Dlouho jsem se snažila o téhle feně napsat něco, co by jí vystihlo přesně, stále to nějak nešlo. Poncha. Dr.Jeckyll a Mr.Hyde. Stará fena, líná udělat krok, statická součást umísťovacích výstav, mírný mazel. A Poncha, která k nám přijela ze Španělska a za sebou měla asi život tak tvrdý, že si ho jen stěží dovedeme představit, Poncha schopná lovit a žrát i žáby, protože jsou „maso“. Poncha upír i mrchožrout, Poncha mazel, vždy připravený nastavit bříško poškrabání.

Přijela se skupinou „španělek“, koček i psů, proč, jsem už vysvětlovala v nějakém předchozím článku. Tak jen pro pořádek, změna „správce“ útulku, čili změna útulku v zařízení, které své svěřence do dvou týdnů utratí (což by se vztahovalo i na stávající, už veterinárně ošetřené a na nové páníčky čekající zvířata) vyvolala hromadný „exodus“ těch dosavadních obyvatel do různých zemí Evropy, daleko od svého původního domova, do bezpečí před utracením. Jedna taková skupinka skončila i u nás.

Po příjezdu jsme starou, klopýtající fenu, navíc ještě krátce po kastraci, všichni litovali. Velká fena, zjevně kříženec ovčáka snad s něčím pasteveckým, s molosem, paspáry na zadních nohách, kdo ví. Mělo jí být sedm, ale vypadala podstatně starší, resp. opotřebovanější. Páteř skoro neohebná, nohy zkřivené, zdálo se, že každý krok jí bolí, víc jsem to velké zvíře nosila, než ušlo po svých. Byla ze skupinky psů z vyhořelé farmy, jejich majitel spáchal sebevraždu…

Představa byla taková, že pes z farmy se bude u nás umět chovat a dostane se mu potřebného klidu na zahradě. Chyba lávky, nevíme nikdo, jak to chodilo na oné farmě, psi byli ale zřejmě drženi někde stranou a používání k lovu, ovládali dokonale techniku stržení zvířete pod přední nohou a o živobytí se asi museli starat sami. No zkrátím to, přibylo nám mnoho elektrických ohradníků…

Tento fakt odskákala bohužel i koťata, která nám nějaký idiot vypustil do zahrady (jsme u silnice), asi že když tam máme ty kočky. Jenže moje kočky jsou ve voliéře, uzavřené a obehnané ještě elektrickým ohradníkem. Volně vypuštěná, věci neznalá koťata jsou „maso“. Stejně jako stará kůže z ovce, uvařené kuře, vepřové nožičky, dva dny pošlý králík, jatýrka, pličky, ježek, konzerva, kus skopové kýty, kuřecí křídla, hovězí srdce, zkažená paštika, kus vepřové kůže.

Pokud jste se v tom ztratili, tak kočkami, ježky, králíky (s výjimkou Speedyho) ani zkaženými paštikami nekrmíme. To ostatní bylo plánované krmení, hračka nebo lup. Ovšem pro Ponchu je maso jako maso. Vše lepší, než granule. Cokoliv dostala, našla, ulovila nebo ukradla, poctivě zpracovala. Sežvýkala tupými zuby a spolykala, zužitkovala. Nebo alespoň hodiny střežila.

Nevím, zda to souviselo jejím zdravotním stavem, měla asi pocit nedostatku železa, obzvlášť milovala vše krvavé. Už jsem jí pak pro radost kupovala játra a jiné takové dobroty a dělala, že nevidím, jak se hrne do lavoru s krví po porážení beránka. Vnitřnosti jí byly „srozumitelnější“ než svalovina, snad je tam jako odpad dostávali k žrádlu, nebo se jen líp kousaly, nevím.

Zvláštní kategorií je mléko. Než mě někdo zlynčuje, mluvíme o mléku kozím, dojné krávy jsme se zatím nedopracovali. Kozí mléko má méně laktózy a kočky ani psi se po něm nepo… A u nás by se mohlo dojit jen pro ně, při pohledu na „dojící“ kbelíčky propadají extázi. Můj Max dokonce chodí hlídat do dveří chléva, abych ho neošidila a dobrotu neodnesla. „Marodkové“ kočky u Marcely při vytažení bílé pet lahve uspořádají nástup u misek v plném počtu do pár vteřin a Georgino je ochoten panáčkovat. Náš „hájenový“ kocour Kocour to dovádí do dokonalosti, hlavu cpe do kbelíku už v okamžiku, kdy dojím. Hlavně ve studeném podzimu jsem Ponchu i večer budila na příděl teplého mléka a vždy ho vděčně spořádala.

Tím se dostávám k další vlastnosti Ponchy. Může mě do blázince dostat pes, který spává tak tvrdě, jako by byl mrtvý. Dýchá mnohdy nepravidelně, s dlouhými pauzami. Dloubnete do něj, překvapeně se podívá, jako že „co je?“. Jen občasné chrápání jí prozradilo. Podruhé do blázince mě může přivést pes s bolavými klouby i páteří, který odmítá jít do boudy, do domu, pod střechu. Časem jsme se naučili, že Poncha snese jen nebe a stromy nad hlavou.

