VZPOMÍNKY STARÉHO ZBROJNOŠE: Jaro 1990 u nás doma

Dámy Zvířetníkové, vy jste mě svými poznámkami v diskuzi k mému minulému článku vyprovokovaly – nebo inspirovaly? – k ohlédnutí, kterak to dopadalo po Mílině první návštěvě rodné hroudy.

Hned po plyšáku se Míla rozhodla, že by chtěla vidět svoji rozvětvenou rodinu, bývalé spolužáky a spolužačky a kamarády s kamarádkami v Brně a přilehlém okolí, což bylo zhruba v celé tehdejší Československé republice. A tak si na podzim, australský podzim prosím vážení, v roce 1990 sbalila svoje saky paky a odletěla tehdy ještě Československými aeroliniemi do země svých předků, aby se zhruba za půl roku, tedy na naše zdejší jaro vrátila.

Tehdy jsme byli také čtyři chlapi v chalupě, ale nebyl jsem to já s čokly a kočičákem jako nyní, ale s Petrem a Martinem, našimi syny, v té době univerzitními studenty a s naším psiskem Pajdou. V domečku jelo všecko jako na drátku, včetně stlaní postelí, vaření, uklízení a praní. A to jsem ještě jezdil do práce, kde jsem trávil přes šedesát hodin týdně. Takže milé dámy, i když su jenom chlap, tak tu nebyl žádný binec. Dokonce občasné návštěvy se divily, jak je všude uklizeno, včetně kuchyně, kde se nevršilo neumyté nádobí.

Asi to bylo tím, že jsme byli, kluci i já, tehdy skauti. Já posledních asi 10 let jako vedoucí dacanů od 14 do 18 let, kterým se tu říká Venturers, mezi které v tu dobu Petr s Martinem už nespadali. Zařadili se k Rovers, kteří se právě jako dospělí vedou sami. Ale i tak museli poslouchat, domácí povinnosti jsme si rozdělili a bylo po ptákách. Hladem jsme netrpěli, vařit a ne špatně, umíme všichni tři.

Pouze jsme popustili trochu uzdu na odívání, holení a stříhání. Míla se hodně stýkala s našimi kamarády v Medlánkách. Ti měli dvě dcery, zhruba ve věku našich kluků. V té době jsme si ještě posílali fonodopisy na audiokazetách a po dobu Mílina pobytu nějaké natočili oni v Medlánkách i s Mílou a my tady v Modrých horách. To tehdy Blanča, jejich starší dcérka netušila, že se z ní stane Australanka. Tedy netušili jsme to tehdy nikdo.

No, a protože dcérky si dovedly pouštět mluvidla na špacír po mamince, tak se také jedna z nich, myslím, že to byla Sylva, dala jako žertem slyšet, že Mílu domů nepustí dokud na ni nebude čekat puntíkatý auto. To neměla říkat mužům činu. Mílina kanárkově žlutá Suzuki Hatch byla záhy polepena pěti sty černými samolepkami kol 25 mm v průměru. Autíčko se osypalo. Pak ovšem budilo pozornost, kudy jelo.

Na letiště jsme jeli pro Mílu s Martinem. Punťatý autíčko jsme zaparkovali na parkovišti a šli k východu, ze kterého by měla Míla vyjít. Zanedlouho jsme ji uviděli, tlačila letištní halou před sebou vozík se zavazadly a točila hlavou jako holubička. Asi hledala, kde ji kdo čeká. Lidí tam bylo víc jak dost a tak jsme v davu s Martinem došli k ní, ona na nás přes vozík jen okem zavadila a jala se pátrat po okolí dál. Zjevně homelesáky nebrala.

Tak jsme se jali Mílu následovat. Ještě asi 10 minut hledala zraky po okolí, pak se přesunula k telefonu a jala se vytáčet číslo. Tak jsem jí poklepal na rameno, ona se otočila a málem ji kleplo. Takový dva pobudy nečekala. Ale vzpamatovala se rychle a hned se dala slyšet, co si o nás myslí. Publikovat se to nedá, ale vážené čtenářstvo jistě netrpí nedostatkem bujné fantazie a tak si to jistě domyslí.

Rozjeli jsme se k autu a po dosažení cíle šla Míla v rozmezí deseti minut do kolen podruhé. Pamatovala si autíčko žluté jako kanárek a teď stojí před žlutou beruškou mnohotečnou. Nevěděla jestli se jí to zdá, nebo to je skutečnost. Pro jistotu jsme s Martinem naložili její zavazadla do auta, pak usadili i Mílu a vydali se k domovu, 80 km vzdálenému. Cestou jsem si ještě vyslechli názory skoro osmačtyřicetileté ženské, něco jako že chlapi se nemohou nechat o samotě, aby neprovedli nějakou nepředloženost nebo lumpárnu. Neodporovali jsme jí, ženy mají pravdu VŽDYCKY. To tehdy věděli už i naši hoši.

