ČLOVĚČINY: Moje cesty do stovežatej

Tak kde začať? Asi od začiatku. V mojom rodnom meste som súkromne bola dva razy a podotýkam, že ho vôbec nepoznám. Obidve cesty však boli vplyvom okolností nezabudnuteľné. Posúďte sami.

Syn mal ísť do druhej triedy a cez prázdniny som čoby osamelá matka rozhodla urobiť mu radosť tým, že pôjdeme na výlet do Prahy – tam lietadlom a späť vlakom. Tak lietadlo bol pre neho zážitok a Praha pre obidvoch tiež. Známi nás ubytovali u nich na sídlisku, tuším v Bohniciach, a túlali sme sa Kampou, starými uličkami a vozili sa metrom hore dolu.

Boli sme v ZOO a nevynechala som ani nejaké pivárničky. Fotili sme sa pri hradnej stráži, na Karlovom moste. Proste fajn. Domov sme jachali vlakom. Na druhý deň malý už u rodičov a ja do práce. Nejak ma svrbela hlava, ale čo s tým? Navečer som prišla k rodičom za malým a čo vidím? Mama s vnukom sedia na dvore na lavičke, hlavy omotané  uterákmi a okolo nich sa linula nezameniteľná aróma petroleja.

Správne – v hustých synových a čiernych vlasoch mamy sa usadili v množstve viac než hojnom hostia – vši. A keďže babka iný liek ako petrolej nepoznala, tak ho použila. Utekala som kúpiť Orthosan, potom nasledoval holič – skrátka všetky super procedúry pre takúto príležitosť. A úvahy o tom, kde sme k tomu nadeleniu prišli. No kde inde – vo vlaku. Ešte aj teraz ma svrbí hlava, keď si na to spomeniem.

O dva roky nato nás zase chytila cestovná horúčka. Tentoraz navštíviť rodinu v Kladne a pri tej príležitosti si pozrieť májové vojenské defilé v Prahe. Čo človek pre svoje potomstvo neurobí! Tentoraz som rozhodla, že žiadny vlak. Tak sme sadli do nášho žigulíka – žabičky zelenej a poďho.

Takmer po Prahu to bolo fajn. Fičali sme čo to dalo. Pred Prahou som sa konečne zamyslela, ako cez ňu preleziem smer Kladno. A pretože som Bratislaváčka a tu sa tiež jazdí dosť divoko, po jednom zablúdení aj bez navigácie sa podarilo nabrať smer Slaný a bolo dobre. Zvítanie s rodinkou a chuť ísť druhý deň na tú vojenskú prehliadku autom.

V Prahe som zaparkovala pri kasárňach, sadli sme do vagóna metra a hurá na Letnú. Dve baby, jedna z Kladna a druhá z Bratislavy, ovešané tromi chlapcami vo veku od 5 do 9 rokov. Na Letenskej pláni národa až čierno. Začala prehliadka, deti sa pchali dopredu a zrazu sa za nimi zavrela hradba tiel. A nebolo ich.

Zostal len najmenší Mirek, ktorý sa držal mamy Jitky za ruku. Dvaja starší výtečníci Jindra a môj Mišo zmizli. Prehliadka skončila a deti nikde. Čo teraz? Najprv sme prelozili všetky priľahlé uličky,  kde boli odparkované tanky a obrnené vozy. Nič. Potom sme zapojili políciu.

Nasmerovali nás do inej štvrti – tuším do Holešovic na akési zberné stredisko pre takéto prípady – miestnosť s policajtom. Ten sa len čudoval, ako sa mohol naraz stratiť tandem Kladno Bratislava. Bolo už popoludnie a začalo pršať. Tak sme sa rozhodli vrátiť aspoň k autu. No vrátiť ako vrátiť. Ale kam?

Problémik malý vznikol. Zaparkovala som pri kasárňach, ale aká ulica? V Bratislave sú kasárne na Kutuzovovej, teda logicky mi to tak vyšlo že aj v Prahe. No máš ho vidieť. Tak sme zostali ženské nešťastné bez dvoch detí aj bez auta. Bola to vlastne náhoda že sme sa ocitli na Kulaťáku. (Tento názov v živote nezabudnem). Odtiaľ som už vedela, kde mám auto.

Tak v daždi dofrčíme k približovadlu a tam čo nevidíme – auto otvorené a okolo sa naháňajú dvaja mládenci – Jindřich a Michal. Tí sviniari na nás čakali. Oni problém s orientáciou nemali.  A ulica bola na K – ale Kuznecova. Takto nejako som sa cítila, keď utiekol Astor. Ešte že to takto dopadlo. Ale uznáte, že zážitok to bol nezabudnuteľný.

Aktualizováno: 14.4.2010 — 18:45

203 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pro Jakuba: PANE Jakube, já jsem typ, který se většinou moc nesvěřuje. Asi to byla nějaká emoční erupce v souvislosti s nynější klimatickou situací. Jem Vám dlužna nějaké to popovídání o Č. Dubu a panu dr.Edelovi. Chtěla bych mít alespoň kousek Vašeho mozku nemohu napsat Vaši hlavu, protože jak by vypadala bába s vousisky!

    1. Ale jakýpak Pane… to tady zní divně, až jsem se lekl! A ty mé vousy taky nejsou bůhvíjaké, že… a cítím se furt docela mladý a pitomý a vším okouzlený. A hlavu má lepší skoro každý kolem mě, mezi náma…

  2. Také jsem tady až dneska – milá Katko, co říct?
    Až v takových chvílích si uvědomuji, jak jsem neskutečné bohatá. Mám svoje rodiče, manžela, děti a vnoučata, všichni se máme rádi a moc si přeji, aby to tak bylo napořád. Ale vím, že nebude. Až někdo odejde, o to víc se ti ostatní semknou k sobě a budou si navzájem oporou.
    Nedokážu si představit, jak Ti je.
    Jediné, co mohu nabídnout, jsou slova útěchy a porozumění. Myslím na Tebe! (h)

  3. Katko, jsou chvíle, kdy všechna slova jsou zbytečná, protože stejně nemohou vyjádřit to, co by člověk chtěl říci. Myslím na vás. (h)

  4. Katko,myslím na Vás, moc to bolí a nikdo to z Vás nemůže sejmout. To může udělat jen čas. Vím o čem tady píšu, mám to také za sebou. U nás to byla leukemie.

