Koncem šedesátých let minulého století jsem pracoval v konstrukci australské odnože společnosti BMC. Tedy British Motor Corporation, blahé paměti. Společnost se už dávno odebrala směrem, kterým se i ty největší společnosti po své smrti odebírají. My, co jsme tam kdysi pracovali jako mravenci na mraveništi, jsme tu furt.

Konstrukční kancelář tehdejšího australského BMC byla mohutná záležitost. Byla rozdělena na jednotlivé skupiny, které se specializovaly na určité části navrhovaného automobilu. A tak byla skupina, co designovala karoserii, podvozek, náhon s převodovkou a pak ti co dělali motor. Ti, co dělali veškerou elektriku, byli jaksi mimo. Všeho všudy kolem 150 lidiček. Velká většina pracovala v jednom patře administrativní budovy, kde nebyly stěny a celé patro tvořilo jakousi halu plnou rýsovacích prken, stolů a pracovních míst inženýrů té které sekce. Pak tu byla jakási elitní sekce, která pracovala na návrhu prototypu, zvaná „Advaced Design Group“, ve které jsem jaksi pracoval i já. Tato byla umístěna v odděleném prostoru a její osazenstvo se skládalo povšechně z Evropanů z celé Evropy. Na karosérii pracovali Italové, Češi na podvozku a náhonu, Němci, Rakušané a Švýcaři na motoru. A jak nám to šlo dohromady!

Právě zde jsem se spřátelil s příjemným Švýcarem, Denisem. Denis Perrin, jak se tento sympatický mladík jmenoval, byl z francouzské části Švýcarska. V Austrálii byl jen pár týdnů, společně se svojí mladou, příjemnou ženou Francois. V těchto zlatých dobách, tedy létech šedesátých a první půlce let sedmdesátých minulého století, měla Austrálie nedostatek pracovních a hlavně kvalifikovaných sil. Tak rozjela akci zvanou „assisted passage“. Co to bylo?

Míla, Denis a Francois

Australská federální vláda se rozhodla zaplatit letenku nebo tehdy také lodní lístek, protože se do Klokánie ještě jezdilo i lodí, těm, kteří se zavázali dojet do Austrálie, kde po dva roky zůstanou a budou pracovat. Po dvou letech mohou pak dělat a jet kam se jim zlíbí. Toto tehdy inzerovaly australské zastupitelské úřady po celé Evropě. Také tehdy byla stále v platnosti „white only policy“ tedy pouze pro bílé. Takže Asiatů, černochů a jiných ras se to netýkalo. Celé toto schéma bylo v tehdejší Evropě velice populární mezi dobrodružně naladěnými mladými lidmi.

Za administrativní poplatek dvaceti dolarů se dostali zadarmo do Klokánie, kde dostali okamžitě práci a ve svém volném času cestovali a poznávali světadíl „down under“. Většina se po dvou letech vracela zpět tam, odkud přijeli, nebo cestovala dál kolem světa. Avšak 15 % tu uvázlo, Klokánie jim přirostla k srdci a zvolili si ji jako zemi kde chtějí žít. Toto schéma se Austrálii pochopitelně vyplácelo, získávala tak ročně tisíce hotových kvalifikovaných odborníků. Ti, co po dvou letech odcestovali, zaplatili svoji letenku či lodní lístek formou daní a ti co zůstali, byli třešnička na dortu.

A právě do této kategorie mladých lidí Denis a Francois spadali. Začali jsme se stýkat i mimo práci a podnikali společné akce. Přátelství kvetlo dále i přes to, že jsem změnil práci a v zaměstnání jsme se s Denisem nesetkávali. Po čase, téměř po dvou letech, to už se nám narodil první kluk Petr, uspořádali Francoise s Denisem seznamovací večírek. Ze Švýcarska mu dojel jeho bývalý spolužák z techniky a dobrý kamarád. Dovezl i svoji fungl novou, mladičkou manželku. Setkání nechali Denis a Francoise jako překvapení.

Bylo ukuchtěno sýrové fondue, jak jinak, byli tam tři Švýcaři. Při papuškání ze společného kadlubu jsme se seznamovali s Alfredem Siegenthalerem, tento byl z německé části Švýcarska s takovým pěkným švýcarským jménem a jeho pohlednou ženou Agátou, která byla z Košic, právě odmaturovaná studentka. Byl horký letní večer. Za míchání roztopeného sýru v kadlubu, pojídání chleba v sýru namočeným a popíjení vína se rozběhla zábava jako v Babylonu. To proto, že Agáta tehdy ještě neuměla anglicky. Se svým mužem Alfredem se dorozumívali německy. My s Agátou česko/slovensky a Denis, Francoise a Alfred francouzsky. A jak jsme si rozuměli!! Tak vzniklo další pevné přátelství, které trvá doposud.

Denis s Francoise pobyli v Klokánii skoro 5 let a pak, tuším v roku 1973, odjeli lodí do jižní Ameriky aby se vrátili zpět do Švýcarska. V přístavu jsme se s nimi rozloučili, uspořádali „cabin party“ už na lodi. Alfred s Agátou zůstali mezi klokany více jak 10 let. Nebýt Agáty, tak Alfred by tu zůstal nafurt, ale ona tíhla k Evropě a návštěvám rodiny v Košicích. Přesto ale stihli mít v Klokánii dvě děti, Richarda, kterému jsme byli za kmotry a Karolínu.

Celá rodina získala australské občanství a tak se z nich stali Australané. Alfredovi se zpět do Švýcarska moc nechtělo, zdejší způsob života a společnost mu vyhovovaly lépe než v jeho vlasti. Po návratu do Švýcarska pracoval Alfred pro leteckou společnost Swiss Air a tak si občas zalétli na dovku mezi klokany na režijní letenku a navštívili i náš domeček. Ve Švýcarsku ještě stihli mít nejmladší dceru Gabrielu. Takže jsme se občas všichni viděli a setkávali. Když byla Míla v Evropě, tak se u nich ukázala v Curychu a tak podobně.

S Denisem a Francoise byl styk jen občas písemný a pak žádný. V roce 2000 se však Denis z ničeho nic ozval e-mailem, že dojede do Sydney na olympiádu. A navíc ještě se svými bývalými svěřenci co trénoval ve vodním polu. A tak k nám dojéchalo skoro celé bývalé mužstvo i s trenérem a v domečku bylo hned veselo. Pak zase na deset let nic moc, až zase asi před dvěma měsíci e-mail od Denisa, že se objeví v Sydney a že by se stavil.

A tak jo. V neděli 16. května dopoledne dojel Denis i s Francoise v půjčeném autě. Francoise byla naposledy v našem domečku když se ještě stavěl, a měli jsme společný piknik na staveništi v roce 1972. Po pravdě řečeno, Francoise jsme po 38 letech nepoznali, trochu se změnila, matka dvou dcer a babička šesti vnoučat. Avšak po chvilce se rozproudila živá zábava jako dříve.

Denis je nyní v penzi, je mu 66 let a toulá se po světě. Francoise za ním přiletěla do Austrálie a pak zas letí domů, ve stejný den jako Míla do Brna, ale Denis bude pokračovat v toulkách někam do Asie. Při loučení jsme se společně vyfotili, abychom se na příštím setkání poznali. Doufám, že se nebude konat za dalších 38 let.

Další fotky najdete zde