Po ránu potkávám strakapouda. Obvykle otlouká nějaký strom či starý sloup, ale v poslední době změnit repertoár. Než se slunce vyhoupne nad obzor, sedí nahoře na lampě veřejného osvětlení a buší do ní. Chvíli buší, pak se rozhlédne a pak zas mlátí do toho plechového krytu, až uši zaléhají. A zase se rozhlédne a zase buší a buší. Je to magor, myslím si, pak mně napadne, co když na něho taky jde jaro a on se vytahuje, jaký je frajer hlasitý?

Jaro láká kočky ze zahrad a teplých domácích pelíšků. Milostné zpěvy se linou v šíř i dál, hrůza poslouchat, a kočičí těla se lascivně protahují v mokré trávě nebo rovnou na asfaltu ulice. Naše strakatá čubizna Bony nevěřícně poslouchá, pak koukne na mně, jakože co tomu říkám. No kočky, povídám na to. Tak jo, pohodí čubizna hlavou, sem s nimi! A vyrazí tryskem, aby kočky přišly na jiné myšlenky, chichi…

Milostné třeštění lze pozorovat též u zajíců, a to nikoliv jen ve volné přírodě. Kousek od nás je oplocený areál, původně civilní obrany, dnes hasičů. Pod všemi vraty se zajíc snadno protáhne, zaskotačí si po vesnici, oškube nějaké ty kytičky kolem cest a v zahradách a zase šup do bezpečí střeženého prostoru. V relativním klidu si tam žije několik zajíců a jejich drzost je nebetyčná.

Nejenže panáčkují na cestě, kudy s čubiznou chodíváme každé ráno, ještě si klidně počkají, až je naše čubizna bezpečně rozpozná, navětří a patřičně se rozběhne. Zajíc šup pod plot, pár skoků a zase si v klídku sedne na zadek, zapanáčkuje a čubizna se může pominout. Vábeni jarem si ti zajíci klidně skotačí na cestě a místo úprku se schovávají v houští okolo cesty. A tahle taktika má úspěch – pokud je naše slečna Bony nemá přímo pod nosem, zajíc klidně přečká přimáčknut na břiše v křoví a naše strakatá holčička o něm vůbec neví.

Tuhle taktiku znám od koček, ale u zajíce jsem to viděla poprvé. Často se stalo, že nás kočka vidí, připlacatí se na zem a jen špičky oušek střihají a kočka vyčkává, jak to bude. Pokud nevane vítr přímo od kočky k nám, naše šťastná čubizna klidně prohopká kolem, kočka se zas vztyčí a odchází. Na zadku je jí vidět myšlenka: BLBEJ PES.

Běda ovšem, když jí čubizna vidí nebo cítí – to sebou kočka musí mrsknout, aby se spasila! No nebo taky nemusí, to záleží na povaze a náladě kočky. Jeden docela oprsklý, kocour se obvykle vyhoupne na sloupek plotu, máchá packou a zírá čubizně přímo do očí. Jasně to vnímám: Tak co, bestie psí, chceš facku? Čubizna zrozpačití, chvíli štěká, pak vrtí ocáskem a neví, jasně neví a poočku po mně pokukuje, jestli bych jí neměla přivolat. Přivolám, vyhovím, čubizna přiběhne s výrazem poslušného psa: tak jsem tady a tu kočku roztrhnu příště.

Obecně jsem se dostatečně vycvičila, zdá se mi, a ochotně čubizně vyhovím. Nacvičily jsme si povel ZUSTAŇ!, což znamená, že pes se má okamžitě zastavit a vyčkávat dalších povelů svého pána, velitele a cvičitele… V praxi to funguje tak, že čubizna se po pár přešlapech zastaví a čeká. Pak velím K noze!Ona se tak lehce ohlédne a zase si párkrát přešlápne, zatímco já k ní zatím dojdu a povel je tak dokonale splněn. Vždycky si v duchu vynadám, ale zase a zase jí na to skočím: velím K noze! A stojící čubiznu si dojdu. Když si to uvědomím včas, tak zavrčím a čubizna zacouvá. Nejdřív tak dva, tři krůčky, na mé setrvalé vrčení a povel COUVEJ SAKRRRRA umí odcouvat i pět metrů…

A ještě jeden povel jsme zvládly: FUJ. Pes by měl okamžitě ukončit nežádoucí činnost a vyčkat dalšího povelu pána, velitele, cvičitele… V praxi to funguje tak, že čubizna si nechá vyndat z tlamy nalezený organický zbytek (třeba nohu od zajíce nebo kost od kotlety nebo krabičku od majonézového salátu) a vymění ho za mlsek resp. mlsky z kapsy.Dospěje-li čubizna k názoru, že dnes je nedostatek organických zbytků, začne nosem postrkovat jakékoliv zbytky a pokukuje, co já na to. Šťouchne, čuchne, koukne. A znovu. Já si vzpomenu, pravím FUJ a vydám mlsek. To jsme to nacvičily, co?