    1. Každý své břímě… ano. A smekám, že jste se taky, teď a tady, pod tíží tohoto dne otevřela. Je to závazek, pro nás. A čest. Tisknu ruku. Vezměte jako drobnou pozornost (no jak to říct) to, co jsem zveřejnil tady trochu níž, prosím. Kdokoliv ze zvířetníků vám případně dám na mne kontakt, budete-li chtít takto.

  5. Katko, také u nás hoří svíčička. Myslím na tebe – kéž by ti to aspoň trochu pomohlo! (h)

  6. KATKO a všichni ostatní:rozhodl jsem se, že teď a tady zveřejním něco, co jsem zoufale hodil na papír o Dušičkách před šesti lety na zakončení proslovu pro řečnici na rozloučení s mou přítelkyní (ano, čtyři léta po mé paní). Dávám vám to v plen, volně, užívejte to, říkejte… jak chcete.
    Už léto končí, jde se spát – sbohem, ty, kterýs mne měl rád.
    Konečně budu mít svůj klid. Prosím, dovol mi odejít.
    Neboj se, budem spolu dál. Za co by jinak ten svět stál?

    Dá se to, vidím, lehce upravit. – sbohem, vy, které jsem měl rád… takže prosím.

    1. Jakube pěkné.
      Nestíhám, ale tuhle smutnou zprávu jsem zaregistrovala. Je devět a já jsem tu. Myslím na Vás Katko. (u)

  7. Tak jsem se podle slibu vrátila a konečně měla čas nakouknout i sem… Ach neeeee!!! Katko, jsem s Vámi celým svým srdcem a také já zapaluji svíčku (u) ….

    1. Katko, jestli čteš už dlouho, tak víš, že jsem se Zvířetníky prožila ztrátu obou rodičů. To je hrozně smutná a těžká věc, ale … přirozená. Ztratit dítě bolí víc (u)
      Moc na tebe myslím, mail je z-nova zavináč na volném. Kdybych pro tebe mohla něco udělat, vůbec o tom nepřemýšlej. Laskavosti je třeba posílat dál.

  8. Nařizuju si připomenutí v devět. A proto se nikdy neptej, komu… ano. A z rádia zní Sonny boy – to je mimo pravděpodobnost. Píseň černého táty jeho hošíčkovi, víš, kamarádko? Který pro něho bude navždy jeho chlapečkem, synáčkem – sonny boy. Já myslím, že můžu jen opakovat za všechny: přijď sem a za náma třeba každým z nás bez rozmýšlení a kdykoliv. Že je to tak, děvčata a kluci?
    Tohle ne.

  9. Milá Katko, je mi to tak líto. (u) Objímám Tě. Napiš mi kdykoli a kdykoli se přijď, budeme s Tebou.
    A kdybys něco potřebovala, neostýchej se a řekni. Můžeme pro Tebe v této chvíli udělat tak málo, ale něco snad přece. (h) (h) (h)

    1. Achbožemůj! Katuško, co mohu udělat? Asi nic, ale kdyby náhodou: svobmark na seznamu českém (h)

    2. Milá Katko, jsme s tebou, přijď kdykoliv. Tady slova nepomůžou, ale věř, že na tio aspoň nejsi sama (h) (h) (rose2)

  10. Pojďme se domluvit, dnes v 21. hodin – budeme myslet na Katku. Já s tím počítám.

    1. Dobrý nápad, Aleno. Rozhoří se světýlka, kruh se posílí…

      Katko, všechny palce v pohotovosti (y) (h) (y) . A buď tu s námi (inlove) .

    2. Přišla jsem pozdě, můžu jen pohladit a obejmout. Tu ztrátu nic nenahradí. Zůstaň, Katko, mezi námi.

    3. Pláču nad odešlým životem … neumím ani vyjádřit, jak mi je to líto … slova chybí
      V devět hodin světýlko pro ukázání cesty

  11. Zcela OT – už jsem zas v diskusi, Jája (Jára, chobotnica) je snad mimo nebezpečí. Je to s ním zatím pořád hodně zlé, ale vypadá to, že to nejhorší je snad za náma. Fakt jsem neměla nejmenší chuť psát, kór když mi to moje holčičí dítě v druhém pokoji furt brečelo a propadalo trudnomyslnosti („mamko, on mě umře“) plus tohle http://www.youtube.com/watch?v=QYEC4TZsy-Y cca 50x denně.

    1. (h) Četla jsem Vaši původní zprávu až se zpožděním, tak jsem nereagovala – nevěděla jsem, jestli se tam ještě vrátíte.
      Moc držím palce, ty spontánní pneumotoraxy bejvaj dost dramatický, někdy to chce i chirurgický řešení, ale většinou to dopadne dobře. Blbý je, že se to může opakovat (to se pak musí řešit chirurgicky) a některý varianty můžou bejt dědičný…
      Kdybyste potřebovala něco probrat – na Hadech je můj email (budu asi teda na emailu až zase zejtra ráno)…
      (y) (h)

      1. Díky moc, pokud by bylo třeba, ozvu se. Operovaný teď byl, a prý to nebylo poprvé (teda ne operace, ten pneumothorax). Pořád doufám, že je mladý a silný a nějak se to postupně napraví. Ostatní jsem si snad tak nějak „obšlápla“, spolužáci z gymplu naštěstí pořád fungují.
        Ale ještě jednou moc děkuju, jste hodná.

        1. Aido, muj manzel mel pred asi 6 lety skoro spontanni pneumothorax (mel taky bronchitidu a desive kaslal). Bylo to o nervy, ale dostal se z toho OK. Ovsem stravil nejakou dobu na JIP.

