Měli jsme lístky od obchodního partnera, který koupil celé představení; nebyla jsem v první vlně vyvolených. Teprve v pátek jsem se dozvěděla, že do divadla půjdu, ale nevěděla jsem na co. Program divadla o dnešku mlčel, jinak se tento týden střídalo České nebe a Švestka. Tu jsem viděla v televizi a mám na DVD. Moc jsem chtěla České nebe, které neznám. Švestka je vlastně jen hříčka, někdy je považována za nejslabší hru DJC.

Pak přišla ta smutná zpráva o úmrtí pana Smoljaka a já jsem se bála, jak představení bude vypadat a zda vůbec bude.

Dnes tedy hráli Švestku. Už na přednáškové části bylo znát, že hrají pro svého kolegu a přítele, který měl své pohodlné místo někde hodně vysoko. Už jsou to většinou pánové v letech a když se posadili na židličky, kolem jejich očí byly stíny. Připadali mi dojemní a nesmírně stateční – a pak se rozjeli.

Druhá půlka byla ještě lepší. Hráli s obrovskou chutí a radostí, několikrát se na jeviště navzájem odpráskli. Neuvěřitelné! Smála jsem se, až mi tekly slzy, a současně mi běhal mráz po zádech. Nakonec jsem byla zvláštním způsobem ráda, že dávali právě Švestku, kterou znám a můžu srovnávat. Bylo to nezapomenutelné.

Po představení dostali všichni od našeho hostitele kytičku a nějakou lahev a na kraj jeviště byl postaven nádherný květinový koš s cedulkou Panu Ladislavu Smoljakovi.

Tleskalo se dlouho, opon byl snad osm, poslední tři jsme vytleskávali vestoje. Klobouk dolů před těmi úžasnými lidmi. A sbohem, pane Smoljaku. (rose1)

;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)

.(*) Dva policajti jsou na obchůzce. Najednou jeden vytáhne chleba se salámem a přejde na druhý chodník. Kolega se diví: „Co to děláš?“ On odvětí: „Ale, byl jsem u zubaře a on říkal, abych kousal na druhý straně.“ .(*)

~o) Vinšuju všem hezký večer a kousejte na obou stranách najednou. ~o)

Tak nejprve ještě k těm mobilům. Tady není proti předpisům držet v ruce mobil a řídit (už se to ale pár států snaží změnit – nevím, jak budou úspěšné). A já bych si odvážila tvrdit, že nejméně polovinu všech dopravních nehod způsobily právě mobily (nic bych se nedivila, kdyby to procento bylo podstatně vyšší). Statisticky nejvíce v autě při řízení SMSkují mladí – pochopitelně borci, kteří to vše zvládnou levou zadní. A tak policie dokonce nabízí kursy, kde mládež má povoleno na zkušebním okruhu řídit a SMSkovat, je to filmované a pak jim to pustí, aby viděli, jak „zodpovědní“ řidiči při tom byli (podobně jako to nabízejí s alkoholem a řízením). Manžel, když na dálnici vidí někoho před sebou šněrovat, hned ví, že dotyční telefonuje, nebo píše SMSku a hned mění proud a buď zpomalí, nebo se naopak snaží rychle to nebezpečí předjed. Už mockrát jsem sama viděla, jak se dotyčná (většinou jsou to kupodivu ženy) odklání od volantu, protože asi v kabelce štrachá pro telefon, nebo řídí jen malíčkem ruky a zbývajícími prsty vyťukává číslo, hledá ho, nebo píše SMS. A to mají kolikrát v autě dítě či děti. No ale zovna při své poslední jízdě před pár dny jsem zažila vrchol. Ve vedlejším proudu jela mladá paní, v pravé ruce mezi ukazováčkem a prostředníčkem držela cigaretu a zároveň tou samou rukou objímale kelímek s pitím .Levou pak držela mobil u ucha a bylo vidět, jak se směje, tudíž je do hovoru plně zabraná. A volant v ten moment nebyl ovládán vůbec – prostě jela rovně a tak spoléhala na to, že její automatika to zvládne sama. Hrůůůza, já se při řízení bojím i silně kejchnout. Bohužel veškeré statistiky o nebezpečí telefonování za jízdy shromažďují… no ano uhodli jste – výrobci mobilů.

Ale co považuji u mobilujících zaopravdu hrubou neslušnost je to, když někdo volá u pokladny (copak nemůže volajícímu říc, kde je a že zavolá za moment????). Chudák pokladní má už všechno odpočítané, stojí tam a trpělivě čeká, až dotyčný laskavě skončí hovor a zaplatí jí. Nebo v hovoru pokračuje, mobil si k uchu přidržuje ramenem a v té pokroucené pozici vytahuje peníze, nebo pokladní podává kreditku. A typicky tady na Jihu – nikdo (včetně mě i když v duchu skřípu zuby) se proti tomu neohradí a už teprve si to nedovolí ta pokladní.

