Největší a nejstarší město v Klokánii, hlavní město NSW, má dnes už přes 4,5 milionu obyvatel, s více jak stovkou národností. Nebudu čtenářstvo unavovat statistikami , nebodokonce historií tohoto města. Vše je přístupné na internetu. Třeba zde. Oba odkazy na anglickou Wikipedii překládá Wiki do takové srandovní češtiny, ale dá se z toho vyluštit smysl.
Tentokrát bych chtěl popsat moje osobní pocity, když jsem se letos, 8. dubna brzy ráno, vydal vlakem do City a pak zpět domů do Modrých hor. Pokusím se porovnat rozdíl mezi dvěma obdobími tohoto megalopolis. To první na sklonku let šedesátých minulého století, když jsme se mezi klokany octli my a to druhé v době přítomné.
V tom prvním období jsme se ocitli ve velkoměstě s téměř 3 miliony obyvatel, většinou anglosaského, nebo evropského původu. Právě zde dozníval akord anglického impéria, se všemi jeho průvodními znaky.
Po ulicích jezdily autobusy na patro podle vzoru z Londýna, vlaky i podzemka měly pouze obyčejné rozhrkané vagóny, bez klimatizace a horního patra, na ulicích bylo možno potkat charakteristické bezdomovce, za pár centů jste si koupili „fish & chips“, které byly čerstvé, chutné a promptně zabaleny do několika listů denního tisku, aby to snad rychle nevychladlo. K tomu si jeden dal schooner (425ml) místního dobrého pivča za 7 centů a měl po večeři. Vozovky brázdily automobily převážně vyrobené v Klokánii, což tehdy znamenalo Holden (General Motors Australia), Ford, opět jeho australská odnož, Austin, Morris, australská filiálka BMC a řada dalších evropských značek, povětšině importovaných. 
V kinech a divadlech se běžně během produkce kouřilo, jako ostatně všude jinde. V neděli byla kina a hospody zavřeny, aby snad nenapadlo ovečky zabloudit jinam než do svatostánku. Ti, kterým svatostánek nic neříkal, se sdružovali na plážích a při aktivních sportech. A že tu těch svatostánků je požehnaně, od katedrál po boudy ne nepodobných maštalím, více jak padesáti různých vyznání.
Večer, kolem desáté hodiny byly ulice plné papírů, odpadků a odhozených novin, aby ráno byly opět čisté a přívětivé. Na úklid byli lidé ochotní tuto práci vykonávat a být na ni i hrdi. Mechanizace tehdy ještě nebyla a vše se konalo manuálně. Zrovna jako průvodčí v autobusech a ve vlacích, které ve špičkách jezdívaly patřičně „narvané“.
Klimatizace kdekoliv platila za luxus pro vyměklé jedince nebo zbohatlíky, kteří už nevěděli co roupama dělat. Takže obytné prostory, dopravní prostředky, hospody a restaurace, některá kina a sály měly pouze ventilaci na výměnu vzduchu, ale chlazení se nekonalo, zrovna tak jako topení ve zdejší zimě. Tehdy jsme pochopili, proč ti podivní Australani, co jsme je potkali na cestách po Itálii a Rakousku se pohybovali v kraťasech a triku za jakéhokoliv počasí. Byli vytrénovaní studeným odchovem z domova.
Dámy a ženy, pokud nebyly skutečně z té nejspodnější vrstvy tehdejší společnosti, nevyšly na ulici bez obvykle bílých rukaviček, klobouku s kytičkami a vkusně oděny jako ladies. S hlavičkou pěkně načesanou a na nohou módní lodičky na vysokém podpatku. Pánové a gentlemani, byli vždy v obleku. Jen ti, kteří byli o několik stupínků ve společnosti níže, chodili oděni na náš vkus, ve žhavém klokaním létě, poněkud podivně. Pečlivě vyžehlená košile s krátkými rukávy, vázanka, krátké kalhoty končící až někde nad koleny, bílé podkolenky a černé polobotky. Tito naho kolenáči nám připomínali kašpárky.
V hospodách byl bar vyhrazen pouze pro postávající a drsné mluvy používající tvrdé muže, kdežto pro Ladies byla upravena zvláštní místnost se stolečky a židličkami názvem Lounge, čili salon, kde se mluvilo slušně, aby něžná ouška těchto bytostí neutrpěla hrubým slovem. Na zem se tu jako v baru také neplivalo a po napití nahlas neříhalo. Vzduch se však dal krájet všude, hulilo se o stošest.
