Ahoj teto Dášo, ahoj teto Hano! Je to měsíc, co jsem od vás z útulku Kočičí naděje, z pražského depozita, odjela do Pardubic, ke své člověčí mamince a starší kočičí sestřičce Pitině.

Měla jsem strach, to víte… život se se mnou nemazlil a pak, byla jsem bez černé Nelinky a v té přepravní plastové bedýnce mi nebylo dobře, protože se z ní nedalo odejít… jak já se bála, že je to něco jako ta garáž, ze které mne teta Hanka vysvobodila… sice tam nebyla tma a zima, ale žádné otevřené dveře ani díra, jako v té garáži… Tak jsem jen mňoukala o pomoc a teta Hanka se mi to snažila usnadnit, ale já byla tak vystresovaná, že jsem si pak ani nevšimla, že teta Hanka z auta zmizela.

Potom auto zastavilo, moje nová maminka mne v té přepravce donesla do takového velkého domu a odemkla dveře do bytu, kde první, co jsem uviděla, byla mourovatá kočka se zelenejma očima, která na mne koukala jako na něco neuvěřitelného a znechuceně zaprskala. Pak mne maminka vyndala z přepravky a dala mne na píseček. Tak jsem v něm chvíli sbírala sílu a hledala nějaký úkryt… ani jsem nemusela daleko, pod takové velké necky, co jim říkají vana, jsem to měla dvě vteřiny a necelé dva metry.

Jenže pak něco zavonělo a ozvalo se moje jméno, tak jsem zpod té vany vylezla… dostala jsem tuňáka ve vlastní šťávě, to byla lahoda a měla jsem celou konzervu jen pro sebe. Napucnutou mne moje nová maminka vzala do náruče a šla si se mnou lehnout do velikého pelíšku, co mu říká postel. Já chovací teda moc nejsem, ale už jsem neměla sílu se vzepřít.

Tam si se mnou lehla a broukala mi takovou uspávačku. Začínalo to Norí, Norí, Norinko, kočko moje malá… a dál to neznám, protože jsem usnula a když si to chci zapamatovat jindy, když mám mazlicí náladu nebo je tma, vždycky usnu… Pitina říká, že jí to zpívala taky, trochu jinak a že si to ale nepamatuje, protože vytuhla hned po začátku… Pitina, ne maminka, to dá rozum.

Když jsem hodná, tak jsem Norinka, když mě maminka potřebuje, volá Norí, Norí nebo Norčuleéé. Když dělám, co nemám, tak se ozve NORIS! A já vím, že to nesmím. Když něco hrabu, třeba ze šuplíku ponožky, tak mi můj tati říká Nornice nebo Norníku! A když se rozvaluju na pohovce a nechám si drbat bříško, tak jsem Norísek nebo Norče-morče (tohle oslovení miluju, ale nevím, co je to morče, ale zní to hezky Norče-morče).

Seznamování s tou starší kočkou, které jsem prý věrnou kopií až na jeden detail – nemám na uchu skvrnku, bylo vcelku bezproblémové. Maminka na nás dávala pozor, pořád nám říkala oběma, že nás má ráda, Pitina trucovala, jedináčkovství skončilo a ona si myslela, že i jiný věci, ale to se pletla. Dokonce mne strašila, po kočkovským způsobu, ale já toho měla všeho plný zuby a pobyt u tety Dáši mezi tlupou koček mě taky něco naučil, tak jsem zašermovala packou, zaprskala, naježila se a vyrazila proti ní, srazily jsme se čumákama a najednou jsme nevěděly, co dál.

Prát jsme se nechtěly. Naše maminka se začala smát. Pitina odběhla, já taky. Nebylo žádné upřednostňování mojí maličkosti, všechno rovným dílem. No, všechno… Pitina měla tolik zajímavých věciček v košíku, že mi to nedalo a když nedávala pozor, chodila jsem je zkoumat. Tety, co já dostala ťafek, když si toho všimla… a maminka jen tleskla (to nemám ráda, to bolí ouška) a řekla: „Ty naděláš, stejně si s tím nehraješ.“ A Pitina si pod fousy mručela: „Nehraju, nehraju, ale neničím si je.“

A pak mi sebrala malou šedou mluvicí myš, co když se na ni pořádně šlápne, tak svítí, bliká a říká: „Ajlávjúúú… “ a nesla ji mamince ukázat, jak jsem ji špatně zabila. Rozpárala jsem jí břicho a ona svítí a mluví dál… Styděla jsem se, že to ještě pořádně neumím, ale maminka vzala myš, došla pro takovou kovovou věc a tenkej špagátek a ten rozpáranej břuch myši spravila. No jo, kdo to měl vědět, že hračkám se nic párat nemusí…

Pak jsem objevila kuličky. Pitina je měla po bytě poschovávané. Modré, zelené, žluté, kropenaté, blejskavé a hlavně skákací a koulecí a pak takové bílé tvrdé, rachtací, těm říká maminka golfáče… však když na něj šlápne, když jí ho přihraju pod nohu, to je radosti… ale nejraději mám zlatou rybku, tu mám od tatínka. Rybka je na takovém provázku a plave nad zemí. No, do vody bych za ní nešla. Když do ní plácnu packou, rozhoupe se a točí se a mává ploutvičkami a ocáskem. A pořád po mě kouká. Ráda se s ní honím, ale je silnější, tak se mi často vysmekne a já se pak unavím a jdu čerpat sílu.

