Asi jsem už jako malá holka tušila, že to není úplně obvyklé, aby dědeček vařil. A ještě tak technologicky složité jídlo, jako jsou chudí rytíři.
Měla jsem tři babičky a dva dědečky. O jednom dědečkovi jste se dočetli v miniseriálku U dědečka na chalupě – a o příslušné babičce taky, to je ta, co podváděla v kartách. To byli prarodiče přeslicoví.
A teď o dědečkovi mečovém. Děda se narodil v roce 1902 a dožil se skoro 92 let. Vlastně celý život byl úředníkem, ať už se ta pozice jmenovala disponent nebo odpovědný referent. Za první světové války byl ještě mladý a začátkem té druhé se mu narodil syn, můj táta….. Podařilo se mu na začátku války postavit velmi solidní a promyšlenou chatu kousek od Prahy, kde babička s tátou nějak přežili válečný nedostatek všeho. V údolí byl mlynář, který načerno prodával mouku a vajíčka. 
A tenhle dědeček měl velkou radost, že má vnučku. Mě zase fascinovaly jeho rituály, třeba holení. Byla jsem opravdu malá, ale nejasně si pamatuju, že se v počátku mých vzpomínek holil břitvou. V takové patentní mističce si štětkou napěnil mýdlo na holení, štětkou nanesl na tvář a chvíli čekal, než vousy změkly. Pak se břitvou holil a legračně si prsty „natahoval“ tvář.
Později (to už si pamatuju docela dobře) přešel na mechanický holicí strojek, do kterého se vkládala žiletka. A zase jsem sledovala, jak pěna na tváři za žiletkou mizí a zůstává hladká kůže. Mnohokrát jsme spolu na chatě byli jen sami dva a děda mi opravdu podstrojoval. Nemůžu zapomenout na chudé rytíře.
Chudí rytíři
1 starší chlebíčková veka
2-3 vejce
strouhanka
pikantní marmeláda (třeba rybízová)
olej na smažení
vanilkový cukr na posyp
Veku „odvčera“ nakrájíme na 1 cm plátky. Vždy dva plátky spojíme marmeládou, obalíme v rozšlehaném vajíčku a strouhance. Usmažíme ve větší vrstvě oleje, necháme okapat na ubrousku a posypeme vanilkovým cukrem.
Za nic si nedokážu vybavit, že by děda vařil v přítomnosti babičky. Asi to bylo naše tajemství. Po dědečkovi mám spoustu památek a po některých jsem toužila i jako malá holka. Třeba po tom kalendáři, který je na fotce.
Taky mám v obýváku jeho nábytek – ale ten jsem si zamilovala až v dospělosti, když jsem jakžtakž pobrala rozum a výtvarný názor.
In memoriam Josef Cetl – a dědo, ten tvůj krásný nábytek s láskou používám a opatruju!
Renato, takováhle povídání, stýskání, něžněmí, hlazení po duši – o dědečcích a babičkách – beru všema deseti!!
Renato, krásné vyprávění, díky za něj. Vyvolalo vzpomínky ( i když, není dne, abych na babi a dědu nevzpomněla, pořád tu někde jsou ).
Protože jsem u babi a dědy přeslicových vyrůstala ( a milovala je, moc) , tak mi toho zůstalo v paměti hodně.
Děda, původně poštovní úředník , v době mého dětství u v důchodu. Drobný, hubený , s hřívou bílých vlasů a neuvěřitelně modrýma očima. Trochu jako dědeček z pohádky. Zahradník, sadař, hospodář,kutil, včelař. Sedával na malé stoličce před včelínem a díval se, jak včely vylétají z úlů a vrací se, hemží, krouží, občas na něj nějaká usedla, láskyplně opatrně ji sundal…Skoro nikdy ho žádná neštípla, zato nás ostatní dost často a to bývalo zdrojem nevole z babiččiny strany a někdy též i sousedi reptali…ono mít zahradu vedle včelína s 25 úly není zrovna jednoduché. Když se včelky začly rojit, bývalo z toho značné pozdvižení, děda, ve včelařské kukle a s dmycháčkem, však roj vdycky bezpečně dostal do rojáčku a poté přemístil do nového úlu.
Dědův sklep, kde vymýšlel a vyráběl drobné zlepšováčky a technické vymyšleninky, to byl ráj. Tajemný! Sklep vlastně tvořilo několik místností. Bylo tam za denního světla přítmí, voněla směs pilin od řezaného dřeva – řezaného na cirkulárce, kterou si děda sám udělal, do toho se mísila vůně ( pach?) uhlí a briket, skladovaných ve vedlejší místnosti, jemně tam zaváněla vůně jablek a hrušek , uložených v další místnosti a občas tam zavanulo potvrzení, že sklep má jako oblíbené území i naše kočka Mikina. 🙂 (cat) Ovšem, nejpřitažlivější na celém sklepu byla dědova dílnička, ponk, svěrák a plno zajímavých nástrojů a udělátek. Taky tam byly regály , dědou samozřejmě vlastnoručně udělané a v regálech spousta krabiček a krabic, označených úhledně nadepsanými štítky: Šroubky a matice malé, Šroubky a matice velké. Závlačky. Špagátky ( ano, nic se nikdy nevyhodilo, děda smotával i půl metrové kousky provázků). Odstřižky filce. Šmirglpapíry jemné, Šmirglpapíry hrubé. Sponky. Hřebíčky malé, větší, velké.Pružinky. Atd.
Všechno schovával a ukládal a všechno uměl využít. Nic se nesmělo vyhodit, všechno se mohlo jednou hodit. 🙂
Vůbec netuším, jestli uměl děda vařit, v kuchyni kralovala babička a děda se docela nechával obskakovat, servírovalo se až pod nos. Nikdy jsem ho neviděla ani uvařit si čaj.
Ale i přesto jsem díky dědovi mohla užívat mlsání . Když jednou za rok v létě vytáčel v medometu na půdě med, tak ač půdou poletovaly včely, dílem přilákány vůní medu a dílem rozčileny, že jim někdo vzal plástve, překonala jsem strach a lákána vidinou dobroty jsem na půdu přímo utíkala. A děda se smál a samozřejmě, už je pro mne měl připravené. Voštiny. Před vložením do medometu se musely plástve tzv. odvíčkovat , otevřít. Dělalo se to ostrou škrabkou a to, co bylo „odkrojeno“ byly voskové části , plné medu. Dávaly se do pusy…ta chuť byla úžasná. Med se spolykal, voština se vyplivla a už se ruka sápala po další. O chuti pravého, čerstvého, tmavého medu ani nemluvím…a začínám tu při té představě polykat.
