Milí  Zvířetníci, slíbila jsem vám překvapení. A tak tady je: jmenuje se Blackberry – Ostružinka, a bude novou členkou naší domácnosti. Je černá, má čtyři nohy a ocásek, a zatím vypadá jako krtek křížený s medvídkem brtníkem. Pro technologické nadšence – NENÍ to mobilní telefon 🙂

Ale začnu od začátku, jak se to pořádnou pohádku sluší. Když Daník umřel, tak na něj Kazan chvíli čekal a potom začal smutnit. Nic nechtěl, venku se jen ploužil, nehlídal, akorát doma ležel a spal, nebo si okusoval tlapy. Hodně přilnul k Martinovi, ode mne se spíš odtahoval. Měla jsem z toho dojem, že mě viní z toho, že jsem mu Daníka „zašantročila“. Naštěstí jedl, takže jsme měli čas vymýšlet, co s tím. Nebylo to jednoduché.

Berry - 4 týdny

Byla tu možnost nechat ho samotného s veškerou pozorností, kterou jsme mu schopni zajistit. Přece jen mu je devět, a přestože má mladistvého ducha, má také silnou artrózu v lokti, což znamená dost dávkovaný pohyb, obzvlášť v chladném a vlhkém počasí, což je tady v Anglii po většinu roku. Hodně jsem slyšela: nech ho zkusit, jaké je to být jedináčkem, nemuset se dělit a lásku a pozornost. Už není nejmladší, mohl by to ocenit. Poctivě jsem tu variantu testovala – sledovala jsem Kazana v dobách smutku, i později, když se mu trochu ulevilo. Co si vlastně užívá?

Na první pohled vypadal jako každý postarší pes, vedoucí pravidelný život v blízkosti svých lidí. Co změnil okamžitě, bylo respektování některých pravidel, která mu byla celý život vlastní. Jako by si řekl: vy jste porušili dohodu, když jste mi vzali Daníka – tak já ji taky dodržovat nebudu. Takže přestal spát sám v zimní zahradě, kde s Daníkem spokojeně spávali, kam se doslova vnucovali, když jsem ponocovala, a začal v noci chodit domem jako strašidlo. Což znamenalo, že si otvírá dveře – další porušení vžitého zákazu.  

Ale jistě, o nic by nešlo – jen o můj infarkt. To proto, že dveře do ložnice jsou trochu zkřivené a úpěnlivě vržou, takže Kazanovy dramatické noční vstupy mezi třetí a pátou hodinou ranní nás rychle naučily nechávat dveře otevřené. A nejen ty jedny – přece jen máme pronajatý moc hezký dům a Kazan neotvírá dveře zrovna s jemností anglického komorníka.

Dále začal žebrat a to bez jakýchkoliv zábran. Posledně tu byli JanaBa s manželem, a tak jsme vyrazili na hrádek Hever obdivovat jarní zahrady. Kazan neomylně našel česko-anglickou rodinu, jejíž členové zrovna svačili, a pomocí úpěnlivých pohledů až šaškovského panáčkování, o kterém jsem ani netušila, že ho umí, z nich dostal větší část jejich proviantu. Přiznám se, že jsem se nezmohla na odpor. Napůl mě dusil smích nad Kazanovým představením a zbytek mé myšlenkové kapacity sebral rozhovor vedený takřka simultánně v češtině a v angličtině – podle toho, na které členy rodiny jsem se obracela.