A ještě. Před chvilkou se mi naskytla momentka pro „kalendářové oko“, jenže, co mi to bylo platné, když foťák ležel v jídelně. Chladila jsem se v bazénu a najednou vidím veverku, jak pomalu postupuje ke konci tenké větvičky cesmíny, kde jí lákaly zelené bobule. Když je snědla, z té špičky větve se naklonila k těm na větvičce pod ní, ale tak, že visela dolů opravdu jen za konce drápků zadních nohou a ocas měla pro rovnováhu zaháknutý na té vrchní větvi jako opice (to jsem viděla poprvé). Byla dolů natažená jak špagát a chvilku se tam takhle zavěšená klimbala, než se jí podařilo tu spodní větev zachytit a přitáhnout. Jenže, když slupla bobule, bylo vidět, že váhá, jak se vrátit do normální pozice – zda pustit zadní nohy a vybalancovat na té spodní větvičce (ta byla opravdu tenká), nebo se přitáhnout zpět na tu vrchní – v obou případech to vypadalo, že skončí na zemi. Nakonec se v tom zavěšení rozhoupala, vymrštila se na tu horní větvičku, podařilo se jí ji obejmout, dostat navrch a utekla. No a já jí celou dobu pozorovala z vody a krásná „fotka na výšku“ mi zůstala jen v mozkové paměti, místo na foto kartě. 🙁

Gratuluji Epulce k úspěšnému zakončení, Velké kočce k narozeninám a posílám alespoň vzdušné povzbuzení Li (y)

A jsem celá natěšená na fotky malé Berrynky (h) Dede foť, foť a foť (~)

Mili pratele, tenhle clanek mi dava prilezitost se priznat, ze ja neumim posilat SMS, resp. psat je. Tady je mi to jedno, ale cini to problemy v CR, kde jsou na to lidi vic zatizeny. Proste jsem neprisla na to, jak ta cisilka zmenit v pismenka. Nejmladsi synovec se mi to pokousel vysvetlit, ale zatim navod nepadnul na urodnou cast mozkovny. No, nemusim umet vsecko, ze aano.

Jinak Vave, tahle 105 se mi libi prave tim, ze je tak spontanni. (h)

Mobil!! Já mám pořád tendenci ho zapomínat v tašce nebo doma. Tak každou chvíli zjišťuji, že se mi někdo pokoušel dovolat…
Ale k telefonování a bontonu. Vždy mě může čert vzít, když se z telefonu ozve: „ahoj, to jsem já“. Mám neodolatelnou chuť říci: “ to je divné, tady jsem taky já“
Vede občas k nedorozuměním, když pan „omyl“ začne člověku rovnou, bez představení se a ověření, komu vlastně volá, něco vykládat. Třeba : „tak kam vám máme dovézt ty cihly…“ Chvíli mi šrotuje v hlavě, jaké cihly a kdo je, sakra, objednal, než mi dojde, že je to pan omyl.
Jednou se mi ozval omyl zjevně poněkud alkoholem ovlivněný a dožadoval se Marušky. Když jsem mu říkala, že nejsem Maruška tak se zeptal, zda tam někde Maruška není. Popřela jsem, že by se v okolí nacházela jakákoliv Maruška a že zřejmě vytočil špatné číslo. Odpověděl nedůvěřivě: „a fakt tam Maruška není?!“ Asi jsem ho zklamala.

My máme jen jeden mobil dohromady, leží nám v obýváku na knihovně a já si ho beru s sebou, když někam sama jedu. Koupili jsme si ho vlastně jako pojistku na cesty, kdyby se něco stalo a abychom avizovala těm, ke kterým jedeme, kdy nás mají očekávat. Takže jeho číslo mají jen ti vyvolení, kteří stejně vědí, že jistější je volat nejprve na pevnou linku a až teprve pak na mobil – a ani tady není jistota, že se ozveme. Ani jeden z nás totiž není na mobil zvyklí a tak když zvoní, chvilku trvá, než zjistíme, odkud se ten zvuk nese a většinou, než k němu jeden z nás doběhne, dotyčný buď zavěsí, nebo nechá zprávu. A kolikrát ani to zvonění neslyšíme, protože já jsem mobil po návratu z té své kabelky zapomněla vyndat a protože z domu nevyjíždím denně, tak ta kabelka leží v předsíni třeba několik dnů (když jedu s manželem, kabelku s sebou pokaždé neberu ). Vynález je to ale rozhodně užitečný, pouze my jsme v jeho používání nějak moc pozadu. Jak bez něj vůbec přežily generace před námi 🙂 (call)