Tedy jak se to vezme a jak kdy.

Náš mladší syn Martin odletěl na vědeckou konferenci do San Francisca v sobotu 3. dubna. V neděli 4. dubna jeho žena Edita k nám dovezla jejich dvě děti, pětiletého Fynna a skoro tříletou Janu a jejich psa Maxe, jinak bráchu našeho Ferdinanda. V pondělí 5. dubna letěla Edita za Martinem do San Francisca, kde strávili společný týden. 8. dubna měli desáté výročí od sobáša, tak jim budiž přáno.

Chod našeho domečku se jaksi změnil. Děti jsou závisláci na TV a tak v pozadí furt jelo video. Přehrávaly se DVDéčka s jejich oblíbenými programy i když je třeba nesledovaly. Jakmile ale tento hluk ustal, tak to postřehly a dožadovaly se jeho spuštění.

Mimo toho se obývák proměnil v dětskou hernu, kde se pro spoustu hraček nedalo šlápnout. V tom všem se neustále motaly tři obludy, dva Maxové a Ferďas. Někdy se k nim přidal i kočičák Packa. Domeček se jen otřásal a jaksi mě bylo nepochopitelné, proč Míla uklízela, myla okna a prosklené dveře před jejich příjezdem.

Počasí moc přívětivé nebylo, často pršelo a tak se většina aktivit odehrávala v domečku. Ohromnou zábavu měly děti i psi, když jim děti házely z chodby schodištěm psí hračky do přízemí. Jak se ty tři obludy hnaly se schodů a vzápětí do schodů tak nebylo radno namanout se v cestě. Mohli by někoho klidně vzít sebou. Po chvíli se děti rozhodly, že budou pesany následovat a na schodišti byl frmol jako v lunaparku. Domeček sténal, pejsci samým blahem štěkali, vnoučata výskala a já se hleděl uklidit do garáže, kde bych měl relativní klid.

Ostatně garáž se mě na ten týden stala druhým domovem. V momentální situaci jsme spaní vyřešili tak, že Jana spala s Mílou v mé posteli. Fynn ve vedlejším pokojíku v bývalé posteli svého taťky, jinak našeho syna Martina. Další postelové kapacity nebyly zrovna v pojízdném stavu a tak jsem ten týden spal v garáži v autě, jak spávám na toulkách po Klokánii. Furt pohodlnější než ve stanu za deště na zahradě. Společnost mě dělaly tři psí obludy a kočičák Packa. Nutno podotknout, že se všichni chovali vzorně, a i když jsem měl celé auto otevřené, tak žádného nenapadlo se ke mně v noci nastěhovat.

To mě jednou provedl Ferdinand, když ještě byl štěně. Byli jsme na pár dnů v buši. Bylo to v zimě a v kopcích asi 1 200 metrů nad mořem. Na noc jsem si postavil stan a čoklovi dal před stan jeho pelech. Večer jsem si před spaním ještě při baterce četl a psisko venku poknikávalo a tlačilo se na stan. Asi po hodině hrozil stan spadnutím, tak jsem vzal milého peasna k sobě do stanu. Venku se už tvořila jinovatka, slušně mrzlo. Pelech jsem mu dal do druhé půlky stanu a pak jsem zalezl do spacáku a usnul.

Když jsem se v ranních mrákotách chtěl převalit, tak jsem se jaksi nemohl ve spacáku pohnout. Po chvíli jsem zjistil, že v něm nejsem sám. Ta mrcha Ferda se v noci vsoukal čumákem napřed otvorem kolem mého krku do spacáku a teď měl mordu v mých nohách a já můj čumák u jeho ocasu. Pes spokojeně chrněl a nemínil se pohnout. Pochopitelně jsem ho vyhodil na mráz, všude v okolí bylo bílo. Po vyčurání se pak hned hnal zpět do spacáku, ale to mu bylo zatrženo a šlo se na ranní výšlap, aby pak lépe chutnala snídaně.

Jeden den a noc měly dětičky zpestřený program. Dojela máma naší snachy Edity, Joyce. Bydlí ve vedlejší osadě jménem Glenbrook. Dovezla své dva vnuky, jinak syny Editiny starší sestry Alison. Jsou jen o málo starší než Fynn a Jana a tak bylo v obýváku hned veseleji – 4 děti a tři psi v jednom chumlu.

Ale přehled jsme neztráceli, děti se daly docela dobře rozlišit. Tristan a Russel, bratránci Fynna a Jany jsou barvy čokoládové a vlasů havraních, kadeřavých. Jejich tatínek je totiž černý jako bota z rovníkové Afriky. Dětem se společné hry tak líbily, že je večer Míla odvezla k Joyce, kde všechny pohromadě strávily noc, aby se vrátily až druhý den před obědem.

A nebyly to přes týden jen hrátky a mela, ale i každovečerní koupání dětiček a pak i krmení dravé zvěře. Zvěř je však vycepovaná lépe než dětičky a když nastal čas krmení tak si čokli v kuchyni způsobně sedli a čekali, až bude žrádlo naservírováno a jim povoleno se do něj pustit. Akorát, že našemu Maxovi při tom tak tekly z tlamy sliny, že pak byla pod jeho požerákem loužička.

Týden s vnoučaty, třemi psy a kočičákem jsme ve zdraví přežili a dokonce i absolvovali menší výlet, když počasí dovolilo. Ale to už je jiné povídání a tak někdy jindy.

Další fotky najdete zde