Konečně se mi podařilo přemluvit paničku, aby nejenom četla, ale i přispěla svými zážitky ze společného života s námi.

Šery se představuje

Narodila jsem se někdy v létě roku 1999, maminka byla pravděpodobně pudlička, tatínka nedokážu odhadnout. Moji chovatelé mě zřejmě nechtěli, protože mě v říjnu toho roku vyhodili z auta, naštěstí v blízkosti psího útulku, takže jsem ani nemusela dlouho běhat a hledat své „lidi“, než si mě všimli pracovnice útulku a ujali se mě.

Pozn. paničky: Koncem října toho roku jsme přišli vinou nevyléčitelné nemoci o šestiletou fenku anglického kokršpaněla, a protože jsem v té době byla doma, vydržela jsem to bez chlupatého společníka 2 dny. Poté jsme se s manželem vydali „zmapovat terén“ do blízkého psího útulku. Protože vím, jak těžce bych nesla, že nemohu pomoci všem potřebným pejskům, domluvili jsme se s provozovatelkou, že nám přinese ukázat do vydávací místnosti štěně, vhodné k adopci.

Za pár minut byla zpět a v náruči nesla chlupatou světle oranžovou kuličku s velkýma hnědýma očima. Abych to zkrátila, byla to láska na první pohled a my za půl hodiny odcházeli domů s dalším členem rodiny v náručí. Tatam bylo předsevzetí, že nechci stříhacího psa ani fenku. Je to fenka a čtyřikrát do roka stříhací.

V útulku jsem byla sotva pár dní, kdy mě vykoupali, pořádně nakrmili, naočkovali, když pro mě do štěnecí ohrádky přišla ošetřovatelka a špitla mi do ouška, že možná půjdu domů, tak ať se snažím. Tehdy jsem ještě byla poslušné miminko, tak jsem poslechla a ono se to povedlo! Když si mě panička vzala do náruče, tak mi tak zavoněla, že jsem přemohla svou plachost a jemňounce jsem jí olízla tvář. A bylo to.

Protože s sebou neměli obojek ani vodítko a oni byli pěšky, tak mě museli celou cestu domů nést. A protože už byla docela zima, tak samosebou pod bundou, ze které mi koukala jenom hlavička. Nebylo to sice moc pohodlné, ale já už něco vydržela a tato cesta vypadala tak slibně! Když mě přinesli domů, tak jsem se hrozně bála, protože jsem všude cítila nějakého psa, který se zřejmě schovával v té odporné tmavé komoře, kam jsem nikdy nevkročila.

 Až doma jsme zjistili, že navzdory tomu, že jí byly asi čtyři měsíce, bála se chlapů s jakoukoli pokrývkou hlavy, deštníku, a komoře, kterou jsem měli v bytě, se vyhýbala obloukem hodně dlouho. Nejhorší bylo, když jsme při venčení potkali muže deštníkem v ruce, to byla ochotná v rámci ochrany paničky i kousnout. A běda, pokud by se našel nějaký drzoun, odhodlaný zkontrolovat zadní část našeho zlatíčka. To pouštěla hrůzu, za kterou by se nemusel stydět ani zdatný vlčák. Tento způsob „komunikace“ jí v podstatě zůstal do dneška, jenom je trošku mírnější, zřejmě už ji to tolik nebaví a taky máme své roky.

 Jak čas plynul, začala se krystalizovat povaha naší nové pesové. Nenápadná, nevnucující se do naší pozornosti, ale ostražitá a svědomitá hlídačka. Prostě dáma každým psím coulem. Dokud jsme bydleli v paneláku, byla nucena přetrpět venčení v každém počasí, ale přímo nenáviděla, když jsme ji nutili chodit na procházky v dešti. To zvedala nožičky ve snaze se nedotknout žádnou částí svého těla mokrého chodníku a nedejbože trávy! Vždycky vykonala potřebu co nejblíže ke vchodu a pokud možno na jeden zátah. Potom zkameněla a hnula se jedině směrem k domovnímu vchodu.

Kromě toho, že nemám ráda vodu, tak také nemusím stříhací mašinku. Prostě se bojím, a když mi míří k čumáčku, tak se bráním. Vyzkoušeli několik psích salónů v domnění, jestli není chyba ve střihačkách, ale v tom to nebylo. Prostě se mi to nelíbilo. Na lepší časy se začalo blýskat až potom, co se nám narodilo miminko, a my jsme se odstěhovali na vesnici. Panička z nedostatku času dostala rozum, zakoupila nůžky a zahájila éru domácí úpravy mé maličkosti. Není to tak úhledné jako od mašinky, ale já jsem spokojenější, že mě netrápí kvůli kráse.

