Na dálku to vypadá, že ve sněhu stojí klidná, obrostlá, mohutná ovce s hřbetem posypaným sněhem a okolo ní skáčou dvě černé čivavy. Mají bílé lysinky a pavoučí nožky. Jehňata jsou tu.

Mám ráda zimu, a i když jí mnohdy proklínám, snáším jí lépe než letní horka, ta mne spolehlivě umrtvují. Ta letošní zima je obzvlášť bílá a obzvlášť mrazivá, lopata je součástí povinné výbavy auta. Dokonce už došlo i na řetězy, to když se „Kráska“ (fabie) změnila v offroad a vytahovala ze sněhu za pomoci hrubé lidské síly zoufale klouzající náklaďák. Sníh ve městě je hnus, uznávám, ale sníh „venku“ mi připadá mnohem lepší než holomrazy a mírnější mrazíky mám rozhodně radši, než bahno.

I zvěřinec (přesněji řečeno stádo) je spokojenější na sněhu než s vlhkým kožichem a nohama v blátě. Obzvlášť ovce, s báječnou izolační vrstvou, lehávají uprostřed pastviny s výrazem „fajn peřina“. Všem zvířatům bez vlny narostly dlouhé chlupy, kočky mají polystyrenové boudičky, psi seno a hobliny, kozenky si zalézají do chléva a společně se hřejí. Koně zas do stáje nikdo nedostane, předstírají, že zima neexistuje.

Prasatům vietnamáčkům místo štětin narostla dlouhá hustá černá srst, která se vlní. Až dojde na vraždění, asi je stáhneme, jako králíka. Zima je jen nám, lidem, ostatní jsou v pohodě. Atak čekám, kdy mi naroste pořádná srst. Vzhledem k věčné absenci času na vlastní kosmetické úpravy už se to blíží.

Přesto mi ale „zatuhlo“, když hlásili dvacetistupňové mrazy. Z jediného důvodu. Jehňata a kůzlata se, teoreticky, rodí na začátku jara (a skonči na velikonočním stole). Praxe je taková, že ovce a kozy jsou březí přibližně pět měsíců a přestože převažující je podzimní říje a připouštění, může to být i jinak. Ovce a kozy jsou totiž stejně jako klisny polyestrické, tzn říje se u nich opakují v pravidelných intervalech ostatně tak jako u lidí.

Jejich organismus má ale „rozum“, říje by měly probíhat jen tehdy, kdy jsou pak pro narození mláďat dobré podmínky a souvisí to tak trochu s délkou světelného dne. Terezka se nejvýrazněji říjí na jaře (klisna je březí jedenáct měsíců) a ovečky se berana dožadují na podzim, ale podmínkou to není. Kozenky tudíž rodí klidně i uprostřed léta a romanovské ovce stihnou i dvoje jehňata ročně, pokud mají u sebe berana.

A to byl právě případ našich nových holčiček. Původnímu majiteli dávaly dvoje jehňata do roka. A když přijely k nám, náhradou za ukradené jehničky, neměly už daleko do porodu. Mezi škodolibé koňovitosti do pastviny s půl metrem sněhu jsem se je bála volně pustit. Navíc byly dost plaché. Takže to, co se v létě snažím udržet jako zeleninovo – bylinkovou zahradu, se teď proměnilo v ovčí porodnici.

Tiše jsem doufala, že na rozdíl od koz, které okusují keře a větve raději než trávu, budou holčičky slušné a budou si hledět svého sena. Marná lásky snaha, rybízy jsou už ožrané na holé dřevo, zabalení do pytlů bylo houby platné. Spásly už i šalvěj, jedinou vykukující ze sněhu. Divím se, že jim chutná, ale jsou prý nějaká skromná kopytnatá zvířata, co sejí také živí. Ach jo, uvidíme na jaře, co zbylo z majoránky.

Celý den jsme strávili budováním ovčího domku, tedy spíš dvougarsonky, do které se pohodlně všichni vejdou, se vchodem do druhé části z té první, aby dovnitř netáhlo (viz psí boudy), zateplené kobercem… Ovce – matky úkrytem většinou pohrdají, ale své potomstvo tam schovávají rády. Ano, už porodily, naše první lednová miminka jsou na světě.

Ti nejstarší už konkurují matkám i u žlabu s jádrem. Seno zkoušeli žrát jen pár dnů po narození. Nejmladší jehňata neohrabaně poskakují na dlouhých pavoučích nohách a hlasitě bekají, jakmile zapomenou, že máma stojí vedle nich. Mají černý kožíšek a bílé lysinky na čele a první dny jsou nádherně důvěřivá. Chovat je v náručí se ale nevyplatí, jejich první „stolička“ je světle hnědá a nechutně mazlavá a přilnavá.

