Nečekejte objektivní zhodnocení, tohle je pohled čistě z mého úhlu a navíc jsou to střípky na přeskáčku jako v kaleidoskopu.

Při přípravě setkání jsme se my, piškvorkářské nadšenkyně, rozhodly vyrobit dárečky pro děti. Dlouze jsme rozebíraly druh látkové zvěře, až jsme se na miminčích hračkách tak úplně nedohodly (ale asi to nevadilo).

Zato medvídky jsme šily podle stejného střihu. Mně byla medvídková kvóta snížena, protože jsem se rozhodla ušít psí deku do soutěže sympatie podle Borůvčiny deky (čímž jsem pořádající Louk způsobila těžkou hlavu, co bude dělat v případě, že vyhrajeme. Co bychom dělali s další psí dekou?)

Očekávala jsem, že Borůvka bude předvádět, jak umí počítat do čtyř (členů rodiny), ale dotáhla to do dokonalosti. Mňoukala jako kočka a vřeštěla jako páv, sotva své lidi ztratila z dohledu. Dokonce po proběhnutí Pájiny agility dráhy zdrhla ke coursingu – jenže nelezla do dráhy, zastavila se na dece svých lidí a nechápavě zírala, proč za ní běžím, hulákám a nazývám je jménem jistého mléčného skotu.

Vím, že se bojí psů vlčákového typu, ale v pátek tak dlouho obcházela v restauraci Kazana, až se s ním nakonec vydala na průzkum přilehlé místnosti. Tam Kazan šťastně objevil kusanec rohlíku a já jsem ho práskla Dede, protože jsem věděla o jeho dietě. Výraz psa, kterému trčí z huby dlouhý rohlík a on se tváří: „Cože? Já? A kde se tady vzal ten rohlík? Vůbec není vidět… kam bych ho tak dal?“ mě dokáže rozesmát ještě při té vzpomínce.

Borůvka si dala ranní hrátky s Pedrem – při venčení psa i paničky se strakatice zastavila na společenskou návštěvu, potancovala s donem Pedrem a navštívila přilehlý budoár, odkud spokojeně vylovila tenisák a odnesla ho ven ke společnému použití.

Nádherní byli mrňousci dětičky, kteří se batolili mezi naprosto neznámými psy, chodili je hladit a hrát si s nimi – a psi stáli naprosto trpělivě a nechali ty neobratné dětské pacinky dělat co chtějí. Samozřejmě pod nenápadným dohledem dospělých z obou zúčastněných stran…

Psi mezi sebou vycházeli velice dobře, jen v sobotu navečer už bylo cítit, jak jsou unavení, avšak díky důkladnému dohledu k žádnému konfliktu nedošlo. Myslím, že se bavili všichni pesani – ti, co dělají nějaký psí sport i ti, co se ničemu nevěnují a vyzkoušeli vše jen svátečně. Zrovna tak se bavili lidé – psí i nepsí. Všichni se totiž přišli setkat s přáteli, se kterými se většinu roku potkávají jen virtuálně.

Po coursingu byli psi tak unavení, že většina z nich byla odvelena na pelech a páníci si odešli popovídat se zbytkem osazenstva. Ani Borůvka neremcala a v klidu ulehla na jednu z našich postelí v chatce. Listí a jehličí vypadané z kožichu jsme před vstupem do lože setřepali.

V přilehlých oblastech byl neustále narušován časoprostor – po okolních lesích se potloukaly fantastické bytosti různorodých ras ozbrojených středověkými zbraněmi. V neděli jsme zaskočili ještě na návštěvu přilehlého tábořiště, a přestože prodavači elfských ozdob už tam nebyli (ach jo!!!), byl tam obchodník s jinými šperky, polními lahvemi obalenými kůží a skřetím a elfím makeupem – bylo možné zakoupit plastové konečky špičatých uší, kontaktní čočky všech barev, upíří i skřetí zuby a jiná zajímavá vylepšení jinak fádního civilního vzhledu.

Nakonec jsme nekoupili ani nalepovací uši, ani dřevěný luk, ale jen náušnice pro Kačku ve tvaru ještěrek. Dostala je k MDD a druhý den dívčí osazenstvo jejich třídy mámilo informaci, kde se dají koupit. Obávám se, že vysvětlení je neuspokojilo.

No a ráda bych podotkla ještě jednu věc – štěkající coursingoví nadšenci naučili Borůvku štěkat. Brblala si potichu i při běhu, při skocích přes překážky a nakonec v neděli ráno vyběhla z chatky a z vrcholu kopce štěkla na Fíbí dole – a dostala ode mne vynadáno, ať neřve. Sklapla, ale ten vítězoslavný pohled se přehlédnout nedal…