Po příjezdu domů se Míla velice rychle zabydlela a také nás začali navštěvovat kamarádi, aby zjistili jaké na Mílu ten delší pobyt na Moravě zanechal následky. Když se stavila naše velmi dobrá kamarádka Maruš, původně z Ratíškovic na Jižní Moravě, tak nedala a museli jsme se před garáží u punťatého auta fotit. Hned jsme si také domluvili společný výšlap do buše na další víkend a vše začínalo dostávat podobu normálu.

Míla se opět zapojila do akcí místní farnosti a domluvila si s Bohunkou, jinak její osobní lékařkou, a dalšími kamarádkami kulturní akci. Pořádala se tu v horách výstava umění místních českých kumštýřů a tak jsme se v hojném počtu dostavili. Dámy si civilizovaně poklábosily při pohároku vínečka, pánové mlčky popíjeli, co kterému chutnalo, a pozorovali cvrkot. Pohoda v pěkném prostředí.

A tak se zase vše vrátilo do starých kolejí. Míle se fousy moc nelíbí a tak jsem asi měsíc po jejím příjezdu porost oholil. Od té doby využívám období, kdy mě Míla nevidí, a přestávám se holit. Takže na mých delších cestách, nebo v době jejích výletů na Moravu, mě ksicht zaroste, aby se pak zase porostu zbavil. Také jsme začali s kluky se slušněji odívat. Prostě vliv ženské se nezapře.

Další fotky najdete zde

Aktualizováno: 14.6.2010 — 13:33

91 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Povídání jako vždy pohodové a auto nemá chybku, to muselo být úžasné překvápko 😀

  2. Zeny neda mi este nieco/hlavne mam 9+10/ a to toto:nech nase oci videli mnozstvo jari-to je jemne povedane,ze sme stare-aj tak chlap s fuzami je ..no proste chlap s fuzami.

    1. No, já se s dovolením přidám, vždy se mi líbili fousatí a přiměřeně chlupatí pánové. A hádejte, co mám doma? Ani jednomu z nich fousy pořádně nerostou… 😉

  3. Taka uzasna pohoda cisi z fotiek i z kazdeho prispevku,Jiri.mam krasny pocit,usmev na tvari i dusi.Vdaka.P.S.-kolega mi doniesol od syna od klokanov malinky opalek-dam si ho urobit do prstena,dobre,nie?

  4. Milý zbrojnoši 🙂 , už kolikrát jsem se chystala napsat, jaká z tvých článků dýchá pohoda. Prolíná všemi rozcestníky a rozhledníky. A jak přijde řeč na Habsburky, přepadovku vnoučat nebo jiná rodinná témata, je naprosto nepřehlédnutelná a nakažlivá (inlove) . Díky!

    Hmm, řekla bych, že právě spokojenost, uvolněnost a radostnost, která z vás všech vyzařuje u nás obecně hodně chybí…

    Jo, ta zarostlá zálesácká image (y) . Zajímavý, jakou fousy dokážou proměnu!

    1. Viď? Já bejt Mílou, tak nechám toho cizího chlapa legitimovat, jestli nebydlí v domečku neoprávněně 😀 Jinak moc pěkný povídání. Asi by mne z mnohotečkovaného přibližovadla taky skoro to… kleplo samou radostí (rofl)

      1. Eh, kdysi jsem takhle nevěřícně čučela na toho cizího chlapa, když můj nejdražší shodil mušketýrské fousy (víckrát už to neudělal)….. 😉

  5. S fousama dobrýýýý! Je príma, mít takhle dobře vychovaný kluky s kterejma se dá nakonec realizovat i puntíkovaný auto. Představovala jsem si pár velkých punťů, ale tohle chtělo svatou trpělivost a velkou natěšenost na vykulenou paní domu 🙂

  6. Teda to je opravdu vous rumcajsí. A puntíkaté autíčko je úžasné.
    MLP se neholí. Namluvila sem si ho holobradého, ale on pak usoudil, že ho holení nebaví a začal zarůstat. Pak se holil jen na návštěvy mojí maminky a nakonec se fousatej ženil. Můj tatínek chodil vždy hladce oholen, ale když někam jel, třeba na 14 dní na vodu, tak se vracel zarostlý. Ale pak to zase rychle shodil, maminka nemá fousy ráda.
    Jinak si myslím, že je dobré, když se chlapi o sebe umí postarat. Mám ráda mužský, co umí vařit. Nemusí vařit často, ale je dobré vědět, že to umí.

