Dne 5. dubna 1945 začala bitva o vstup Rudé armády na území Čech a Moravy. Toto drama se odehrálo v Lanžhotě, obci na soutoku Dyje a Moravy. A tady je autentické povídání mé tchyně, která přechod fronty zažila ve věku 14 let.

Čekání na frontu

S blížící frontou jsme přestaly chodit do školy. Jen jedenkrát týdně jsme docházely do hospody pana Hrubého, kde paní učitelka zadávala domácí úkoly. Škola byla totiž zabrána německou armádou, která zde ubytovala své vojáky.

Začátkem dubna 1945 všichni lidé vybíhali z domů ven, aby se dívali na přelétající těžká letadla, která temně duněla nad hlavami. Jejich přelety byly stále častější a zvyšovaly v lidech strach z bombardování. Taky my jsme tušily hrozící nebezpečí, a proto jsme se odhodlaly opustit dům a uchýlit se relativního bezpečí u příbuzných ve sklepě, kde jsme doufaly, že ve zdraví frontu přečkáme (když říkám my, myslím tím babičku, maminku a mne, tedy celou mou rodinu). S sebou jsme vzaly chleba a slaninu a na sebe vlňáky na zahřátí a takto vyzbrojené svůj domek opustily. V tu chvíli ani jedna z nás netušila, že ho vidíme naposledy.

Ve sklepě se neschovávala pouze rodina, ale i další sousedé. Byla tam pěkná tlačenice, ale všichni věřili, že se brzy vrátí domů. Jenže při prvním bombardování, které bylo zaměřené na nádraží a které vyhořelo, už úkrytu v obci nikdo nevěřil a lidé houfně odcházeli do okolního lesa, myslíce, že zde najdou bezpečné úkryty. S sebou vzali jenom zbytky jídla a teplejší oblečení.

I já s maminkou a babičkou s bochníkem chleba a s vlňáky se vypravily do lesa. Naše cesta byla velice strastiplná, protože maminka byla těžce nemocná – téměř celý rok ležela, protože měla nemocnou páteř. Z tohoto důvodu se velice špatně a bolestivě pohybovala, musela jít pomalu a každou chvíli odpočívat. Přesto to nevzdala a se zaťatými zuby vždy ostatní došla.

V pralese

První den náš houfec pobýval pouze na okraji lesa, ale okolnosti ho nutily denně postupovat stále hlouběji do lesa, až se nakonec ocitl v Lanžhotském pralese. Zde jsme se skrývali celý týden. První večer muži usoudili, že bude nejlepší, když vykopou zemljanky, které shora pokryjí větvemi a částečně zasypou hlínou.

Jenomže si vybrali příliš tenké větve, které se v noci, kdy všichni spali, zlomily a spáče zasypala hlína. Od této chvíle zemljankám nikdo nevěřil a ke spánku jsme se ukládali pod vyvrácené stromy na zem, zabaleni jenom do kabátů a vlňáků. To nepohodlí a zima nebyla ničím proti strachu, co s námi bude.

S jídlem to bylo tak, že jsme se o něj dělili rovným dílem. Nebylo ho mnoho a spíš jsme byli hladoví, na zahřátí nám musel postačit čaj z jarních bylin. Ale chlapi párkrát chytili do oka zajíce, takže i pečínka byla.

Nezůstávali jsme na jednom místě, stále jsme se přemisťovali. Při jednom přesunu se stala takováto příhoda. Přišli jsme k potoku, přes který vedl mostek na druhou stranu. Ale nikdo netušil, že lávka je nařezána. Jednou z prvních, kdo přecházel na druhou stranu, byla mladá maminka s dítětem v kočárku. Zrovna s nimi se mostek zbortil, kočár i s děckem spadl do vody a začal se potápět. Muži ihned naskákali do potoka a dítě naštěstí zachránili. Všichni jsme byli přesvědčení, že zničení lávky mají na svědomí Němci.

I když je to s podivem, v lese jsme nebyli sami. Potkávali jsme vojáky, a to jak německé, tak ruské. Ale ať ti nebo ti, chtěli jen jedno – zjistit, kde se ukrývá nepřítel a kolik ho je. Stávalo se, že ráno se nás vyptávali Němci, večer zase Rusi. Ale jestli jim někdo něco řekl nevím, protože se dospělí nás, děti, snažili držet od vojáků dál.

Další zážitek byl, když jsme narazili na německého vojáka, dezertéra. Ten prosil o civilní oděv, aby se mohl převléknout a utéct domů. Tvrdil, že bydlí jenom kousek za hranicemi, že je Rakušan. Chlapi se složili a nějaký ten civil mu dali, uniformu zahrabali v lese. Jak to s vojákem dopadlo, jsme se nikdy nedozvěděli, tak nevím, jestli se domů ve zdraví dostal.

Taky jsme byli svědky přestřelky. To na sebe narazili zvědové obou stran a došlo k boji. My se schovávali za vývraty, a když palba utichla, snažili jsme se dostat z nebezpečného místa pryč. Nikdo z našich nebyl zraněn, ale jak dopadli ti, jenž stříleli nevím, už nikdy jsem se k tomu místu nepřiblížila.