        2. Aido (inlove) , myslím na Jáju, čekala jsem, až podáš zprávu – naštěstí je dobrá, děkuju a držím palce dál. (y)

  12. Milí zvířetníci, jsem letitá zabukem, ale až dnes píšu, a to tak, že volám o pomoc. Není to nejférovější, vím, ale jinou variantu neznám. Katka

      1. Díky,ZuZano, jste jednou z mých nejoblíbenějších zvířetnic a od Vás rychlá slova těší moc. Katka

    1. Ac nevim, o co jde (a nepotrebuju vedet), tak je vidno, ze potrebujes. Cili se zapojuju, drzim a myslim na tebe. (y) (h)

    2. Katko, vítám Tě. Netuším o co jde, ale já ze zásady palečky nedržím. Já na dotyčného (ou) potřebného myslím a za nemocné se modlím. (h)

      1. Děkuji moc všem, nečekala jsem, i když Vás znám (h) tak rychlou podporu. Chtěla bych být s Vámi i do budoucna. A oplatit. Katka

    3. Držím palce (y) (h) (y) , milá Katko (inlove) , a jestli je potřeba něco víc, písněte/písni mi emilek.

    4. držení palečků preventivně hlásím každé ráno pro všechny potřebné (h) Takže platí i pro Katku…

      1. Děkuju moc za vše, asi právě přicházím o syna. Úraz, operace. Sedím a ve snaze nepropadnout nejhoršímu napsala jsem Vám.
        Děkuji znovu. Katka

        1. Ach Katko, objímám Tě pevně. Jsme s Tebou!

          Mail zatím nepřišel, znovu píšu adresu: arolf . 07 @ gmail. com , samozřejmě bez mezer.

            1. Ach Katko, tuším, jak ti je. Moc se za vás oba modlím. Kéž se zákrok povede a Tvůj syn má hodně sil. (h)

            2. Katko, tak tady v praci (jsem v USA), rikam tichou modlitbicku. Vzycky muze bejt lip. Uvidis. Zazili jsme pred lety neco podobneho v rodine. A vyjasnilo se.

            3. Milá Katko (h) , držíme Tě za ruku alespoň na dálku, musíme doufat a věřit, dnes lékaři často dokáží zázraky. (h)

            4. Katuska,bud silna,modlim sa za teba i syna.Mlady mozog vydrzi strasne vela a ma uzasnu regeneracnu schopnost.

              1. Katko, tady není moc slov, co by se daly vyslovit. Tak držím pěstě a moc, moc prosím za tvého syna (y)

        2. Milá Katko – myslím na tvého syna a myslím i na tebe. Objímám tě a hladím tlapku na dálku (h) (h)

        3. Ach Bože Katko !!! Jen jsem si odskočila krátce nakouknout a hned čtu tohle !!!! Honem jdu odříkat pár motlitbiček, já na ně věřím (h) (h)

        1. Och, Katko, to je….já, je mi to moc líto. Nabízím stejnou pomoc, jako Vave na stetisek krutináč gmail.com. Prosím, kdybys cokoli potřebovala, ozvi se.
          Já, …moc ráda bych tě teď podržela za ruku.

        2. Katuska,je mi to strasne luto,nech je synovi zem česká ľahká,nech odpociva v pokoji.Tebe prajem vela sil,unes tuto najtažšiu ranu,posielam motlitbicku,zapalujem sviecku.V tejto tažkej chvili by som rada urobila pre teba viac.,vsetko.A nejde to

      1. Božemůj, našla jsem to až teď, nemám slov. I když se neznáme, moc na Vás myslím, Katko.

    5. Katko vydrž! Já vím, je to k uzoufání a nepropadnout černé beznaději je těžké! Ale třeba to dopadne dobře – moc ti to přeju. A palce držím! (y) (h)

  13. Vážení, omlouvám se, že jsem poslední dobou krapet monotematická, ale – musím připomenout, že uzávěrka nejen objednávek, ale i PLATEB za kalendáře je zítra! (o) Prosím všechny ctěné objednatele, aby poukázali peníze na účet. Nečekejte na žádné dobírky! Díky! (sun)

  14. Milá Maťo, mám moc ráda tvá vyprávění (h) . Che a naprosto chápu, že vaše výlety do metropole jsou nezapomenutelné. Ale musíš uznat, že mládenci si vedli náramně (rofl) .

  15. Moc hezké povídání, moc hezky se to četlo. Když má člověk na kontě něco podobného, tak to potěší (chuckle) Myslím, že zmíňka o Kulaťáku rozradostní Louk. Ona na něm měla přistát autobusem a mně nedošlo, že netuší, že tohle náměstí je Kulaťák navzdory všem názvům, které nosilo, nosí a nosit bude. 😀 Co se týká ztráty dětiček, mám taky jednu hororovou v zásobě. 3 mladíci ( 12, 12, 9) šli napřed z Jamského Plesa na Štrbské a zmizeli. (devil) Byla jsem kousek od klepnutí pepkou. Pak mi došlo, že bych to na oběť velehor nedotáhla a raději jsem jela do Štoly. Jasně, že zakufrovali a radši se dopravili (v policejním voze) do Vyšných Hágů a pak šupky dupky ke svým postýlkám. Ještě dnes mi tiká v hlavě, když si na to vzpomenu (wasntme)

    1. No tak se mi ztratil bratr asi petilety na malych lyzickach na lesni ceste na konci Karlova v Jesenikach v huste mlze. Mela jsem na neho davat asi 15 minut pozor, protoze mama sla pro neco do chaty, kde jsme byli na zajezde. A on Vojtisek byl jak jesterka a nekam proklouznul. Furt byl prede mnou a najednou ne. Kdyz se mne mama ptala, kde mam Vojtu, tak jsem po pravde rekla, ze nevim. Chvili jsme volali a hledali a kdyz uz mama chtela zapojit jine vyletniky do hledani, muj bratr se opet z te mlhy zhmotnil a poplakaval a rikal: maminko, ja jsem si myslel, ze uz v tom hustem lese zustanu az do smrti.

      1. Což se tvému bráškovi také docela dobře mohlo stát. Ještě, že to dobře dopadlo a slyšel vás. Ale uhlídat děti je někdy hodně těžké.