Postupně vystřídala různé pelechy, preferujíc přírodní podestýlku. V zimě lehala na sněhu, vítala pytle s hoblinami, které natrhla, trochu rozvrtěla a na tlusté, lehce se rozsýpající vrstvě hoblin sladce hnípala. Seno je prý také fajné, ostatně to si vozila s sebou i na umísťovací výstavu. Poslední oblíbenou variantou, i pro Blacka, který také bydlí v sadu, je balík slámy pod švestkou. Už je rozprasečený do velkého kruhu okolo, ale stále milovaný.

Ponchiným největším zájmem byl od začátku klid, nepřítelem snaha o vláčení jí na procházky či jiná přehnaná péče. Vodění na vodítku z ní spolehlivě vytvoří k zemi přilepenou, strašně těžkou placku. Ostatní psi jsou cosi, co se prostě vyskytuje a pokud možno jí to nemá lézt do misky. Dokud nedojde na lov. Nikdy jsem neviděla Ponchu pohybovat se tak rychle, jako když jsem jí neprozřetelně a nesoustředěně dovolila vyskytnout se u zahánění nových ovcí.

Z Ponchy byl blesk, strhla i Blacka, ale je to její pochybná zásluha, že ovečka přišla o jedno ucho a v krku měla díru na pěst včetně roztržené velké cévy. Trvalo mi dlouhou chvíli a za použití vší surovosti, než jsem tenhle „lov“ zarazila. Ovce byla na poražení, ale zabte zvíře, které má do měsíce rodit. Poncha okamžitě po akci předstírala chudáka, co nemůže chodit. Vlečena pryč se válela po zemi. Okamžitě po puštění se ale pokoušela řítit zpět ke své „kořisti“ a na rozdíl od Blacka, respektujícího pokyn a to, že je „v průšvihu“, vůbec nechápala, proč se má svého masa vzdát.

Nakonec byla do dílničky, jejich „pokoje“, kam je holt občas zavřít musím, doslova odvlečena vleže. Ovečku jsme zašili, snad měl vliv i silný mráz, který pomohl zmenšit krvácení a zamezit infekci, žádné mouchy, nebezpečí léta, neměly šanci jí ohrozit. Šok jí pomohly překonat kamarádky ze stáda, obložená senem, aby neprostydla, se vzpamatovala a druhý den už zas byla“nechytatelná“. Dlouho vypadala jako voják z první světové, než se zbavila improvizovaných obvazů z plátna, ale o dva týdny později přivedla na svět krásného beránka. Na Ponchin lov jí zbyla snad jen památka v podobě chybějícího ucha.

Všechny tyhle zkušenosti ale trochu omezily Ponche možnost umístění. A tak jsme jedinému zájemci, co by se byl ochoten Ponchy ujmout (děkujeme, pane doktore), museli na rovinu říct, že to není dobrý nápad, v domácnosti byla totiž důvěřivá hodná kočka, chodící volně po zahradě.

Přitom zamilovanou činností toho starého psa by bylo jen střežit okolí z nějakého vyvýšeného místa, nebo tam usnout jako špalek. Nechat si podrbat pupek od spřátelených lidí. V jejím chování není žádná závislost, asi byla natolik ponechána sama sobě, že se jí to stalo normou. Pes, který nezlobí (s výjimkou lovu) neškodí, nic neničí, ale není ochoten akceptovat jediný povel.

Pes pohybující se rychlostí želvy (přes všechny léky na klouby), který vlastně nic nechce. Strážkyně duny, ležící na hromadě písku u vrat, dokud tam není horko, pak se přestěhuje do stínu pod švestkou. Pes, který dvacet tři hodin denně leží, mezitím popoběhne vyštěkat kozy v ohradě, zato, že na ně nemůže, přivítá pány a uhne autu a… lehne si pod švestku. Pes, kterého k aktivitě doslova hysterické přiměje jen fakt, že je zavřený, to dokáže vyhrabat jámu pod dveřmi i prokousat třičtvrtě nosného trámu. Pes ne pro každého, ačkoliv vlastně strašně nenáročný. Pes, co neutíká, co nic nechce, o nic neprosí.

Poncha spí pod švestkou. Ještě naposledy mě dostala. Nechtěla jsem jí budit, že počkám až na krmení, bylo šero. Pak mi to nedalo, dloubla jsem do ní, už jen pro pořádek.

Poncha spí pod švestkou. Žila tu třičtvrtě roku a snad dostala, co chtěla a potřebovala, nadělala pěkných pár malérů, než jsme pochopili, co ano a co ne. Poncha, jejíž myšlení, ovlivněné zkušenostmi z minulosti, jsem nikdy úplně nepochopila. Poncha, která by ze mě, pevně tomu věřím, kdybych snad upadle hlavou třeba na krumpáč a zabila se, olízala krev a časem vyžrala plíce i játra.

Poncha, pro kterou i mrtvý pes je kořist, kterou je třeba hlídat, i když ji nebudeme jíst, pokud bude miska večer plná. Poncha, jejíž rachitické nohy poznamenal nedostatek v mládí stejně jako její duši.

Poncha, asi nejhodnější, nejklidnější a nejméně náročný pes, kterého jsme kdy k umístění měli. Ta, které šlo udělat velikou radost prostě jen tím, že se člověk zastaví v řeznictví a koupí kousek jater, nebo podrbe to mnohým kojením poznamenané břicho. Poncha, ke které jsem nikdy úplně nepronikla.

Poncha spí pod švestkou, teď už navždy. A nad hlavou má jen listí a nebe, tak, jak vždycky chtěla.