V polovině sedmdesátých let jsem prvně navštívila americký Jih. Cesta to byla velmi zajímavá, jistě i proto, že jsme se dívali shovívavýma očima turistů. Přestože se od té doby hodně změnilo k lepšímu, ani jeden z nás si tehdy nedovedl představit, že by kdy dobrovolně v některém z těchto států bydlel.

A jak už to často bývá „odříkaného chleba největší krajíc“. Dnes, nejenže žijeme na Jihu, ale navíc v nejjižnější části Alabamy, „Bamy“ jak se zde zkracuje. Na tzv. Deep South, pojem, pod nějž se obecně zahrnuje pás pěti jižních států – South Carolina, Georgia, Alabama, Mississippi a Louisiana. Pro nás samotné je ovšem největším překvapení to, že tady žijeme dobrovolně a že se nám tu líbí. Však i naši kočku Dixie, jsem pojmenovala podle jejího nicku – „Heart of Dixie“.

Do Alabamy jsme se přestěhovali na konci osmdesátých let, přímo z centra německého Frankfurtu. Přestože změna bydliště pro manžela znamenala povýšení, nebyl budoucí lokalitou nijak nadšen. Já byla přímo zklamaná, i když jsem mu postup samozřejmě přála. Jenže ve Frankfurtu se mi líbilo a měli jsme tam zůstat ještě další dva roky. Manžel mě tenkrát konejšil tím, že to snad v Alabamě nějak přežijeme a jakmile to půjde, pokusí se dostat zpět.

Z Německa jsme koncem září přistáli v Atlantě (hl.m. Georgie), kde jsme přesedli do menšího letadla tak na 50 lidí. Do jeho útrob spolu s našimi 4 kufry naložili i přepravku s dřívější kočkou Kotětem. Z Evropy s námi letěla v kabině, k přestupu nám to už nedovolili. I když Kotě byla zkušená cestovatelka, v takhle malém letadle letěla poprvé. Chudinka si v těsném prostoru s dunícím motorem musela vytrpět peklo.

Na tehdy ještě maličkém letišti nás vyzvedl budoucí manželův kolega, dnes už spolehlivý přítel. Jeden z čistokrevných Jižanů, jehož rodina zde žije generace. Sedla jsem si na zadní sedadlo, přepravku s kočkou vedle sebe a při jízdě do motelu jsem měla pocit, že se mi tohle všechno jenom zdá. Jak mám ráda přírodu, tahle změna byla přeci jen nečekaná. Ráno jsme odletěli z Frankfurtu a teď jsme jeli vedlejší silnicí skrze „rural Alabamu“.

Všude kolem placatá krajina jen s mírně zvlněným terénem, nikde ani malý kopeček. Po obou stranách neprostupné lesy, bažiny, pastviny a lány bavlny. A mezi tím roztroušené zašlé sruby nebo prkenné chatrče s plechovou střechou, často rozlámanými verandami a nepořádkem kolem. Byla bych se nejraději otočila a letěla zpět. Městečko, do kterého jsme po hodině přijeli, mě sice dost uklidnilo, manžel se mi přesto večer přiznal, že jeho pocity byly totožné s mými.

Ubytovali jsme se v motelu, který se na měsíc a půl stal naším domovem a kde jsem v TV s napětím sledovala úžasné změny, které se děly v mé domovině. Manžel začal jezdit do práce a bylo na mně, najít pro nás trvalé bydliště. Původně jsme vůbec neuvažovali o tom, že bychom si koupili dům. Až dosud jsme bydleli v najatých domech či bytech a Alabamu jsme navíc považovali jen

za další „přestupní stanici“. O byt, i kdyby měl balkon, jsme tentokrát nestáli. Zatím jediné, z čeho jsme se tu mohli radovat, bylo krásné teploučko a denně blankytná obloha. Oba jsme teplomilní a bylo rozhodnuto hledat domek, abychom si užili alespoň to nádherné počasí.

