Navštívil nás náš dobrý přítel. Jeho jméno vám nepovím, předpokládaje, že mnohé a mnozí z vás ho znají. Vzdělaný, velice inteligentní pán, milý a dobrosrdečný. Poseděli jsme společně asi dvě hodiny, on, Má Lepší Polovina jako hostitelka a já, a ty dvě hodiny utekly nejen jako voda, jak se říkává, ale přímo nepředstavitelným tempem.

Zavzpomínali jsme na minulost, na tu vzdálenější i na nedávnou, hovořili jsme o naléhavých problémech současné doby, o filmech, které považujeme za zvláště zdařilé, a shodli jsme se i na tom, že jsme měli a stále máme jednu společnou, trojjedinou lásku: Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Osud ale tyto tři přátele a spolupracovníky rozdělil. V listopadu 1938 zavřely úřady druhé republiky s nimi spjaté a jimi reprezentované Osvobozené divadlo a Voskovec, Werich i Ježek odpluli do Spojených států, kde nějakou dobu vystupovali před českými krajany.

Když 15. března 1939 obsadilo nacistické Německo zbytek Mnichovskou dohodou okleštěných Čech a Moravy, stal se návrat tří antifašistů domů prakticky nemožným. Skladatel Jaroslav Ježek 1. ledna 1942 v Americe zemřel. Voskovec a Werich se po válce vrátili do vlasti, ale osud jejich další přímé spolupráci nepřál. Nelze zde zacházet do podrobností, byť by jistě byly zajímavé.

Oba představitelé známé značky V & W jsou již na onom světě: Jan Werich zemřel 31. 10. 1980 v Praze, Jiří Voskovec 4. 7. 1981 v Kalifornii. Zůstaly po nich jejich literární práce, dopisy, zvukové a filmové nahrávky, a hlavně jejich téměř zlidovělé písně.

V Osvobozeném divadle jsme nikdy nebyli a ani nemohli být; éra Osvobozeného divadla, spadající do třicátých let minulého století, značně přesahuje rozměr našeho života. Zato s písněmi Voskovce a Wericha nás kdysi seznámili starší přátelé, kteří si jejich písně po celou dobu nacistické okupace pečlivě uchovávali. Jak? Hlavně v paměti, ale i na notových záznamech, a někdy dokonce na starých, černých, dvoustranných gramodeskách. Zájem o písně Voskovce a Wericha vyžadoval ovšem určitou opatrnost.

Nacisté a s nimi spřízněná sebranka odkaz Osvobozeného divadla nenáviděli, repertoár divadla byl totiž jednoznačně protifašistický, po uvedení hry Osel a stín v polovině třicátých let přišla dokonce z Hitlerovy říše protestní diplomatická nota. Písně V & W, demokraticky orientované a s inteligentními texty, zpívané jen občas a v utajovaném soukromí, přežily dobu strachu a mlčení. V době nacistické okupace byly duchovním poselstvím svobody, tak jako o mnoho let později, v době normalizace a sovětské okupace, jím byl samizdat.

Svět se mění, jak jsme všichni a nejednou konstatovali. Texty písní Voskovce a Wericha, vysmívající se zlořádům první republiky, zlořádům, které tiše a úspěšně vpluly do naší posttotalitní doby, jsou stále ještě aktuální. Jsou to také písně s oslavou volnosti člověka, s výzvou ke vzdoru proti útlaku, proti zatuchlosti protekcí a korupce, a v mnohých najdeme výrazné stopy sociálního cítění. Zná je současná mladá generace?

Těžko říci, bude to asi velice individuální, čas nově utváří vkus člověka a tím i výběr jím upřednostňovaných hodnot. Sám mám za sebou zkušenosti dobré i špatné: kdysi jsem v jednom článku, uveřejněném v internetovém deníku, citoval text písně Civilizace, myslím, že i s verši „my už nejsme lidi, my jsme jenom partaje…“ Článek měl celkem kladný ohlas, ozval se ale i suverén, rozhořčený tím, jaká slátanina tu byla opublikována.

Přiznávám, že mne to nijak nepřekvapilo: s takovými věcmi je nutno v diskuzích počítat. Vždy se najdou lidé, přesvědčení, že jejich názor je jedině správný, a každý jiný náhled šmahem odsoudí, buď klackovsky, jako blbost, nebo zdvořileji, zvláště z výše posvěceného majestátu, jako úsměvný, nebo jako naprosté nedorozumění. Nemyslím, že by na tom příliš záleželo: život je prostě takový.

Dovolte mi, prosím, vrátit se poněkud k písňovému odkazu Osvobozeného divadla. Co ale vybrat z množství písní, někdy velice poetických, jindy satirických anebo burcujících? Netroufám si teď, v předvolební době, vybrat něco se slovy „Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni, falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát“, nemohu ocitovat ani „Hej pane králi nebuď líný, vem hadry a jdi mezi lid…“, Lidé jsou vztahovační, ještě by to někdo předělal na „pane ministře nedělej chytrého a nastěhuj se na chvíli do Chomutova…“, a tak zvolím něco nevinnějšího, co by se hodilo k současné předvolební době, třeba dosti známou trampskou z píseň z třicátých let minulého století, dokládající podobnosti i odlišnosti dnešních a uplynulých let.

Pokud ji mám ale komentovat, promiňte mi, že zde musím přepsat tři sloky jejího textu, a vy, chcete-li si v paměti oživit její melodii, podívejte se třeba na tuto stránku.

Tak tedy:

Babička Mary:

Štěchovická laguna když dřímá v zadumaném stínu Kordylér,

pirát zkrvavenou šerpu ždímá, kapitán pucuje revolver.

Pikovická rýžoviště zlata čeří se v příboji Sázavy,

ale za to krčmářova chata křepčí rykem chlapské zábavy.

Když tu náhle, co se děje, divný šelest houštím spěje,

plch, skunk, vše utíká po stráni od Medníka.

Krčmář zhasne, cowboyové ztichnou, pirát zděšen tvář si zakryje,

rudé squaw se chvějí a pak vzdychnou: „blíží se k nám postrach prérie.“

A kdo to je?

Mary, babička Mary, dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem.

Stoletá Mary, babička Mary, ta zkrotí křepce hřebce, ať chce či nechce.

A zde tedy dovolte uvést první komentář k písňovému textu, opsanému podle dobových pramenů. K soutoku Sázavy s Vltavou a také ovšem do okolí Štěchovic a Slap bylo z Prahy poměrně blízko, řada míst byla dostupná tzv. sázavským rychlovlakem neboli místní lokálkou, a dráhy k běžným spojům všedního dne přidávaly v létě o sobotách a zvláště nedělích další, tak zvané výletní vlaky.

O to, aby se pěstoval ráz romantiky, se starali trampové sami, totemy u chat, kotlíky na vaření prostých jídel přímo v přírodě, táborovými ohni, setkáními v místních, jejich vkusu a sváteční náladě vyhovujících hospůdkách, a samozřejmě i zpěvem trampských písní za doprovodu kytary. To ale jsou věci všeobecně známé. Horší je to už s informacemi o historii zmíněných míst.

Ví se, že Svatojánské proudy, o nichž bude zmínka později, byly jedním z nejkrásnějších míst středního toku Vltavy: předpokládá se, že jejich krása inspirovala Bedřicha Smetanu při tvorbě symfonické básně Vltava, ví se, že stavba Štěchovické přehrady v roce 1942 znamenala konec Svatojánských proudů. Zato má snaha zjistit, zda se u Pikovic skutečně rýžovalo zlato, vyzněla naprázdno.

Dotazoval jsem se sice jednoho pana profesora, kterého mi doporučili jako vědeckou kapacitu a znalce regionu, u něho jsem ale neuspěl: nejdříve mi řekl, že nemá čas, a když jsem se pokoušel ho přemlouvat, položil telefon. Musel to být ale jemný a citlivý člověk, protože než telefon položil, prohodil cosi o líbání, nevím již přesně co to bylo ani jak to myslel…

Chtěl bych ale hlavně upozornit na to, že autoři písňového textu předběhli výrazně svou dobu, čehož je refrén Babičky Mary jednoznačným dokladem. Jako cowboye si vždy představujeme drsného a spíše mladšího muže. A hle – tato diskriminační předpojatost je zde prolomena, mužné povolání je svěřeno ženě, rozhodně ne mladé, a ještě se tu naznačuje, že si dovedla získat mimořádný a možná i záviděníhodný respekt.

Přejděmež tedy k druhé sloce:

Žádné zuby, z jelenice sukně, ale za to tuhé bicepsy,

Mary má vždy slivovici v putně, Toma Mixe strčí do kapsy.

Klika cvakla, v krčmě dveře letí a babička vchází do dveří,

„pintu ginu, lumpové prokletí!“ bezzubou dásní zaláteří.

„Vypiju to jen ve stoje, jdu do volebního boje,

Zřím zas město drahý, jedu volit do Prahy.“

Dopije, a aby se neřeklo, putykáře změní v mrtvolu,

za zády má štěchovické peklo s šlajsnou svatojánských atolů.

Mary, babička Mary, pádluje bez námahy, po proudu až do Prahy.

Stoletá Mary, babička Mary, jde do volebního boje za cowboye.

Zde asi autoři dopřáli volnost fantazii na úkor skutečnosti i dobových reálií. Nelze podezírat babičku Mary, že by se živila jenom poctivě, a že by byla třeba jako cowboy zaměstnána v některém místním statku, rozhodně se ale případnou zločineckou činností nezabývala dost intenzivně, jinak by měla i na zlaté zuby, které údajně v první polovině minulého století vzbuzovaly zdáním majetku spíše důvěru.

Rovněž lze pochybovat o tom, že babička měla slivovici v putně, je všeobecně známo, že otevřené nádoby jako je právě putna se ke skladování slivovice nehodí. Pokud se ale pozastavíme u sdělení, že Toma Mixe strčí do kapsy, neuškodí připomenout, že na rozdíl od dávných smyšlených postav jako byl Hary Carey, to byl muž, na pr…. nosil nůž, nebo Babinskej, známej lotr mexickej, nakonec i strýček Jack, opěvovaný rovněž dvojicí V&W, Tom Mix byl skutečnou postavou. Thomas Edwin Mix byl známý americký filmový herec, představitel cowboyů v řadě westernových filmů, hlavně asi v dobách němého filmu.

V rozmezí let 1910 a 1935 hrál v 336 filmech a v době babičky Mary byl jistě i u nás velice známým a obdivovaným. Více byste se o něm asi dověděli na internetu, a kdybyste si našli odkaz na jeho jméno, mohli byste vidět i jeho fotografii; zato fotografie babičky Mary se, bohužel, nedochovala.

Dovolte teď přejít dále k třetí a poslední sloce:

Ledva v Praze kotvu vyhodila, pro babičku nastal hrozný čas,

neboť hned každá strana tvrdila, že jí náleží babiččin hlas.

Malá stejně jako velká strana, psala, že bude mít o hlas víc,

že ta druhá strana je nahraná, oni že maj´ hlas ze Štěchovic.

Stoletý věk prý nevadí, na předáka je to mládí,

ze všech nejvíce volala ji polnice.

Tak babičku, pro kterou vždy byla válka s lidojedy legrace,

tu babičku za pár dní zabila volební agitace.

Mary, bojovná Mary, už nesedává v sedle, ve volbách byla vedle.

Stoletou Mary, babičku Mary, volbama zabitou vzal k sobě Manitou.

Z uvedeného vyplývá, že babička Mary ani v létech, o nichž mnoho nevíme, neměla dostatečné předpoklady pro úspěch ve volebním boji. Dopádlovala do Prahy a nepatřila zřejmě k žádné straně; na to, aby nějakou založila, bylo v předvolebním období už pozdě. Babiččin vzhled, vzhledem k jejímu stáří, nebyl asi příliš přitažlivý; to by určitě napravila zkušená vizážistka, ale babička neměla nejspíše ani dostatek finančních prostředků, aby mohla nechat polepit vývěsní tabule spoustou stupidních plakátů.

Veškerou volební agitaci by si byla musela platit sama, to není jako dnes, kdy mohou, alespoň některé strany, utratit desítky milionů, které jim dá stát z peněz nás všech. S odstupem času se zdá, že se babička Mary, která chtěla jít do volebního boje za cowboye, nakonec stala lovenou voličkou. Z toho, jak s jejím hlasem licitovaly strany, lze předpokládat, že tenkrát ještě nebyly agentury pro výzkum veřejného mínění, a možná to lidem ani nechybělo. Za zvláštní pozornost stojí verš „Stoletý věk prý nevadí, na předáka je to mládí“.

Podle této poučky se řídily různé režimy, například kremelský, ale je tu určitá odchylka od všeobecných zvyklostí: i v době, kdy po padesátce je pro muže i pro ženu obtížné získat práci, významní všeho druhu úspěšně přesluhují do vysokého věku. Jsou to, pochopitelně, skoro výlučně muži. Je to prý tím, jak mne poučila jedna má přítelkyně, že muži nestárnou, i když léta jim nestojí.

Upozornit bych chtěl ještě na řádek „ze všech nejvíce volala ji polnice.“ Protože není nikde zmínka, že by babička měla něco společného s armádou, tím méně s jejími patřičně předraženými zakázkami, je nutno tento řádek považovat za narážku, které asi neporozumíme.

To, že babičku Mary zabila volební agitace je sice smutné, ale svědčí to nejspíše o tom, že babička ve svém vysokém věku přece jen neměla dobré nervy. A to žila v době, kdy dávno ještě nebyla televize. Co by asi, chuděra, dělala, kdyby se jí denně na obrazovce předváděli titíž velikáni, tak často a úporně, jako by se chtěli divákům za každou cenu zošklivit…

Nakonec mi ale dovolte pár upřímných slov o sobě: dočetl jsem se nedávno, že jsem zatrpklý, nešťastný a smutný. Ne, nemyslím, že bych byl zatrpklý, nejsem snad ani nešťastný. Zato smutný jsem, to přiznávám. Snažte se, prosím, můj nynější smutek pochopit, a věnujte spolu se mnou babičce Mary tichou vzpomínku.