  7. Milý Georgi (inlove) , puntíkaté autíčko nemá chybu! A navíc jsi ho opuntíkoval jen proto, aby se Míla mohla vrátit domů. (h) To je moc krásný láskyplný čin!
    Co na tom, že jsi při puntíkování určitě měl v každém oku deset rarášků. (wasntme)
    Hehe, a ty vosy – hotový Rumcajz! Jen by mě zajímalo, jestli jsi v nich taky měl i včely? 😉 (rofl)

    1. Vave – blázníš, ve vosách včely (wasntme) ? Ty to nějak divně křížíš (wait) chichichi! A vůbec, takové věci si píší až po dvaadvacáté hodině (tmi) !

      1. Brekeke huš! To jsem zrovna potřebovala, mít u svého překlepu Tvé bystré a prostořeké očko! 😉 (rofl)

  8. Pěkné překvapení se vám povedlo, puntíkované autíčko nemá chybu, ostatně vousatý Jiří taky není k zahození 😉 . Pěkný úsměvný článek, díky 🙂

  9. To autíčko se vám moc povedlo. A Míla je báječná ženská. A vy dva zas máme skoro stejné brejle. 😀 A vůbec je to parádní povídání. (y)

  10. Jůůů Jiří, slušelo ti to tenkrát a sluší ti to i dnes (já vousaté můžu, pokud tedy nemají vousy jako mráz na … tom … z těla vyloučeném). A Míla má stále stejný úsměv. Jo – puntíkaté auto mi vzalo dech – doufám, že ty nálepky na něm vydržely hodně dlouho.

    1. Puntíky vydržely zhruba 2 měsíce ale pak šly blbě dolů. No jo úsměv stále stejný, ale 20 let je 20 let….nějak se na nás obou podepsaly.

  11. No ona ženská v domě = láska a mír v domě. Mě takhle můj drahý také jednou překvapil. Jela jsem z Německa na dva týdny do Prahy a po návratu mě na nádraží čekal ofousatělý choť. Vždycky měl knírek (ten se mi na něm líbí), ale vím, že si pohrával s myšlenkou, nechat si narůst i fousy. Jenže já mu to stále vymlouvala, že nebude mít na obličeji místo, kam bych mu dávala pusy. Když jsem mu odjela, rozhodl se to přeci jen vyzkoušet. Tobě to v tom „zálesáckém“ slušelo, ale mému choti ne. V té době měl ještě téměř černé vlasy a nazrzlý knírek. Ty fousy mu ale narostly zrzavo-šedivé a na jednu hlavu to na můj vkus bylo moc barev dohromady. Pravda, přímo jsem mu to nepohanila, ale „diplomaticky“ jsem mu párkrát naznačila, že ta šeď ve fousech ho dělá staršího (a také o těch pusách) – no a holt mužská ješitnost (nebo právě ty pusy 🙂 ), zapracovala a on sám uznal, že to za zkoušku stálo, ale nafurt to nechce. A ani ne po týdnu už měl zase hladké líce.

    A když jsem před deseti lety letěla odtud na neteřinu svatbu, choť mě po návratu popadl nejen radostně, ale i s velkou úlevou a opravdu od srdce prohlásil „vůbec jsem netušil, co ty všechno kolem domu za den zvládneš“. No jó, v té době ještě chodil do práce a tak musel navíc stihnout ještě nakrmit rybičky, dvě kočky (a vyčistit jim záchůdek), několik želv (těm denně vymýt cachtadlo), naplnit krmítka ptáků a v tu dobu ještě každý 3. den vypláchnout a znovu naplnit 17 zavěšených krmitek kolibřiků (zásobu nektaru jsem mu udělala). Byl opravdu rád, že mě má zase doma 🙂

    Jinak máte moc hezký domek a Míle to na všech fotkách náramně sluší.

    1. Já kupříkladu, i kdybych plnovous chtěl, nedočkal bych se ho. Pokud mi začínají růst vousy příliš, mám na tváři a na krku strašně nepříjemné pocity, které by se daly přirovnat k podivnému svědění a dojmu špinavosti. Musím se oholit a napatlat vodou po holení co možná nejvíc pálivou (ne lihem, to je zase příliš 😀 ) jinak jsem nevrlý a nesoustředím se.

      1. Tak to jsme na tom stejně. Neholím se přes víkend, ale o dovolených jsem to nikdy nevydržel déel než týden.

        1. Nóó vono to chce vydržet tak 4 – 5 týdnů a pak už to je v pohodě. Ten začátek moc příjemný není.

          1. Tak dlouho by mi to MLP netoleroval. Že bych ji poslal na půl roku do Austrálie? (rofl)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN