Největší a nejstarší město v Klokánii, hlavní město NSW, má dnes už přes 4,5 milionu obyvatel, s více jak stovkou národností.  Nebudu čtenářstvo unavovat statistikami , nebodokonce historií tohoto města. Vše je přístupné na internetu. Třeba zde. Oba odkazy na anglickou Wikipedii překládá Wiki do takové srandovní češtiny, ale dá se z toho vyluštit smysl.

Tentokrát bych chtěl popsat moje osobní pocity, když jsem se letos, 8. dubna brzy ráno, vydal vlakem do City a pak zpět domů do Modrých hor. Pokusím se porovnat rozdíl mezi dvěma obdobími tohoto megalopolis. To první na sklonku let šedesátých minulého století, když jsme se mezi klokany octli my a to druhé v době přítomné.

V tom prvním období jsme se ocitli ve velkoměstě s téměř 3 miliony obyvatel, většinou anglosaského, nebo evropského původu. Právě zde dozníval akord anglického impéria, se všemi jeho průvodními znaky.

Po ulicích jezdily autobusy na patro podle vzoru z Londýna, vlaky i podzemka měly pouze obyčejné rozhrkané vagóny, bez klimatizace a horního patra, na ulicích bylo možno potkat charakteristické bezdomovce, za pár centů jste si koupili „fish & chips“, které byly čerstvé, chutné a promptně zabaleny do několika listů denního tisku, aby to snad rychle nevychladlo. K tomu si jeden dal schooner (425ml) místního dobrého pivča za 7 centů a měl po večeři. Vozovky brázdily automobily převážně vyrobené v Klokánii, což tehdy znamenalo Holden (General Motors Australia), Ford, opět jeho australská odnož, Austin, Morris, australská filiálka BMC a řada dalších evropských značek, povětšině importovaných.

V kinech a divadlech se běžně během produkce kouřilo, jako ostatně všude jinde. V neděli byla kina a hospody zavřeny, aby snad nenapadlo ovečky zabloudit jinam než do svatostánku. Ti, kterým svatostánek nic neříkal, se sdružovali na plážích a při aktivních sportech. A že tu těch svatostánků je požehnaně, od katedrál po boudy ne nepodobných maštalím, více jak padesáti různých vyznání.

Večer, kolem desáté hodiny byly ulice plné papírů, odpadků a odhozených novin, aby ráno byly opět čisté a přívětivé. Na úklid byli lidé ochotní tuto práci vykonávat a být na ni i hrdi. Mechanizace tehdy ještě nebyla a vše se konalo manuálně. Zrovna jako průvodčí v autobusech a ve vlacích, které ve špičkách jezdívaly patřičně „narvané“.

Klimatizace kdekoliv platila za luxus pro vyměklé jedince nebo zbohatlíky, kteří už nevěděli co roupama dělat. Takže obytné prostory, dopravní prostředky, hospody a restaurace, některá kina a sály měly pouze ventilaci na výměnu vzduchu, ale chlazení se nekonalo, zrovna tak jako topení ve zdejší zimě. Tehdy jsme pochopili, proč ti podivní Australani, co jsme je potkali na cestách po Itálii a Rakousku se pohybovali v kraťasech a triku za jakéhokoliv počasí. Byli vytrénovaní studeným odchovem z domova.

Dámy a ženy, pokud nebyly skutečně z té nejspodnější vrstvy tehdejší společnosti, nevyšly na ulici bez obvykle bílých rukaviček, klobouku s kytičkami a vkusně oděny jako ladies. S hlavičkou pěkně načesanou a na nohou módní lodičky na vysokém podpatku. Pánové a gentlemani, byli vždy v obleku. Jen ti, kteří byli o několik stupínků ve společnosti níže, chodili oděni na náš vkus, ve žhavém klokaním létě, poněkud podivně. Pečlivě vyžehlená košile s krátkými rukávy, vázanka, krátké kalhoty končící až někde nad koleny, bílé podkolenky a černé polobotky. Tito naho kolenáči nám připomínali kašpárky.

V hospodách byl bar vyhrazen pouze pro postávající a drsné mluvy používající tvrdé muže, kdežto pro Ladies byla upravena zvláštní místnost se stolečky a židličkami názvem Lounge, čili salon, kde se mluvilo slušně, aby něžná ouška těchto bytostí neutrpěla hrubým slovem. Na zem se tu jako v baru také neplivalo a po napití nahlas neříhalo. Vzduch se však dal krájet všude, hulilo se o stošest.

