, pospaly si, vysli na prochazku….
Děkuji Vám za Vaše slova, z mého hlediska plná souzvuku a pochopení. Asi se na některé okolnosti života i duševní stavy díváme dost podobně. Já se Vám mohu ještě přiznat k tomu, že pokud jsem se dostal do situace, kdy několik kilometrů ode mne nebyli lidé, míval jsem i pocit těžko popsatelného stavu téměř mystického vytržení. Široko a daleko nikdo, všude ticho a klid, a v noci, pokud nebylo pod mrakem, nádherné nebe, plné hvězd. Pocit, že jsem v jakémsi prostoru odděleném od světa , v dimenzi, kterou si snad ani nedokážu představit. Zní to podivínsky, bláznivě a pošetile? A měl bych se snad omlouvat, že jsem takový? A proč? A komu? Chápající duši jako jste Vy, určitě nemusím.
Děkuji za pohlazení. (h)
Už to tady někdo psal – Těžký život dobrodruha… mám tu písničku moc rád, i samotu – tu dobrovolnou – mám rád, a staré filmy taky miluju (někdy i ty tzv. „pro dámy“ 😀 ) Můj děda ten název filmu poněkud „vylepšil“ a vytvořil tak rodinné úsloví: Těžkej život dobrodruha – bez kořalky… Pane Pavle, to bylo moc krásné vyprávění, i s tou tristní zkušeností nakonec. Ano, zálohujme. Zálohujme své fotky, vzpomínky, staré i nové lásky… Ono to PC sebelépe vybavené, je přece jen pouhý stroj, a krásu rozkvetlé aleje nebo tiché pozastavení venkovského večera prostě nedocení. S tím se krásná samota sdílet nedá. A je to tak, myslím, dobře.
Váš Fantomas (rofl)
Život člověka naučí, že vše na tomto světě přináší zklamání, pouze Bůh ho nezklame když se plně k Bohu obrátí. Zklamání není způsobené zlou mocí, která člověku nic nepřeje a vše kazí. Celé lidstvo je neustále zklamané, protože touží po věcech které nemůže mít. A i když je dostane tak tyto věci jsou pomíjivé a lidstvo je ztratí. Anebo tyto věci nesplňují očekávání a proto lidstvo neuspokují. Pouze obrácení se k Bohu je jedinou pravdou v životě. Indický myslitel Sri Aurobindo
Kdo od života nic neočekává, nemůže být zklamán a právě o tom to tzv. úplné obrácení k bohu je! Takže to není o víře, nebo náboženství, ale o přístupu k životu. K tomu, abych od života nic neočekával (hlavně nic dobrého) a byl potom občas příjemně překvapen, víru v boha nepotřebuji. Nevěřící jsem od svých 4 let, kdy jsem zjistil, jak funguje ježíšek a nikdy jsem nepociťoval potřebu věřit v něco jiného, než své (ne)schopnosti. Dnes je mi 62 pryč a nevidím důvod, proč bych si měl na něco, nebo někoho stěžovat; všechno, co jsem prožil, jsem měl vždy plně pod kontrolou a protože jsem nikdy neriskoval, i když mnohým se zdálo, že ano, neměl jsem nikdy problémy. Fňukat v kostele na to, jak je ten svět ošklivý, je to nejubožejší, co kdo může udělat! Pokud se mi něco nelíbí, mám dvě možnosti; buď to změnit, nebo se přizpůsobit. Kdo se nepřizpůsobí, zahyne.
Pane Krakonoši, myslíte si, že každý chodí do kostela jen fňukat? Zkusil jste si někdy v kostele sednout a jen tak si přemýšlet? Chápu, že jste pragmatik ale každý jsme nějaký a každý máme nějaké životní zkušenosti. Nechci aby to vyznělo jako nějaké napadání, ale já to cítím takhle a dovolila jsem si to napsat a jsem ještě o něco starší než Vy a prožila jsem si také svoje malé i větší trable a vím, že to nikdo s nikoho nesejme a že se z toho člověk buď dostane nebo ne.
Na nějaké přemýšlení nepotřebuji kostel, rozjímat se dá kdekoli a v krásné přírodě za hezkého počasí to jde dokonce mnohem lépe, než v ponuré atmosféře libovolného svatostánku. Kostelní prostředí totiž ovlivňuje mysl směrem, který je s aktivním přístupem k životu poněkud v rozporu. Kdysi se říkalo: Člověče přičiň se a pánbůh ti pomůže. Pánbůh nepomůže, kdyby totiž nějaký bůh existoval, byl by jen jeden a tato planeta by vypadala úplně jinak, nejspíš by tu místo většiny lidí vegetil nějaký úplně jiný druh. Ale pravdu máte v tom, že jsem pragmatik. Jsem a vždy jsem byl, jako člověk s technickým vzděláním bych ani neměl jinou možnost, protože technik, který není pragmatik je technik na dvě věci… asi víte, na jaké. A když jsem chodil na průmku do Masné, stavoval jsem se občas u Jakuba poslechnout si varhany (občas se tam ráno hrálo). Ale s jakoukoli církví, čili byznysem s lidskou hloupostí a iracionální vírou v něco, co nelze dokázat, nechci mít nikdy nic společného!
Sice jste mě úplně nepochopil, ale těšila jsem se, že mě utřete. Proto to je diskuze.
A je li zklaman, pak se prohlasi, ze nebyl dostatecne obracen a je vyreseno.
Položme si otázku: Jaký je rozdíl mezi feťákem, který nevydrží bez pravidelného přísunu drogy a věřícím, který nevydrží bez pravidelného přísunu víry? Obojí je zotročující!
To je velmi hezké vyprávění, je to jako čistá a průzračná voda a samá pravda. Člověk někdy potřebuje svůj klid pro tělo a hlavně pro dušičku ale ne napořád. To by asi nebylo moc příjemné. Navíc jste navštívil kraj, kde blízko žiji a mám to tady moc ráda. Díky pane Pavle!
Děkuji Vám. Ano, máte určitě pravdu, také i samota, která má uklidnit a posílit, nesmí být trvalá, ale sváteční. (h)
Samota může být opravdu krásná. Kdysi se experimentovalo u ČSD s jednomužnou obsluhou hnacích vozidel, zažil jsem to také. Sedíte za řídicím pultem, pod vámi řehtá ve skoro 90 tunovém stroji přes pět tisíc koní, za vámi je na háku 800 tun železa a lidí v něm a jedete stodvacítkou z Prahy do Žiliny a po krátkém odpočinku zase zpět. Říká se, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu, já bych za lokomotivu neměnil. Vědomí, že jste sami a na tom, co uděláte, závisí zdraví a životy několika stovek lidí, které vezete, je cosi, co není dáno každému a ne každý je schopen se s tím srovnat, zejména, když se v kolejích před vámi objeví babka, sbírající roztroušené uhlí a vy víte, že ať uděláte cokoli, tak ji zabijete a musíte se rozhodnout, jestli zabijete jen ji, nebo pomlátíte bezhlavým a marným brzděním také cestující… Zažil jsem to několikrát a nejen tohle. Jak by se s podobným prožitkem dokázal srovnat hluboce věřící člověk?
Zdravím všetkých! Pekný článok. Každý rôznu samotu občas prežívame. Pánom Pavlom opisovaná je tá pekná, oslobodzujúca, keď je človek sám so sebou. Rada také čítam. (y) (rose1)
Děkuji Vám, upřímně děkuji. (h)
Hezké.
Ta písnička je z filmu Těžký život dobrodruha a připomenout si ji můžete tady:
http://www.youtube.com/watch?v=AylFUYXHYMs
A tady:
http://www.truveo.com/R-A-Dvorský-Sám-já-chodívám-rád/id/426213150