Katko,myslím na Vás, moc to bolí a nikdo to z Vás nemůže sejmout. To může udělat jen čas. Vím o čem tady píšu, mám to také za sebou. U nás to byla leukemie.

Vážení, omlouvám se, že jsem poslední dobou krapet monotematická, ale – musím připomenout, že uzávěrka nejen objednávek, ale i PLATEB za kalendáře je zítra! (o) Prosím všechny ctěné objednatele, aby poukázali peníze na účet. Nečekejte na žádné dobírky! Díky! (sun)

Moc hezké povídání, moc hezky se to četlo. Když má člověk na kontě něco podobného, tak to potěší (chuckle) Myslím, že zmíňka o Kulaťáku rozradostní Louk. Ona na něm měla přistát autobusem a mně nedošlo, že netuší, že tohle náměstí je Kulaťák navzdory všem názvům, které nosilo, nosí a nosit bude. 😀 Co se týká ztráty dětiček, mám taky jednu hororovou v zásobě. 3 mladíci ( 12, 12, 9) šli napřed z Jamského Plesa na Štrbské a zmizeli. (devil) Byla jsem kousek od klepnutí pepkou. Pak mi došlo, že bych to na oběť velehor nedotáhla a raději jsem jela do Štoly. Jasně, že zakufrovali a radši se dopravili (v policejním voze) do Vyšných Hágů a pak šupky dupky ke svým postýlkám. Ještě dnes mi tiká v hlavě, když si na to vzpomenu (wasntme)

Maťo, tak toto je skvělé povídání. Ale ani my Pražáci nejsme imunní proti bloudění. V naší matičce měst mě i mámě stačí vyjet za vyjeté trasy a máme problém, zatím naštěstí vždycky zvládnutý. Však Praha je velká.

Jednou jsme ale jeli s kolegy na služebku do Brna. Brňáci, vy jste nám dali!!!! Potřebovali jsme se dostat na Mendelovu zemědělskou univerzitu. To jsme si dali. Ať jsme jeli kudy chtěli, vždy jsme skončili u Vaňkovky 😀 Tak poprvé jsme to brali ještě s humorem, ale s přibývajícími koly (přitom na univerzitě už jsme předtím všichni byli i autem!) nám úsměvy na rtech bledly a bledly. Když už jsme si Vaňkovku podrobně prohlédli ze všech světových stran – ano pokaždé jsme přijeli odjinud, tak už nás humor přešel úplně, neb akce již začínala. Nakonec jsme se vymotali – opravdu vymotali, ale Brňáci nandali jste nám to – Pražákům 😀 😀 😀

Chachacha – milá Maťo, ani se ti nedivím, že se do Prahy nehrneš – po těch zkušenostech.

To my – já a mamka – se naopak ztratily v Bratislavě! Jely jsme se zájezdem „s kolchoznikama“ do Bratislavy. Autobus zaparkoval u nábřeží v postranní uličce, vesničané byli vypuštění do víru velkoměsta s tím, že o půl čtvrté sraz zase tady a odjezd k domovu. I my dvě jsme vyrazily šmejdit po Prešpurku, vymetaly jsme obchody a hledaly to, co u nás nebylo k mání. Přiblížila se třetí hodina a my vyrazily ke srazišti – ale ouha, ani jedna z nás si nepřečetla název ulice. No lítaly jsme po nábřeží jak šuspajtli a neodvratně se nás zmocňovala hysterie, že se z nás stanou Slovenky, protože se z toho proklatého města už nikdy nedostaneme (podotýkám, že obě máme „náramný smysl pro orientaci“). No – v poslední chvíli jsem si vzpoměla, že nás autobus vyklopil u gymnázia, bobrý blavský lid nás poslal úplně na opačnou stranu, než kam jsme sprintovaly a … a … a nebudu napínat, navrátily jsme se v rodný dům do milující náruče celé rodiny. Na Bratislavu nedám dopustit (chuckle) (chuckle) .

Jo – a časem dodám bloudění mé tchyně nášlapné po Budapešti – taky dóst výživná story (rofl) . A nedodám – teď jsem si vzpoměla, že jsem to tu už jednou prezentovala (wasntme) !

Ach jo, Mato; co ja jsem se najezdila do Prahy vlakem z Olomouce od konce 60. do zacatku 80 let. Zhruba kazde dva tydny. To byly zazitky! Nejhutnejsi snad byl rychlik Medzilaborec odtamtud do Prahy. Ten kdyz prijel do Olomouce, teoreticky velmi brzy rano, ale nekdy az dopoledne (jizdni rady byly jako rozvaha o pravdepodobnem lec nejistem prijezdu), tak zaprve byl tak plny, ze dostat se do chodbicky k prvnimu kupe byl zazrak. Za druhe, zachody uz byly vys***ane – podle vzoru vybydlene. (rofl) . Podlaha lepkava od piva a vsude spina. Ovsem vlak mi vyhovoval, protoze jsem s nim mohla do Prahy az v pondeli rano, misto v nedeli vecer. Zacatkem 70. let jsem to rozstrihla. Studovala jsem v te dobe v Praze hindstinu a v ramci zvidavosti jsem si poridila prirucku romstiny a hodne slov bylo podobnych. Tak jsem se pak vzdycky cpala do romskeho oddeleni, k udivu neromske casti obyvatelstva, pekne jsem pozdravila, oni se potesili, i misto k sezeni se naslo, obcas i nejaka slivovicka se nasla, priucila jsem se i romstinu. Holt jsem byla zvidavy a dobrodruzny duch. 🙂