Vše a všude všecko klapalo, jak se na britské dominium sluší a patří. Úředníci v úřadech a bankách byli usměvaví, nápomocní a nadmíru slušní. Zrovna tak prodavači a prodavačky v obchodech. Výběr kvalitního a fungujícího zboží nepřeberný, zrovna jako jídla. Tedy pokud jste měli anglosaské chutě. Pochutiny evropského charakteru byly jen někde v delikatesách.

Zanechme však vzpomínek na doby dávno minulé a přenesme se do přítomnosti.

Sydney a zvláště jeho centrum, City, se za posledních, více jak 40 let, změnilo k nepoznání. Na břehu nádherné zátoky Port Jackson vyrostla budova světoznámé opery a v City nespočet mrakodrapů, včetně přes 300 metrů vysoké věže „Centre Point“.

Brzy ráno ve čtvrtek 8. dubna jsem se vydal na naše malé horské nádražíčko, od našeho domečku pouze 1,6 km daleko. Zde jsem si koupil „seniors travel pass“, tedy jízdenku na vlak, autobusy a přívozy v přístavu, za úctyhodnou sumu 2,50 AUD, která platí celý den.

Za necelé 3 minuty a na čas dojel s hor téměř neslyšně „commuters train“ tedy vlak pro ty, co denně dojíždějí vydělávat skývu chleba někde v Sydney. Také jsem to před lety praktikoval. Nastoupil jsem ještě s několika desítkami spolupasažérů do poloprázdného vagónu na patro. V horním patře, kde rád cestuju, byla v pohodlných křeslech i místa u oken. Klima bylo přívětivé díky klimatizaci. Všude čisto a klid, jedeme po trati, kde jsou kolejnice svařeny a tak žádné klipity klap. Chvíli jsem čistým oknem pozoroval ubíhající krajinu, abych se posléze zabořil do čtení knížečky, co jsem si za tímto účelem vzal sebou.

Za hodinu a dvanáct minut, opět na čas a po 80 kilometrech vlak o osmi vagonech na patro vyvedených v nerezu zastavuje na hlavním nádraží. Je to vlastně rychlík a zastavoval jen v pěti stanicích. Z otevřených dveří vagonů se spořádaně vyvalí spousta lidiček a jme se spěchat za svými záležitostmi. Ten můj je městský autobus linky 378, který mě má dopravit k cíli mé dnešní cesty, klinice při nemocnici St. Vincent, kam si jedu vyzvednout výsledky MRI mojí zešroubované páteře. Na autobus nečekám, zrovna dojel, když jsem došel k zastávce.

Při nástupu do nízkopodlažního a lehce přístupného autobusu mě přivítal usměvavý řidič a prodejce jízdenek v jedné osobě. Můj „senior travel pass“ jsem si jen cvaknul v mašince a usadil se na volné sedadlo. Prostředí nehlučné, LCD obrazovka nad chodbičkou ukazovala prostor u vchodů autobusu a o klima se starala klimatizace. Řidič se s klidem a bravurou proplétal hustým ranním provozem, a autobus jel jako po másle díky pneumatickému odpružení a automatické převodovce. Obdivuji se těmto řidičům, musí mít nervy jako špagáty. Za necelých 15 minut jsem blízko mého cíle, stisknu rudé tlačítko na štangličce a řidič mě na zastávce zastavuje.

Cestou jsme potkali několik desítek podobných autobusů, některé však poháněné výhradně zemním plynem a jiné zase jezevčíci, čili artikulované, kloubové. Pohodlí v těchto je nadmíru uspokojivé, ale romantika jízdy v horním patře starého omnibusu, kdy měl jeden výhled po okolí, včetně vnímáním okolních „vůní“ linoucích se dovnitř otevřenými okny také nebyla k zahození. Navíc jeden věděl, že je buď zima, nebo léto. To podle toho jestli drkotal zimou zuby, nebo se rozpouštěl ve vlastní šťávě, namačkán tělo na tělo.

Vyzvednutí výsledků na klinice bylo otázkou deseti minut. Je to jen asi 150 metrů od autobusové zastávky a pak jen výtahem do sedmého patra a do recepce, kde mě vše recepční s úsměvem a bez čekání předala a já byl na zpáteční cestě.