V pralese jsme zůstali přes celou frontu. Velikým našim štěstím bylo, že jaro bylo celkem teplé, a i když jsme v noci trpěli především vlhkem a přes den nás sužovali komáři, dalo se přežít. Děcka a ženy zůstávali v lese celé dny, muži čas od času odešli do vesnice, aby zjistili, jak to tam vypadá a zároveň přinášely zprávy o postupu bojů a stavu Lanžhota.

Na Slovensku

Jednoho dne přinesli chlapi radostnou zprávu – Brodské je osvobozeno. Všichni jsme zajásali a vydal se na novou pouť, tentokrát na Slovensko. Maminka měla velké štěstí, protože jeden sedlák tam byl s povozem a moji nemocnou maminku naložil na vůz, takže nemusela šlapat pěšky jako ostatní.

Konečně jsme došli do Brodského, první slovenské vesnice. Brodští byli velice ochotní, rozebrali si naše lidi domů a rozdělili se s nimi o zbytky jídla, které jim po odchodu Rusů zůstaly. Já se stařenkou jsme v první řadě hledaly, ve kterém domě je maminka. Prošly jsme téměř všechny domečky, ale k naší hrůze v žádném z nich nebyla. Běhala jsem po Brodském a všech se vyptávala, jestli nějaký sedlák nepřivezl nemocnou ženu, ale nikdo o ní nevěděl.

Až jeden člověk mi řekl, že první várka Lanžhotských pokračovala dál, do Kútů. S jakým strachem a s jakou nadějí jsme se tam vypravily. A opravdu, maminka ležela u hodných lidí, kteří přijali i nás. Celý týden jsme u nich pobývali a stravovali se s rodinou, která se s námi dělila, ač sama měla málo. Nikdy na ně nezapomenu.

Návrat domů

Do Lanžhota jsme se vrátily, až když bylo bezpečno a nešly jsme, ale jely na voze taženém koňmi. Tak strašně jsme se těšily, až budeme doma. Myslím, že nikdo z nás nebyl připravený na to, co nás čekalo – Lanžhot byla jedna rozvalina. Náš dům už nestál, našla si ho jedna z bomb. A tak jako my, dopadlo mnoho dalších rodin, i jejich domy byly vypáleny, rozbořeny a zničeny.

Lidé byli k sobě milí a ohleduplní a vzájemně si vypomáhali. Nás se ujala paní, sama vdova a téměř bez jídla, ale měla to štěstí, že její domek zůstal ušetřen. Ve dvou malých místnostech ubytovala osm lidí – spávali jsme na zemi nebo na tvrdé dřevěné lavici a byli rádi za střechu nad hlavou.

Ale tady jsme nemohly zůstat věčně, musely jsme si zajistit bydlení jen pro nás. Dobří sousedé nás ještě jednou podrželi a pomohli nám zbudovat z kozího chléva, který se jako zázrakem zachoval, jednu místnost k bydlení, ve které jsme žily několik let.

Bitva o Lanžhot v datech:

Předjaří 1945 – vybudovány protitankové zátarasy, okolí Lanžhota zaplaveno vypouštěním Vranovské přehrady (laguna v šířce 5 km a hloubce 1 m), vyhozeny mosty směrem na Slovensko – celkem 9.

 Proti sobě stála 13. německá tanková divize + oddíly SS (5 tis. vojáků a 40 těžkých tanků), zabarikádována v Lanžhotě a 13. gardová jezdecká divize generála Bělousova, součást II. Ukrajinského frontu maršála Malinovského (3 jezdecké, 1 dělostřelecko-minometný a 1 tankový pluk).

Čtvrtek 5. dubna ráno zahájili němečtí vojáci střelbu na předpokládané pozice Rudé armády – jako odpověď Rusové prováděli nálety na pozice německých tanků (v průjezdech domů) a kulometných míst (např. ve věži kostela). Pondělí 9. dubna – ženisté konečně postavili most přes Moravu, další dva dny nálety a střelba kaťušemi na Lanžhot. Středa 11. dubna – vstup Rudé armády na území Lanžhota a boj dům od domu – ten den okolo 8. hodiny večerní Lanžhot osvobozen.

11. dubna 1945 tedy skončilo 7 krvavých dnů v Lanžhotě a Rudá armáda měla konečně uvolněnou cestu na Brno. Ale toto vítězství bylo těžce vykoupeno. Počet vojáků jak na jedné tak na druhé straně nebyl nikdy přesně vyčíslen – ale uvažuje se až o 1 500 vojáků Rudé armády a 3 000 vojáků německých jednotek. Tato čísla jsou však velice hrubým odhadem, protože vzhledem k teplému jaru se těla pochovávala tam, kde padla – bez rakví a bez poct a taky bez sčítání.

Zde jsou oběti, které přinesli Lanžhočané:

Bylo zabito 56 občanů, těžce zraněno 55, lehce zraněno 203 občanů. Z celkového počtu 924 domů bylo do základů zničeno 229, těžce poškozeno 483, zbytek domů bylo poškozeno lehce.

Škody na hospodářském zvířectvu – zabito 170 koní, 523 krav, 98 telat, 1 090 prasat, 1 200 slepic. Ta zvířata, která přežila, byla následně vojskem zrekvírována.

 Na katastru Lanžhota bylo zničeno 26 tanků a sestřelena 2 letadla.

V době bojů se narodily čtyři děti.