        1. S nasim Vojtiskem to bylo vskutku tezke. Ale to „do smrti uz tak zustanu“ bylo jeho oblibene hodnoceni krizove situace. Jednou v plysovem kozisku strcil hlavu do stojanu na kola pred domem, kde jsme bydleli. Tam to slo, ale kdyz chtel ven, tak se zarazil o usi. Nebyl urvane decko, ale po chvili mama slysela poplakavani. Videla syna zapasovaneho ve snehu do stojanu. Z okna mu rekla at z toho vyleze. I pravil bratr – nemuzu maminko, ja uz v tom zustanu do smrti. Mama dodnes rika, ze se srdecne smala. Pote byl bratr vypacen ze stojanu. (rofl)

          1. Neco podobneho provedl kdysi bratr se zabradlim. Tam to slo, ven uz ne.
            Kdyz jsem se koukal posledne tak tam nebyl, takze se asi podarilo ho z toho dostat 😉

            To ja jsem byl sikovnejsi … ja jsem jakousi mrizi „zabranujici“ ve vstupu do verejnosti nepristupnych casti znojemskeho podzemi v pohode prolezl komplet. Upozornuji, v osmicce na skolnim vylete! Takze opravdu skvela mriz … mensi deti by prosly ani by si nevsimly, ze tam vlastne nesmi.

    2. Jj, Kulaťák… 😛 . Chi, taky tvé slavné putování Uhříněvsí mi vytane (chuckle) .

      Ovšem ztracení chlapečci v horách – to jsou infarkťáky. I když stejně jako u Maťi si poradili výborně 🙂 .

      1. Copak chlapečci (jsem Herodes 😀 ), ale mě se tak ztratila v Jeseníkách Toya. Zkrátka jsem se otočila a ona přeskočila dvoumetrovou závěj na druhou stranu. A to telátko boží ani nepíplo, když jsem ju hledala a volala – tenkrát jsem byla na pepinu aj žinfárk dohromady.

        1. Chichi, to máš pravdu. Největší nervák byl, když se mi Cecilka (boxina) zaběhla přes koleje. A že těch zkratek a bloudění a ztrácení byla spousta…
          Chuděra závisláček Toyenka, víš jakej musela mít strach? Kam se asi hrabe tvoje pepina s žinfárktem (chuckle) .

          1. Hihi, ano, Louk má pravdu – musíš stále koukat, co Tyenka, a když skočí přes dvoumetrovou závěj, musíš skočit taky! 😉 (rofl)

            Jinak koleje mi nepřipomínej, jednou na Berounce mi tam Píďa vlezla, ze zatáčky se řítil vlak, já se proto vřítila na koleje, uchmátla psa a tak stačila skočit vedle na zem. Ležela jsem na psové a těsně vedle mě ty děsný kola – jako vnučka babičky od dráhy, která měla nepřeberně historek o přejetých lidech a rozdrcených posunovačích, mám ze všech těch kolejových věcí nebetyčnou hrůzu. Ale tehdy jsem na to nemyslela a muselo nade mnou stát nespočetně anjelů strážných. (angel)

            1. Kdepak, Vave – ti strážní andělové (angel) nestáli nad tebou… leželi vedle tebe na pešunku, zhluboka oddechovali a otírali zbrocená čela.

              No jo, já vím, že jsem prostořeký. Tak 16 no.

            2. Někerý lidi spotřebujou asi legie andělů. Nebe nad Berlínem asi nemá úplně pravdu.

      2. Hale, když pojedu sama, nebo s někým, kdo mne nebude prokrmovat dojmy z cesty, tak se nebudu chechtat jako houpací kůň a neodjedu v metru opačným směrem a nepřejedu. 😀 Ale napotřetí jsem se už šustředila a trefila se, no nééé ? (rofl)
        TSSS mě tu pomlouvají a eště to mám za 15 UFF

  16. Milá Maťo, není to tak dávno, co jsem zjistil, že děti lze úspěšně ztratit i v Hornej nad Bodvou 😀 V mém případě na malé moravské vísce poblíž téměř liduprázdné návsi. Pokud jde o jejich schopnost zaujmout se pro něco a nevnímat okolí, jsou nepřekonatelné. No, a když to tatík udělá podobně, je detektivka na světě. No nic, našli jsme se, a dokonce bez asistence policie (žádná tam nebyla).
    MLP je Pražáčka Vltavou křtěná a její rodina prokazatelně sídlila na Novém Městě Pražském, ve farnosti u sv. Štěpána od roku 1683. Co bylo předtím, se neví, neb za války zvané „třicetiletá“ shořela fara i s matrikou. Ale v okrajových částech města se i jí podařilo zabloudit – proti návštěvníkům má však jednu výhodu: orientuje se podle význačných dominant a umí si je dát do souvislostí se zbytkem města, takže obvykle nepotřebuje obchody, hospody nebo podobné proměnlivé entity.
    A jen tak mimochodem, Maťo, co takhle jednou zkusit Prahu bez vojenské přehlídky a bez dětí (příp.vnuků) – pořád má co nabídnout, i když se hodně změnila. Ne vždycky to bylo k horšímu…

    1. Tak sídlit ve farnosti u Sv. Štěpána od roku 1683, to je opravdu úctyhodné. A jsou tam ještě příbuzní? Klobouk dolů.

      To já mám původ mnohem více rakousko – uherský, tudíž mé kořeny se najdou ve vísce na Moravě u Vyškova, ve Vídni, ve Východních Čechách (tam je první zmínka v roce 1590 – pokračuje ale až v 17. století po 30. leté válce) a ještě malá maďarská kapička. Pražačka jsem díky místu narození a prožitých letech. Myslím ale, že ten přibližný orientační smysl mám také. Určitě jsem schopna se zamotat v malých mě méně známých uličkách a bezpečně na sídlištích, když ale uvidím nějaký hlavní tah, nebo známou věž, měla bych se strefit. Koneckonců, i kdybych neviděla nic jiného něž tu televizní, která vyrůstá odevšad, tak se nějak dohrabu, alespoň doufám.

      1. Apino, poslední příslušník rodu, sedící opravdu na Novém Městě, byl MLP dědeček, který bydlel kousek od Karláku a na nábřeží mezi Palackého a Jiráskovým mostem měl dílnu a obchod (byl zámečník a pak taky prodával autobaterie, či vlastně tenkrát „akumulátory“…) Zřejmě se mu däřilo, protože poté, co se oženil, zakoupil domek v klidném místě za Prahou (na hypotéku, kterou ovšem bez problémů obdržel i splatil), kde se shodou okolností rovněž vyráběly ty autobaterie a potřebovali tam dobrého řemeslníka. Tak rod odešel z Nového Města, ale to „klidné místo“ se časem taky stalo Prahou, takže z Prahy nezmizel… Traduje se, že první z toho rodu do Prahy přišlý byl jakýsi caletník Ondřej, kterého přilákala nová výstavba a nové příležitosti tehdy sídelního města římského císaře Karla IV. – ale doložit to nejde…

          1. Jo. C e l e t n á , Zeltnergasse byla původně Caletná ulice. C a l t a – český ( = ne moravský) výraz pro různé pekařské výrobky, caltář/caletník – jejich výrobce, prostě pekař (od c h l é b se kupodivu nevytvořilo nic obdobného). Původně placka (nikoliv v mor. smyslu – bramborák!), plochý slaný/sladký koláč, v některých regionech Čech snad dodnes užíváno pro vánočku. Často zdrobněle – c a l t i č k a , a oboje používáno pro drobné sladkosti pro děti – čili řekněme cukrátka (tohle už taky za poslední generace zastaralo). Od Baara (kterého velice beru) znám c a l a t k y . Byď zdravé laďo.

          2. Caletník či caltnéř byl pekař pleteného bílého pečiva, někdy se také uvádí, že i perníků a placek. Pro pobavení doporučuji zabrousit na některou odbornou diskusi znalců jazyka, kterak si tam učení pánové navzájem rvou šediny a barvitě si lají, protože názorů na to, co vlastně ta nešťastná calta byla, je zhruba o jeden víc než příslušných učenců…

          3. Nevím, školy nemám, ale někde jsem se dočetla, že calty byly perníky a caletníci tudíž pernikáři. Zdroj: nejspíš ČRo.

            1. No, tohle asi opravdu ne… a k d y ž , t a k s o t v a . Perník je ze zásady ( a možná dokonce z kyseliny -) dačo iné než caletnické výrobky – někdo to prostě lehkovážně nalepil na něco, o čem se v pořadu mluvilo, to se děje, že.

        1. Terro, to je krásné, pokud ty rodinné legendy ještě nemáte sepsané, raději je pro budoucí generace sepište. To je fantastické. Věřím, že caletník Ondřej přišel na Nové Město v době jeho založení. Karel IV. tam novým obyvatelům dal takové pobídky, že to pro ně bylo velmi výhodné. Sice museli do roka vybudovat patrový dům, ale byly jim na 18 let odpuštěny daně. Když po 6 letech ještě zbývalo hodně parcel, byla pobídka zopakována – pravda už pouze na 12 let, ale jistě to bylo stále výhodné. A lidi museli jíst vždycky, takže se caletník jistě dobře uživil. A třeba – a to už si vymýšlím – chudý tovaryš přišel ze Starého města z Celetné ulice????????

          1. Jo, do roka dům na patro – pěkný záhul, říkají tuším mladí. Šak taky ty podmínky byly příliš přísné, tak je pak zmírnili… Opravdu to není o dnešku? No není. Nejsou vůbec zprávy, že by tehdy konšely topili v kádi za podplácení…

            1. Jakube, já myslím, že to mohli mít postaveno celkem rychle, na Nové Město šli hlavně řemeslníci, nikoli patricijové, i zůstali na Starém Městě. Byli skromnější, domy byly menší, nestavěli podle dnešních předpisů. Řekla bych, že tam nebyly rozvody elektřiny, vody, nebyly telefony, kabelovky, internet…. (a nutné sekání pro tyto rozvody), odpady se lily zpravidla na ulici, To alespoň podle jednoho nařízení z doby Rudolfa II, kdy (volně cituji, neb si to nepamatuji) bylo zakázáno vylévání vod smrdutých na ulici, vepřů na ulici vyhánění, krve pauštění, spaní na hnoji ….. a mnoho dalšího. Tento dlouhý přípis nicméně končí krásně: „Kdyžkoliv by návštěvy cizinců v Praze pominuly, jestiť dovoleno navrátiti se ke zvyklostem staroslavným.“ Tudíž předpokládám, že ve 14. století toto všechno byla realita.

              1. Apino, obávám se, že s tím vyléváním „vod smrdutých“ to bylo ve všech tehdejších ctihodných metropolích hodně podobné a stejně i nevábné. Nicméně Nové Město mělo z Karlova nařízení dokonce něco jako „regulační plán“, kde byly vyznačeny ulice a jejich šíře (Ječná, Žitná a Resslova jsou dodnes ve středověkých hranicích), a nějak určen typ a velikost domu. To se tenkrát bralo podle šíře průčelí, protože délkou, kterou průčelí do ulice zabíralo, se řídila výše domovní daně… Proto je po Praze tolik „nudlí“ a vůbec nejužší stojící dům má průčelí tuším asi 1,6 m. Pravda, na Menším Městě. A proto taky existuje ulička „Nekázanka“, protože ta vznikla v rozporu s tímhle regulačním plánem, a nikdo ji „stavěti nekázal…“
                Pokud jde o spisování, od toho je spíš MLP – konec konců, byl to její dědeček, že.

                1. Terro, však mě ten půdorys Nového Města dodnes fascinuje, je téměř dokonale zachován. To už chtělo představivost založit ve středověku ulici šíře Ječné, která provozu vystačila až do 60. let 20. století, nebo dnešní Václavské a Karlovo náměstí (Koňský a Dobytčí trh), které je dodnes 3. největší na světě. Přitom paradoxně dodnes není známo, kdo byl lokátorem (něco jako dnešním urbanistickým architektem) Nového Města, pouze je v podezření Matyáš z Arrasu. O to více měštvou snahy dnešních developerů bourat a jinak zastavět poměrně rozsáhlé plochy v blízkosti Václaváku. Jde totiž mimo jiné o to v těch místech zničit ten původní urbanistický půdorys. Samozřejmě, že tehdejší nově postavené domy musely v daném místě odpovídat představě lokátora, pokud vím, musely být z převážné části kamenné, jen jsem chtěla říci, že si nemuseli dělat starosti s tolika rozvody všeho možného, jako my dnes – což prodražuje a zdržuje, ale zase nikdo nechce mít špeluňku bez elektřiny a vody. Ještě pak někde na dvorku stloukli kadibudku a bylo.

                  1. (rofl) Představuji si, jak takový časně novověký stavitel vstoupí do dnešního rozestavěného domu a uvidí tam ty spousty šlauchů, kabelů a hadic jakýchsi… Myslím, že by zaječel a uprchl v hrůze zpátky do středověku (rofl)

                    1. Myslim, ze jakykoli stredoveky kdokoli by pri spatreni soucasneho sveta s jecenim uprchl.

                  2. Ostatně myslím, že úžasnou poklonu Novém Městu Pražskému vysekl ve svém románu Sedmikostelí Miloš Urban (je ze Sokolova, Pú, ale to asi víš). Kdo jste to nečetli, vřele doporučuju.

                    1. Ano, k této části NM nenahraditelné. Doporučoval jsem naléhavě už loni či předloni.

        1. Jasně. podívat se, z které strany domy obrůstají lišejníkem, a pokluzené!
          Dyť jsem dělal orienťáky už 1958, ještě hlídkové! A pro jejich organizaci jsem překládal, máme totiž v OB (orienteering, žádný běh za ničím v AJ!) být nač hrdí.

          1. Já mám krásný švédský kompas multizonálním vyvážením a s možnost určovat vzdálenosti na mapě, apod. 🙂 Ale nikam ho nenosím, ten je jen parádu. (rofl) (rofl) (rofl)

                1. Já ve stověžaté matičce musím nosit mapu, protože jsem schopná se ztratit kdekoli, málem i uprostřed Václaváku. Můj nejdražší naštěstí na tom není tak zle, a tak mě často naviguje a nechápe, že si to tu nepamatuju. Když já si pamatuju zajímavé věci a ty mi oni někdy změní- t.j. obchod s klobouky a tak. Nějaký ulice a křižovatky jsou mi egál. Navíc mě na Praze štve, že název ulice je jenom na začátku ulice- v Brně, byť pro jiné bloudivém, je název ulice na každém baráku, a tak se nemusím ptát, na jaké ulici že to jsem.

  17. Maťo, tak toto je skvělé povídání. Ale ani my Pražáci nejsme imunní proti bloudění. V naší matičce měst mě i mámě stačí vyjet za vyjeté trasy a máme problém, zatím naštěstí vždycky zvládnutý. Však Praha je velká.

    Jednou jsme ale jeli s kolegy na služebku do Brna. Brňáci, vy jste nám dali!!!! Potřebovali jsme se dostat na Mendelovu zemědělskou univerzitu. To jsme si dali. Ať jsme jeli kudy chtěli, vždy jsme skončili u Vaňkovky 😀 Tak poprvé jsme to brali ještě s humorem, ale s přibývajícími koly (přitom na univerzitě už jsme předtím všichni byli i autem!) nám úsměvy na rtech bledly a bledly. Když už jsme si Vaňkovku podrobně prohlédli ze všech světových stran – ano pokaždé jsme přijeli odjinud, tak už nás humor přešel úplně, neb akce již začínala. Nakonec jsme se vymotali – opravdu vymotali, ale Brňáci nandali jste nám to – Pražákům 😀 😀 😀

    1. srdečné brněnské chachá, Apino. Na tom něco bude, sama nejsem motorista, ale ze šmejdění taxíky po rodném štatlu vím, jak je zajednosměrkovaný a Pražáci s tím mají fakt superproblém. I Ondřej Neff se na Psu kdysi dvakrát krátce po sobě zaříkával, že do Brniska už autem ne, protože dvakrát se nebyl schopný z fotokurzu, který tu vedl, vymotat na dálnici a pořád končil někde v Bronxu (chichi, poblíž Vaňkovky).

      1. Smečka zdraví baty, a srdečně zve na projížďku ulicemi Nového Města Pražského v oblasti Resslovy ulice, sv. Václava Na Zderaze a směrem k Tančícímu domu. Osobně považuji tam vytvořený systém jednosměrek za obtížně překonatelný – při troše nešikovnosti se lze dostat do situace, ze které je únik pouze couváním v protisměru S KOPCE! Naštěstí to není oblast nijak frekventovaná, jen má tak trochu ještě pořád středověký půdorys… (chuckle)

      2. Páně Broučkovo – é Neffovo – bloudění v našem štatlu už je legendární, a navždy mu chudákovi Brňáky znechutilo, co s tym. No když mu poradili u Domu umění, že do Prahy má jet po Célu… to je pak levá hokna, Ondrošu! To nevydéchá… nemože.

      3. Jo, jo, všechny brněnské cesty vedou k Vaňkovce 😀 😀 😀 😀 😀 😀 Úplně naposledy jsme na to vyzráli, setkali jsme se s Brňákem ještě na dálnici a jeli za ním v závěsu.

        1. Ale z Vankovky je to blbe-aspon pre mna.Jednou a odvtedy som tam autom nebola,som len 2-3 xkrat nejak divne odbocila a uz len same nezname ulice a domy, a zastavba redla a najednou cesta a rozcestie a znacka Slapanice.Povazte!!Dodnes rodina z Brna nechape,ako som sa tam dostala.

    2. No, my tady to nepřehledné značení máme schválně – jako obranu proti cizákům, přece. Domácí trefí a ostatní ať se snaží.

