Při příležitosti Světového dne moří a oceánů je tento článek věnován všem, kteří poznali jejich odvrácenou tvář. Ať už díky lidské hlouposti, zlobě a pýše, nebo naopak díky odvaze a průkopnickému duchu. Všem obětem námořních katastrof.

Nedávno jsem při hledání čehosi na internetu narazil na tento obraz a dlouho jsem se na něj se smutkem díval. Protože myslím, že je trochu škoda že to, co obraz představuje, není mezi lidmi v širším povědomí, mohli bychom si něco povědět o jedné z nejohavnějších tragédií v dějinách námořních katastrof. O událostech, známých jako tragédie prámu Medusy.

V roce 1815 předala Velká Británie Francii svou africkou kolonii Senegal. Francouzské ministerstvo námořnictví vypravilo do města Sant Louis v Senegalu kolonizační výpravu tvořenou guvernérem a jeho rodinou, několika obchodníky a úředníky taktéž s rodinami a také početnou vojenskou posádkou, několika vědci a lékaři. Samozřejmě i se spoustou nejrůznějšího vybavení a zásob.

Výpravu tvořila eskadra čtyř lodí: v čele plula fregata Medusa, za ní korveta Echo, pak nákladní loď Loira a konvoj uzavírala briga Argus. Zhruba v polovině plavby došlo na palubě Medusy k neštěstí, mladý plavčík se příliš nahnul přes zábradlí a sletěl do vln. Stihl sice v pádu popadnout lano, ale vzhledem k prudkému chodu lodi se nedokázal toho lana udržet. Plavčíka ještě zachytil jiný námořník, ale musel jej zase pustit, aby nebyl sám stržen do vln.

Zde vypluly na povrch první podezřelé problémy, pokusy o záchranu byly značně chaotické, do moře bylo až se značným zpožděním vrženo zařízení na pomoc tonoucím – taková bójka, soudek s praporkem. Chlapci ale pomoci nedokázali, a nechci ani domýšlet, jak hrozně se muselo prodloužit plavčíkovo utrpení, pokud se mu podařilo bójky dosáhnout. Padl návrh dát zprávu korvetě Echo, ale byl z nepochopitelných důvodů zamítnut.

Tohle všechno předznamenalo budoucí šílenou tragédii. Vztahy mezi kapitánem, lodivodem, vojáky, posádkou a cestujícími byli velmi napjaté a poznamenané neskutečnou arogancí kapitána, který podle všeho svému řemeslu příliš nerozuměl. Můžeme také poukázat na zajímavý fakt, totiž že přestože ministerstvo plánovalo výpravu déle než dva roky, někdo sestavil její složení tak, jak jej sestavil – lodě se příliš od sebe lišily rychlostí, plavebními schopnostmi, takže fregata Medusa byla daleko vpředu, korveta Echo kdesi uprostřed a náklaďák Loira s brigou Argus konvoj uzavíraly daleko vzadu.

Medusa se přiblížila k nebezpečné Arguinské mělčině u pobřeží Senegalu, kde útesy a mělčiny vybíhají až desítky kilometrů do oceánu. Kapitán i přes prudký odpor důstojníků zadal kurs přímo doprostřed mělčiny. Jeho omyl byl následující: pokyny admirality pro lodě plující touto oblastí říkaly, že loď nesmí spoléhat na mapy, kde jsou útesy zakresleny nepřesně, ale je třeba se orientovat podle Bílého mysu a jakmile jej lodivod uvidí, zamířit na jihojihozápad.

Kapitán tento zvláštní pokyn nedodržel a velmi nadutě reagoval na námitky navigátorů. Nařídil držet kurs. I přes jeho zákaz jeden důstojník měřil hloubku dna a to postupně stoupalo. 27 metrů…24 metrů…až se ozval zoufalý křik důstojníka: 11 metrů STÁT!!! Jenže zastavit rozjetou fregatu nelze tak snadno a po dvou minutách loď uvízla na písečném dně. Nutno ještě dodat že Echo se zoufale snažila Medusu zastavit světelnými signály, ale ty byly kapitánem ignorovány. Medusa se naklonila a zůstala stát.

Vědělo se, že pobřeží není dál než 11 mil a po mnoha nepříjemných dohadováních bylo rozhodnuto Medusu evakuovat. Pro asi 150 lidí postavili tesaři prám z trámů, soudků a lan. Dalších 200 lidí se vešlo do člunů – dvě čtrnáctiveslice, jedna šalupa, jedna jola a jedna čtyřicetiveslice. Kapitán nepočkal, jak je jeho povinností, až se evakuuje poslední člověk a zaujal spolu s guvernérem a jeho rodinou místo v jednom z nejlepších člunů.

Plán byl, že čluny měly lany táhnout neovladatelný prám. Nakládání probíhalo velmi zmateně a nebozí cestující se museli zároveň bránit vojákům, kteří zneužili situace a rabovali jejich kajuty a zavazadla. Osobní věci si stejně sebou nikdo vzít nemohl, prám i čluny byly přeplněné. Při nakládání zásob vody, vína a sucharů se toho mnoho zřítilo do vln díky nekompetentnímu řízení akce kapitánem. Vojáci dokonce zpanikařili a hrnuli se na prám tak, že jej málem potopili.

Pobyt na prámu byl šílená noční můra, byl postaven bídně, takže pod vahou sto padesáti lidí se v podstatě ponořil a plul pod hladinou. Lidé stojící na jeho přídi a zádi stáli po pás ve vodě a ti uprostřed stáli ve vodě po kotníky. Lidé se přitom mohli stěží pohnout, jak byl prám namačkaný, museli jen stát.