Na první pohled to tedy vypadalo, že se Kazan adaptoval dobře a snaží se ze vzniklé situace vytěžit, co se dá. Jenže se postupně objevoval jiný kámen úrazu. Daník byl celý život Kazanovým „mluvčím“ a vždy zprostředkovával první kontakt se psy, které jsme venku potkávali. On vždy prověřoval, zda je dobré se potkat, pozdravit, či si pohrát, nebo zda se radši držet stranou. Kazan je totiž ve věcech společenského taktu tak trochu hromburác, a když se k někomu přátelsky žene, mají tito tendenci buď uhýbat, nebo zachraňovat ženy a děti před tím, než se vydají do boje na život a na smrt. Nikdy mu nedošlo, že je poměrně velký černý pes, a že je tedy lepší postupovat spíš jemněji a pomaleji.  

maminka Storm

Výsledkem bylo několik nedorozumění, kdy ho k jeho úžasu někteří psi když ne rovnou napadli, tak se aspoň tvářili silně nepřívětivě. A Kazan, celý život vedený ke slušnému chování, začal najednou uhýbat, chovat se nesměle a jeho osamělost se prohlubovala – psí společnost mu strašně chybí. Ona mu chybí i lidská – celý život měl k dispozici nejen bráchu a první roky též velícího jezevčíka, ale také dům plný lidí. Jenže živý společenský ruch utichl s naším stěhováním, Andy se mu z denního života vytratil před třemi lety, Marek loni a teď přišel i o Daníka. A přitom Kazan je pes hluboce společenský.

Co mě ale nakonec přesvědčilo, byla příhoda s plyšáky. To je tak – snažila jsem se naučit Kazana si hrát. Nejdřív jsem zkoušela plyšovou krysu Vasilisu, potom jsem koupila plyšovou želvu velikosti slušného polštářku. V obou případech se stalo totéž. Podařilo se mi Kazana vyprovokovat k plyšákovému fotbalu, on se začal bavit a najednou ze samé radosti začal okusovat plyšáka stejně, jako celé roky okusoval Daníka. A najednou jsem viděla ten zlom – to náhlé prozření. V ten moment nechal hračku být, odešel ke dveřím, tam si lehnul a bylo vidět, jak strašně je zoufalý. Nemohla jsem se na to dívat.

Rozhodli jsme se tedy pro dalšího psa. Ale jakého? Bylo to dlouhé rozhodování, radila jsem se s kde kým, snažili jsme se dát dohromady současné Kazanovy potřeby s tím, co od psa potřebujeme my. Samozřejmě jsme chtěli zase chodského psa – jenže s anglickými veterinárními předpisy to nebylo možné. Jakýkoliv pes se sem dostane až půl roku poté, co mu odeberou krev na test protilátek proti vzteklině a ten vyjde ve správných hodnotách. Jinými slovy, nedostanete sem psa mladšího deseti měsíců a jakéhokoliv jiného (pokud nemá testy již dřív udělané) dřív než za půl roku. Strašně neradi jsme tedy museli tuto touhu opustit.

Potom jsme prošli sérií dalších nápadů – šlo o to, aby pes, jakmile vyroste, nezačal Kazana utlačovat. Dokonce jsme se jeli podívat na inzerovaného půlročního koliáčka. Tam ale nastal okamžik pravdy. Jednak pes evidentně nebyl v pořádku (bylo to jediné štěně z vrhu, které přežilo) a jednak jsme zjistili, že naše srdce asi opravdu patří špičatým vlčím uším. Zlom v našem hledání nastal na jedné procházce, kde jsem potkala jednu paní, se kterou se už znám – je profesionální pečovatelka o psy.

A ta se mě zeptala – proč si nevezmeme fenku? S Kazanem se snese bez problémů, a až mu bude jednou šéfovat, tak si toho Kazan ani nevšimne 🙂 No jo, fenku ke psovi… začali jsme o tom přemýšlet. Základ je v tom, že tady v Anglii je naprostá většina nechovných psů kastrovaná, psi i feny. Nikomu to nepřijde divné, lidé často mívají psy a fenky ve dvojících. Začalo nové rozhodování, probírání všech dostupných informací nejen v češtině, ale i v angličtině – zdejší knihy o psech se této problematice obšírně věnují.  