No a druhou, typicky „dědovskou“ chutí byla jablečná šťáva. Na podzim, kdy bohatě obsypané jabloně vydaly své poklady, se jablka omyla, sešrotovala na ( dědou vyrobeném) šroťáčku , v lněných pytlících se jablečná drť vložila do lisu ( kdopak ho asi vyrobil? 🙂 ) a už se lisovalo a už tekla průzračná šťáva do demižonu, odkud se pak stáčela do lahví. Ani přeslazená, ani kyselá, neuvěřitelně vyvážená a voňavá jablečná šťáva vydržela až do dalšího podzimu…totiž, vydržela by, kdybychom se po ní všichni v rodině nevrhali a div se o ni nehádali, což děda sledoval takovým spokojeným, potěšeným, modrookým pohledem.
A možná ještě třetí chuť…houbová. Děda byl zdatný houbař, vždycky vyrazil do lesa a vdycky donesl…s vítězným a spokojeným pohledem předkládal před babičku na stůl sluky ( pozor, houba, nikoliv pták) , lišky, hříbky, másláky, klouzky a hlavně holubinky, které uměl perfektně poznat …taková holubinka mandlová, lahůdka…
Dědo? Tak tu holubinku dodnes moc nepoznám, ale zase jsem se už přestala bát včel a kdykoliv piju nějaký jablečný džus ( který na Tvou šťávu nemá ani náhodou), tak Ti s ním v duchu připíjím . A děkuju. (h)
Jééé – to je tedy krásné vzpomínání na dědečka.
Tak ohledně psových je rozhodnuto 🙂 – zatím sice jen jednostranně, ale přece. A to tak, že jo.
Ale protože nebyla ani první, ani jediná, kdo nabízel, že si vezme všecky, tak je v pořadníku. A pozitivní aspoň trochu je, že jako zájemkyně byla dost lustrována (call) , jako kde, jak, s kým by čubiny bydlely, jestli je tam další zvíře, proč je chce, jestli u někdy psa měla, i jak je na tom finančně (jako že klidně vezme všechny) a zdravotně (aktivní psice), … A zájemců je dost. Tak teď to už nechávám koňovi a osudu a vůbec. Protože jestli jo, tak jim budu v srpnu dělat chůvu.
A případně vím, že pod Pradědem je místo pro psího zoufalce, pokud by se nějaký další vyskytnul
Týno, ty máš náherný dar. Do čeho ty se pustíš, tak jen kvete. ÚŽASNÝ, úžasný. (rose1) (sun) (h) (inlove) Kéž to štěstí provází tebe a celou mečku a všechno a furt. :*
Hurá hurá hurá a sláva sláva sláva – to je opravdu moc dobrá zpráva
Týno, jsi hvězda (h)
Zdravím všechny. Nejsem moc psací, spíš čtecí a navíc vetšina komentářů mi mluví z duše ,tak nač se opakovat. Jsem z rodiny kde toho moc nebylo ,ale na různá chudá jídla z láskou vzpomínám do dnes (makeup)
Risknem aj 3+8,tak je dnesna diskusia krasna. Som hrozne dojata,nasa mama by mala dnes narodeniny,ale uz nie je medzi nami 5 rokov.Z mnozstva spomienok Vam napisem jednu o mojom pradeduškovi.Nezažila som ho,zomrel ako 92 ročny este za prvej republiky.Bol to cisarsko-kralovsky rakusko uhorsky cestar-to vraj bolo nieco velke!!!V rodine sa im hovorilo apičko.A apičko mali za svoj zivot 3 manželky-samozrejme postupne.No a na ich výslovne zelanie sa dali pochovat sam,ale tak,ze od hrobu kazdej boli priblizne rovnako vzdialeny./moji synovci /5 generacia/ potichu nadavaju,ked na cintorine pochodujeme od jedneho konca na druhy-ale ako dospeli,tak sa im myslienka troch manzeliek zacina pacit./Teraz som si vsimla,ze pri pisani o apíčkovi pisem archaicky-onikam im,ako sme boli vsetci zvyknuti/
Verenko, to je krásné a tvého pradědečka (apička) dobře chápu. Určitě měl všechny své tři ženy rád a ani po smrti nechtěl žádnou upřednostnit na úkor druhé. Sice by mi asi také nevyhovovalo běhat po celém hřbitově, ale dovedu to velmi dobře pochopit.
Verenko – apičko je moc hezké slovo – připomíná mi to Tisícročnú včelu.
No jo, tak mně třeba nevařili dědečkové nic – jeden umřel, když bylo mamince rok, druhýho jsem zažila, ale jen do svých čtyř let – neurčitě si pamatuju, jak jdu s někým příjemným za ruku…
Babička (jediná) s námi bydlela. Ta mě učila vařit takovým tím užitkovým způsobem, t.j. hlavně práce, které ji nebavily 😀 – docela slušně jsem zvládla koláče, dorty apod., ale maso mě nějak minulo 😛
Ale zase jsme si u toho vždycky povídaly (h) – vlastně dokonce i zpívaly (chuckle)
Já si sice oba dědečky pamatuju, ale nevařil ani jeden z nich. Zato můj taťka vaří a vaří rád a dobře, ale nesmí mu do toho nikdo kecat. Jezdíval na skautský tábory a byl nejoblíbenějším kuchařem, důvod byl prostej – všichni ostatní se báli to jídlo okořenit a taťka to tam všecko sypal po hrstech, i když se mu občas podařilo něco pikantnějšího, tak to děti braly spíš jako zpestření a vzrůšo 🙂
chudé rytíře mne naučila moje máma, ale slepené švestkovými povidly a hotové posypané cukrem se skořicí – mňam! (y)
Povidla a skořici já ráda, tohle musím vyzkoušet. A vítám Tě, otylko. (inlove)
Tohle je krásné. Nikdy jsem žádného dědečka nepoznala. Mečový děda zemřel v roce 1945, byl Starodružiník – příslušník České Družiny v Rusku již od srpna roku 1914. Za války bohužel zlikvidoval téměř všechny dokumenty o jeho anabázi v Rusku (papíry, fotky, vyznamenání), nechtěl, aby při případné prohlídce nacisté něco našli, a aby tím byla ohrožena celá jeho rodina. Škoda, dnes bych to ocenila, ale chápu, že životy jeho dětí mu v té době byly mnohem přednější než uchovávání nějakých vzpomínek. Jen jsem zjistila, že to bylo v Rusku opravdu hodně těžké a také to hodně odskákal na zdraví. Mečová babička zemřela v roce 1940 na tuberkulózu a macecha zmizela ihned po pohřbu dědy, tudíž po roce 1945 zůstali tři nedospělí sourozenci sami. Do konce života ale táta i teta říkali, že díky poválečnému chaosu je nikdo nestrkal do dětského domova, a že naštěstí zůstali pohromadě. Sharko.68 to by tvá maminka a její sourozenci jistě ocenili.
