Už sem si tudle řikal, jak je ten svět nespravedlivej. Že jeden aby urval babu, musí za ní. Jak to maj ty ženský jednoduchý, furt abychom se snažili my, chlapi. Ale tuten víkend mě přesvědčil, že nemám až tak úplně pravdu jako.

V sobotu ráno pánčička furt: „Hošíčku, to budeš koukat!“ a „Hošíčku, bude pře-kva-pe-nííí!“ a „Hošíčku, už se těš!“. Záhadná jak ježek v kleci. Ale! Pak se uřekla! Ha! Povidá: „Hošíčku, budeš mít radost, AAAJŠA PŘIJEDE!“ Tak sem hned mastil k voknu, kde Aischu zpravidla vyhlížim. Ať sem vyhlížel, jak sem vyhlížel, Ajšadlo nikde.

Ale co se divim, ženský maj dycky zpoždění. Neva, aspoň mi v milém zadumání a monitorování okolí lépe uběhl čas, kdy pánčička zas chystala a mrmlala:..“ Buchty máme, kafe taky, mlíko! Mlíko do kafe nemáme! Sváču tam mám“ … a podobný zbytečnostě. Že by třeba řekla něco rozumnýho v duchu jako: …“ a půlku pečenýho berana pro hošíčka už sem taky zabalila…“ to nepřipadá v úvahu L.

Takže Ajšadlo nedorazila a my sme vyrazili. Její smůla, že to nestihla. Já sem celou dobu bedlivě dával pozor, esivá nejde. Pak sem zase dával pozor cestou – a!! No to snad není možný! Na semaforu za námi stál v autě pánik vod Ajšadla. Něco na sebe s mym pánikem pokřikovali a pak jsme jeli každej jinam. Rozplakal sem se. Páč Ajšadlovýho pánika mám rád a příde mi nespravedlivý, že sem ho nemohl pozdravit. A taky tam určitě měl Aischu a nechtěl mi jí vokázat. Slibotechny to sou fšichni! Slibotechny. Prej Aischa přijede – a prt! Neviděl sem z ní ani špičku vocásku!

Než jsem se vomrknul, byli jsme u chalupy. No u chalupy, přesně řečeno, ještě kus od chalupy. Páč po zimě je cesta k nám prostě neprůjezdná, takže chodíme od nádraží. Což mně naprosto vyhovuje, páč mám o procházku gratis navíc. Jako dycky sem šel s pánikem napřed, pak sem se vyslal k pánčičce, která se courala vzadu s Babinou a obratem se těch x desítek metrů katapultoval zas zpátky k pánikovi. Příjemná rozcvička, člověk pak k chalupě dorazí už řádně rozehřátý a může se věnovat různorodým činnostem, jako je běh po kladině a skoky přes překážku. Případně – jako tentokrát – monitoring Máni. Máňa je myš. Tentokrát se usalašila v záhonu před chalupou. Já do záhonůch nesmim, to vim. Ale ta mrcha to neví – nebo možná jo? A právě proto je takovej kus od okraje záhonu?? To by mohlo bejt!

Každopádně ať je to jak chce, pro mě to znamená stát u záhonu v pozici naprostýho idiota. Což značí, že přední nožky mám přesně na hraně záhonu, ty zadní, páč sou nedočkavý, stojej zase hned těsně za předníma a hlava se snaží s maximálním úsilím, co nejvíce přiblížit k místu, kde by se mohla Máňa pod zemí pohybovat a to je pochopitelně co nejdál od okraje záhonu. Jo vypadám pak fakt blbě. A navíc – hrozí že přepadnu a dám si na hubu (a to si dovedu představit, jak se ostatní pak baví na můj účet-jéénže, tu radost jim neudělám – doufám, teda).

V pohodě si monitoruju, až mě z toho bolim celej já (No! Jen si to zkuste stát v takovýhle pozici třebas i hodinu!) a v tom přijde pánik a praví: “ Ty vado Ešusi, Ajša už je na cestě!“ Ajšaa? Na cestě?? Mrsknul sem s sebou, abych viděl na cestu, ale žádná Ajša tam nebyla! Zas mě lakovali, jako ráno! Zas jim na to někdy skočim. Furt bejt za blbce mě taky neba. Pak se z chalupy vybatolila pánčička a povidá „Hošíčku??? Půjdem naproti Ajšadlu Plašadlu?“

Naproti?? Jít naproti to znám! To chodim Babině, když přijede vlakem. Znamená to vyřítit se z branky na louku, tu přelítnout, stejně jako kus toho obřího pole a tam Babinu porazit. A pak z ní vymámit kus žvance, jako úplatek, abych jí neporazil znova. Takže sem vyrazil. Start z nuly na sto ve vteřině, takže na konci pole jsem byl hned. Voni ešče nevyšli ani z branky. Vrátil sem se. Vyrazil sem. Vrátil sem se, vyrazil… jo asi tak šedesátkrát, než se voni spolu dosápali taky na konec pole.

Proč se lidi pohybujou tak nepřiměřeně pomalu? Pak sme společně přešli koleje – to musim chodit dycky u nohy a to mě hrozně nebaví. A pak jsem opět vyrazil pěšinkou dopředu. Zas nestíhali. Pochopitelně, takže mi nezbejvalo nic jinýho, než lítat tam a zpátky, tam a zpátky.

A pak sem to viděl!! Normálně tam byli. Fšici. Aischa, její pánčička i pánik! Tak sem letěl jak nejrychlejš sem uměl, abych byl první, kdo je z nás přivítá (páč při vší úctě, ale nezlobte se, vy lidi se nevítáte pořádně, pořádně to umíme jen my čoklidi). Jak sem tak letěl, málem sem se cestou srazil s Ajšadlem, která taky letěla, aby zas přivítala naši delegaci. Nemáme to my čoklidi jednoduchý, nejdřív musíme přivítat vás a pak se můžem přivítat teprve spolu. Aischa jak holka je citlifka, takže shledání s námi po dlouhé době lehce oplakala (Eh, jen tak mezi náma jo? U ní, je po dlouhé době i po jednom dni, tak to berte s rezervou. To víte, žencká).

No všicí sme měli radost, že se zase vidíme a největčí my dva. Tož vona nakonec Aischa fakt přijela!! Voni nekecali!! Tak jsme hrozně moc lítali spolu s Aischou polem. Dokolečka dokoláá, chvíli sem honil já ji, pak zas ona mě. Paráda no. Pak jsem jí běžel vokázat, jak to u nás vypadá, co kde máme a tak. Kde bydlí Máňa sem jí nevokázal, to je moje tajemství. Pak sme našli poklad. Moji starou obří kost!! A to bylo! Pochopitelně sme jí potřebovali nutně oba. A hned. A včera bylo pozdě.

Zlobil jsem Ajšadlo hrozně, běhal jsem po zahradě tak, aby mě nemohla úplně jako dostihnout, ale aby to bylo jen vo fous. Byla na mrtvici. Měl sem naprosto škodolibou radost. Za chvíli začla nadávat jak špaček a to se mi líbilo moc. Tak jsem jí zlobil ešče víc a pak úplně nejvíc, když jsem si lehnul a začal tu kost vohlodávat. Ajšadlo krásně pracovala k žinfárktu. Ostatně není nic jednoduššího, než se na to podívat, máme to zdokumentovaný.

Měl jsem z ní hroznou srandu. Ale sem měkkosrdcatej. Tak to víte, pak sem na kost jako chvíli nedával pozor. Abych jí udělal radost. Přece jen je tady hostem. Byla blažená, letěla jak magor a kost mi ukradla a dělala s ní hrozný štráchy, jakou to má vzácnost. Tak sem to hrál s ní dál a taky sem kost potřeboval. Nutně. Hrál sem to dobře, páč mě všem bylo moc líto a dostával sem odškodný za to, že mi ukradla mojí hračku. Od Aischový pánčičky sem dostal psí dobrůtky a od mojí pánčičky dokonce tvarohovou buchtu! Považte! Byla vod stolu!!! Vod stolu se u nás skorem nikdá nedává.

Pak sme šli na louku, kde máme kladinu a překážky. Ajšadlo pochopitelně s kostí. Tomu rozumim. Nemůže jí přece nechat někde ležet jen tak, to bych jí to mohl taky sebrat. To je naprosto jasný. Heh, jenže pak šla běhat na kladinu a… kost… zvostala vopuštěná. Moje chvíle! Drapnul sem ohlodaninu a tradááá prostorem. Chyť si mě, když to dokážeš! Chvíli sem kroužil, chvíli sem hlodal, ale… vodolejte těm jejím vočím. Zas sem jako nedával pozor a nutně musel jít čůrat. Měla radost, měla. A fordila prostorem s kostí v kušně

No a pak. Pánčička vytáhla… KOPAČÁKA! Kost zapomenuta, Aischa zapomenuta a voči sem měl jen pro Kopačáka. Víte, loni sem se totiž naučil hrát fotbal a slušně mě to bere. Nesmim mít teda s sebou Pískače to je fakt, na tom ujíždim, to obětuju i zajíce. Ale Kopačák to je vášeň. Nejlíp, když ho kopnou co nejdál a já ho pak valim přihrávkou k nim. Tetkon už vim o čem tahle hra je a baví mě – no – jako každýho chlapa prostě.

Takže chlapi mi kopali a já lítal sem a tam, až sem si šlapal po jazyku. Nebohou Aischu nutili, že by jako mohla udělat nějaký to hopiky hop přes překážku. No dělejte hopiky hop, když máte KOST! A musíte na ní dávat pozor! To nejde! To fakt nejde. Ale to lidijové naprosto nikdy nepochopěj prostě. Takže to bylo furt: „Aischooo, hop! Hop!“ A je to holka šikovná!! Vokázala jim, zač je v Pardubkách pernik.

Ať se snažily pánčičky sebevíc, hopiky hop se nekonalo! Je pevná v karakteru Ajšadlo jedna. To se mi líbí. Řídila se heslem pana Cimmrmana. Žádný přeskoč, přelez, NEPODLEZ! Ale – můžeš podlézt, ale musíš se pak narovnat! Ať dávaly laťku sebeníž, dycky šla pod ní (a že to teda musela bejt chvílemi fuška, páč jí donutily se plazit J ). Až nakonec pánčičky rezignovaly a daly laťku na zem J. Pěkně je vydusila, elegantně přeběhla a šup za kostí! To se prostě pozná inteligentní jedinec, to je bez debaty.

Pak jsme se zas vrátili na zahradu a střihli si ještě párkrát scénku zvanou Všichni potřebujem kost. Můžu vám říct, že je lábuš se na Ajšadlo dívat, když je zrovna v pozici bezkostlivce. Kdybych měl fousy, tak se pod ně nesměju, ale řechtám jako valach na pastvě. S jakou vášní vona vám vzývá šécky svatý, jen aby se k tý kosti dostala. No a nedejte jí to potom. To by jeden musel bejt z kamene. A to já teda nejsem.

Klidně bych jí pučil kost i domů, ale to jí nedovolili. Takže, když pak odjížděli dom, smutně koukala, že jí musí nechat na zahradě. Tak sem jí šel aspoň kousek vyprovodit, aby jí to nebylo až tak moc líto. Padla hubička na rozloučenou, různý mávání a tak jako podobně a pak už jsem mazal zpátky na zahradu. Přece jen – kost už tam byla dlouho sama!! Vopuštěná, nehlodaná, nehlídaná…, ale víte co? Když jí nemáte před kým hlídat – není to tak úplně ono. Takže doufám, že brzo zas nějaká baba přijede a já jí budu moct vokázat, jaký to tady mám poklady.

Váš Ešus