Když se plánovalo letošní Zvířetnické coursingové setkání, jen málokdo tušil, že na ten samý termín vyhlásí prezident volby do parlamentu. A nikdo z nás nevěděl, že poslední květnový víkend se u Doks už tradičně koná největší bitva pěti armád v Česku. I kdybychom to ale věděli, stejně by se s termínem našeho setkání nedalo z mnoha důvodů nijak hnout. A já jsem nakonec ráda, protože jsem zažila neopakovatelné prolnutí několika světů.

Zvířetnické slavnosti

Musím přiznat, že minulý týden jsem měla celkem jasno, o čem budu psát svou nejbližší stopětku. Velké setkání Zvířetníků se koná jednou v roce a samozřejmě ho nelze opominout. Ostatně, sama pro sebe už dávno naše setkání nazývám Zvířetnické slavnosti. Vždyť již na první jednodenní coursing se sjelo ke stovce účastníků a kdo si chce připomenout atmosféru onoho dne, může si kliknout sem.

Stejně jako tehdy i dnes mám pocit, že jsem s nikým nestačila promluvit. Přesto jsem si dobila baterky. A stejně jako tehdy i teď se z ničeho nic vyloupl uprostřed podivného počasí překrásný slunečný den; to se ostatně při zvířetnických akcích stává neobvykle často. Letošní setkání ve mně ale mimo čiré radosti vyvolalo mnohé otázky a úvahy, na které ale teď ještě není ten správný čas, a proto se v tomto okamžiku ráda vymluvím na malý formát stopětky a místo dlouhého popisu nabídnu jen pár útržků, silných okamžiků:

Zvláštně nasvícený Bezděz před pátečním podvečerním deštěm a následná duha klenoucí se nad hradem doširoka jako brána. Volby se skřety a elfy. Teplo v pokoji. Děti na písku. Chladné a jasné sobotní ráno, slibující slunečný den. Tykadla, která přes noc vyrostla organizačnímu týmu. Plačící Dede. Téčka s dinosaury. Čekání na jídlo. Beruškové nehty. Anka, spěchající přes pole na coursing. Krejgův pohár. Zvířetnické kalendáře. Veselí psi a veselé děti. Únava v Danově tváři. Déšť při našem odjezdu.

Obrovský obdiv a úcta k organizátorům letošního setkání za jejich obrovskou práci. Zvláštní radost a zvláštní smutek. Sbohem a na shledanou.

Bitva pěti armád

Kdyby nebylo letošního ročníku coursingu, asi bych dodnes o této velkolepé akci nevěděla. Popravdě jsem se nejdřív trochu vyděsila, že poblíž nás bude tábořit několik tisíc lidí a bude zde probíhat bitva. Pak jsem se trochu ponořila do webových stránek B5A a byla jsem stále okouzlenější. Nebyla jsem odkojena Tolkienem a s hlubokým uzarděním přiznávám, že o celém tom tajemném světě Středozemě mám dodnes malé znalosti. Je to nějaká fatální nedostatečnost mého mozku, že si nedokážu dobře pamatovat fantaskní světy a při četbě se ztrácím.

Možná proto jsem vnímala celou tu atmosféru přece jen trochu jinak než fandové tolkienského světa, okouzlovala a fascinovala mě hlavně ta úžasná ukázněnost a oddanost věci, nadšení a věrohodnost, dokonalost a síla těch mladých lidí, kteří putovali kilometry pěšky a všechnu tu nádhernou výstroj a výzbroj nesli na svých zádech nebo už přijížděli do Doks oblečeni do svých kostýmů. A hrozně moc jsem si přála být mladší a připojit se k tomuto pábitelskému světu.

Prošla jsem dvakrát táborem bojovníků, šla s nimi cestou tam a kráčela jsem proti armádám vracejícím se z bitvy. A vždy jsem viděla jen pořádek a slušné přátelské lidi, po bitvě unavené, ale zářící bez ohledu na to, zda patřili k vítězům nebo poraženým. A také jsem viděla občany, kteří si přes všechny velké přípravy na největší bitvu v roce dokázali vyřídit volební průkazy a šli několik kilometrů pěšky, aby hlasovali pro svou budoucnost. Snad právě proto na mě působili jako vítězové všichni.

I všem těm stovkám a tisícům neznámých lidí patří má úcta a poděkování.

Volby

Ačkoli mě předvolební průzkumy děsily, nakonec se letošní volby ukázaly být mými druhými nejkrásnějšími; ty první svobodné volby v roce 1990 už pravděpodobně žádné jiné volby nemohou předčít. Volila jsem tentokrát sice v jiném kraji, zato ale ve společnosti přátel s puntíkatou jmenovkou na hrudi a také ve společnosti bájných bytostí – tohle se mi zřejmě už nikdy nepodaří zopakovat.

Ale to není ten hlavní důvod, proč na volby v roce 2010 hned tak nezapomenu. Nezapomenu na ně zejména proto, že po dlouhých dvaceti letech lidé skutečně rozhodovali a rozhodli. Tehdy v roce 1990 řekli své rozhodné ne socialistické a komunistické minulosti. A vůbec to nebyla taková samozřejmost, jak se to jeví z dnešního pohledu. Pamatuju se, jak jsem se tehdy spolu s mnoha přáteli obávala výsledku voleb i na radost z toho, jak dopadly.

Letos jsem měla také obavy, nakonec ale volby výsledky jsou v součtu úžasné, i když neprůhledné VV získaly na můj vkus až příliš hlasů a i když někdy byli směrem vzhůru vykroužkováni kandidáti, kteří byli na kandidátce jen do počtu a kteří ani sami nebrali svou kandidaturu úplně vážně. Tohle je svým způsobem podružné. Hlavní je, že lidé se pokusili něco změnit. A že zjistili, že to změnit mohou a dokážou. Začali jsme si jako občané zase trochu věřit.

Možná si věříme víc i proto, že začínáme vystupovat ze své osobní izolace, že dokážeme vybudovat a rozvíjet nejrůznější společenství a uskupení a že dokážeme organizovat sami pro sebe a pro své bližní nejrůznější aktivity. Jako je třeba právě Bitvu pěti armád. Nebo Zvířetnické slavnosti. Možná i proto už dokážeme skutečně volit.

Doufám, že už to nikdy nezapomeneme.