A mimi a vesnický dvorek nebyl jediná změna, která mě v následujícím roce čekala. Představte si, že sotva jsem se zabydlela, tak do mého revíru přinesli vetřelce, takové malé černé mňoukající nic! Po prvním očichání jsem se ho pokusila vysypat z kožíšku, ale nepovedlo se. Strašně ječel a vzápětí ječela i panička a představte si, dokonce mě plácla přes čumáček! To mě tak urazilo, že jsem s nimi nemluvila celé dva dny! Jenom jsem se nabaštila (když se nedívali) a hlídala jsem si před kotětem svůj pelíšek. Což v podstatě dělám dodnes.

 Já jsem čekala, že bude nějaká odezva, ale že bude tak rychlá, to mě docela překvapilo. Naštěstí stačilo jedno ruční napomenutí, aby se do budoucna omezila na bublání či ukazování svých zubů. A kočky těmto signálům rozumí, a pokud naše dáma zaujme pozici „ležící – spící“, vyhýbají se jí v uctivém obloučku.

Další šok pro ni nastal, když jednoho mrazivého dne následujícího roku přijel manžel domů z práce a přivezl štěně kokra – fenečku, kterou dostal jeden mladý muž od své přítelkyně k narozeninám, ale nějak nepočítali s tím, že nemůže být zavřená sama v bytě bez následků celý den a chtěli se jí zbavit nejsnazší cestou – prodat ji do výkupu štěňat. Protože jsme předtím měli kokra – modrého bělouše, tak to pomyšlení, jak by skončil tak krásný pes, podstatně urychlilo naše rozhodnutí rozšířit naši smečku o dalšího psího člena.

Sotva jsem dokončila výchovu kocoura, čekal mě nový, daleko zodpovědnější úkol. Jednoho dne se u nás objevil další vetřelec – štěně. Jen jsem ji uviděla ve svém domě, tak se mi zatmělo před očima, zapomněla jsem na dobré vychování a vrhla jsem se na ni. Vzápětí se panička vrhla na mě, nějak se jí ale zapletly nohy a tak jsme skončili všichni na jedné hromadě.

Mně se nic nestalo a ostatní mě nezajímalo, protože mi došlo, že s tou zrzavou potvůrkou to nebude jednorázová provokace. Od toho dne jsem už nebyla nikdy na nic sama – na mazlení, na pamlsky, na procházky, všude mě následuje Jesie. Ale já nedovolím, aby mě v hierarchii smečky předběhla, i když bude v dospělosti o polovinu těžší než já.

Po několika měsících snahy naučit Šery základní povely, jako je sedni, lehni, čekej, ke mně apod. jsem usoudila, že je sice roztomilá, ale moc chytrosti nepobrala – prostě a jednoduše že je blbá. O to větší bylo překvapení, když jsme začaly se základní poslušností s Jesií. Jakmile Šery zjistila, že se výcviku zúčastní i piškotky či jiné psí mlsky, bravurně plnila příkazy, které jsme trénovaly s Jesií, i když byla ve vedlejší místnosti. Takže ne blbá, ale naopak velice chytrá, přece nebude plnit pro ni nesmyslné příkazy, když z toho nic nekápne, to dá rozum, ne?

Bohužel mi panička přišla na to, že jsem ji dlouhodobě vodila za nos a teď mi nezbývá nic jiného, než poslechnout, když už se po mně něco chce. Ach jo. A za to všechno může moje nová parťačka Jesie.

Jesie se představuje

My se ještě neznáme, i když už vám něco naštěkala Šery a okomentovala moje panička. Jsem moc hezká, ale trošku přerostlá kokršpanělka v nejlepších letech – vloni na podzim mi bylo 7 – panička říká, že už jsem starší než ona a tak bych se měla podle toho chovat. Co přesně tím myslí, netuším. Mě pořád baví vítat, překážet a na vycházkách blbnout jako kdysi.

Pozn. paničky: Svatá pravda, chová se pořád jako roční štěně. V té době jsme ještě mohli doufat, že se zklidní, ale chyba lávky. Je to pořád stejné, naopak s přibývajícími lety (mými), to je občas až nebezpečné. Standardní situace: vařím a vím, že Jesie mě zpod stolu bedlivě sleduje, co kdyby něco upadlo.

Potřebuji něco scedit do dřezu, který mám naproti kuchyňské linky, ohlídnu se – žádná překážka, popadnu hrnec a zakopnu o nadšeného psa, který se před vteřinou ještě válel pod stolem, zapletený mezi nohama židlí. Co kdybych něco nesla pro ni, že jo. Kolikrát ani nejsem schopná nadávat, jak mě vyděsí, co všechno se mě nebo psovi mohlo stát.

