Ty nejlepší dárky si dávám sama. Kdysi jsem si k narozeninám nadělila kobylu Terezu, teď k těm minulým kozu Bábu. Ale že by si ježíšek myslel, že zas tolik zlobím? Ježatí, škaredí, s sebou v srsti přivezli kýbl bodláků, jak utekli před časem ze zahrady, když rozbili plot.

Ale neštěkají ani nemňoukají, nohy jim končí silnou vrstvou rohoviny a to v počtu jedna na každé noze. Sice na začátku připomínaly ploutve, ale po zásahu pana kováře jejich nožičky už vypadají k světu. Osly ještě nechováme, takže, ač tomu sama občas nevěřím, jsou to koně.

Do „základního stáda“ u nás patřila matka Tereza (a nehledejte v ní nic, co by jí spojovalo s tou, jíž takhle nazývají nejčastěji), dcera Tana, mazel, zlobič a zpupník a… tím to haslo. Dva koně až až. Tedy dokud se nedočkám svého vytouženého „begana“. Nemám jezdecké ambice. Můj další sen, hned po krávě, je tažný kůň. Zlé jazyky tvrdí, že mě sežere, ale jeden chlaďák, nebo smečka darmožroutů, co je horší?

Chtěla bych moc kobylu z lesa, tu, co umí vážit každý krok, zkušenou, zatahanou. Klidně starší, chovnou. Však by se moc nenadřela, jestli by makala hodinku denně, je to moc. A jezdit se na ní dá taky, pokud nečekáte sportovní výkony. Že bude mít „dorasené“ nohy i nějaký ten zlozvyk, že sežere dva kýble jádra denně, no vždyť já vím. Ale přišlo něco, co tenhle můj sen odsunulo na dost dlouho za hranice finanční reality.

Já to sladké dítě, které jsem kdysi jako tříleté nosívala na zádech, dnes ..cetileté jsem měla maličko chuť přetrhnout. Jak dítě rostlo, přibývali jim doma koníci (hlavně ty dva větší), když dítě dorostlo, zaláskovalo se tentokrát mimo domov… Zkrátka začalo to nevinným dotazem starší kamarádky, jestli nechci k sobě ty jejich koně, že malá na ně s… a oni už nezvládnou.

Na vysvětlenou, tohle je rodina, jíž z mládí dlužím nemálo, rodina, která se jiné zvířecí „charitě“ věnuje profesně na slušné úrovni, ale „za hubičku“ už dlouhé roky a věčný nedostatek pro zvěř ještě vykrývá z toho mála pro sebe. Jenže teď ubyli hned dva pracanti a to je sakra znát. Zkrátka zůstali tu koníci, samozřejmě krmení, což o to, sena měli dost, ale jinak na ně nikomu už nezbyl čas a síla.

Ještě dost dlouhou „chvíli“ trvalo, než se mi podařilo udělat nějaké místo, za průběžných proseb a urgencí kamarádky, časově se sladit na přepravu, přežít chřipku z prasete, co se objevila trochu nevhod. A chvíli před vánocemi jsem si přivezla dárek, takové trochu větší příšerky. Tedy, abych byla upřímná, já ne, já nemám (zatím, grr) papíry na přívěs, takže jsem dělala jen doprovod. Koníci se vezli víc než sto kilometrů, na dvě várky, tzn velká dostatečně silná dodávka s „koňákem“ byla „na cestách“ skoro celý den. (Dodatečně děkuju za pomoc.)

Kdybych měla zaplatit „komerční“ přepravu, tak jako když jela Terezka na námluvy (neúspěšné) o pár vesnic vedle, nepřijeli by. I takhle jsme v nákladech řádu tisíců. Na vykládání jsme navíc museli slovit při obou cestách ještě dobrovolníka na pomoc, vjet do dvora (sadu) u nás by tou dobou znamenalo zahrabat se po nápravu do bahna, takže koně se skládali na lesní cestě nad námi, napůl na silnici a domů vedli přes louku. To ve mně byla malá dušička.

A to se radši moc nešířím o tom, že jsem v týž den měla vrátit ještě náklaďák a vyzvednout jakousi šachtu, veliký plastový válec, který jsme si tak trošku špatně uvázaly a když na dálnici přetrhl kurtu, hodlal nás opustit. Tedy cestovali jsme i s prázdným koňákem o dvě vesnice „při cestě“ stranou, přeskok spolujezdce do náklaďáku, tedy jeho proměna v řidiče, přesun náklaďáku i se šachtou do Prahy na sídliště, kde si ho vyzvedne právoplatný majitel, přeskok do koňáku kličkujícího za námi sídlištěm (a nechci vědět, co si o mě myslel jeho řidič v tu chvíli) a změna v spolujezdce, vysadit dobrovolníka číslo jedna a jedem na druhé kolo…

Koníci se chovali naštěstí slušně. Při prvním kole bylo potřeba naložit valáška pomocí lonží, což jsem nikdy nedělala a kupodivu ani dělat neviděla, ač je to asi běžné, ale já fakt nejsem „od kobyl“, pro mě je to trošku jiný svět. (A Tereza je na tyhle věci nebojsa a kliďas.) Zkrátka se k zadku přívěsu po stranách uvážou dvě lonže (pro psáře nekoňaře, taková dlouhá, pevná, silná stopovačka), překříží koníkovi za zadkem a dva lidi ho drží, aby necouval. Vždycky, když udělá krok směrem do vozu, lonže se mu za zadkem zas kousek utáhnou, takže si to nemůže rozmyslet a vycouvat i s tím, kdo ho vede.

Kobyla, když viděla, že se ten druhý vevnitř cpe, on má chleba a ona nic, vletěla na své místo do přívěsu jak velká voda a „Dej sem taky“. Ona je vůbec dost žárlivá a nenažraná. Naštěstí jí byla ohlávka naší Terezy, jen jsme jí museli povolit zpět na normální rozměr, Tera má netypicky úzkou hlavu. Obě malé dostaly krásné nové krásné ohlávky (tedy já dostala k vánocům předčasně pro ně ohlávky 🙂 ) Obě malé byly naložené ve chvíli a musím přiznat, že všichni se cestou chovali opravdu dobře a slušně.

A tímhle maratonem začalo martyrium, které ještě neskončilo, udělat z těch rozježených potvor něco, co alespoň trochu bude připomínat koně. Uklidnila jsem se jen v jednom. Pořád jsem měla pocit, že své, na pastvině žijící holky, zanedbávám. Houby. Tereza a Tana jsou proti novým přírůstkům výkvět zdraví a spokojenosti. Oni by nováčci taky vypadali jinak, chodit ven, jenže rozbili ploty a utíkali a tak skončili na dlouhou dobu ve stáji.

U nás je elektrický ohradník, který (zatím) respektují… ale to předbíhám. Zatím se ta nadělení musela doma odvést rovnou do stáje, která tím trošku praskala ve švech (druhý použitelný koňský prostor okupoval pes) a do odčervení dostali „zaracha“. Ony ty olámané odrbané žíně na zadku spolehlivě signalizují „Svědí nás…, něco nám na to dej“. Po týdnu byli uznáni za aklimatizované a nacpala jsem jim pasty na odčervení pro koně.

Tím se jim „otevřel“ dvůr a začátkem ledna i pastvina a tehdy naše malá Tanuška zjistila, že není máma jediným koníkem na světě a ona středobodem vesmíru. Tereza reagovala po svém, přítomnost „stáda“ jí potěšila a šla hned do říje. Jo děvenko, to máš smůlu, žádného s pytlíkem plným jsem ti nepřivezla, jen jednoho valáška a ten ti nepomůže. Když jsem tě loni za hřebečkem vozila, tak jsi nechtěla jinak, než za chleba. Ale to by bylo na samostatnou kapitolu.

Zatím jsme ve stádiu odbodlákování (nakonec skoro bez stříhání žíní, hurá), odploutvení, část veteriny za sebou, část nás čeká, už jsme snad srovnali formality (měli i resty v evidenci). Došli jsme k zajímavému poznatku, že co nějaký úkon s koněm, to pětistovka. Pomalu se propracováváme k cíli a tím je kůň, tak, jak má vypadat. Jde to, ale dře to.

Například odebrat Betě vzorek z „divností“ na nohou tak, aby šel poslat na histologii, to znamená uzavřít předem životní pojistku. Takže na tomhle poli neúspěch. Ale Marcelka, která bude kulhat už na věky, protože má už léta poničený kloub v kyčli, chodí o poznání líp, když jí kovář opravil nožičky. A Jurášek se pohybem venku trošku nasvalil a „zhezknul“, pokud se to tedy u něj tak dá říct a kopýtko s hnilobou se vylepšilo.

Výběh prospěl všem, ač v zimě a záplavách sněhu, do stáje chodit odmítají. Mým cílem samozřejmě není mít šest, i když malých koní, ale teď se ještě na nějaká další stěhování nedá ani pomýšlet. Dvě nejstarší a nejmenší mají přislíbenu definitivu, každá si s sebou vleče nějaký zdravotní handicap a o jejich osudech by bylo povídání na vlastní článek. Třeba se „vybičuju“ a napíšu 🙂 . Takové dvě „šetly“, to je jako čtyři ovce, ne? A až nebude čím krmit, budou žrát ty vyčesané bodláky.