Ahoj teto Dášo, ahoj teto Hanko a ahoj všechny tety a strejdové na Zvířetníku… Už je tu další výročí mého příchodu do Pardubic k mojí mamince, tatimu a Pitině. Tentokrát dvouměsíční. Já moc ráda oslavuju a bilancuju. To první mi jde líp, to druhé je nezáživné, ale zase se u toho užije spousta legrace, když vám o tom můžu psát. Maminka říká, že já nebilancuju, že drbu, ale to bilancování zní líp 😉

Mám pocit, že jsem to s touhle rodinou vyhrála. Je tu pořád co jíst, spím si pokaždé v jiném pelíšku, jen v noci u maminky v posteli, už mám taky svůj košík na hračky, ale žádnou v něm nemám, všechny jsou v záběhu. Prostě jsou strategicky rozmístěny. Pitině jsem taky umístila její hračky, aby s nimi neměla takovou práci, přece jen je starší a musíme si pomáhat, ale představte si, že mi ani nepoděkovala. Jen si některé odnesla jinam a schovala je přede mnou.

A některé mi sebrala maminka, což považuji za velikou zradu na mojí kočičí osobě. Ale já, ty co Pitina schovala, najdu a přestěhuju je. Ty zabavené maminkou hledat nemusím, jsou v takové bedně, co nejde kočičí silou otevřít a ani drápkama to nešlo. Zkoušela jsem i to zaklínadlo: Sezname, otevři se! Ale nefunguje to. No bodejť, když ta bedna nemá uši, takže ho neslyší. Maminka mi zrovna nedávno vypravovala, že sem v noci přijdou co nevidět skřítkové, co se jim říká Pořádníčci. No jo, skřítkové, ale co to je?

Noris

Pitina mi to vysvětlila. Jsou to takový malí parchanti, co kradou hračky, když my kočky spíme. Prej Pořádníčkové, to úúúrčitě! Zloději jsou to! Budu si muset dávat na hračky větší pozor. Hlavně na ty nové kuličky s rolničkou od tatiho. Dostala jsem zářivě žlutou a zelenou. Na koberci jen svítěj, takže mi je nikdo nezašlápne. Jenže ty uvidí ti Pořádníčci nejdřív. Musím si je móóóc dobře ukrejt. Asi si je zahrabu… jenže kam? Do květináče ne, do pračky už vůbec ne. Pod kobercem si jich všimnou… už vím, do botníku, tam se nekouknou. Fuj, ty tatiho boty, to je teda nářez! Tak sem fakt pidižvíci nepůjdou… Naivko, ušklíbla se Pitina, ti vlezou všude. Ale já jí tak docela nevěřím, tam by vlezl leda sebevrah.

Mamíííí, mamííííí…. křičím na maminku z okna, když jí zahlídnu pod balkonem. Od jisté doby poznám naše auto podle vrčení. Přede jak spokojenej, přejedenej kocour. A vím, že v něm přijela maminka z práce. Pitina zaujme svoji strategickou pozici u dveří do bytu, na botníku a jakmile maminka vstoupí do dveří, okamžitě do ní ducne hlavou a snaží se jí zdrhnout na chodbu. Ona říká, že chodí kontrolovat, jestli se nic nezměnilo. Ale já vím, že tam nechává kočičí zprávy pro kocoury.

To moje místo je na prahu u obývacího pokoje, protože když se maminka ohne, aby si zula boty, tak ji přepadnu. Prostě se z prahu odrazím a skočím jí na záda. Má ze mě vždycky děsnou radost. Ale nejvíc mne štve, když má nazouvací pantofle a ten hřbet neohne. To mám po radosti a musím změnit taktiku a jít se vítat třením o nohy. Jenže to není tak zábavné. No řekněte…

Když si maminka odloží tašku a sundá kabát, vezme nás jednu po druhé do náruče, dá nám pusu mezi uši a nechá si vypravovat, co jsme dělaly celý den. Pokud nám mezi dveřmi rovnou nesdělí, že teď fakt ne, že napřed musí jinam a pak se fofrem zavře v takový malý místnůstce… ji asi její maminka neučila, že se chodí včas a ne na poslední chvíli, že pak bolej ledviny. Tak to vypravujeme, až když z té místnůstky vyjde. A že je co povídat.