A přeslicový dědeček – ten zemřel rok před tím, než jsem se narodila a dlouho se o něm vůbec nemluvilo. Babička se s ním rozešla, ale jak vypráví máma, děda to velmi těžko nesl. Škoda, že jsem ho nepoznala a nemohla si s ním nikdy popovídat. Svým způsobem o něm vím ještě méně než o mečovém dědečkovi. Tam se mi podařilo jeho ruskou anabázi alespoň částečně zmapovat.
Zato s přeslicovou babičkou jsem si užívala hodně legrace. Když třeba dělala palačinky, na pánev naschvál lila málo těsta. Těsto nikdy nezakrylo celou pánev a my jsme spolu hádaly, co nám ten tvar připomíná. Byly to nejlepší palačinky mého života. Kam se hrabou ty kulaté.
Apino, to je zajímavé. Můj děda byl taky legionář, vrátil se do Čech pověstnou oklikou přes Dálný východ až někdy v roce 1925 s mladou ženou a bez halíře v kapse. Doma ho málem vydědili – právě kvůli té mladé ženě, ale on si své rozhodnutí obhájil a bábinka taky – po čase byla nejoblíbenějším členem rodiny… Museli toho mít za sebou oba dost, ale útržky vzpomínek z nich padaly jako z forbesu, a před námi detmi si dávali pozor dvojnásob… Skoro žádné doklady o té době se nezachovaly – jako kdyby na to, co prožili, chtěli zapomenout jak nejdůkladněji to půjde. Možná to chápu, ale je to škoda. Teď už se nemám koho ptát… A babička byla skvělá kuchařka.
Tak babička mojí první lásky pocházela z nějaké šlechtické rodiny vyhoštěné na nevýchodnější cíp carství. Dostala se sem jako manželka neuvěřitelného dědy. Děda umřel, láska ode mne dostal kopačky a šel na vojnu, ale za babí r. jsem chodila furt. My jsme se měly moc rády. Já jí chodila na nákupy, ona mi vařila pelmeně a vyprávěly jsme si o životě a o chlapech a při tom jsme popíjely na zpustlé zahradě plné ptáků, čaj a k tomu měly varjeně a sušenky. Její cesta do Čech trvala několik roků a její životní peripetie byly na román.
Hlasim se do party. Otcuv stryc Jan, duverne nazyvany Jean Valjean byl taky legionar. Napred ve Francii, (Rota Nazdar) ale pak byl na carskem dvore jako vyslanec ceskych monarchistu (hej, Slovane 🙂 . Dlouho si te slavy neuzil, nebot prisla revoluce. Protoze nemel diplomatickou imunitu, tak byl nahranej a nemohl se z Petrohradu dostat. Chvili ho nekdo z Francie jmenoval honorarnim konzulem a jeho poslanim bylo vyjednat presun celeho klastera francouzskych jeptisek zpet do Francie. Coz se mu podarilo, ale pote i se svou francouzskou manzelkou dosel k legionarum a prodelal s nema tu vlakovou anabazi pres Sibir do Vladivostoku a odtamtud lodi pres pulku sveta do Cech. Jean sve historky sdilel rad a casto – my jsme strasne ukecana rodina. Chodila jsem za nim casto, bydlel kousek od pravnicke fakulty a rad naleval konak.
A kdyz jsme zacali u toho vareni – jednou mne Jean pozval na ledvinky po francouzskem zpusobu. varil to svou tehdy uz druhou manzelkou. Lidi, to byla palba. Vstoupila jsem do stareho baraku ve Valentinske ulici a uz v prizemi citila moc („c“ s hackem). Aroma se zvysovalo cestou vzhuru a, ano, byly to ty ledvinky. Nejak je staricci dostatecne nevyprali. To byl jeden z nejutrpnejsich obedu meho zivota. Ale omacka opravdu vypadala dobre.
Hmmm, trošku ukročím. Ledvinky já nejím, ale mám je ráda. Když je vařím já, tak na ně po přípravě už nemám ani trošku chuť a jiným kuchařům velmi nedůvěřuju. A dcera je nevaří. (ale když je uvařím já, tak je jí…..) (inlove)
Toto je také krásné povídání. Tento tvůj prastrýc Jean Valjean musel být velmi zajímavý člověk. Hodně by mě zajímalo to vyprávění z carského dvora, ta situace těsně před revolucí musela být už hodně kritická.
Máma ledvinky dělá málokdy, ale před zpracováním je zásadně namáčí v mléce. Pak s nimi nejsou problémy. Já vnitřnosti dělám opravdu jen velmi vzácně a to spíše ještě játra.
Z vnitřností mám ráda slezinky. Vaří je moje mamka a to velmi dobře. Mňam!
Apinko, ja se uz nejakou dobu snazim o nem napsat clanek. Ale nevim, jak to pojmout. On byl pred prvni valkou v Cizinecke legii, jeho francouzska anabaze taky stala za to. A po navratu z Vladivostoku se Jean dale angazoval svym zpusobem hej hura. Na konci valky ho zatklo gestapo, pak bylo prazske povstani, komunisticky kriminal. A nic ho nezlomilo. A byla s nim neuveritelna sranda. jenomze nemame moc jeho dokumentu – a ze jich mel pozehnane. Ale kdyz ho v +- 86 letech zkolila mrtvice, tak behem mene nez 24 hodin jeho druha manzelka odsunula vsechno co melo cenu, vcetne dokumentu k jejimu synovci. Jean nemel deti. To, co mame po rodine roztrousene jsou jenom stripky a cela ta historie je pak jak pohadky ovci babicky. Ale muj synovec v Praze se do toho obul a dava neco dohromady.
HanoW, to je naprosto neuvěřitelný osud. To je prostě na román. Co mě naprosto fascinuje, že si tvůj obdivuhodný Jean Valjean dokázal udržet smysl pro humor po takových neuvěřitelných a krutých ranách osudu. To doopravdy obdivuji. Pokud byl Jean Valjean v čs. legiích, mohla bys zkusit si ve Vojenském historickém archivu vyžádat jeho Vojenský poslužný spis (tak se to skutečně jmenuje). Dozvěděla by jsi se snad něco alespoň o jeho legionářských osudech. Já jsem to udělala v případě mého dědy legionáře. Doufám, že jsou tyto spisy u čs. legionářů z Francie vedeny stejně jako u ruských. Samozřejmě o jeho působení v Cizinecké legii se u nás asi mnoho nedozvíš. Ale osudy v čs. legiích by ale mohly být alespoň v hrubých obrysech známé. Jen se musíš objednat včas do pražské Invalidovny – veze se to odněkud z archivu snad v Olomouci nebo kde a musíš se objednat nejméně cca dva-tři měsíce předem. Pak se musíš dostavit v na jeden přesný den, který ti udají. Je tam také nějaká doba, která musí uplynout od úmrtí dotyčného, ale nepamatuji si jaká. V našem případě to bylo dávno dostatečné. Tudíž takovou akci bys musela včas dopředu naplánovat, až se zase někdy podíváš k nám. Nebo by mohl tvůj synovec. Jen je dobré neočekávat zázraky, vojenské záznamy jsou poměrně stručné typu – zapsán do stavu k takové a makové jednotce, hlášen jako nezvěstný, vyškrtnut ze stavu, vrátil se k jednotce, znovu zapsán do stavu, odeslán na léčení, odeslán s posláním, navrátil se s posláním…. Dále jsou tam lékařské zprávy a jiné podstatné věci. Takže musíš zkombinovat tato stručná hlášení se vzpomínkami a mít tak určitou představu, co asi tak mohlay znamenat. Možná by byl někde záznam o jeho titulu honorárního velvyslance, ale to vidím spíše na archiv Zamini.
Já sama jsem tímto způsobem o svém dědovi zjistila věci, o kterých jsme nevěděli, některé byly hodně smutné – hlavně jeho zdravotní stav. Něco mi samozřejmě vyprávěl táta, teď už jsem skoro jedinou nositelkou těch vzpomínek, ostatní příbuzní nemají velký zájem. Někde ale dodnes tápu a četla jsem i historické publikace, abych si alespoň rámcově udělala představu, co se mu vlastně kdy stalo.
Myslim,ze prave ty Hanka si pisala,ze niekde v USA/nar.knihovne,/ je cast,kde moze obcan poslat svoje spomienky na udalosti,ktore sa stali.Som presvedcena,ze toto nam hrozne chyba,kiezby to niekto zaviedol aj u nas.neboli by dejiny vykladane podla rezimu a vladnucich stran,mladi ludia by nestratili kontinuitu,poznali by pamat naroda.V ed bez poznania minulosti nie je presna priomnost,ani vizie buducnosti/teda hned po ranu som takto pateticka.
Tak dam k dobru jeden skoro neslusny.
Spalna,postel ,domaca pani a cudzi chlap.V zamke sa otaca kluc,vystrasena pani hovori :moj muz,zurivec a hulvat.Zabije nas,vyskoc preboha-smrt ako smrt,ale mne zachranis zivot. Muz skace a pocas padu si hovori:Som somar,moja vlastna je pritulna,predtym mam konak,potom cigaretku,sprchu,slovka uznania,preco?preco som siel za cudzou?Ak prezijem uz nikdy,NIKDY!!Spadne do kopy piesku,otrasie sa, pozrie dohora a hovori:teda ,dospely chlap,mudry a ake mnozstvo blbosti vie povedat za taky kratky cas!!! Dobru chut k obedu.
Tak co? To je pane přírůstek, ta Verenka – co?! To je paráda. A okoření vtipem, a vůbec…
Tento můj děda prošel od konce srpna 1914 celou ruskou frontu a pak i celé tažení do Vladivostoku. Něco vyprávěl tátovi v horečce, jinak o celé anabázi zřejmě nemluvil. Obecně vzato, jeho vyprávění, pokud nějaké bylo, moc veselé nebylo. Namátkou něco, co vykresluje situaci obyčejných venkovanek. Když táhlo vojsko, prý si lehaly u cesty, dávaly si sukně nahoru přes hlavu. Radši si to znásilnění chtěly rychle odbýt a nechtěly mít zničené domovy…. Tak to řešly takto 🙁 Nevím, jak většinou reagovali naši legionáři, ale jistě bylo hodně vojáků nejrůznějších možných armád, kteří se nežinýrovali.
Humornější historka byla, když se tento děda vracel asijskou cestou domů přes Port Said a vezl porcelánový servis odněkud z Vladivostoku a nebo možná z Japonska, kde se také stavili. Až v Port Saidu si na spodcích talířů a šálků všiml značky GABLONZ, naštval se tak, že celý servis letěl z lodě rovnou do moře.
Jo, tohle je krásné téma.
Prarodiče přeslicoví – ona dcera poštovního oficiála, kvůli válce nedostudovala filosofii v Brně a vzala si (aby nešla do rajchu) zubního technika (byl ze 6 dětí, ona ze 2) z kolonky (hornická kolonie na Zárubku). On po válce dostudoval a dělal primáře na zubním. Jinak byl vášnivý rybář a kdyby nezemřel tak brzo, možná jsem patřil k tichým bláznům taky. Babička v 50 ochrnula po banální opraci páteře a děda se o ní staral, jenže umřel v roce 74, babička pak byla až do smrti u mých rodičů, zemřela v 79 letech po 30 letech na lůžku. Kdysi dělala v knihovně a láska ke knížkám ji neopustila až do konce.
Prarodiče mečoví – ona dcera hostinského z kolonky (jedináček) a vzala si svého profesora z reálného gymnázia, který byl o 11 let starší. Taky válečné manželství. On pocházel z 8 dětí z pastoušky s hliněnou podlahou z Poličky. Babička dělala zdravotní sestru, děda učil skoro do 70. let, zemřel v roce 82 a byl to profesor ze staré školy, takový ten uhlazený elegantní pán. O babičce jsem tady psal nedávno.
Jo a nakonec: Když mí rodiče seznamovali své rodiče, málem z toho byl průšvih. Dědeček přeslicový totiž původně chodil s babičkou mečovou (prý nejkrásnějším děvčetek v kolonce, možná i v celé Ostravě), jenže ona se mu vdala a babička přeslicová to setkání jen těžko rozdýchávala.
(h) Jak to říkají ti medvědi (hug) (hug) od Kolína, drahý příbuzný?
Moje babička od Poličky, Tvůj dědeček od Poličky, moje babička z pastoušky, Tvůj dědeček z pastoušky, moje babička Halvová a Tvůj dědeček ? (h)
(rofl) (rofl) (rofl)
S jedním dědečkem jsem si vyměnila místo na světě (byla jsem počata tu noc, co umřel) a druhý (ročník 1906) tu byl do 80. Jednou, když jsme byli se sestrou u nich na prázdninách, se babičce udělalo špatně a odvezli ji do špitálu, tak se o nás dědeček musel postarat. Udělat jakési dušené hovězí plátky nebyl problém. Ale příloha byla potíž. Babička vařila pořád brambory, dědeček rýži moc nepmusel a na knedlíky si netroufl, tak uvařil makaróny. Dlouhé tenké makaróny. Jenže měl pořád pocit, že je uvnitř voda. A tak vyléval každý makarón extra a děsně u toho nadával. Staral se o nás skoro týden, než pro nás přijeli naši a babička se vrátila z nemocnice, ale dědeček sakrující nad makarónama mi utkvěl. To mi mohlo být tak 10 let.
Babičky tu s námi byly dlouho. Jedna do 88 a druhá do 95. A obě byly skvělé kuchařky. Babička mečová byla uměla spíš maso a přeslicová byla moučníková. Vanilkové rohlíčky dělám zásadně jen podle jejího receptu.
Jo, tak babička mečová, ačkoli byla diabetička, tak nám při každé návštěvě přivezla nezapomenutelnou velikou, intarzovanou, nádhernou krabici od bonboniery Ruppa a v ní v hedvábném papíru z těsta na rakvičky byly srovnány figurky. Pamatuji si motýly, raka, žábu, sluníčko, měsíc a kytky. (sun) Já bych tu krabici tak chtěla. A mohla by být úplně prázdná. Jen s tím papírem. Nikdy jsme na tohle mlsání nedávali šlehačku. A když jsem později jedla rakvičku, tak mi to sice připadalo načančané, ale jen „náhražka lepší suroviny“. (to je domácí úsloví)
O přeslicové babičce a jejím svátkovém vaření o mnoha chodech pro velikou rodinu jsem už tady psala. (sun)
Tyhle věci po babičkách…. Taky si pamatuju, že když jsme měli přijet babička napekla linecká kolečka a rohlíčky klidně v létě. Bývaly v seknici na velikých šišatých mísách. Ty mísy mám a hýčkám si je, jen rohlíčky si musím upéct sama. Ale mám k tomu babiččin lis na vanilkové rohlíčky. A taky babiččinu bábovkovou formu – kam se hrabou všechny teflonové, titanové, skleněné…. Z babiččiny kameninové se bábovka vždycky vyklopí. Po druhé babičce mám těžkou mísu na kynuté těsto. A skleněný čajový servis… Babička masová zase chystala jehněčí na zelenině, nebo kachnu. Obojí skvěle.
Už jsem to tady na sebe možná prásknul – ale já mám úchylku na staré ozdovné krabice na sušenky, kávu, čaj… mouku… Malované, s nostalgickými obrázky – a nejraději mám jednu laděnou do modra, kde krásná paní popíjí s neméně elegantním pánem kávu na terase z malinkých šálků, za nimi se na ztemnělé hladině zálivu houpou lodě… a nad tím nápis Midnight Coffee… 🙂 No, vždyť říkám, že je to úchylka.
Ale hezka 🙂
Ja mam tady v Jizni Karoline kameninovou formu na babovku po babicce. Akorat kdyz to mama posilala, tak ten vnitrek nevycpala dostatecne hadrama a nekde cestou se ulomil kus toho kominku. A nejde potvora prilepit. Ale pecu v tom i tak. Chet prisel na to, ze kdyz zespoda protahne dratek a klestema to cele utahne, tak ten kominek vicemene funguje. Ale obcas neco toho testa stejne vytece.
Já mám po babičce bábovkovou formu litinovou, zvenku modře smaltovanou. Je moc krásná … Akorát by nás na ni mělo bejt víc, naplním ji tak ze třetiny a stejně je toho hodně.
Milí zviretnici,aj ked sme z roznych kutov byvalej spolocnej vlasti,spomienky na babicky a deduskov mame rovnake a plne lasky a ucty.Myslite,ze aj ti po nas raz takto pekne budu spominat na nas? Kiež by.
Ak bude stale tak hnusne prslavo,pokusim sa zosmolit par spomienok na tych mojich
Verenko, to by bylo prím. Tvoje povídání o prarodičích bude jistě zajímavé 🙂 .
OT. Jsi informována o Brnění 2. června opět v Thalii? Na Hadopasech běží diskuse a neviděla jsem Tě tam :O
Neviem ako sa da na hadopasy dostat.Poslite mi navod-ale podrobny ,krokovany ako pre idiota.Dopredu dakujem
Verenko, napíšu Bedě, aby Ti dala „klíč od tajné komnaty“, ano? A když pak budeš potřebovat rady porady, písni, co budu vědět, poradím. 🙂
A k tématu. Měla jsem všechny prarodiče dost dlouho, bábinku ještě mám a doufám, že nám vydrží.
Babička a děda mečoví, kouzelný pár, děda kulak mlynář velkej chlap, babička s drdůlkem pod síťkou a šátkem. Každý prázdniny jsem tam jezdila, milovala beleše a nesnášela králičí. Obé bylo vlastně furt, v různých obměnách. Babička odešla, když mi bylo 14. S dědou jsme oslavili několikery narozeniny nad 90 a šel za bábó, když mi bylo 24.
Bábinka a děda přeslicoví, děda kulak sedlák, malej, ale širokej, bábinka vždy dáma v klobouku. Nikdy na sobě neměla zástěru a šátek. Prostě bábinka. Děda odešel, když mi bylo 23 a bábinka se od té doby chystá, že půjde taky. Ale furt chodí v kostýmku s kloboukem a na podpatkách, skoro 90 by jí nikdo nehádal a sem tam se ji snaží sbali nějakej zajoch (no považ děvče, je mu s bídou 80 (chuckle) ). A jestli mimouch bude holka, tak bude mít jedno jméno po bábince – Svatava
Snad největší radost, kterou mně kdy můj syn udělal bylo to, že pojmenoval svou dceru po mé babičce – Josefína.
Moje sestřenice je Svatava – krásná okatá chytrá a milá holka. (inlove) Tudíž mohu jako jméno pro mimoucha-holčičku vřele doporučit. (clap) (nod)
OT – pro majka artcat kočičí
Došel balík, došel – a šerblíček je krásný – tak nějak jsem si to představovala – děkuju ti, dobrá vílo (clap) (clap)
Ku.ňa Ygo, co je šerblíček. A ještě krásný? Jsem to už u Tebe četla, ale nevíííím 😛 Prosím, pošli fotku. Přece nehumřu nepoučená. (fubar)
Doma vyfotím a ukážu – zítra jdu kamarádce na narozeniny a potřebovala jsem nějaký spešl dárek – tak dostane půllitr s tenisovými raketami a nápisem 2 x 25. Já to Majce popleteně vysvětlovala přes email a myslím, že je velice chápavá, když se trefila hned na poprve 😉
Jo a šerbl je nádobí (ale klidně i úplně jiný předmět (chuckle) ) a podle intonace se pozná, zda je k ničemu (hergot, kdo sem zas natahal ty šerble?!) nebo k něčemu (podej mi ten můj šerblík na kafe.) (rofl)
Teda YGO-u nas na Slovensku/alebo mozno len u nas v rodine sa šerbel,ci jemnejsie šerblik vola ona nádoba na curanie a kakanie,co sa inde vola nočník/Pejorativne potom sa vola kazda divna vec na cloveku šerbel napr.čo za šerbel to ma na hlave,alebo v obchode mali len take šerble,nič poriadne.A krasne prislovie mame:drží jak riť na šerbli!Tož tak.
Děkuji vám oběma za dovzdělání. U nás se ta nádoba nazývá „kakáč“, ale to vyluští každý. Potažmo u klobouk – bobouk je možné označit za kakáč 😀
U nás noční váza taky kakáč (rofl)
Vono už to dorazilo ? (e)
mi to hlásí :
Zásilka podána dne 13.05.2010 na poště 39804 – Čimelice.
Zásilka přepravována k dodací poště.