Sue představuje Berry, která dostala žlutou mašličku:))

Nakonec jsme se rozhodli pro fenku – a to fenku anglického dlouhosrstého německého ovčáka (NO). Ano, čtete dobře 🙂 Na stopu těchto psů mě přivedla jednak jedna poznámka v diskuzi od anglické čtenářky a jednak časté výkřiky místních nad Kazanem – takového psa jsme měli taky! A tak jsem zjistila, že část anglických chovatelů NO došla k názoru, že se jim dlouhosrstí psi líbí, že se v chovu vyskytovali vždy a tedy nevidí důvod, proč se jim bránit. Jak pravili ve stanovách své Asociace bílých a dlouhosrstých německých ovčáků, jsou důležitější problémy v chovu, než je lpění na délce srsti, například problémy s povahou a dysplazií, takže si typicky anglickým tvůrčím způsobem přizpůsobili NO k obrazu svému.

Samozřejmě tak chovají psy, které by jinde za čistokrevné NO vůbec nepovažovali, ale je jim to jedno. Psi mají nejen dlouhou srst, ale velmi často i rozumně rovný hřbet – jako měli všichni NO před tou divnou módou spadlých zádí, která podle mého názoru zmrzačila tohle nádherné plemeno. Pořádají vlastní svody, výstavy, soutěže, štěňata jsou kennel registered – tedy s ověřeným průkazem původu. Proč mi to jen připomíná choďáky? 🙂 Další výhodou tohoto přístupu je, že psi jsou obvykle chování jako rodinní, tedy se snahou je maximálně socializovat a výrazně omezit nežádoucí agresivitu. Konec konců policie ani armáda si dlouhosrsté NO obvykle nepořizuje…

A tak jsem hledala a našla chovatelku, která měla březí fenku – celou černou, tatínek je černý s pálením. Dohodly jsme se, že jestli se narodí fenka, tak mi dá vědět a potom uvidíme. I řekla jsem – Daníku, teď je to na tobě a na CD. Jestli tam bude černá fenka s pálením a bude zdravá, tak si ji vezmeme. Nebudu vás napínat tak, jak jsem byla napjatá já – ano, narodilo se devět štěňátek, z toho šest holčiček a jedna byla od začátku označena jako černá s pálením!

Bylo to dramatické čekání, protože Sue (chovatelka) se neozývala a já už měla obavy. Ukázalo se, že právem. Veterinář nepoznal, že štěňata nejsou venku všechna, fenka musela jít na urgentní císařský řez a jedno štěně – pejsek – uhynulo. I potom to nebylo moc dobré, psí maminka Storm měla horečky a nechtěla jíst, takže celá rodina kmitala kolem štěňat. Naštěstí jim s péčí pomáhal i tatínek štěňat – veliký černý Yogi, tak se jim podařilo zbývající miminka i fenku převést přes kritické první tři dny a potom už všichni prospívali v podstatě bez problémů.

Od té doby jsme si se Sue pravidelně psaly, ona posílala fotky, na kterých byla vždy jedna veliká černá skvrna – černá fena s hromadou černých štěňat – a já se začínala opravdu těšit. Sue se nám snažila vyjít vstříc dokonce i se jménem, takže jsme vlastně naslepo „skoro naši“ fenečku pojmenovali Blackberry, což má nyní napsané v průkazu původu. No a minulý víkend jsme se byli na pejsky podívat a konečně jsme si mohli – nyní už opravdu naši – holčičku pochovat a poňuňat 🙂 A jak se to všechno seběhlo, to vám povím až v neděli. 🙂

Moc doufám, že všechno dobře dopadne a devátého června si naši Berrinku v pořádku dovezu domů. O Kazana nemám strach, nečinnost a ticho ho ničí mnohem víc, než trocha vzruchu. Pro Berry by také neměl být problém strejdu Kazana přijmout za svého – vždyť co jsem viděla, tak táta Yogi má výchovu štěňat pevně v tlapách, a pro malou tak není otcovská autorita nic nového.

Tak to tedy víte 🙂

Berry s tatínkem Yogim loupí v cizí psí misce