Pitina

Třeba o tom, že ta suchá tráva ve váze u televize potřebuje vyměnit, protože nám nechutná. Že ty jablka na míse se blbě koulej a teče z nich něco kyselýho a lepivýho… že jsme otevřely ten novej zámek u špajzu, takže si tati bude muset připravit jiný kočkolam. Někdy je toho hodně i na ni, když zjistí, jak jsme se nadřely.

To pak má zoufalý výraz a ptá se: Pane bože za co? Co jsem komu udělala? Maminko, ty to vidíš? Naposledy se takhle ptala, když jsme s Pitinou roztahaly koš ráno sebraného prádla po bytě a mě se podařilo na něj v kuchyni rozťapat marmeládu, co zapomněl tati zavřít. Byla jahodová, šla jsem si nabrat několikrát, než se mi podařilo udělat krásnej otisk celý packy. Jen přede mnou od té doby uklízejí nůžky, klíče a sirky. Jak říká maminka: Jeden nikdy neví.

Ještě, že doma není kamerovej systém. To by na nás věděla věcí. Třeba, že tu skvělou syrečkovou pomazánku jsme dorazily my dvě s Pitinou, tati byl hodnej a neprásknul nás. Nebo taky cvičíme různý chvaty a hmaty z kočkoda, proto je pokrčenej koberec nebo zválená celá postel, běháme na čas krátký tratě, v zatáčce v kuchyni, je to poznat, tam se odrážíme drápama, horolezíme po závěsu, hrajeme na metanou.

Ale nejvíc mě baví artistika. To přeskakuju Pitinu, když jde, ale nadšená není… no aby jo, trénovat nechce a já si to někdy nedokážu rychle vyměřit a tak jí spadnu na záda. A pak následuje kočkodo, žádný naznačování. Jsme z toho dost unavený, takže pak se nacpeme a čerpáme a čerpáme. Někdy i hlasitě… chrrr pšíííí, chrrr pší….

Taky nás maminka nechala koukat na hokej. Protože jsme byly moc hodné. No aby ne, dokonce jsem Pitinu musela zmastit, chtěla si hrát s makovicemi. Jenže co bych pro Jardu neudělala, protože Jágr s 68 na dresu, je můj favorit. Stejně jako maminka, ta má taky u nicku číslo 68, ale ne proto,že by fandila Jardovi, ale proto, že je to rok jejího narození… hm, tak to já jsem Noris.09 a ségra je Pitina.08. To jde, ne?

Pitina u televíze pospávala a maminka si četla nějakou zajímací knížku. Já koukala jako blázen. Hráli jsme s Rusama. Packy už mne od toho bolely, v bříšku mi kručelo. Záda se taky ozejvala, protože stát na zadních celou dobu a pravou packou šťouchat do toho puku… to vám je záhul. Ale ušťouchali jsme to. Klucí a já. Maminka sice celou dobu říkala, že ji to nezajímá, ale když jsme vyhráli, tak jí radostí tekly slzy. A dokonce mi zazpívala v noci ukolíbavku, protože jsem ze spaní mlátila packama a mňoukala. Takže Norí, Norí, Norísku, kočko moje malá, jsi chlupatá kočička, veselá a hravá. A pak už jsem zase spala, jak zabitá.

Tak nějak to vypadá u nás doma. Pořád je co dělat. Někdy mne překvapí i Pitina, jako když mi ukáže, jak vylézt na lednici tak, abych nic neshodila. Minule mi spadla taková krásná paní v sukni a rozbila se… Maminka si posbírala střepy a tak smutně koukala a volala móbilem tatimu, že jsme jí rozbily ten keramickej zvoneček, co stál leta na lednici. No, rozbily, ona mu řekla, že si myslí, že jsem to rozbila já. Ale nechytla mne, tak mi ani nařezat nemůže.