Zásilka připravována na dodací poště 69007 – Depo Břeclav 70 k doručení.
Zásilka doručována dne 14.05.2010 poštou 69007 – Depo Břeclav 70.
uf …ale je to tam !!!
my jsme tedˇlehce mimo, a bože dej, palce drž, ale slovo dělá ženu ! (cat)
šerble .. jeden náš člověk tahá do hovoru slovní nářeční paskvily typu
Fornefle (naběračka ) a já z toho létám (bat)
Tak u nás je naběračka zásadně šufan nebo žufan. 😀
Asi jsme měli jenom menší. U nás to byl šufánek. A to i ten největší.
http://www.artbohemia.cz/21162-to-jsem-chtel-podat-soufek-toto-je-soufe
A u nas žufanka-zasadne ženskeho rodu!!Ale teraz na dovolenke som volne hyckala svoje telo v dehtovom kupeli a vedla mna bodry starik z Moravy/ale možno bol moj vrstovnik/ mi rozpraval,že prodava Pražakum kadlatka krasny krvavy a z penez takto ziskanych si doprava hyckanie znaveneho tela.A jak kadlatka krvavy,tak kadlatka krvavy-furt to zalibne opakoval a liboval si v tom jak po nich Pražaci šíleji.Ja som bola na nervy-deda sa mi zdal jak Herodes nevedela som sa rozhodnut ci ide o ubohe tvory ludske alebo zvieracie a typovala som to na holubätka.Neskorsie som sa dozvedela,ze pravdepodobne slo o mirabelky
Zajímavé… kadlátky jsou u nás švestky. Mirabelkám říkáme špendlíky.
Taky jim tak babicka rikala… dal bych si táč s kadlátkama … nebo s merunkama (bez háčku!)
Jen si ted zboha nevzpomenu jak se jmenovaly ty kadlatky (respektive jejich pribuzny) co nesly od pecek…
To jsou durancie a je z nich nejlepší slivovice 😉
To urcite nebylo to jmeno. Ja mam pocit, ze to bylo cosi s blizkym vychodem, ale fakt si nevzpomenu.
A nejsou to mirabelky?
Dorančky se jim říká u nás.
U nás se všem švestkovitejm věcem (mimo švestky) řikalo blůmy. Mívali jsme na zahradě takový zelený kulatý (ryngle?) i takový červenofialový, ale už si to moc nepamatuju, jednu zimu (dávno tomu dávno) nám to všechno pomrzlo, ale zelený blůmy v kompotu si pamatuju dobře, jedli jsme je ještě řadu let poté. Ty byly 😛
A u nás všecko od švestek se souhrně jmenuje trnky. Abych pravdu řekla, švestku v rodné vesnici mé nenajdete (rofl) (rofl) (rofl) a přitem slivovicu pálí aj starosta. Ale speciální odrůdy jsou karlátka (na trnky – teda povidla), durancije a špendlíky – a ze všeckých kape (nod) (nod)
UF, NET TO HLÁSÍ BLBĚ, DEPO NEDEPO (handshake)
(cat) bude následovat …
a hele 1+7 to je krááása
O.T. ke včerejšku – nechci předbíhat a něco zakřiknout, tak jen velice potichu a tajně – možná se našla panička pro bíglový holky. A dokonce řeší, jestli všechny spolu, aby jim nebylo smutno. Nedávno musela poslat psovou za duhový most a bylo jí smutno a tvrdila, že už nikdy psa nechce. Leda, že by nějakej potřeboval zachránit. Tak držte palce, ať se podaří
(y) (y) (h) (h)
Pšššššt aaa hurááá. Já byla včera tak hotová z toho článečku, že jsem to poslala hromadně pomalu celému mailovému adresáři. A POZOR – zapomněla jsem dát odkaz, tak jsem dnes veřejně vyhlášené pako. Už mi chodí udivené dotazy ze všech stran :O Ani to nemůžu hromadně napravit, protože jsem to poslala na skryté adresáty. (ninja) No, nejsou erupce, ale patrně mi omokl mozek. (tmi)
To by bylo naprosto super!!!! Mně to přijde jako strašná nespravedlnost, odkládat ty psy jak použité zboží……
Tak pšššt, ale vypadá to nadějně. Už se řeší hlídání na dobu dovolené. Zatím furt jen „teoreticky“, ale asi se blýská na domeček se zahrádkou, praštěnou paničkou a hromadou kamarádů. Jen nevím, jak se chovají tři starší bíglí dámy pohromadě na zahradě.
Tiše držím palce. (h) (y) (h) A Týno – ty jsi talent! Pamatuju dobře, jak jsi udala tu chudinku pochroumanou vyhozenou z auta! (bow) (h) (y)
jo, Jítuš, ta se udala sama. Sem tam se potkáme, evidentně je spokojená a má se skvěle. Aby nebyla doma sama, tak jezdí s pánečkem po klientech. Je krásná, milá, na lidi nezanevřela, páníčka míííluje a celou jeho rodinu taky. Jo, to se tak někdy stane
Byl to horor, ale skončil jako pohádka, Jituš se má jako princezna. Díky Tobě. (h)
PŠT.. nezakřiknout, ať se dobrá věc podaří (y) (y) 😡
úplně tichoučce (y) (y) (y) (y)
držím, držím, ať se mají dobře, holky (y) (y) (h) (h)
Pšššt a tichounce děkuji! A myslím, že čubičky budou zlatíčka a nebudou zlobit. Bígl je kouzelný pes, jen trochu žravý a venku trochu svobodomyslný-ať žije flexi vodítko! Držím (y) (h)
Já to vííím a jsem ochotná i jedno vodítko koupit. A vůbec, aspoň jednu holku opatřit výbavou. (sun) Kéž by se to povedlo.
Nooo, jedno flexi vodítko váhově tak na bígla bych doma měla- 14 dní používané….
Dědečky jsem nikdy nepoznala,přeslicovej umřel v roce 1941 na zranění z první války – bojoval jako legionář ve Francii, mečovej umřel v roce 1965. Já se narodila později. Přeslicová babička umřela na tuberkulozu v roce 1943 a moje maminka se všema 8 sourozencema byla dána do sirotčince. Po válce se 2 roky hledali. ;(
Mečová babička umřela v roce 1991, ale s tou jsem se od mých 10 let nestýkala. A nebyla jsem jí ani na pohřbu. Nikdo mne nenaváděl.Bylo to moje rozhodnutí a tu její závist,zášť a poštívání lidí proti sobě,tu jsem jí do dnešního dne neodpustila. (bat)
Sharko, jsou to někdy strašně těžké osudy…
Sharko, ti, kdo prožili obě války, měli zatraceně těžký osud. Za té první války to muselo být strašně těžké jak ve Francii, tak v Rusku, tak i na všech ostatních frontách. A ta druhá – vždyť ta to krveprolití dopustila ještě mnohem úděsněji. Můžeme být opravdu rádi, že navzdory nejrůznějším kotrmelcům režimů, v této zemičce máme mír už 65 let. I když by bývalo samozřejmě lepší, kdyby k těm režimovým kotrmelcům vůbec nedošlo.
Tak vařící dědečky jsem neměla. Ale bylo mi dopřáno, abych si je užila. Mečový umřel, když mi bylo 15 a přeslicový, když mi bylo 18. Nad chudými rytíři jsem velmi vážně uvažovala, když mi zbýval sendvičový chleba. Chtěla jsem ho slepovat tvarohem s rozinkami. Mužstvo zvolilo raději tousty se sýrem a šunkou. A bylo dorytířováno. 🙂
Tak můj dědeček nám „vařil“ ještě mnohem technologicky vychytanější dezert s prostým názvem „koule“. To se na talířek nastříkala koule šlehačky a posypala Grankem. Šlehačka byla opravdová ze speciální láhve, na kterou se našroubovala bombička plynu, a byla tak tuhá, že se dala krájet na plátky. Nevím, jestli se tyhle šlehačkovače ještě dělají, nikde jsem je neviděla…
Budeš se divit, ale dělají. I bombičky ti prodají a posléze jen plní. kdo má doma sifonovou lahev nebo lahev na šlehačku a v nepořádku těsnění nebo jehličku na propíchnutí bombičky,tak mu tu starou i opraví a těsnění dají nové.Ta firma je v Chrasti u Chrudimi a jmenuje se SIFOS, mají i webové stránky. 😀 (y)
Taky jsem ji našla http://www.etescoma.cz/pomucky-na-peceni-delicia/lahev-na-pripravu-slehacky-delicia-0-25l-p-207884.html?cPath=202310
Děkuju 🙂
taky jsem chtěla napsat,že je v práci máme. Tož kdybys po ní moc toužila tak se domluvíme ju? (rofl)
Jeden můj dědeček neuměl uvařit snad ani čaj a druhý se snažil jídlo ignorovat- taky byl hubený jak lunt.
Zato babičky- moje babička mi dodnes občas udělá bramborové placky (pečené jen na plotýnce a pomaštěné sádlem- lokše). Na chalupě jsme je pekli jen tak na kamnech. Dodneška vzpomínám na prázdniny, kdy jsme jedli placky, šulánky, kynuté knedle s meruňkama sypané perníkem, bramboráky a maso bylo v podstatě vyjímečně. Zato koprovka, fazolky na smetaně a jiné omáčkovité záležitosti byly často, milovali jsme je- k nim bylo vajíčko od dědových slepic.
Druhý babička umřela, když mi bylo šest, zato do té doby mě hlídala často. Jako švadlena v domácnosti mívala často nemocné děcko u sebe a vařila mi plněné papriky, pórkovou polívku, čočkovou polívku… jediným zklamáním pro mě byla srdíčková omáčka- ukázalo se, že v ní neplavou červená srdíčka, ale je to prostě pajšl. Dodneška si pamatuju, jak babička sedávala u šicího stroje, já vedle ní a v tlapkách jsem měla kousek hadříku s namalovanými tvary a „vyšívala“. Myslím, že mě to začala učit asi ve čtyřech letech věku. No jo, babičky a dědové…
Jó stařeček – co vzpomínek se na něj znenadání vynoří.
Nedělní rituál (to bylo ještě v době, kdy náš domek nebyl z gruntu předělán a tudíž v kuchyni bylo bílé lůžko, na kterém stařeček spávali) – vytahlo se štokrle (takova židle bez opěradla, ale s úložným prostorem pod sedátkem), ze štokrlete tmavě modrá krabička s holením, na štokrle misa s teplou vodou. Stařeček ve vasilu vytáhl z krabky řemen, pověsil na kliku od špajsky a na něm si obtáhl břitvu. Pak v kelímku štětkou rozmydlil mydlo, nanesl na tváře, postavil si zrcátko na okno a jal se břitvou šmejdit po tvářích, všelisjak si kůži natahoval (pod bradou ji měl nějak moc – asi jako baset (chuckle) ). Následovala procedura zastřihování mušky pod nosem, umytí tváří i krku a jako tečka nanesení pitralonu.
Pak se svátečně oblekli – bílou košili, krojový oblek z tmavě modrého sukna (vesta s takovýma úžasnýma nitěnýma gombíčkama), hldace učeali vlasy dozadu z čela (celý život je měli černé).
Toto všecko jsem pozorovala z toho jejich lůžka, kam jsem si ráno vlezla. Když to bylo v zimě, podali mě do ruky těžký kabát (sotva jsem ho unesla), já si na tom lůžku stoupla a pomohla jim do něho. Nakonec na hlavu nasadili klobúk, vzali čagan do ruky a vyrazili do kostela – měli tam místo mezi starýma chlapama „pod kruchtů“.
No – a aby tu ranní pobožnost trošku vyrovnali, tak po rozhlasové pohádce vyrazili na kibic k mariáši do hospody.
Oprava – stařeček nesedávali pod kruchtů (tam jsme stávali my, děcka), ale pod kórem – až úplně vzadu u žebračky – to aby se tí chlapi mohli nenápadně vytratit 😀 .
A ještě k tomu vaření – naši stařeček nás mívali na starosti, když mamka s taťků byli někde mimo (ještě teď je mi jich líto – co si s nama užili – no ale aj co mi s něma (chuckle) ). S vařením si starosti nedělali – buď bylo uvařené (většinou), nebo jsme si ukrójili krajic chleba (chleba jsem uměla krájet od tří roků – na rozdíl od naší Terky, které to nejde ještě teď (chuckle) ) a namazali sádlem. No a když sme si chtěli opravdu pošmáknout, oloupali jsme si „erteple z kotla“ (ty se vařili pro prasátka, ale když byli čerstvě uvařené … ), nakrájeli do černého kastrolku, přidali sádlo a na športheltu ohřáli – pak jsme si sedli na násypy na dvůr a žičkou dlabali z kastrolku – tehdá jsem si byla se stařečkem nejblíž – obá jsme tuto krmi milovali.
(h)
Ygo, hrome, koukej o stařečkovi zase napsat do článku! Vždyť je škoda takovou krásu trousit do diskuzí, kde zapadne (inlove) .
Ygo, já se taky připojuji a moc prosíííí. Sepiš to. (h) (sun)
Ano prosím, já taky.
Ano, taky prosím! (h) Já tak nějak průběžně, viď, Yvetko? (nod) (wasntme) (inlove)
Když já už všecko, co si pamatuju, napsala. A navíc si nepamatuju, co už sem napsala a tak se kolikrát opakuju (chuckle) . Ale někdy si třebas vzpomenu na ty skopičiny, co prováděly tři princezny, vedené pani královnou – on si s námi i taťka zažil hezké věci (rofl) (rofl)
YGO, já si to teda klidně přečtu znova… (nod)
Milá Renátko (inlove) , moc se mi líbí Tvé mlsotníkové vzpomínky na předky. (clap)
Jsou hřejivé, voní z nich kuchyň, která bývala srdcem domu. Velká kuchyň s velkým stolem a jedním nebo dvěma otomany. I když jinde se netopilo, tam vždycky bylo teplo a vonělo to tam dřívím, jídlem, čajem se šťávou a rumem a člověčinou.
