Čas od času se někde ve světě vyskytne nebožák, který po zcela bezproblémovém dosavadním životě začne jednoho dne trpět děsivými zážitky, které se neustále zhoršují, až se začnou podepisovat na jeho zdraví.

Postižení se kroutí v šílených křečích a zaujímají prapodivné a hrozné polohy, budící dojem, že jsou zcela mimo možnosti lidských kloubů a kostí vůbec a v těchto polohách strnule setrvávají řadu minut nebo hodin. Vydávají zvuky, pro které označení „nelidský řev“ je zavádějící výraz. Jsou totiž zvuky, které může vydat člověk, a jsou zvuky, které vydá zvíře, ale toto bývají zvuky, které nelze zařadit ani do jedné z těchto kategorií a nemusí se jednat jen o hlasitý křik, ale například i o jakési zlověstné zvrhlé skučení, které se bohužel vymyká jakémukoliv slovnímu popisu, jehož jsem schopen.

Zornice se jim roztahují téměř přes celou duhovku a vyvolávají dojem zčernalých očí, jindy zase vyvrátí oči v sloup do takové míry, až je vidět pouze bělmo. Obličej se jim stahuje do vzteklých grimas tak odporných, že je to stěží k uvěření. Nejedí. Ubližují sobě i druhým, protože mají v záchvatu nesmírnou sílu. Někdy začnou mluvit a už tak dost zděšené okolí nemá ponětí, kde se postižený naučil ty cizí a velmi staré jazyky, které používá.

Vyhrožuje, vysmívá se, je otřesně vulgární. U některých těžších případů dojde k vyzvrácení naprosto nepatřičných předmětů jako jsou chomáče vlasů, kusy dřev, skleněných střepů, lebek drobných zvířat, apod. (říká se jim injekta). A tělesná schránka postiženého chřadne, protože tyto záchvaty a zranění, která si ubožák působí, ji vyčerpávají a přísun potravy je omezen nebo zcela zastaven. Hrozí mučivá smrt… Vyžaduje nervy z ocele být takovému člověku nablízku.

Mediálně známých případů výše popsaných záchvatů není mnoho, těch mediálně neznámých je už více, ovšem kolik, to přesně nelze říci. Nešťastní příbuzní obětí, jsou-li věřící, se po těchto hororových zážitcích obrací na člověka, jemuž přísluší označení exorcista (je to řecké slovo znamená něco jako vyháněč, vymýtač). Dělají to proto, že se domnívají, že oběť trpí posedlostí démonem, zlou duchovní entitou. Dělají dobře?

Na to si zkusíme odpovědět později, nyní si připomeňme jeden celkem solidně dokumentovaný případ německé studentky Anneliese Michel, která od roku 1968 začala propadat hrůzným záchvatům a křečím, hlavně v noci. Během jednoho se ošklivě kousla do jazyka a vypověděla později, že ji zalehla neznámá tíha a ohromnou silou ji vmáčkla do postele.

Epilepsii bylo možné už tehdy odhalit pomocí EEG a i když tímto vyšetřením nebyla epilepsie prokázána, dívka brala léky proti epilepsii až do konce života, ovšem bez jakéhokoliv léčebného efektu. Stále častěji si stěžovala na noční vize obludné, šklebící se tlamy a na odporný zápach. Nesnesla pohled na vyobrazení Ježíše a při pouti v italském San Damianu (dívka byla z katolické rodiny) fyzicky napadla člověka, který se staral o místní kapli.

Možná díky „náboženskému“ rodinnému zázemí dívky se o její případ zajímali duchovní a würzburgský biskup povolil pokus o exorcismus podle pravidel Rituale Romanum (to jsou obecně vzato liturgické předpisy pro úkony vykonávané mimo bohoslužbu). Stav dívky se stále zhoršoval a prováděla věci velmi podobné tomu, co jsme si popsali v prvním odstavci. Dokázala řadu hodin zoufale vřeštět a volat Ježíše na pomoc.

Po vykonání exorcismu se začal stav Anneliese zdánlivě zlepšovat a děsivé průvodní jevy ustoupily. Nebohá dívka však přesto roku 1976 umřela v důsledku svého zbědovaného fyzického stavu. Exorcisté byli později podmíněně odsouzeni a soudní znalci prohlásili, že dívce měly být podávány silnější léky a měla být provedena elektrokonvulsivní terapie. Komise ustanovená církví později také uvedla, že o posedlost se nejednalo. Co si tedy s tímto a podobnými případy počít? Roku 1978 bylo tělo Anneliese exhumováno, ale nic zvláštního tento akt nepřinesl. Tělo jevilo známky rozkladu odpovídající podmínkám a délce pohřbení.

Zabrusme na chvilku do hájemství psychiatrie a povězme si něco o zákeřném a hrozném nepříteli lidského mozku – schizofrenii. Spoustu otázek by to mohlo vysvětlit, i když ne všechny. Schizofrenie je ošklivá nemoc, o které se přesně neví, čím je způsobena. Stres, problémy v rodině, vysoká hladina dopaminu v mozku… těžko říci, obvykle je nutné, aby se dal dohromady nějaký spouštěč s existující dispozicí.

Zpravidla si nemocný pro sebe vytvoří jinou, vlastní realitu, které je schopen porozumět, protože tu skutečnou realitu nechápe, a to kvůli vnímání většího množství informací, než které je schopen zpracovat – tato ochranná selekce vjemů je u nemocného narušena. Halucinace a bludy mohou být jedním z příznaků této nemoci. Patří mezi tzv. příznaky pozitivní. (Pozn. tzv. negativní příznaky existují také a jsou objektivně horší, přestože nevyhlížejí tak dramaticky).

Halucinací je mnoho druhů a pro diskutované téma jsou zajímavé ty, které se nazývají taktilní, vyvolávající dojem cizích doteků, pak kinestetické, vyvolávají dojem, že se člověk hýbe, přestože je v klidu anebo, že má v těle někoho, kdo s ním hýbe proti jeho vůli. Potom halucinace Séglasovy, ty vyvolávají u člověka pocit, že někdo mluví jeho ústy.

Dále halucinace imperativní (ty patří mezi sluchové) a jsou obzvláště nebezpečné. Neúprosně člověku přikazují často dost nepěkné věci (halucinace teleologické „pouze“ radí). Za zmínku v souvislosti s naším tématem možná stojí ještě halucinace intrapsychické, ty vyvolávají u člověka dojem vkládání cizích myšlenek do jeho mozku.

Odmítneme-li jako příčinu problému posedlost zlým démonem, mnoho možností už nemáme. Můžeme si už jen představit jakousi kombinaci hrozné psychózy spolu s mimořádně těžkými epileptickými záchvaty. Je možné, aby tyto dvě choroby spolu v jednom člověku tak podivně spolupracovaly, dalo by se říci, přihrávaly si navzájem a daly dohromady temný celek v podobě vpravdě hrůzného projevu, jaký jsme si popsali v prvním odstavci? Dejme tomu, že ano.

Ale jak potom vysvětlíme používání jazyků, řekněme neobvyklých, jako je latina, aramejština nebo staroslověnština? V případě slečny Anneliese i jiných se to zdůvodňovalo tím, že dotyční se pohybovali v univerzitním prostředí, kde mohli tyto jazyky zaslechnout. Já to osobně považuji za argument velmi chabý, neboť od zaslechnutí něčeho v určitém jazyce k vedení plynné, byť třeba krátké konverzace je setsakra daleko.

Jak vysvětlit injekta? Mnohdy se jednalo o předměty, které nikdo prostě nemůže spolykat. Nejspíše zcela jednoduše bývají zdůvodňována nevěrohodností svědků, byli rozrušeni, hledají senzace… Budiž, ovšem nezapomeňme, že takto je možno zpochybnit téměř cokoliv. To, že nezabírají léky, se ale vysvětlit dá, existují vzácně reziduální formy schizofrenie, které na léčbu příliš nereagují.

A i věřící, kteří v možnost posedlosti věří, připouštějí, že její rozlišitelnost od duševní choroby je obtížná. Rozhodování o tom, zda tyto jevy mají příčinu v nemocném mozku nebo v čemsi mimo tento svět je tedy asi na každém z nás, jak si to pro sebe vyřešíme (pokud tedy cítíme potřebu nějaké stanovisko vůbec mít). Ostatně provádění exorcismu jinak není specialita křesťanství, vyskytuje se i v islámu, buddhismu, taoismu, hinduismu, apod.

Podle příběhu Anneliese Michel natočili Američané film „Vymítání Emily Rose“ (u nás jako „V moci ďábla“), ale je poněkud nábožensky tendenční a také zavání snahou najít nějaký happy end za každou cenu. Lepší je podle mého názoru německé zfilmování z roku 2006 „Requiem“.

Nevím, ale v každém případě buďme rádi, že tyhle události nejsou časté a přejme si se s nimi nikdy nesetkat. Není oč stát, věřte mi!