Jak jsem se ocitla ve svém novém domově, si moc nepamatuji. Vím jenom z vyprávění, že jsem jako štěňátko byla pořád sama doma, což se mi vybaví vždycky, když mě nechají doma samotnou. Že mi dělají společnost Šery s kočkami, nic neznamená. Okamžitě zpanikařím a snažím se dostat buď ven anebo dovnitř, podle toho, kde mě nechají. Taky nemám ráda, když se přede mnou zavírají některé dveře v přízemí domu, které je přístupné nám, zlatíčkám. Ne že bych trvala na tom, že musím ležet na gauči v obýváku nebo uprostřed kuchyně, ale přehled mít musím, že ano.

Jesie je velmi společenský pes. Jak se před ní zavřou některé dveře, znejistí a začne se domáhat nápravy. Už máme od jejích drápů označené všechny dveře. Když jsem začala chodit do práce, situace se stala neúnosnou a my jsme museli pořídit prolézací dvířka pro psy, aby měli možnost kdykoliv jít ven nebo dovnitř. Tak jsme aspoň zabránili dalším škodám. Vřele doporučuji, Jesie se naučila dvířka používat během pěti minut, Šery to trvalo trochu déle, protože je na sebe opatrnější a trochu ji děsily zvuky, které dvířka vydávají.

Jak jsem se dostala k mým pánečkům, už popsala moje spolubydlící Šery. Ta mě naučila vše, co potřebuje umět pořádný pes – hlídat dvorek, vyštěkávat nežádoucí kolemjdoucí osoby a cizím psům vynadat dříve, než jsou v dohledu. A taky mě naučila, ze kterého místa na gauči je nejlepší přehled o dění v domě a že toho trpaslíčka, co sotva chodí, musíme chránit a nechat si od něj líbit skoro cokoliv.

Naše Jesie v podstatě naučila nejmladší dceru běhat. Její výška byla přesně tak akorát, uši taky měla přiměřeně dlouhé… Mockrát se stalo, že Adélka, ve snaze se udržet na nohou, měla plné dlaně psích chlupů. A ke cti naší Jesie slouží, že toho vydržela dost, ani jednou se po ní neohnala, a když usoudila, že už to stačí, v klidu se vytratila. Je to pes, který neskutečně miluje své lidi, a kdyby mohl, chodil by neustále za nimi v závěsu.

Je to taková starostlivá chůva. Vlastní štěňata nikdy neměla a možná proto ráda pečuje o všechny mláďata, které se ocitnou v jejím dosahu. Opatrovala koťata, která jsme si postupně pořídili, ovšem nejvíc si užila s tím posledním – Matesem, kterého nám někdo polomrtvého pohodil před domem, když mu byly maximálně tři týdny.

Měla snahu si ho přivlastnit, důkladně prověřovala, co s ním děláme, co jí, kde má pelíšek. Hodiny ležela vedle krabice od bot, kde jsme ho ubytovali, s čumákem strčeným dovnitř a dýchala na něj. Dokonce se pokusila si ho odnést do svého pelíšku, ale kotě řvalo, asi ho trošku víc stiskla, tak jsme jí podobné akce zakázali. Když jsme ho museli několikrát vykoupat v odblešovacím přípravku, nejradši by do kyblíku vlezla taky.

Pokud se jedná o baštu, tak můžu všechno! Ale panička je lakomá, nechce mi dát nic jiného, než co patří pejskům. Tvrdí, že by mi zbytky od stolu nedělaly dobře na žaludek, ale to si určitě vymyslela! A dokonce zakázala i jiným členům smečky, obzvláště babičce, aby mi nic nedávali. Ale já pořád doufám, že se jednou stane zázrak a něco mi od stolu upadne rovnou do tlamičky, tak si to musím hlídat.

Kdysi jsem slyšela o kokrech pomluvu – prý nemají v hlavě nic jiného než žrádlo. Až s nynějším psem jsem se přesvědčila, že to není pomluva, ale skutečnost – cokoliv ji chci naučit nebo ji odměnit, tak jedině přes dlabanec. Pohlazení dobrý, ale mls je mls.

Taky neskutečně miluje vodu a je jedno, jestli je to rybník, potůček, louže či jenom mokrá tráva. Nevynechá žádnou příležitost se smočit, nebo lépe řečeno vyráchat se a pak nanosit zasychající bláto domů. Proto jsme přistoupili k méně tradičnímu řešení – jakmile se ji začnou tvořit práporky na nožkách či suknička, beru nůžky a jde to dolů. Dbám na to hlavně v jarních či podzimních měsících, kdy je schopná skočit do potůčku i když je teplota něco málo nad nulou a vzápětí se proběhnout za zajícem či bažantem po čerstvě zoraném poli.

Tak to by bylo pro začátek všechno, později vám přitlapkuji další příhody, které zažila naše smečka. Vaše Jesie