Celým světem opuštěn! Sem byl, fakt!! To by jeden nevěřil, čeho se taky dočká!! Nastalo tudle pobíhání. Jak pánčička začne pobíhat, znamená to jediný – bude akce. Akce mám rád, páč mám rád, když se něco děje.

Jenže tentokrát pobíhala jinak. Tak nějak málo jako. A hlavně! Nepadlo ani jednou její oblíbený: „To budeš koukat hošíčku!“ No sice sem pak koukal, ale dost jinak, než jsem měl představu teda. A pánik taky ani jednou neřek: „Tak sem slyšel Ashi, že ty zůstaneš doma!“ To říká dycky, když se někam jede, aby mě pozlobil, a já mu na to nikdá neskočim. No ale tentokrát nic! Zato se hodně telefonovalo s Babinou.

A furt se něco řešilo, jako že v kolik příde (Proč bude chodit, když my tu nebudem??), kolik čeho mu má dát (Komu by co dávala, když tu nikdo nebude? Možná Kostižerovi? Že ten by zvostal doma?), v kolik s nim pude ven ( Že by tahala Kostižera s klecí na procházku??) a tak jako podobně. Bylo jasný, že na chalupu se teda nejede, ale něco se chystá. Ale tak nějak podezřele. A to byl teprve pátek!

V sobotu ráno jsme šli s pánikem ven. A šli sme na dlouho. Divný – to by znamenalo ale, že se nikam nejede. Přišli jsme dom a pánčička vstala a začla se zprovozňovat. Byla v tý koupelně moc dlouho, mnohem dýl, než když jde za prací. To už je mooc nebezpečný, jak se začne šlechtit, začínám čout něco nekalýho pro mě. Pak vyndali malej batoh a to už mi to pomalu došlo docházet. Jede se někam. Jede. ALE BEZE MĚ!!! BEZE MĚ!!!

To já sem ten někdo, komu se toho bude dávat tolik a tolik!! To já sem ten někdo, s kym se pude ven v tolik a tolik. Žádnej Kostižer! Jááá! To já tady zvostanu. To mě se chystaj vopustit!!! Propadnul sem trudomyslnosti. Ešče sem se zkoušel připomenout tim, že sem se soustavně motal pod nohy – páč třeba mohli zapomenout, že jo. Taky sou jen lidi. Ale ne. Ne. Opravdu jedou beze mne.

Zahájil sem protest! Vystěhoval sem si všechny věci z bydliku do předsíně a na výraz prostestu sem seděl v bydliku na holé zemi, abych zdůraznil to, že sem naprosto nebohý stvoření, s kterym už se jaksi nepočítá. Připadal sem si jak ten starej školní sešit, co měl vzadu napsáno: „Až dosloužim, chci do sběru!“ I já sem evidentně dosloužil. Už mě nechtěli.

Protest ovšem očividně nezabíral. Pánčička juchala prostorem a porád vykřikovala, jak se nemůže dočkat, až zase uvidí hošíčky germánský. JAKÝ HOŠÍČKY GERMÁNSKÝ??? Jedinej hošíček, kterýho má znát, sem já a já sem Maďar. Přece!! Čistej Maďar. Co to znamená? Konkurence vod sousedů nějaká???

Přitvrdil sem a začal sem se vydávat za uvadající tulipán. To se musíte tak jako vnitřně zhroutit do sebe a patřičně naklonit hlavičku. Tak jako to dělaj tulipány ve váze, když už to maj za sebou. NIC! Chápete to?? NIC!! A ešče mi sebrala misku!! Nejdřív sem propadnul trapný naději, že třeba konečně začíná balit i moje věci, ale když jí naplnila a flákla do lednice, sklaplo mi definitivně. Bylo to nevodvolatelný. ZŮSTÁVÁM DOMA.

Zase sem ze sebe rychle udělal tulipán. A pro jistotu sem přidal ešče voči vod kolegy baseta. To už přece musí zabrat!! Jo, tak leda kvedlačky. Nezabíralo na ně vůbec nic a nic. Pak už byli mezi dveřma!! Katastrofa. Pánčička mi ešče řekla: „Buď tady hodnej hošíčku, pořádně to tady hlídej, já se jedu číhnout na hošíčky germánský.“ Zaklaply dveře a… byl sem definitivně vopuštěnej! Co mi bylo platný, že mi tady nechala krajíc oblíbenýho suchýho chleba a dobrůtky rozmístěný po předsíni?? Když mě tu nechala samotnýho!!!

Jen moje hrdost mi nedovolila štkát. Ale bylo mi hrozně, věřte. Schoulil sem se do pelechu, kam sem si odnesl tu suchou skývu chleba jako vzpomínku na své nejbližší (dobrůtky sem sněd, to jo, nejsem trouba) a poddal se osudu.

Byl sem sám celou věčnost. Celý roky. Možná to bylo i nějaký to století, jak to tak vodhaduju. Pak se vozval klíč v zámku a přišla Babina. Byl sem rád to jo, ale žal a zármutek a vědomí toho, že jsem již zcela opuštěn (to, že přišla Babina, mému vědomí nějak uniklo, neb se cele oddalo svému bolu), mi nedovolily radovat se z příchozí návštěvy. Trudomyslnost mnou cloumala na plný pecky.

Babina se snažila. To se jí musí nechat. Přinesla další nasušenej chleba. Leč, bol v mém srdci byl hluboký a neměl sem ni žádné chuti do života, natož dát si tvrdou patku. O tom, že bychom si mohli hrát s Krysou Vasilisou, si mohla Babina tak leda nechat zdát. Byl sem zcela zlomen na duchu i těle. Pak teda zašustil druhej pytlik, a to už byl můj bol hnedle vo kapek menčí.

Bodejť by ne, že jo, když v pytliku bylo masíčko. S masíčkem se lépe truchlí, to je bez debaty. Rozhod sem se, že s tim umíráním na žal ešče kapek počkám. Možná do večeře. Rozhodně se mi bude líp uvadat s plnym žaludkem. Ale… z bydliku sem nevylézal. Nožky byly žalem velmi zesláblé.

Velmi zesláblé, ani na odpolední procházku mě nemohly odnést. Plouhal jsem se jako svůj stín, kdeže byly mé starty z nuly na sto za pikosekundu. Popocházel jsem jak na smrt nemocný. Taky sem ale byl! Zcela sem cejtil, jak už mě smrt obchází. Radši jsem se nevzdaloval od domova. Kdyby to přišlo, ať zemru na svém pelíšku. Marně mne Babina lákala. Na nějaké dálkové trasy byla má mysl příliš temná a tělo jako čajíček pro malé robě slabé. Dopotácel jsem se do bydliku a vyčerpaně se sesul do pelíšku.

Babina řekla, že už na mě kašle, na divadelníka jednoho, a šla si kutit něco do kůchně. (Už sem jí tudle trapnou poznámku ale vodpustil. Taky – těžko mohla zažít něco tak hroznýho, co jsem prožíval já, tak nemůže pochopit). Pak přišla konečně večeře. Jediný světlý bod mého dne. Vdechnul jsem obsah misky a opět zemdleně uvadl. Večerní venčení jsem přetrpěl, i když obejít blok našeho domu mě stálo nadpsí úsilí.

Když jsem přišel domů, byl jsem z toho náhle šťasten jako ta blecha. Nějak sem to štěstí neuhlídal a jak mě to přepadlo, přitáhnul sem za Babinou celej radostnej do kůchně. A vzal sem s sebou pana Mechače. Nechtěl sem, aby mu bylo smutno tak jako mně prve. Ukázal sem Babině, jak umím pana Mechače krásně zavraždit a pak sem jí ho uslintanýho vrazil klína, že jako budeme hrát na skovku.

To se hraje tak, že se mi řekne: „Di pykat!“ a já vysmažim do předsíně (Nejdřív ale zkusim, esli nestačí, když budu pro tentokrát pykat mezi dveřma, to nikdá neprojde a tak du do předsíně). Zatimco pykám v předsíni, tak mi Mechače skovaj. Pak zavolaj:“Poď hledat!“.

Já se v předsíni nejdřív přerazim, páč mi to v rychlosti dycky uklouzne, pak vlítnu do kůchně a pátrám jak Kolombo (Myslim toho detektiva z televize, ne toho smetáka józefpšíkovitýho, co si ho pořídila moje kámoška sousedka Danuška – teda tetkon už bejvalá kamoška, když si nasadila do bytu tu konkurenci.) Jsem dobrej, takže pokud Mechače nezasednou (to se fakt blbě hledá, když na něm někdo sedí), takže ho najdu hned, ať ho daj kam chcou a jede se znova.

Tuhle hru můžu, ta mě dost baví, do nekonečna. Jenže – lidi nekonečno nevydržej, takže když Babina vyčerpala všechny skovky, včetně zasednutí, rozhodla, že se půjde spát. A dobře udělala, páč sem usnul a když sem se vzbudil, byla ešče skorem tma, ale… zas klíč v zámku… a … PÁÁÁÁNČIČKÁÁÁÁÁÁ a PÁÁÁÁNIIIIIK. BYLI TU! VOBA! ZPÁTKY! NEVOPUSTILI MĚ NA FURT, NEVOPUSTILI. Měl sem strašnou radost. Úplně velkou a největčí.

Tentokrát se vo mě nepokoušel bol, ale infarkt. Z radosti. Pánčička taky měla radost převelikou, ale nemohla jí vyjádřit, páč byla bez hlasu. Asi možná esli ty hošíčci germánský za kterejma to jela (BEZE MĚ!!! To musim opět zdůraznit, aby se na to náhodou nezapomnělo.), tak esli voni nezlobili třeba nějak a vona na ně musela křičet??? Když zlobim já, taky na mě hodně nahlas volá a slibuje profouknutí nějakejch bubnů.

No ale to mi bylo v podstatě dost šumák, že mohla jen šeptat. Ono, taky je to svým způsobem výhoda, když je hlasově indisponovaná, páč nemůže hlasitě slibovat to profukování, roztržení na dvě půle, výrobu štěkaný, štěkanátků a tak jako podobně. Nedělá tim pádem tolik ostudu. Ale nebezpečná je, i když je němá, to je fakt, páč nohy jí dost sloužej a dokáže se u vás zhmotnit ani nevíte jak.

Ale tetkon byla ráda, že se zas vidíme, byla celá radostná a veselá, vypadala nějak nějak dost mimo sebe (eh, ne že by jindá nebyla, ale tentokrát byla fakt celá hyn). Hned mě popadla a ač bylo půl pátý ráno šli jsme courat po sídláku. Pánik šel courat do postele, páč ten byl vorvanej jak vorvaň. Prej z cesty. To má stejnak za to, že mě nevzal s sebou. Kdybych jel taky, byl bych mu oporou.

Prošli jsme se sídlištěm a za hodinku se šlo do pelechu. Tentokrát se mi ale moc dobře usínalo. Byli jsme všichni pohromadě a tak to má taky bejt. Ne že si budou courat někde po cizině jen kvůlivá bandě nějakých cizích chlapů. Páč jak sem se druhej den dozvěděl, hošíčci germánský nejsou naštěstí čokli, takže žádná konkurence, ale muzikanti nějaký. A to mě nevzrušuje. Když teda za nima nevodjedou beze mě.