Vše a všude všecko klapalo, jak se na britské dominium sluší a patří. Úředníci v úřadech a bankách byli usměvaví, nápomocní a nadmíru slušní. Zrovna tak prodavači a prodavačky v obchodech. Výběr kvalitního a fungujícího zboží nepřeberný, zrovna jako jídla. Tedy pokud jste měli anglosaské chutě. Pochutiny evropského charakteru byly jen někde v delikatesách.
Zanechme však vzpomínek na doby dávno minulé a přenesme se do přítomnosti.
Sydney a zvláště jeho centrum, City, se za posledních, více jak 40 let, změnilo k nepoznání. Na břehu nádherné zátoky Port Jackson vyrostla budova světoznámé opery a v City nespočet mrakodrapů, včetně přes 300 metrů vysoké věže „Centre Point“. 
Brzy ráno ve čtvrtek 8. dubna jsem se vydal na naše malé horské nádražíčko, od našeho domečku pouze 1,6 km daleko. Zde jsem si koupil „seniors travel pass“, tedy jízdenku na vlak, autobusy a přívozy v přístavu, za úctyhodnou sumu 2,50 AUD, která platí celý den.
Za necelé 3 minuty a na čas dojel s hor téměř neslyšně „commuters train“ tedy vlak pro ty, co denně dojíždějí vydělávat skývu chleba někde v Sydney. Také jsem to před lety praktikoval. Nastoupil jsem ještě s několika desítkami spolupasažérů do poloprázdného vagónu na patro. V horním patře, kde rád cestuju, byla v pohodlných křeslech i místa u oken. Klima bylo přívětivé díky klimatizaci. Všude čisto a klid, jedeme po trati, kde jsou kolejnice svařeny a tak žádné klipity klap. Chvíli jsem čistým oknem pozoroval ubíhající krajinu, abych se posléze zabořil do čtení knížečky, co jsem si za tímto účelem vzal sebou.
Za hodinu a dvanáct minut, opět na čas a po 80 kilometrech vlak o osmi vagonech na patro vyvedených v nerezu zastavuje na hlavním nádraží. Je to vlastně rychlík a zastavoval jen v pěti stanicích. Z otevřených dveří vagonů se spořádaně vyvalí spousta lidiček a jme se spěchat za svými záležitostmi. Ten můj je městský autobus linky 378, který mě má dopravit k cíli mé dnešní cesty, klinice při nemocnici St. Vincent, kam si jedu vyzvednout výsledky MRI mojí zešroubované páteře. Na autobus nečekám, zrovna dojel, když jsem došel k zastávce.
Při nástupu do nízkopodlažního a lehce přístupného autobusu mě přivítal usměvavý řidič a prodejce jízdenek v jedné osobě. Můj „senior travel pass“ jsem si jen cvaknul v mašince a usadil se na volné sedadlo. Prostředí nehlučné, LCD obrazovka nad chodbičkou ukazovala prostor u vchodů autobusu a o klima se starala klimatizace. Řidič se s klidem a bravurou proplétal hustým ranním provozem, a autobus jel jako po másle díky pneumatickému odpružení a automatické převodovce. Obdivuji se těmto řidičům, musí mít nervy jako špagáty. Za necelých 15 minut jsem blízko mého cíle, stisknu rudé tlačítko na štangličce a řidič mě na zastávce zastavuje.
Cestou jsme potkali několik desítek podobných autobusů, některé však poháněné výhradně zemním plynem a jiné zase jezevčíci, čili artikulované, kloubové. Pohodlí v těchto je nadmíru uspokojivé, ale romantika jízdy v horním patře starého omnibusu, kdy měl jeden výhled po okolí, včetně vnímáním okolních „vůní“ linoucích se dovnitř otevřenými okny také nebyla k zahození. Navíc jeden věděl, že je buď zima, nebo léto. To podle toho jestli drkotal zimou zuby, nebo se rozpouštěl ve vlastní šťávě, namačkán tělo na tělo. 
Vyzvednutí výsledků na klinice bylo otázkou deseti minut. Je to jen asi 150 metrů od autobusové zastávky a pak jen výtahem do sedmého patra a do recepce, kde mě vše recepční s úsměvem a bez čekání předala a já byl na zpáteční cestě.