Následující týden mě každé ráno vyzvedávala velice milá a trpělivá realitní agentka a spolu jsme objížděly domy, které byly k pronajmutí. Nejsem typ, který při prvním neúspěchu hází flintu do žita, ale tehdy jsem se vracela do motelu utahaná a zklamaná. Asi i proto, že mi ke splnění tohoto úkolu chybělo nutné nadšení. Domy mi čím dál více splývaly dohromady a každý měl něco, co mi na něm vadilo. Nelíbil se mi ani jejich styl – dlouhé jednopatrové domky, které vůbec neodpovídaly mé představě domu. Teď si naopak tenhle tzv „ranch style“ moc pochvaluji. Pro stárnoucí kosti a klouby žádné pachtění po schodech, všechno hezky na jedné úrovni, i když musím přiznat, že sklep bych ve zdejším podnebí opravdu uvítala.

Na styl domů jsem si brzy zvykla, ale stále se mi nelíbily jejich zahrady. Každý dům měl sice dostatečně velký pozemek, ten zadní s drátěným nebo dřevěným plotem, ale byl to pouze trávník. Snadné k pronajmutí, ale nic, kde by člověk v horkém létě našel stín k posezení, nebo ptáci měli možnost hnízdit. A já (celé manželství v domácnosti) jsem chtěla mít stoleček pod stromy, místo pro kytičky, zahrádku a zeleninu. Teď už vím, že právě takovýmto prázdným parcelám ve zdejším podnebí dost lidí dává přednost. Pozemek jim dopřeje soukromí a jeho údržba je snadná, stačí posekat trávník. Takových bláznů, jako jsme my, kteří neustále a dobrovolně něco venku kutí i ve vražedných vedrech tady zase tolik není.

Dny ubíhaly, manžel byl v práci spokojený a jeho kolegové (z různých US států) byli milí. Postupně nás všichni pozvali k nim na večeři a s manželem jsme se překvapivě shodli na tom, že by se nám tu nakonec mohlo líbit. Přispělo k tomu i počasí, které jsme si nemohli vynachválit. V Evropě končil podzim, my zde chodili v šortkách a v moři, které máme necelé dvě hodiny jízdy, se dalo koupat.

Bydlení jsme stále neměli a nakonec jsme se rozhodli, dům si koupit. I to se ukázal složitý úkol, ale usnadnila nám ho manželka kolegy. Právě dokončila realitní kurz, musela odjet a půjčila mi svoji detailní knihu domů k prodeji. Z ní jsem si vypsala domy v naší cenové kategorii a červeně zaškrtla ty, u kterých bylo připsáno „V“ (vacant = prázdné). To totiž znamenalo, že jsme mohli dům obejít, případně nakouknout do oken, aniž bychom bez povolení lezli někomu na pozemek. A začali jsme s manželem a bez agentky domy objíždět. Po půl hodině na tom byl choť přesně jako prve já – otrávený a měl toho právě dost.

U další „V“ adresy na listině dokonce odmítl vylézt z auta, že prý dům vypadá jako ty ostatní. Tak jsem šla na obhlídku sama. Sotva jsem otevřela zadní branku, poskočilo mi srdce. Konečně jsem našla to, co jsem hledala – dům s opravdovou zahradou. Vzrostlé stromy kolem dokola, v jednom rohu náznak, že tam kdysi byl i zeleninový záhon. A uprostřed bazén ve tvaru ledvinky – nečekaný bonus, kterého jsem si v inzerci ani nevšimla. Dům byl na trhu nejméně rok, majitelé dávno jinde a zahrada i bazén podle toho vypadaly.

To mě ale vůbec neodradilo. Běžela jsem k autu, ať se jde manžel podívat, co jsem objevila. Vůbec se mu nechtělo, přesto se dal přesvědčit. Dům jsme koupili – jako první klienti kolegyně, z jejíž knihy jsem dům vybrala. Při ukládání vybaleného nádobí jsem v kuchyňské skříňce našla obálku s dopisem. Byl od předešlých majitelů s přáním, aby všichni, kdo přijdou po nich, byli v domě tak spokojení a šťastní, jako byli oni. Myslím, že se jim přání splnilo.

A potom pomaloučku, nenuceně a nevtíravě si nás americký Jih získal. Naše městečko je malé, žije tu necelých dvacet sedm tisíc obyvatel, ale k pohodlnému životu nám tu dnes už nechybí vůbec nic. A já jsem brzy zjistila, že zde žijí lidé mojí krevní skupiny. Jsou upovídanější a k sobě vzájemně vřelejší, než bývá zvykem v Evropě, ale co právě mému temperamentu vyhovuje. Jsou přátelští a trpěliví, ať už s vámi stojí frontu v obchodě, potkají vás jen tak v parku, či sedí vedle vás v čekárně u doktora.

U lékaře vás oslovují křestním jménem, určitě je to snazší, než zkomolit vaše příjmení. Po lékařském zákroku vám druhý den zavolají domů, aby se zeptali, jak vám je. Jsou kdykoli ochotní podat pomocnou ruku, aniž by za to něco chtěli. Vaše „děkuji“ jim zcela postačí, protože vědí, že třeba zítra zase vy pomůžete jim. Nepřipomíná vám tenhle popis náhodou určitou skupinu lidí, jejíž jméno začíná na Z?

O tzv. „Southern Hospitality“ jsme samozřejmě mnohokrát slyšeli, teď jsme měli sami možnost poznat, co se za ní skrývá. A dokonce mnohokrát. Uvedu alespoň dva příklady.

První: Byli jsme se projet po okolí a stalo se něco, co se mému choti stane tak jednou za deset let – dokonale zabloudil. Navíc on je typ (asi jako každý muž), který se odmítá zeptat, zřejmě to považuje za ponižující. Nějakou dobu jsme bloudili po neoznačených cestách, když jsme zahlédli u kraje pole pickup. V něm seděl a obědval postarší muž, loveckou pušku zavěšenou za hlavou. Manžel se nechal ode mne přesvědčit, k muži dojel a s omluvou požádal o pomoc. Se zdejší typickou „předponou a příponou – Sir“, kterou končí a začíná každá věta, manžel dostal podrobné instrukce. Asi po pěti minutách jízdy zahlédl ve zpětném zrcátku ten samý pickup, jak se nás snaží v oblaku prachu dohnat.

V okolí nikde nikdo a my začínali mít vidinu, jak právě tady někde smutně skončíme naši životní pouť. Auto se zařadilo vedle nás a řidič dával znamení, ať zastavíme. No dvakrát se nám nechtělo, ale zastavili jsme. Jižan vystoupil z auta, přišel k nám a my si vyslechli pokornou omluvu. Že prý nám poslední část směru udal špatně a tak se nás kvůli tomu snaží dohnat. Pro jistotu nás raději ten kus zaveze sám a ať ho následujeme. A my následovali. Když pickup dojel ke správné křižovatce, Jižan zamával, odbočil a byl pryč – možná si jel konečně v klidu dojíst ten svůj oběd.

Druhý: Vraceli jsme večer od moře a nečekaně nám prasknul řemen na autě. Byli jsme asi kilometr od domova a auto chcíplo přímo na rohu křižovatky. Za celou dobu, co jsme tam nešťastně stáli, na nás nikdo ani jednou nezatroubil (vlastně tu netroubí skoro nikdo), každý nás se soucitným výrazem objel. Okýnka aut se spouštěla s dotazem, zda mohou pomoci, nebo k nám lidé přímo přibíhali. Zatímco manžel čekal na odtahovou službu, dva muži mu ochotně pomohli auto z křižovatky alespoň odtlačit. Když přijel tahač, pán bravurně navinul našeho Forda, jehož servis byl naštěstí jen o kus dál, ale už měli zavřeno.

Tak tam auto složil na parkoviště a zeptal, jak že se dostaneme domů. Na to, že my ten kilometr už dojdeme, pouze mávnul rukou a tím, že když už je tady, tak nás tam hodí. Trpělivě počkal, až manžel vyplní nutné údaje, s klíčem od auta dá do jedné z nabídnutých obálek a vhodí do „noční“ schránky servisu. A pak nás opravdu s tím velkým tahačem hodil až přímo před dům. Manželovo děkovné si nenechal vnutit, řekl „God bless you both“ a byl pryč.

Možná se někomu bude zdát, že jsou tohle maličkosti. Ty ale pozvolna utvoří velký celek a vy zjistíte, že se v takovém prostředí cítíte dobře. A protože se s podobným chováním setkáváte denně, přijde vám už úplně normální a nestrojené. Vůbec nezáleží na tom, v jak velkém či malém domě člověk bydlí, ale naopak velmi záleží na tom, jak se v běžném životě chová ke svému bližnímu. A u mě právě tyhle vlastnosti vítězí nade všemi ostatními.

To ovšem neznamená, že bychom si se všemi těmito lidmi v bližším kontaktu rozuměli a shodli se v názorech. Celý Jih je převážně baptistický, tzv. „Buckle of the Bible Belt“. Lidé jsou velmi blízce spjatí s komunitou svých kostelů, kterých je tady jak naseto. Povinně jim ročně odvádějí deset procent, ze svých výdělků, tzv. „Tithing“.

Dnes je Jih díky klimatizaci a vynálezu DDT (již zakázaný) nejen pohodlně obyvatelný, ale dokonce čím dál větším lákadlem pro zmrzlé seveřany v důchodu. V dobách prvního osidlování ale musely být zdejší podmínky neuvěřitelně kruté a tito odvážlivci (převážně britského původu) se nutně potřebovali o něco či Někoho opřít, aby neklesali na mysli. A bez pomoci jeden druhému by ve zdejší divočině těžko přežili. Naštěstí se tahle výchova stále ještě přenáší z generace na generaci.

Nerada bych, abyste si mysleli, že je tady ráj na zemi. Takové místo snad ani neexistuje. Jako všude jinde i zde je dost věcí, které se nám nelíbí, dokonce nám i hodně vadí. Ale kladné důvody, proč se nám tady líbí, stále hodně převažují. U mě stále vyhrává vzájemné chování lidí. Prostě se mi tu ještě nestalo, abych vyšla z nějakého obchodu, restaurace, pošty či kanceláře a byla na obsluhující personál dožraná.

Tedy ne jako v dávných dobách, kdy mě někdo svým chováním dokázal otrávit celý den, měla jsem z toho křeče v žaludku a dodatečně jsem si mlela to „já bych ho, já bych mu, já bych s ním“. Neopomenutelným je i fakt, že se zde žije po všech stránkách levněji, než ve většině ostatních států. Přitom třeba lékařská péče je tady na velmi vysoké úrovni, čekací lhůty na operace téměř nulové. Máme super moderní nemocnice, kde slouží jižanští lékaři, kteří se po vystudování medicíny rozhodli vrátit pomoci svým komunitám.

Bydleli jsme tu přesně rok, když manžel dostal nabídku vrátit se do Německa. Sice mi právě plnil svůj dřívější slib, přesto mě jeho zpráva zaskočila. Rok před tím se mi sem vůbec nechtělo a teď jsem najednou moment váhala, zda naopak odtud chci pryč. Váhala jsme ale opravdu jen ten moment, třebaže to pro nás znamenalo další zámořské stěhování a pro chudinku kočku další let.

Bylo září 1990 a naše nové místo bylo v Bavorsku, necelé dvě hodiny jízdy od českých hranic. Neuvěřitelně sladká představa, že tentokrát budeme moci kdykoli, zcela bez víz a na neomezenou dobu jezdit přes hranice. Že jsme nejeli zpět do Frankfurtu, mi pochopitelně ani trochu nevadilo. Kvůli kočce jsme raději letěli zpět do Německa přímo z Alanty, bez přesedání.

Přesto na nás rok strávený na Jihu zanechal velmi silný dojem. U mě to bylo vůbec poprvé, kdy jsem toužila vrátit se v Americe na stejné místo, kde už jsem jednou bydlela. Teď mi dělalo dobře vědomí, že se vrátím do známého prostředí, kde vím, že se mi bude líbit, kde jsem si i za tak krátkou dobu zvykla.

Takže jsme dům neprodali, agentura se nám starala o nájemníky a my se sem po šesti letech vrátili. Bohužel už bez naší milované kočky, kterou jsme v Bavorsku pochovali. Netrvalo ale dlouho, a nahradily jí dvě jiné, které stejně nutně potřebovaly domov, jako kdysi ona. Zatím našeho návratu ani jeden z nás nelituje.

O zdejší krajině napíši trochu více zase někdy jindy.

A na více fotek se podívejte tady.