No prostě si lehnu na pohovku, zachumlám se do deky a čerpám a čerpám… To se učím od Pitiny, té to jde móóóc dobře. Ona má taky visací hračku – ale ta i píská, je to papoušek, není na provázku, ale na gumičce, tak poskakuje a lítá… . Pitina, když ho morduje, tak na něj i vrčí, ale maminka nám tuhle četla pohádku o Kostějovi a tak si myslím, že papoušek bude něco jako on, nesmrtelnej… A kindervajce, takový ty plastový, barevný, když v nich máme malý kuličky, co tak chrastěj, když s nima hrajeme hokej, to je nářez. Ale Jágr, jsem já. Pitina je v brance.

Ona je stejně divná, teď zas pořád mňouká o tenise, jako že Kočkovič nebo tak něco, je to prostě srbskej tenista. Ta pálí vejce tak, že ho nejde chytnout. Prej to od něj odkoukala v televízi. Ale mě tenis nebaví. Jo, to jméno, vám řekne maminka. Pitiny se teď ptát nebudu, spí, a když ji budím, tak je protivná.

Norinka

Večer a v noci pořádáme bojovky a dostihy. Maminka z nás radost nemá, ale i když nám postupně zabaví hračky, tak máme jedna druhou. Že je Pitina skvělá ségra, vím od té doby, co mne maminka hubovala a Pitina k ní šla a plácla ji packou. Sice byla bita – ta potupa, dostala novinama přes kejtu, ale zastala se mne. Od té doby nám maminka přezdívá Raptoři. Musím zjistit, co to je.

Pitina povídala, že jsou to takový zvířata z minulosti, ještě než vznikly kočky, tak to musí být moc a moc dávno… No, maminka je starší jak my, tak je možná pamatuje. A když nám chce zrušit atletické pretěky, nastříká nám na pelíšky takovou nádhernou vůni. Na té lahvičce je nápis valeriánské kapky. To je nářez. To se v tom s Pitinou vyvalujeme a ono to tak nááádherně voní a nám se chce najednou spááát a spááát… . chrrr, pší, chrrr, pší…

Taky jsem se naučila od Pitiny, že nesmím vyhrabávat kytky a žvejkat je, protože jsou ble-fuj. Maminka mne od nich zaháněla, dokonce mi vytahala kožich za krkem, pak si okolo nich dala takovou šustivou plachtu, ale já jsem dobrej had, takže jsem se k nim stejně dostala a najednou mi přiletěl kočičí záhlavec, Pitina seděla, syčela na mne moc ošklivá slova, a když přestala, tak mi plácla ještě jeden, abych si to pamatovala. Pak mi vypravovala, jak to jednou zkusila a jak moc jí bylo zle a to si kousla jen jednou a taky jí to maminka říkala, že nesmí.

Asi je někdy lepší poslechnout. Ach jo, ale jak to má jeden poznat. Jedinou kytku, co smíme beztrestně okusovat, máme na balkoně nebo když jdeme ven, tak si najdeme trávu… No jo, tety, to jsem vám neřekla, my chodíme ven. Ale je to potupa, v takovém postroji z řemínků. Jak já se stydím a nechci, aby mne nějakej kocour viděl. Pitina si v klidu jde, občas si zdrápe nějakej strom a udělá na něj kočičí značku, ale co já?

Zkusila jsem vylézt na strom, docela mi to šlo, pak jsem se bála dolů, tak mne maminka sundala, honila jsem brundibára a on najednou vyrazil proti mně, to byly paly pryč. Až se mi za packama prášilo. Takovej adrenalin snesu maximálně jednou tejdně. Jo a viděla jsem tááákhle dlouhýho psa. Přikrčila jsem se, ale Pitina mi řekla, že to nemusím, že je to jen Fifín odvedle a prý se koček bojí. Maminka mi pak vyprávěla, jak ho Pitina, ještě když byla menší, pěkně prohnala.

Teď to vypadá tak, že se o maminku dělíme. Pitina se přilepí ke krku a dělá šáličku, já si jí lehám na nohy a dělám horkou cihličku. Maminka pořád kašle a smrká a teče jí z očí, tak mám o ni strach. Ale prý to je jen alergie na nějaký pyly. Tak to snad přejde. Hlavně, že není alergická na nás dvě. Hihi.

Dokonce nás vzala k doktorovi na veterinu. Jsme prej zdravý až moc. Ale to je dobře. Jen mi musí maminka čistit uši. Pcheeee, to nemám ráda. Jenže ono to pak nesvědí a já se nemusím škrábat. Ale prej to není nic nakažlivýho. Já si je prostě nedokážu sama vyčistit úplně do čista. A Pitině se ekluje, že by mi je pomohla vypucovat. Ta nadělá!

Tak já tety pro dnešek končím. Už mi pod nos voní makrelová pomazánka a tu já moc ráda.

Mějte se fajn a všechny ode mne pozdravujte. Já vám zase napíšu. Počítač, to je moje.

Norinka v. p.