Na autobus jsem opět měl kliku, jen jsem došel na zastávku tak dojel. Tentokrát byl dost zaplněn a já zůstal stát. Cestující všech možných ras a barev, jak tu je dnes zvykem, ale spořádaní a pohodoví. I když to tu zvykem není a nikdy zvykem nebylo, tak jeden velice pěkný exemplář mužskýho, asi Asiat křížený Evropskou krví, mě s úsměvem a mírnou úklonou nabídl místo k sezení. Toto jsem také s úsměvem odmítl a těch pár stanic postál, abych měl lepší výhled do ulic, nyní plných lidiček spěchajících do práce, ještě nebylo 9 hodin dopoledne. Musím podotknout, bejt ženská, tak nevím, ale ten urostlý mladý muž kolem 25 let co mě nabízel místo, by asi stál za hřích, nebo dva.
U hlavního nádraží jsem vystoupil, přemístil se na příslušný peron a nasedl do prázdného už čekajícího vlaku, tentokrát jen o čtyřech vagonech. Klimatizace tiše vrněla a já jsem se ponořil do své četby. Vlak se však začal plnit výletníky, co jeli do Modrých hor na jednodenní výlet a tak když vlak za 20 minut, v 9:12 odjížděl, tak byl asi z 80 % zaplněn. Tentokrát nebyl ve vlaku klid jako ráno, když jeli ve vlaku denní „commuters“, ale štěbetání výletníků a zvláště výletnic.
Angličtinu slyšet nebylo, zato pole ovládala čínská „mandarín“, pak se ozývala němčina, francouzština, ruština a španělština. Takový vlakový Babylon. Já jsem se opět ponořil do knihy, abych v 10:18 vystoupil na našem malém horském nádražíčku a zamířil k domovu.
Ano, dnešní cestování v prostředcích městské a předměstské hromadné dopravy je neskonale pohodlnější, spolehlivější, rychlejší a veskrze civilizovanější. Postrádá však ten pocit dobrodružství, které jsem kdysi podstupoval každý den na cestě do práce a zpět domů. Vlak někdy dojel včas a někdy ne, stálo se v uličkách a na plošinách rozhrkaných, hlučných vagonů, jejichž klimatizace byla otevřená okna, nebo dokonce i dveře. Dnes, když dveře nejsou dovřeny, tak vlak nemůže odjet! 
Tehdy tyto vagony přílišnou čistotou neoplývaly, i když ve srovnání s tehdejšími vagony ČSD byly čisté jako zrcadlo. Vagóny byly rozděleny na kuřáky a nekuřáky, půl na půl, ale v nekuřácích bylo vždy nacpáno tak, že jeden stál na nohách ale ne vlastních. U kuřáků bylo o trošku lépe a jeden stál na svých vlastních. Kuřáci však silně hulili a tak v zimě, když klimatizace otevřených oken byla nežádoucí, byla atmosféra ve vagonu jen vzdáleně podobná vzduchu. Stejné platí o tehdejších autobusech, kde v přízemí byli nekuřáci a v patře se vyhulovalo tak, že jeden nedohlédl druhý konec.
Dnes na ulici potkáte snad každou národnost, co na světě existuje, převažují Asiati. V kinech, prostředcích MHD, divadlech, hospodách a restauracích se zde nyní kouřit nesmí. Je to pokrok, nebo omezování osobní svobody? Všeobecně je zde čistěji a o úklid se starají mechanické obludy, řízené operátorem. Na vozovkách jsou vidět dopravní prostředky převážně z Asie, i když místní výrobky Holden, Ford a Toyota jsou také hojně zastoupeny, zrovna jako přehršle evropských značek, včetně Škodovek. I když to je tak trochu relativní. Třeba Volvo. To teď patří Číňanům, že ano. Copak jim asi bude patřit do deseti let??? USA?? Podle dluhopisů by se i toto mohlo stát.
Album fotek k tomuto článku obsahuje jen několik mých vlastních. Úmyslně jsem použil fotky študáků, mladých lidí z Brna, kteří se u nás občas vyskytují, aby bylo město viděno mladýma a hlavně cizineckýma očima. Trochu jako očima čtenářů. Pak je město viděno jinak, než je vnímáno námi, kteří tu už skoro půl století žijeme a spousta věcí nám tak nepřipadá zajímavých, ba přímo exotických.