K tomu budování domku. Představte si tři zoufalce v chumelenici. Jeden civilizuje kočkám voliéru, nakrmí hladovce a… baví se pohledem na ty zbylé dva. Ti mají jen jeden úkol, stavět domeček. Už od rána a proto už od rána sněží. Co je lepší, mokré boty, nebo zmrzlé nohy? Nešťastník pasovaný v tu chvíli na ovčího strýčka naříká, že už má varhánky, jestli prý může z vany, v jedné botě Štrbské pleso, v druhé nejmíň Černé jezero.

Já drkotám zuby tak, že z nich nevyjde souvislá věta (a ty nesouvislé se nedají publikovat) a tak drobná a nicotná věc jako hřebík je pro moje ruce už nerozlišitelná. Mám jich po kapsách už půl kila a zmrzlé pazoury je odmítají detekovat, natož vylovit. Ale domek roste. Paletový základ (pro znalce, atypické, tedy ty širší palety), kobercová a deková izolace, krov z částí vyřazeného nábytku mé kolegyně, střecha z pozinkovaného plechu, taktéž vyřazených polic. Jako někde na předměstí v jižní Americe (nebo v jistých osadách u našich sousedů).

Výsledek není tak děsivý. Na metry vám to neřeknu, ale celková rozloha je pět „atyp“palet. Palety jsou i „na podlaze“ a ještě teple nastlat slámou a ovce bydlí. Raději ať mají tenhle hangár a bezpečí v porodnici, co dříve bývala zahrádkou, než aby jejich jehňata sice mohla do teplého chléva, ale věčně bojovala o život mezi zjančenými koňskými kopyty.

Ovce naši budovatelskou snahu sledují z povzdálí se stoickým klidem zasněženými hřbety. Jen když dostavíme přední díl a mezi mnou a jimi je pomyslná, jen vizuální bariera stěny, jdou blíž a průzkumničí. Co na tom, že by stačilo udělat tři kroky a barieru obejít. Jsem „za plotem“, je to tedy bezpečné, skoro bych si na ně sáhla. Pak to vylepší krádeží koblihových pletýnek (to byl najednou fofr), jedna do sebe nasoukala ve vteřině i pytlík (kupodivu ještě žije). Ale domeček byl dobudován a tak zpět k jehňatům.

Všechny nové maminky jsou ovce romanovské, až na jednu výjimku. Nejdrobnější ovečka Kamej je kříženka romanovky s kamerunskou ovcí, má podivný mix srsti s vlnou a je nejobětavější a nejstarostlivější mámou z celé party. Jedno její jehňátko má hnědé skvrny. Vzhledem k tomu, že zájemců o krmení u Kamej je rozhodně víc, než kolik jehňat porodila, alespoň na dálku rozeznávám, kdo k ní skutečně patří.

Je hodná, kojí i cizí mimina, které se přihrnou s popraskem a bekotem spolu s těmi vlastními. Krmení jehňat není pro mámu ovci žádná idylka. Jehňata se přiřítí, kleknou pod ovci a vší silou hlavami trknou do vemene. Pak se přicucnou a pokud podle nich není mléka dost, drc, znovu rána do vemene.

Nedávno jsem viděla krásnou scénku. Přicházela jsem z pastviny a tak mě holky neviděly. Jedna z mamin ležela u sena na zemi a přežvykovala, na zádech jí ležela tři mimina, jak na krunýři želvy. Asi aby je od země nezáblo. Když jsem se přiblížila, dva prťavci se zvedli a slezli ze zad. Třetímu se na zem nechtělo. Ovce se k němu otočila, jemně mu to vysvětlila a až když jehně slezlo, začala sama vstávat.

Není nic neobvyklého, že jehně ovci na zádech usne, nebo prcci hrají „pána hradu“a ovce jim to tiše tolerují. I nový romanovský beran, Šedivák, se k jehňatům chová hezky a něžně, jemně je očichává. Zdá se, že i přes kolísající teploty a silné mrazy je naše nová ovčí rodinka spokojená a v pořádku. Už jen poslední z oveček v „porodnici“ je ještě „v očekávání“. Snad i její porod dopadne dobře a bude bez komplikací.

„Naše původní“ ovečky i kozenky čekají potomky až koncem března a to už, doufám, bude sníh pryč. Maminky s jehňaty budou přestěhované na pastvinu a z porodnice se pomalu bude stávat zase zahrádka. Šalvěj i majoránka to snad přežijí, angrešt zmizel povrchu zemského a na rybíz bych moc nevěřila, je ohlodaný „na kost“.