Na autobus jsem opět měl kliku, jen jsem došel na zastávku tak dojel. Tentokrát byl dost zaplněn a já zůstal stát. Cestující všech možných ras a barev, jak tu je dnes zvykem, ale spořádaní a pohodoví. I když to tu zvykem není a nikdy zvykem nebylo, tak jeden velice pěkný exemplář mužskýho, asi Asiat křížený Evropskou krví, mě s úsměvem a mírnou úklonou nabídl místo k sezení. Toto jsem také s úsměvem odmítl a těch pár stanic postál, abych měl lepší výhled do ulic, nyní plných lidiček spěchajících do práce, ještě nebylo 9 hodin dopoledne. Musím podotknout, bejt ženská, tak nevím, ale ten urostlý mladý muž kolem 25 let co mě nabízel místo, by asi stál za hřích, nebo dva.

U hlavního nádraží jsem vystoupil, přemístil se na příslušný peron a nasedl do prázdného už čekajícího vlaku, tentokrát jen o čtyřech vagonech. Klimatizace tiše vrněla a já jsem se ponořil do své četby. Vlak se však začal plnit výletníky, co jeli do Modrých hor na jednodenní výlet a tak když vlak za 20 minut, v 9:12 odjížděl, tak byl asi z 80 % zaplněn. Tentokrát nebyl ve vlaku klid jako ráno, když jeli ve vlaku denní „commuters“, ale štěbetání výletníků a zvláště výletnic.

Angličtinu slyšet nebylo, zato pole ovládala čínská „mandarín“, pak se ozývala němčina, francouzština, ruština a španělština. Takový vlakový Babylon. Já jsem se opět ponořil do knihy, abych v 10:18 vystoupil na našem malém horském nádražíčku a zamířil k domovu.

Ano, dnešní cestování v prostředcích městské a předměstské hromadné dopravy je neskonale pohodlnější, spolehlivější, rychlejší a veskrze civilizovanější. Postrádá však ten pocit dobrodružství, které jsem kdysi podstupoval každý den na cestě do práce a zpět domů. Vlak někdy dojel včas a někdy ne, stálo se v uličkách a na plošinách rozhrkaných, hlučných vagonů, jejichž klimatizace byla otevřená okna, nebo dokonce i dveře. Dnes, když dveře nejsou dovřeny, tak vlak nemůže odjet!

Tehdy tyto vagony přílišnou čistotou neoplývaly, i když ve srovnání s tehdejšími vagony ČSD byly čisté jako zrcadlo. Vagóny byly rozděleny na kuřáky a nekuřáky, půl na půl, ale v nekuřácích bylo vždy nacpáno tak, že jeden stál na nohách ale ne vlastních. U kuřáků bylo o trošku lépe a jeden stál na svých vlastních. Kuřáci však silně hulili a tak v zimě, když klimatizace otevřených oken byla nežádoucí, byla atmosféra ve vagonu jen vzdáleně podobná vzduchu. Stejné platí o tehdejších autobusech, kde v přízemí byli nekuřáci a v patře se vyhulovalo tak, že jeden nedohlédl druhý konec.

Dnes na ulici potkáte snad každou národnost, co na světě existuje, převažují Asiati. V kinech, prostředcích MHD, divadlech, hospodách a restauracích se zde nyní kouřit nesmí. Je to pokrok, nebo omezování osobní svobody? Všeobecně je zde čistěji a o úklid se starají mechanické obludy, řízené operátorem. Na vozovkách jsou vidět dopravní prostředky převážně z Asie, i když místní výrobky Holden, Ford a Toyota jsou také hojně zastoupeny, zrovna jako přehršle evropských značek, včetně Škodovek. I když to je tak trochu relativní. Třeba Volvo. To teď patří Číňanům, že ano. Copak jim asi bude patřit do deseti let??? USA?? Podle dluhopisů by se i toto mohlo stát.

Album fotek k tomuto článku obsahuje jen několik mých vlastních. Úmyslně jsem použil fotky študáků, mladých lidí z Brna, kteří se u nás občas vyskytují, aby bylo město viděno mladýma a hlavně cizineckýma očima. Trochu jako očima čtenářů. Pak je město viděno jinak, než je vnímáno námi, kteří tu už skoro půl století žijeme a spousta věcí nám tak nepřipadá zajímavých, ba přímo exotických.

Další fotky najdete zde