Co se pak stalo je naprosto nepochopitelné a ohavné. Čluny, ve kterých byl kapitán, guvernér a nějací vojáci, táhly prám jen chvíli. Pak jeden z úředníků odsekl lano a čluny prámu utekly. Prám sám byl neovladatelný. Těžko vylíčit zděšení lidí, volali, křičeli, prosili, nadávali… marně. Kapitán jim ještě zamával kloboukem na pozdrav. Osazenstvo prámu spalovalo vedro, narůstal hlad a žízeň neboť všechno bylo na příděl.

Vyhladovělí lidé se vínem velmi snadno opili a bylo jim pak ještě hůř. V noci přišla bouře a strašlivě prámem zmítala. Někoho vlny smetly, někdo skončil s rozdrcenými nohama či jinými částmi těla, když zapadl mezi uvolněné trámy prámu a umíral v hrozných bolestech. Došlo jídlo, došlo pití a den za dnem hladové a žíznící nebožáky spalovalo slunce. Po prámu pobíhal malý hošík, zoufale volal maminku a plakal, že má žízeň.

Tento obraz si jistý zeměměřič pamatoval snad nejvíc a dlouho se kvůli němu budil s řevem ze sna. Jednou tento chlapeček vypadl z prámu a topil se. Jeden lodník pro něho skočil a vytáhl ho, ale chlapeček později stejně umřel. Před smrtí mu však bylo souzeno spatřit to, co by žádné dítě vidět nemělo.

Vojáci obvinili cestující, že jim upírají příděly a rozhodli si je vzít násilím. Na prámu byly chladné zbraně, šavle, bodla, nože a kladiva. Cestující se včas ozbrojili a lidé, místo aby všichni svorně čelili útrapám, rozpoutali na prámu divokou řež. Na obou stranách bylo mnoho mrtvých, jedna žena byla několikrát shozena do moře, ale cestující ji vždy včas vytáhli zpět. Útok posléze ustal ale několik z hladu a žízně šílených, začalo rozebírat a demolovat už tak ne moc dobře postavený prám.

Tomu bylo nutno zabránit a rozpoutala se další bitka která opět znamenala mnoho mrtvých na obou stranách. Cestujících byla menšina a byli hůře vyzbrojeni a nevycvičeni, ale objevil se syndrom bojovníka, který nemá kam ustoupit, jeden každý z cestujících se rval jako tygr a ubránili se. Pak se všichni vysílili a prám se houpal na vlnách s nehybnými postavami vyhladovělých a zesláblých lidí.

Doprovázela jej příšerná eskorta plovoucích mrtvol, které jakoby se nechtěly odloučit od živých. Sžíravý hlad…palčivá žízeň, kterou nelze snést… ubožáci pijí vlastní moč, pijí slanou vodu ale ta jejich stav zhoršuje, dáví pak v prudkých křečích žaludku. Žvýkají kusy látky… špinavou kůži… chladí si dásně tak, že cucají kousky mosazi.

Otvírají se jim rány a boláky a nárazy vln zvyšují jejich muka. Muselo se stát to, co se stalo, nesuďme je prosím. Rozřezali jednoho mrtvého a jeho maso usušili na improvizovaném stěžni, aby ztratilo lidské kontury. Stejně jim z toho bylo jen více zle.

Posledních patnáct z původních sto padesáti lidí leželo a bezmocně umíralo na houpajícím se prámu. Najednou někdo chraptivě zavřeštěl: LOĎ!!! Ostatní to zprvu brali chladně, halucinace totiž sužovaly mnohé z nich. Ale toto přelud nebyl. Nešťastníky objevila briga Argus. Všichni zoufale křičeli a volali a šíleli děsem že je posádka nechá jejich osudu, ale i přes vážné nebezpečí mělčin a útesů Argus statečně manévrovala, aby se k prámu dostala. Zkušení námořníci plakali, když viděli lidské trosky na prámu. Opatrně je přenesli na palubu, dali jim pít a lodní lékař měl s nimi spoustu práce.

Na fregatě Medusa zůstalo třicet lidí, kteří se odmítli nalodit a čekali na záchrannou výpravu. Pokusili se Medusu uvolnit kotvou, kterou zaryli do dna a vratidlem loď přitahovali. Pohnuli s ní ale jen o 200 metrů, potřebných však bylo ještě 400 až 600. K Meduse dorazil záchranný škuner a jeho posádka se třásla hrůzou, když viděla, že z paluby, cituji: „je pozorují tři příšerní náměsíčníci, kostry potažené pergamenem.“ Jediní tři z třiceti přežili.

Přeživší z prámu Medusy vyprávěli, že měli i myšlenky na sebevraždu skokem do vln ale odradily je zubaté tlamy žraloků, kteří brousili kolem. Jednoho se pokusili ulovit zahnutým bodlem, ale paryba obrovskou silou bodlo narovnala a upláchla. Trosečníci se nevyhnuli nejen kanibalismu ale také shazování raněných, kterým nebylo pomoci, do moře, aby zbylo víc přídělů vína pro živé.

Po záchraně leželi trosečníci dlouho v zanedbané koloniální nemocnici a na následky útrap jich tam umřelo dalších pět. Zbylo jich deset. Ministerstvo námořnictví celý incident a hanebné chování kapitánovo ututlalo a ošklivě útočilo na trosečníka který, vše přežil, uzdravil se a otřesný příběh zveřejnil. Zachránili jej britští koloniální důstojníci, dohlédli na jeho léčbu a postarali se o něho. On už však nemohl dělat práci, na kterou léta studoval a umřel v bídě, chudý stařec, zapomenutý kdesi na periferii Paříže. Byl to doktor Alexander Coréard, kartograf. Odpočívejte v pokoji, ubozí.