Další fotky najdete zde
Dekujem za nostalagicky pohled na Sydney, Georgi, Prave se do Australie chystam, uz mam i letenku a v Sydney a okoli bych rad stravil delsi cas, aspon mesic. V clanku byla zminka i o modrych horach nedaleko mesta a tak me napadlo, zda-li bych tam nemohl taborit a do toho rozpaleneho mesta jen dojizdet. Uz jsem si vse prostudoval. Hostelu je sice ve meste dost, ale jsou drahe – $30 na noc a jsou soustredeny v te nejhorsi ctvrti mesta – King Cross. Vubec cela Australie se nam zda dost draha od te doby co je AU$ tak silny! Proto vas prosim, poradte mi co si myslite o mem napadu, pripadne co byste si myslel o te alternative – bydlet na King Crossu. Dekuji, Josef V.
Josefe, nevím, jestli sem George ještě nahlédne. Pokud nedostanete odpověď, doporučuji vám opakovat otázku v úterý, kdy mívá své „okénko“ 🙂
Včera jsem přijel po třech dnech v Počernicích, zcela vyčerpán, a pak ještě nějaké nečekané nutné řešení něčeho zásadního tady. Dávám se pomalu do pucu. Tak já si to ještě zpětně projdu, snad ještě dnes, a už mám průchodnou poštu, komu se co od neděle vracelo.
Vidím, že budu číst něco o opožďování… To se mladý Glück – teda Šťastný, noáno – poprvé měl dostavit do šéfova byró. Právě ho přijali do Hypoteční na Kolišti, takovej glyk, představěj si. A v osmum, pinktlich v osum, pane Glück, rozuměj? Tak zítra. – Mladej Glück tam ale není v osum, není tam ve čtvrt, je tam jak na koni v půl deváté… Núúú – jak si to představujou, to teda sem žádostiv, co mi řeknou? – Nú, pane šéf… a řekněte mi, prosím: co tak ausgerechnet významnýho se tady dyrekt v osum dělo – ?
Kdyby tu byl, tak by to věděl (chuckle)
Díky za další lísteček do sbírky, pane Jiří. Komentovat je to fakt těžké – prostě skvělé jako vždycky… Opera se mi líbí, má navíc moc pěknou polohu, ale mrakodrapy moc nemusím… Nicméně to má něco do sebe, když město leží na břehu mořském. Nemohl tady u nás ten praotec Čech ještě kousek popojít? Třeba někam k ústí Rhony?
Jirko, dík. Podobně jako napsala Veram – vysoký standard, sqělá kvalita. (y) A Woolloomooloo se mi taky moc líbí. Jen bych to nechtěl psát jako adresu – tolik písmen! (chuckle)
Já se velkých měst bojím. Jakkoliv vypadají sympaticky a přívětivě, jako toto.
Moc zajímavá procházka po Sydney. I když z mrakodrapů na mě padá tíseň. Woolloomooloo je fascinující název. Chi, připomnělo mi to nedávno kolující mail s fotkou cedule pražské ulice U Úlů. Díky, Georgi (y) 🙂 .
Jmenuje se tak jedna skladba J.M. Jarreho a je taková sympaticky praštěná. Zajímalo by mně zda to něco doopravdy znamená.
Myslim, ze takhle na mape je to jeste lepsi nez ta cedule: http://www.mapy.cz/#mm=ZTtTcP@sa=s@st=s@ssq=U%20%C3%9Al%C5%AF@sss=1@ssp=120446060_122072780_150133868_150007500@x=133566768@y=136074096@z=16
No, to teda zase byla nááádherná procházka a projížďka! Ále v té podzemce byly na podlaze dva papírky, tak jakýpak čisto. (Jejda, kdyby bylo na Svoboďáku tak uklizeno a kytičkově půvabně, jako v sydneyské vykřičené čtvrti, chichi!)
Super porovnání starého a nového Sydney. Jak kdysi zpívali Goldens Kids “ … (music) časy se měěěěnííííí (music) …“
Botanická zahrada vypadá úžasně. A taky s emi líbila brána do Malého Vietnamu 🙂
Krásné fotky. Hezké povídání. Do té botanické bych chtěla…..
Hrome, co já chudák mám pořád k tomu psát? No je to standartní, prostě jako vždy – skvělé.
(f) (f) (sun) (f) (f)
Bezva, tradičně zajímavý čtení – díky. Fotky až večer, těším se!
Jirko, krásně super moderní město, ale bydlet v podobných kaňonech mrakodrapů bych asi nechtěla i když Sydney má hodně zeleně a i vody. Ale ty fotky jsou jeho skvělá reklama, agentury by je měli od těch mladých lidí odkoupit do jejich brožůrek.