      1. Inspirativní myšlenka, aido 😀 Že by to kolem toho kláštera Na Zderaze měli jako odvetné opatření poté, co jim tuším Ferdinand III. jako poslednímu místu v Praze odňal právo asylu? Přímo obmyslné, řekl bych.

  18. Maťo, moc pěkný dobrodružný výpravy do civilizace 😀 Když jdu sama, hlídám si cestu a neztratím se. Malér je, když nás jde víc. V tu ránu to vypustím a očekávám, že ti další mě vyvedou. A ono ne vždycky (chuckle)

    1. Chichichi…. ještěže to tak dopadlo. Ztracené děti v hlavním městě, asi by mne ranila mrkvice (díky, Matyldo).
      Taky jsem blouďa bloudivá, stačí trošku větší dům, úřad, kde člověk projde chodbou za několik rohů a už jsem mimo.
      Jaký problém pro mne byla budova VŠCHT, kde bylo schodiště hlavní, zadní a boční a chodby vedoucí kolem dokola byly mnohde přepaženy a z části chodby vznikla další laborka, či učebna. Takže cesta k leckteré místnosti vypadala takto: hlavním schodištěm do prvního patra, v prvním patře k zadnímu schodišti, do třetího patra, vpravo k bočnímu schodišti a po něm o patro níž. Však jsme taky v imatrikulační slibu slibovali, že budeme v kapse pláště neustále nosit svačinu pro bludné chemiky.

  19. Chachacha – milá Maťo, ani se ti nedivím, že se do Prahy nehrneš – po těch zkušenostech.

    To my – já a mamka – se naopak ztratily v Bratislavě! Jely jsme se zájezdem „s kolchoznikama“ do Bratislavy. Autobus zaparkoval u nábřeží v postranní uličce, vesničané byli vypuštění do víru velkoměsta s tím, že o půl čtvrté sraz zase tady a odjezd k domovu. I my dvě jsme vyrazily šmejdit po Prešpurku, vymetaly jsme obchody a hledaly to, co u nás nebylo k mání. Přiblížila se třetí hodina a my vyrazily ke srazišti – ale ouha, ani jedna z nás si nepřečetla název ulice. No lítaly jsme po nábřeží jak šuspajtli a neodvratně se nás zmocňovala hysterie, že se z nás stanou Slovenky, protože se z toho proklatého města už nikdy nedostaneme (podotýkám, že obě máme „náramný smysl pro orientaci“). No – v poslední chvíli jsem si vzpoměla, že nás autobus vyklopil u gymnázia, bobrý blavský lid nás poslal úplně na opačnou stranu, než kam jsme sprintovaly a … a … a nebudu napínat, navrátily jsme se v rodný dům do milující náruče celé rodiny. Na Bratislavu nedám dopustit (chuckle) (chuckle) .

    Jo – a časem dodám bloudění mé tchyně nášlapné po Budapešti – taky dóst výživná story (rofl) . A nedodám – teď jsem si vzpoměla, že jsem to tu už jednou prezentovala (wasntme) !

    1. Ygo, opakování matka moudrosti, pokud jsi to někdy prezentovala, asi jsem zrovna neseděla u počítadla. Předpokládám, že to musí být velimi vydařená story.

    2. Bloudění „kolem Bratislavy“ jsme si před pár lety s kolegy užili ve snaze „trefit“ přírodověděckou fakultu, nebo alespoň rektorát… Po nějaké době jsem si připadal jako na kruhovém objezdu, na kterém VŽDYCKY přejedu tu správnou odbočku. Seminář jsme stihli (přišli jsme o pozdravné projevy), ale první bod programu nebylo vystoupení ctěného pana profesora, ale dvě velká kafe 😀

  20. Milá Maťo (inlove) , je naprosto jasné, že se Ti Praha vryla do paměti nesmazatelně. (chuckle) I když, ono je vcelku jedno, kde člověk ztratí děti a auto, tady byla výhoda, že nebyla žádná jazyková bariéra. (talk)
    Doufám, že jste po právu své šikovné synáčky ocenily, protože oni se – na rozdíl od vás – ani trošku neztratili. (chuckle) (rofl)

  21. aktivní dítka jsou radost (rofl) Ale jak je vidět, kluci si uměli poradit a paměť na cestu k autu jim fungovala dokonale. Od jisté doby si před návštěvou „přelidněných míst“ dáváme předem místo srazu v případě ztráty zbytku výpravy 🙂

  22. Milá Maťo, tak v Praze jsem se narodila a sama sebe ještě ujišťuji, ze bych v ní snad beznadějně nezabloudila. Tedy jsou čtvrtě (a je jich dost), které neznám, přeci jen jsem vyrůstala v centru. Ale kdybych v některé z nich zabloudila a někdo mě laskavě nasměroval správně, tak pak bych se už dokazala vymotat „do známých míst“. Ale zdůrazňuji to slovo „nasměroval“, protože kdyby mě dneska někdo poslal do té a té ulice a tam ať zahnu zase do jiné, tak mi moc nepomůže, protože kde jaká ulice má teď nové jméno a já nemám ponětí, která to může být. A už zmizely i ty „původní“ záchytné body obchodů, firem, hotelů apod – i to je všechno jinak. Při jízdě Metrem jsou ty zastávky ještě více méně po staru (Můstek, Flora atd), ale např. v autobuse, když se míhají jména zastávek tak jsem ztracená. Takže si dovedu představit, jaké jste musely mít s kamarádkou pocity když se vám ztratily děti. Ale jak se říká „konec dobrý, všechno dobrý“ a jsem ráda, že to dobře dopadlo, kluci to zvládli na jedničku. (clap)

    1. Jo jo, Praha pořád vypadá jako Praha, ale mám čím dál víc dojem, že jenom v televizi 😉

    2. Maričko, nenajdeš mnoho tak čistokrevných Pražáků jako jsem já. Přesto musím konstatovat, že existují čtvrti, ve kterých jsem nikdy nebyla, a kde potřebuji mapu. Někdy je to na závadu. Třeba občas průvodcuji, v posledních letech pramálo, mám to hlavně jako takovou pojistku, abych nemusela na pracák, kdyby se něco stalo. Nicméně, když jeden jede pro školní výpravu, která spí někde v Čakovicích nebo jiném místě na periferii, pak sedá s nějakými 60 lidmi do autobusu a tiše se modlí, že to ten italský šofér zná a strefí se do centra.