Měla jsem tři babičky – jedna byla vlastně babička mojí sestřenice, ale já jsem ji milovala stejně jako ty svoje vlastní. A jistém smyslu to byla nejvíc babičkovská babička a její kuchyň byla nejhřejivější. (h)
Renátko (inlove) , děkuju Ti za krásné vzpomínání. (f)
Renáto, pěkné zavzpomínání (inlove) . A předměty milovanými lidmi dotýkané jsou nenahraditelné… Krásný kalendář! Takový jsem ještě neviděla.
Jj, až v nepřítomnosti babičky se jasně ukázalo, že ani můj děda by o samotě hlady nezhynul. Jeho specialitou byla uhlířina. Asi budete znát tuhle směs brambor a noků se slaninou. Hmm, už dlouho jsem ji nedělala a přitom to vůbec není špatný. Pokud to jeden nemá na talíři denně 😛 .
Neznáme, prosím! (shake) Mí dědečkové mi nikdy nevařili, takže neznáme a neumíme a uctivě proto prosíme o recepis! Za vyřízení naší žádosti předem uctivě dekujeme. (f) (bow) (f)
Ingredience:
1/2 kg brambor
2 vejce
3 lžíce hrubé mouky
trochu mléka
lžička másla
10 dkg slaniny nebo olej
1 střední cibule
Příprava:
Brambory oloupeme, pokrájíme a dáme vařit do osolené a okmínované vody.
Asi 5 minut před dovařením do nich přidáme noky z mouky, vajec, mléka a másla – hustotu těsta si upravíme podle potřeby.
Po uvaření slijeme vodu a promícháme s cibulkou opraženou na nakrájené slanině nebo oleji. A posypeme paprikou…
kdo nedělá s nokama, dá předem uvařené fleky do slitých nakrájených brambor,promíchá,na pánvi prohodí s opraženou slaninou a ochutí…
Mě k tomu chutná ledový mlíko nebo studený pivo (blush)
a ty slitý brambory – jsou uvařený (wait)
Díky moc! 🙂 Chi, pro mě je tenhle recept z těch bajvoko a přiměřeně, takhle bych to jaktěživo nedala dohromady.
Zdeno, zelí neé. To patří jinam 😛 .
Děkuju! (bow) Jůůů, ty noky, nevolepí to všecko tak nějak blemtavě? (wasntme) I když …. halušky taky blemt – a jak dobrej! (clap)
😛 U nás se uhlířina taky dělá a máme jí moc rádi. 😛
Jééé, já myslela, že v uhlířině je zelí? (wait)
Na tom holení břitvou jsi vynechala to protahování na koženém řemenu, to mne fascinovalo. A krásné byly večery u starého rádia, mělo tu ohromnou stupnici se všemi těmi městy…
Děda nevařil, ale byl gurmán a tak jsme spolu měli své restaurace, kam jsme chodili. Dědečkové jsou pro vnučky asi nezapomenutelní
Tak tady jsem byla ochuzená 🙁 Jeden dědeček umřel dáááávno před mým narozením (skoro o 30 let) a druhý mě sice s babičkou hlídal každé dopoledne (nikdy jsem nechodila do jeslí či školky – já měla skvělého dědu s babičkou (inlove) ), ale umřel, když mi bylo šest… Takže si sice pamatuji na holení břitvou, na kafe s mlíkem… ale těch vzpomínek je nějak málo a jsou dost zaváté časem… (h)
Zato můj taťka je plně vařící 😀 . Za roky nemoci se vypracoval v dokonalého kuchaře. Takže synovec s neteřkou mají servis teplé stravy při návratu ze škol vždy, když si vzpomenou. A nadiktovat si můžou jídelníček jaký chtějí – děda zvládá cokoli a navíc umí s babičkou skvěle kooperovat – motají se klidně v kuchyni oba.
Zajímavé, mohu uvést téměř podobné údaje, jen se liší o 1 generaci. R. 1903 se narodil otec, dožil se 92 let, celý život se holil pouze břitvou, na počátku II. války jsem se narodila já.
Uváděné pochutině jsme říkali „veka na sladko“ a dělali si ji ve student. letech když nás honila mlsná.
Renato, moc pekna vzpominka. A hele, i moje babicka preslicova podvadela v kartach a to byla pani kartarka. 🙂 Umela maryas driv nez cist a psat. (chuckle) . Mela netradicni vychovu.
Chvala babicek a dedecku by mela jit od zeme az do nebe a nafurt. Viz: Vavisek.
A ten kalendar je prepekny. Neni to fajn mit doma neco, na co muzes dat ruku kazdy den a delat presne to, co bylo delano tolik let pred tim? Ja mam po dedeckovi preslicovem krasny hrnek na kavu. Ve stribrnem pulhrnicku je sklenicka z brouseneho skla, ktera pul vyskou vycuhuje nad stribrny. Dedecek z neho pil odpoledni kavu. Ja z neho srkam kavu vikendovou.
Hani, ten kalendář opravdu miluju odmalička. Je z kůže a kalendárium je tisk na plátně. Má jenom jednu vadu – nejde pořádně vyfotit 8)
Tvůj kávový hrneček byl možná původně na čaj. Dodnes se takový model vyskytuje v Rusku. Tedy – nevím, jak dnes, ale když jsem kdysi jela do Ruska vlakem (pro neznalé – trvalo to dva až tři dny dny), tak v každém vagónu byla děžurná, která mimo jiné měla ve svém kutlochu samovar a tyhle hrnečky a roznášela po vagónu čaj. Pravda, ty držáčky nebyly stříbrné 🙂
Asi mas pravdu, ze to bylo na caj. Akorat, ze my nejsme cajova rodina (jen kdyz prislo nachlazeni, tak se delal caj s rumem nebo doma delanym malinovym likerem), cili to proste bylo – a je – na kafe. Mozna to babicka koupila od ruskych bezencu, co utekli pred bolsevikama nebo prijeli s legionarema pres Vladivostok. Vim, ze od nich par veci koupila – bezpecne 2 prstynky, ktere mam taky tady. Jeden nosim permanetne na stejnem prstu jako snubni, protoze vypada jako co se vzdycky v USA vydavalo za zasnubni prsten, tak abychom s Chetem vypadali jako respektabilni dvojice. 8)
Teda Hani, netradiční výchova nemá chybu (y) (rofl) .
Pěkné, moc, ráno napíšu o tom svém a jeho vaření – štěpné téma! Teď už ale spím.