Mílu jsme našla na první fotce, ale ne na druhé (opravdu tam je?).
A to krásné jméno čtvrtě Woolloomooloo 🙂
My když jsme se sem poprvé přestěhovali, mysleli jsme, že jsme na „vedra“ zvyklí z jiných míst v USA a byli rozhodnutí, že si do auta klimatizaci nekoupíme, že to je zbytečný luxus. Navíc se tenkrát za ní v autě připlácelo asi 500 dolarů, nevím, kolik je to teď, je to už tak běžné vybavení, že ani nevím, jestli se tady bez AC auta prodávají. Auto s kterým jsme přijeli klimatizaci neměl. Když tenkrát kolem nás projížděla auta se zavřenými okny (znak, že mají AC), pohrdavě jsme je kritizovali, že také nic nevydrží a že jsou rozmazlení – vždyť stačí přeci otevřít okna. No brzy jsme náš názor změnili. Např. když jsem prvně vystoupila z auta a moje jednobarevné šortky se tak přilepily na sedadlo a propotily, že jsem po výstupu vypadala jako bych se v autě počůrala (jak jsem se v obchodě zahlédla v zrcadle a bylo mi dost trapně). Manžel také uznal, že nedělá dobrý dojem, když do práce přijede s promočenou košilí na zádech a pak v ní celý den sedí ve vychlazené místnosti. Já jsem to alespoň řešila tím, že než jsme koupili naše druhé auto s klimatizací, jezdila jsme pouze v šortkách se vzorkem, aby ten mokrý zadek nebyl tak vidět (žádné „vzdušné“ sedadlo tomu nezabrání). V Arizoně, kde je pouštní horké ale suché podnebí by se možná bez klimatizace dalo jezdit, ale ve zdejší vysoké vlhkosti vzduchu to prostě nejde. Obě naše současná auta už samozřejmě klimatizaci mají. A v noci byste se bez ní prostě nevyspali, pouze byste se převalovali a probudili se zapatlaní potem. Ta klimatizace nejen ochladí vzduch, ale hlavně ho vysuší. Několik našich evropských návštěv to bez ní chtělo první noc nejprve zkusit (chtěli dýchat noční vzdoušek), tak jsme jim to v jejich pokoji zavřeli, ale druhou noc už chlazení s povděkem přivítali.
To jsem si posmakla. Sydney vypada jak celkove velmi prijemne mesto. A v necem i pripomina americka velkomesta – jako napr. takovou tu symbiozu starsich ctvrti s malymi domy, ktere jsou skoro jak vesnice nebo mestecka uprostred metropole. A China Town. Znam China Town v Chicagu a v New Yorku a je to skoro jak bonus – jsem v New Yorku, ale navstivila jsem i zdibec Ciny. Hlavne mne tam zajimaji obchody. Co tam je za veci k jidlu – ze ani jeden nekdy nevi jestli to je vubec k jidlu. 🙂 A pak mne jeste zaujaly ty male baracky v jedne ctvrti s verandama a s takovym tim ozdobnym kovanim. Pripomnelo mi to jak se baraky stavely v nekterych subtropickych oblastech na Jihu. Veranda nastavena spravnym smerem, odkud vane vitr byla nahrazka klimatizace. I Chet rikal, ze kdyz jeste farmarili u babicky na farme, tak v nejvetsich vedrech obcas spali na verande.
Jo, a Milu jsem neidentifikovala. Asi se fakt skryva.
Míla je uprostřed v tmavém oblečení, podává víno. Tady katolíci ve většině přijímají pod obojí.
Dnes se mi oba články trošku spojují. A ještě se mi k nim násobně připojuje zážitek z Paříže. Když jsem poprvé jela na návštěvu k LenceFR, letěla jsem s organizovanou skupinou. Na letišti jsme naskákali do autobusu a první část zájezdu jsem tedy absolvovala s cestovkou – okruh po Paříži. Bylo to ve stejnou roční dobu jako teď – všechno kvetlo. A průvodkyně nás v centru Paříže upozornila na pozoruhodné kvetoucí stromy Pawlovnie. A protože je LenkaFR také průvodkyní, tuhle informaci jsem jí předala. Jenže jsme si ten název nezapamatovaly, Lenka se věnovala jiným záležitostem… Až mi před pár dny napsala, že se k průvodcování vrátila a jak že se jmenují ty stromy?
Nakonec jsem to našla 8)