Raději bych držela pár přes kejty, než koukat na maminku, jak opatrně slepuje té paní sukni a přidělává ručičky a snaží se jí pod sukni nalepit kuličku na provázku. Zabralo jí to hodně času a nehrála si s náma. Teď ta paní stojí v kredenci a tam je sklo, tak nemůžu vyzkoumat, na co má ten špagátek s kuličkou.

Něco podobnýho čouhalo i zpod takové kočky, co visela v obýváku na zdi, ale taky jsem nepřišla na co to je, protože když jsem tam v noci zašťourala packou, tak kočka spadla,maminka se vzbudila, protože dělala rámus (ta padací kočka), vstala, rozsvítila, rozhlídla se, zjistila, že je kočka na zemi a nemá přední nohy a ocásek a protože Pitina spala s maminkou, tak jsem nemusela ani nic říkat… maminka mě vytahala za kůži a řekla mi, že jsem zlice a kočka zlobník a pak jsem to schytala od Pitiny, protože ta se taky probudila a jak rychle vyskočila, tak spadla z postele.

Za trest jsem nedostala další den tuňákový žužu. Já ho k smrti ráda. Pitina mi nedala ani čuchnout. Třela jsem se mamince o nohy, vrněla, pacičkou tahala za ponožku, bylo mi to plat prtný. Tak jsem si řekla, že se odměním sama. Mami se chtěla dívat na nějakej film v televízi a vzala si k ní večeři. Otevřela si rybičky ve vlastní šťávě a opekla si k nim toustíky. Jenže jí nestačily ruce, tak se vrátila do kuchyně pro pití.

No a to byla moje chvíle. Rybičky já ráda. Byla tam i jedna taková malá, dlouhá, červená. Tak jsem si ji vylovila packou, hodila ji na koberec a jenom slyšela: Norinotyprasenežertufeferonku! To mě vybičovalo k největšímu spěchu. Nacpala jsem si rybku feferonku do tlamičky a spolkla ji. Lidi zlatý, kočky svatý… pálilo to jako čert. Šla jsem se napít, co šla, běžela, lemtala jsem vodu a pálilo to čím dál víc. A to jsem ještě čekala, že dostanu na zadek. Ale nic se nedělo. Jen mě mami chytla a snažila se mi do tlamy nacpat banán. Asi za trest…

Bleeeefuuuuj! Prsssssssssk,cheee,cheee! Ten já nesnáším! Chtěla jsem ji přeprat, ale byla zákeřná, vzala si na mě rukavice. Takže mi nepomohly ani zuby, ani drápy. Držmouloblbá! Říkala mi a rvala mi do tlamy ten hnusssnej banán. Bránila jsem se, co to šlo, ale představte si, že i když to bylo odporný, přestala mě pálit tlamička a krk, když jsem kus spolkla. Pak mě mami pustila. A nenaštvalo by vás to? Já trpím jak zvíře a ona se o rybičky dělí s Pitinou. A ani mi neřekla, že mě to bude pálit ještě z druhý strany a ani banán mi tam nenacpala. I když bych držela a nedrápala. Nikdo mě nemáááá rááááááád!!!

V noci, když se mi udělalo líp, tak mi bylo smutno a šla jsem si pro odpustek. Maminka nazvedla peřinu, řekla, že mi to trvalo a já se jí uvelebila u krku, protože Pitina spala na křesle s krysákem. Tak jsem jí dala pusu a usnula jsem i bez kolébavky, byl to náročnej den. Rybka feferonka mě pálila ještě ráno, když jsem šla smrdět – jak říká tati.

Takže se mějte dobře a já zas napíšu, už mě bolí packy a oči od toho koukání do počítače.

Vaše Norinka v.  p.