  23. Ach jo, Mato; co ja jsem se najezdila do Prahy vlakem z Olomouce od konce 60. do zacatku 80 let. Zhruba kazde dva tydny. To byly zazitky! Nejhutnejsi snad byl rychlik Medzilaborec odtamtud do Prahy. Ten kdyz prijel do Olomouce, teoreticky velmi brzy rano, ale nekdy az dopoledne (jizdni rady byly jako rozvaha o pravdepodobnem lec nejistem prijezdu), tak zaprve byl tak plny, ze dostat se do chodbicky k prvnimu kupe byl zazrak. Za druhe, zachody uz byly vys***ane – podle vzoru vybydlene. (rofl) . Podlaha lepkava od piva a vsude spina. Ovsem vlak mi vyhovoval, protoze jsem s nim mohla do Prahy az v pondeli rano, misto v nedeli vecer. Zacatkem 70. let jsem to rozstrihla. Studovala jsem v te dobe v Praze hindstinu a v ramci zvidavosti jsem si poridila prirucku romstiny a hodne slov bylo podobnych. Tak jsem se pak vzdycky cpala do romskeho oddeleni, k udivu neromske casti obyvatelstva, pekne jsem pozdravila, oni se potesili, i misto k sezeni se naslo, obcas i nejaka slivovicka se nasla, priucila jsem se i romstinu. Holt jsem byla zvidavy a dobrodruzny duch. 🙂

    1. Hanko, to je hezká vzpomínka 🙂 Já jsem teď hledala na netu, která ulice byla maršála Kuzněcova a nenašla jsem (kasáren je kolem Kulaťáku na Praze 6 víc). To jsem zvědavá, která Veram to najde (rofl) Já na šestce bydlím skoro celý život, ale nejsem si schopná tu ulici vybavit.

      byla jsem hodná, 8

      1. Možná by to mohla být ulice V. V. Kujbyševa? To je jediná, kterou tam poblíž znám, protože tam bydlí už asi 30 let náš kamarád – a taky začíná na K. (wave)

      2. Tak Kuzněcovova to nebyla, aspoň na mapě Prahy z roku 1973 se nevyskytuje. V Dejvicích můžu nabídnout různé zajímavé názvy jako J.M. Sverdlova, Thalmanova,nám. A.V.Suvorova, Kovpakova, Suchebátarova, al Kuzněcov tam nebyl 🙂

        1. Ale v Suchbátarově žádná kasárna nejsou ani nebyla. Tam byla maximálně vojenská katedra. 😉
          Myslela jsem, že Suchbátar byl nějaký vědec, když po něm pojmenovali ulici plnou VŠ. Protřeli mi oči kopřivou, když jsem zjistila, že to byl mongolský revolucionář. :O

    2. Hano – ta romština mě zajímá. Totiž – zajímá mě, jestli v sedmdesátých letech to už byla romština?! Já jsem totiž slovo rom slyšela nejprve po převratu – a týkalo se počítače 😀 .

    3. Ten vlak znám, my moraváci jsme s ním dojížděli ze školy v Praze domů za rodiči. Nedá mi to a musím přidat vzpomínku mé kamarádky, která jezdila až do Českého Těšína. Jednou tahle v pátek večer usedla na Hlavním nádraží do prázdného kupé, jenže vteřinu před odjezdem se kupé zaplnilo početnou cikánskou rodinou. Což by až tak nevadilo, ovšem oni vytáhli nějakou samohonku, jali se popíjet a pohostinně při každém oběhu láhve nabízeli i kamarádce. Ona se pokusila odmítnout, ale když viděla, jak mužským uraženě sjížděly ruce k nožům v holinkách, tak holt nejenom pila, ale dokonce se bála si i před napitím otřít hrdlo láhve. V Těšíně vypadla čekajícím rodičům z vlaku do náruče. Do nedělního odjezdu se jí podařilo jakž takž vystřízlivět a zjistila, že zrak jí zůstal zachován. Když po měsíci bedlivého pozorování na sobě nenašla ani žádnou vyrážku (kořala byla sice nekvalitní, ale silná), konečně se jí ulevilo.

      1. 🙂 Jo, o tech vlakovych anabazich na trati Praha – Vychod, jak tomu hanlive rikal jeden muj pritel (Vychodem nazyval vse na vychod od karlinskeho viaduktu), by se dalo povidat. Jeste jakztakz chapu, ze kdyz vlak vyjel ze Slovenska a byl k prasknuti nacpany jeste driv, nez prijel na Ostravsko, tak proste s tolika lidma ta hygiena za moc nestala. Ale co mne udivovalo i tehdy bylo, ze i kdyz rychlik byl pristaven v Praze na nadrazi prazdny, aby vyjel opacnym smerem, uz byl zase/jeste spinavej. Anebo takove delsi posezeni ve zpozdenem rychliku v zime bez topeni Ale pres to vsechno mam na ty vlaky mile vzpominky. Dodnes mne fascinuje, kdyz stojim v Olomouci na peronu a prijizdi rychlik. Riti se to, svetla sviti, brzdy skripou – to zastavovani byl vdycky takovy zajimavy zvukovy pozitek. A pak ty nervy – jeste jak to jede, tak rychle obhlidnout situaci, kde nejlip nastoupit, prebehnout nekam jinam – to byla veda.

          1. Brzo jsme pochopili… a pro běžného US citizena jsou už samotné vlaky většinou dnes exotika, že? A ani autobusů myslím moc nepoužívají, ony ani na krátké trati nejezdí, co?

            1. Ale jezdi dlouhe trate. Moje neterinka s pritelem si to uzili na Greyhoundu z New Yorku do Columbie. Dodnes se nad tim chechtame. Zbyde-li cas, gtak pozdejc npisu, jak se odvijelo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN