Hastrman Pepánek se pohodlně uvelebil na vrbě. Odložil rozešité botičky, zapíchnul jehlu a podíval se na oblohu. Měsíček šel do ouplňku. Měsíčku, povídal hastrman Pepánek, můžeš ty mě, ty starý dobrý brachu říci, proč já jsem se ausgerechnet musel narodit jako hastrman?

Já vím, je to normální. Tatínek byl hastrman, maminka hastrmanka, tak to dá rozum, že já jsem taky hastrman. A mám to nalajnovaný. Že jsem se zamiloval do Madlenky ze mlejna, že se Madlenka zamilovala do mne, to je ti samosebou fuk. Pepánek sáhl do dutiny vrby, vyndal váček s tabákem, papírky a ubalil si cigárko. Vytáhl z dutiny sirky a zapálil si.

Vono se to má tak Měsíčku. I mlynář s mlynářkou mě mají rádi. Tak hodnýho hastrmana prý nemají na žádném rybníce v okolí. Tady ten tabáček, co tak pěkně voní, ten mi poslal mlynář. Ale darmo, Madlenku mi nedají. Není to ani možná Měsíčku! Madlenka ještě dneska večer, než jsi vyšel, přiběhla, jako máchat utěrky, a plakala.

Pepánku, ani pan farář by nás neoddal. To není možná, abych si tě vzala. Ale já se tě Pepánku nevzdám, plakala Madlenka, já se utopím a budu už pořád s tebou. To tak Madlenko, rozzlobil jsem se. Už to nechci ani slyšet. Seber ty utěrky a běž domů!

Copak asi teď dělá, Měsíčku? Jestlipak stojí v komůrce u okýnka a dívá se k rybníku? Neříkáš nic. S tebou taky není žádná řeč. Já se ti vlastně ani nedivím. Ty svítíš na tisíce hastrmanů, co do zblbnutí šijou na vrbách botičky. Každej jeden má ňákej problém. Musejí tě z toho brnět uši. Kdepak je vlastně máš? Když už toho máš dost, tak se schováš za mrak. Máš to halt dobře zařízený. Jen by mě zajímalo, jestli někde v Africe sedí černej hastrman na vrbě a trápí se tak, jako já.

Copak bych mohl dovolit, by Madlenka takhle se mnou byla? Pod vodou, mezi žábama? Já, alespoň v noci můžu ven, ale ona by nemohla. Už by nikdy vesele ráno nezpívala, nevěděla by, jak voní seno a nebála se bouřky! Copak by to byl za život? Hastrman Pepánek típnul cigaretu, schoval tabáček, papírky a sirky do dutiny, zhoupnul se na větvi, s botičkama kolem krku a potopil se.

Tady to vypadá, pomyslel si, když procházel svoji domácnost. Ještě, že to Madlenka nevidí. Co by si o mě jen pomyslela? Hrníčky s dušičkama jsou samej žabinec. Žáby si tu vůbec dělaj, co chtěj, voprsklý jsou až hrůza. Tatínek s maminkou musí nade mnou lomit rukama, když se na to dívají z té nejhlubší hlubiny. Pepánek se natáhl pohodlně do řas. Chytil tlustého líného kapra a dal si ho pod hlavu, jako polštářek.

Smutně dumal dál: I kdyby nakrásně jsem si mohl Madlenku vzít, jakápak by to byla svatba? Družičky by Madlence držely vzadu vlečku. Další dvě družičky navíc by mně musely držet pod šosem lavor. Dyť by se Madlenka musela stydět jak, já nevím co! A pak, Pepánek si prohlížel pozorně tenké blány mezi prstama, ty děti! Hastrmanskej Bože!!

Copak může mít Madlenka děti s blánama mezi prsty? Měla by je ráda, to dá rozum, ale byla by tak nešťastná! A jsou všelijaké případy, to se nedá vyloučit. Vždyť by se mohlo stát, že místo levý ruky budou mít ploutev! Raději ani nepomyslet dál, zděsil se svých úvah hastrman Pepánek.

Zítra musím na hastrmanské výroční posvícení do Bernova na velkej rybník. To se nedá nic dělat. Už vidím tu hastrmanici Emílii: Pepááánku, tak do kdy chceš zůstat svobodnej? Myslí si, že snad si budu namlouvat tu jejich hastrmaničku Otýlii. Vo to nejde, vošklivá není, výbavu má, já ani nevím kolik hrníčků na dušičky. Ale darmo, je to hastrmanice, jak když vyšiješ. Kam se hrabe na Madlenku!

Sednu si ke kmotříčkovi hastrmanovi z Děpoltovic. S ním je ještě tak nejlepší řeč. Má mě rád. Vždycky mi říká: Pepánku Pepánku, ty kluku hastrmanskej nešťastnej. Smiř už se jednou s tím hastrmaním oudělem! Ale nerejpe. Jen tak divně se na mě někdy kouká, jako by mi chtěl něco říci. Ale co? Pepánek se zdvihnul, probudil kapra, který spokojeně chrápal a odehnal ho. Pak si zavolal vrchní žábu.

Zítra, pravil přísně, tady celej den nejsem. Rybník bude potaženej od samého rána žabincem! Budete hnusně skřehotat, jak to umíte. Aby se nikdo nepřiblížil k rybníku, natož tak, aby měl chuť se v něm cachtat. A nedej hastrmanskej Bože, že by se snad měl topit! A vůbec, nepřejte si mě, ještě nevíte, jakej sem. Moc jsem vám povolil! A nedělej na mě ksichty, nebo končíš a jako vrchní žába máš dokvákáno. A teď zmiz!

Hastrman Pepánek vzal řasy a šel čistit hrníčky. Od té doby, co převzal hastrmanství, žádnej novej nepřibyl. A taky nepřibude! pomyslel si spokojeně hastrman Pepánek.

***

Na velkej rybník v Bernově se sjelo hastrmanů, že se to pod hladinou jen zelenalo. Nejdříve měl slavnostní projev delegovaný hastrman až z hastrmanského ústředí na Jesenici.

Mluvil pěkně. Poděkoval hastrmanům za dobrou práci, někteří hastrmani dostali medaile, jiní pochvalu a písemné poděkování psané candátovi na hřbetě. Pak už se rozproudila volná zábava.

Žabí orchestr z Děpoltovic vesele kvákal, hastrmani s hastrmankama pluli v kole. Hastrmaňátka také skotačila v kole s dospělýma. Stoly se prohýbaly pod dobrotama. Nadívané rákosové doutníky pulcema. Štrúdl z jiker zabalených do nejjemnějších řas. Čepoval se „Lesní pramen“.

Pepááánku, pištěla radostně hastrmanice Emílie. Pojď si se mnou zaplout jednou v kole. Ten můj nemůže, má něco s blánama. Ale lejt do sebe Lesní pramen, to jo, to mu ty zanícený blány nevadí.

Tak co Pepánku, vyzvídala Otýlie a tiskla Pepánka k sobě. Kdypak se nám, ty chlape, hodláš oženit? Pepánek se odtahoval, ale nebylo mu to nic platný. A žáby kvákaly děpoltovickou „šňůru“. Hastrmanskej Bože, pomyslel si Pepánek, ta bába mě snad dočista upluje.

Pepááánku, pokračovala hastrmanice Otýlie, už si to kvákaj všechny žáby po všech rybníkách. Ty ses dočista zbláznil. Víš, že si tu holku z mlejna vzít nemůžeš. Co budeš jednou dělat na starý kolena v rybníce sám?

Podívej, ta naše holka si stejně na tebe myslí. Vošklivá přece není. Pořádná je taky. Vona těch dvěstěpadesát hrníčků na dušičky pulíruje v jednom kuse. Vařit jsem ji také naučila.

Hastrmanskej Bože, pomyslel si Pepánek. Ať už tahle pitomá děpoltovická „šňůra“ skončí. Ale darmo. U tři louží stará žába kvaááká, zaskřehotal žabí sbor. Pepánek cítil, jak mu naskakují pupínky na zádech. Já se snad z toho celej vosypu, polekal se. Musím se trochu ovládnout!

Tak líbí se ti naše Otylka, nebo ne? Útočila už nepokrytě hastrmanice Emílie. Otylka je pěkná hastrmanička, povídal Pepánek, ale se mnou by šťastná nebyla. Najdete ji jiného hastrmana, nějakého, co si bude její výbavy vážit, já ty její hrníčky k ničemu nepotřebuju. Konečně žabí kapela umlkla. Pepánek plul s hastrmanicí Emilíí ke stolu. No, jak, myslíš, ušklíbla se Emílie. Aby ses nepřepočítal. Ona Otylka nebude čekat do nekonečna, až tě to pustí s tou holkou ze mlejna. Stejně tě prej budou volat na hastrmanickou radu a voni tě ty roupy přejdou.

Pepánek se uklonil, a odplul na konec stolu za kmotříčkem hastrmanem Bédou z děpoltovického rybníka. Vzal od něj lopuchovej list a doplul pro Lesní pramen. Chlapče chlapče, povídal kmotříček Béda. Ty se mi vůbec nelíbíš! Neříkej mi nic. Tak si Otylku neber, jiných pěkných hastrmanic je jak rákosí. Ale ty ne, viď? Ty sis si vzal do hlavy holku ze mlejna. Copak nevíš, že to jako hastrman nemůžeš?

Já nevím kmotříčku, povídal nešťastně Pepánek. Já vím jen, že ji mám rád, že když nemůžu mít Madlenku, tak nemusím mít žádnou. Copak není žádná možnost, aby se hastrman stal člověkem, kmotřičku Bédo? Kmotříček dlouho mlčel. Dopil lopuchovej list. Dopluj chlapče ještě pro Lesní pramen a nepospíchej. Musím si to sakra rozmyslet. Jestli vůbec smím; jestli mám právo, jestli udělám dobře, když ti to řeknu!

Asi dělám chybu Pepánku, řekl smutné hastrman kmotříček Béda a dlouze se napil. Jen hastrmanskej Bůh ví, jestli za to nebudu potrestanej a místo v hlubinách nejhlubších neskončím za trest po smrti někde v ňákej bahnitej louži. Ale už se na to tvé trápení nemůžu koukat.

Pepánku. Poslouchej dobře. Jedna možnost tady je. Ale pak, přestaneš být hastrmanem. Pak už ale nikdy, pamatuj si nikdy, nemůžeš zpátky. Nesmíš se ani přiblížit k žádnému rybníku. Jinak skončíš na věčnost jako vošklivej žabák. Pepánek se hrůzou otřásl.

Stojí ti ta holka za to? Zeptal se hastrman kmotříček Běda. Stojí!! Řekl pevně Pepánek.

Tak víš, že správnej hastrman nesmí nikoho, kdo se topí, zachraňovat. Když už ho, jak se sluší, nestáhne řádně pod vodu, tak zachraňovat nesmí. Je to v hastrmanské ústavě v článku tři, hned za hrníčkama a dušičkama.

Zcela mimořádně se to ovšem může prominout. Hastrman se spletl, nebyl při smyslech, například. Ale jedno se neodpouští nikdy! Hastrman, který zachrání nešťastného milence, co se šel z té nešťastné lásky utopit, tak přestává být hastrmanem. Definitivně a bez odvolání! Dušičky utopených z nešťastné lásky, jsou nejcennější. Hrníčky s jejich dušičkama jsou okamžitě přemístěné do trezoru na Jesenici! Jsou to svaté klenoty hastrmanů.

Tak chlapče, teď to víš! Když takového nešťastníka zachráníš před utopením, přestáváš být hastrmanem! Bude z tebe obyčejnej člověk! A kdybych tě už nikdy neviděl, tak si vzpomeň někdy na kmotřička Bédu, který tě měl tak rád, že se kvůli tobě dopustil zločinu vyzrazení hastrmanského tajemství. A pluj rychle ještě pro jeden lesní pramen, to mi teda vyschlo šeredně v krku!

***

Hastrman Pepánek si vylezl v podvečer na vrbu. Tak, zachránit nešťastnýho milence, co se z nešťastné lásky chce utopit. To se to kmotříčkovi Béďovi řekne!

Kdepak ho mám sebrat, to už v tom vyzrazeném tajemství nebylo, dumal Pepánek. Vyndal si z dutiny váček s tabáčkem a kroutil cigaretu. Tady ve vsi vo žádným nevím. Jedinej nešťastnej zamilovanej, co se plácá kolem rybníka jsem já! Jednak se nemůžu utopit, i kdybych chtěl, a jednak, kdybych sám sebe zachránil, tak by to asi neplatilo! Ach jo, povzdechl si Pepánek, zapálil si a vyhoupnul trochu výše do větví.

Vyhlížel Madlenku. Každou chvilku by tu měla být s utěrkama. Mlynář a mlynářka jsou stejně hodní lidé, pomyslel si Pepánek. Pustí ji sem. Vědí, že jí neublížím. Aaa támhle už jde! Jak je krásná, vzdychl si Pepánek. A už zase bulí! Ještě mě ani nevidí. No jo, bulí k vůli mně.

Vono je to vlastně krásný, pomyslel si šťastně Pepánek. Ale tomu musí být konec. Taková krásná holka a bude bulit k vůli hastrmanovi, rozčílil se v duchu. Ještě, že je to kvůlivá mně. Kdyby bulela k vůli jinýmu hastrmanovi, tak ji nechci ani vidět, pomyslel si žárlivě Pepánek.

Pepánku, zavolala tiše Madlenka, když došla pod vrbu. Kde jsi? Já té nevidím. Pepánek se spustil níž na větev a posadil se. To si mlynář vymínil, že Madlenka nesmí postávat v podvečer s hastrmanem. Madlenko, poslouchej mě teď dobře.

Počkej, podej mi sem ty utěrky, na to není teď čas. Pepánek vzal košík s utěrkama, hvízdnul a hodil doprostřed rybníka štikám. Vymáchat na přítoku a ať neztratíte ani kus. A vopatrně s těma zubama. Jestli to potrháte, tak roztrhnu já vás!

Pojď blíž, Madlenko, tady pod větve, kam není od mlejna vidět. Pepánek seskočil, vyždímal si šos a utřel Madlence slzičky. Madlenko, kde je příští sobotu muzika? Proč se ptáš Pepánku, začala Madlenka zase natahovat. Víš že nikam k muzice nechodím. Myslela bych tam stejně jen na tebe!

Počkej Madlenko. To víš že jsem rád. Ale teď k muzice půjdeš. Tak kde hrajou? Na Teichu Pepánku, vedle na Teichu. Tak tam půjdeš! A pobavíš se s děvčatama že vsí. Zjistíš, jestli tam není nějakej nešťastnej zamilovanej. To poznáš ostatně sama. Bude sedět, koukat do půllitru, nebude tancovat a možná si i fňukne.

Neptej se mě, proč to chci vědět. Musím to vědět! Nikomu ani slovo, já mu neublížím. Ty tomu nerozumíš, ale možná už nebudu hastrmanem a budu si té moc vzít. Pepánek se naklonil nad hladinu, vzal od štik košík s utěrkama. Tak Madlenko, utíkej domů a zítra k muzice. A už mi sakra pořád neplakej, stačí, že mě kape že šosu voda.

Nějakej Frantík Burda Pepánku, šeptala Madlenka v neděli pod vrbou. Ten se nešťastně zamiloval do kovářovic Bětky a když se opil tak vykřikoval, že se půjde utopit Ale jestli to myslí, Pepánku, vážně, já nevím. Už tejden se prej se plácá každou noc u rybníka a pořád nic…

Do tlustej kovářovic Bětky? Divil se Pepánek. Tak to musíme jednat rychle, než si to rozmyslí. To je ale mamlas, vrtěl hlavou Pepánek. Utíkej teď domů, Madlenko, a už sem nechoď. Pepánku, vzlykla Madlenka. Už jsem řekl, Madlenko! Neboj, já přijdu k vám.

Pepánek pospíchal na Teich. Rybník tam zatím neměl hastrmana. Hastrman Božetěch se před týdnem odebral do hlubin nejhloubějších. Novej ještě nebyl dosazenej. Pepánek udejchaně doběhl a vlezl si na vrbu. A pak Burdu uviděl. Nervózně přecházel po hrázi. Bojí se, pomyslel si Pepánek. Bodejť ne, já bych se taky bál! Zatáhlo se a zahřmělo. Vítr začal skučet.

A nad Burdou se z toho skučení ozývalo ve větvích vrby: Burdo, Burdo, Bětuška nebude nikdy tvá! Burdo, Burdo… Burda si začal řvát vlasy. Pepánkovi ho bylo líto. Ale pomyslel na Madlenku. Buuurdo, skučel „vítr“ ve vrbě. I kdyby Bětuška přibrala ještě tři kila, i kdyby šest a ouplně se krásné zakulatila, tvá nikdy, nikdy nebude! Burda se rozběhl a skočil. Pepánek z vrby za ním.

Burdo, zatřepal pak s ním na břehu. Dyť je tolik pěknejch holek ve vsi! Nečum u muziky do půllitru a protoč je v kole. Bětka za tebou bude ještě sama běhat! No jo, bacil se Burda dlaní do čela. To je vlastně pravda. A já blbec bych se kvůli ní skoro utopil. A kdo jste vlastně vy? Zeptal se Pepánka.

Hastrman. Hastrman Pepánek.

To sou ale blbý fóry, povídal Burda. Hastrman vypadá úplně jinak! Bouře ustala. Z mraků vykouknul měsíc. Pepánek si prohlížel ruce. Žádné blány mezi, prstama. Místo hastrmanského fráčku měl na sobě bílou halenu. Z rybníka se ozvalo výhružně kvákání. Pepánek si vzpomenul, co říkal kmotříček, hastrman Běda a upaloval od rybníka pryč. Pěknej hastrman, chechtal se Burda. Co se bojí žab. Nakonec je tady ještě legrace, pomyslel si. Vyždímal si nohavice a podíval, jestli se v hospodě ještě svítí.

Pepánek přespal v kupce sena. Sluníčko ho vzbudilo. Ke mlejnu to bylo jen kousek. Dobrý den mlynáři a paní mlynářko, jestlipak mne poznáváte? Pepánek, vydechla mlynářka A už není hastrman! To teda nejsem, pravil Pepánek a udělal radosti kotrmelec. Madlenka poskočila a pěkně se začervenala. No no, bručel mlynář. Tak vodnes tady ty pytle, já zastavím mlejn a promluvíme si o svatbě.

Byla to velká, krásná svatba. Pepánku špitla v kole Madlenka, že ti nebude líto, že už nesmíš do rybníka? To víš že ne, ty moje Madlenko, povídal Pepánek nadzvedl ji a dál ji hubičku.

A bylo strašně horko v ten letní den. Celá ves se koupala v rybníků. Před mlejnem na louce si vesele prozpěvovala Madlenka. V každé ruce měla kropicí konvičku. Tou v levé, kropila utěrky na bělení a tou v právě Pepánka v neckách!