Jako vždycky, tak i tentokrát jsem se dostal k nahlédnutí na diskuzi až už bylo po všem. Tentokrát proto, že tu u nás máme na týden naše vnoučata a jejich psa Maxe, jinak bráchu našeho Ferdy. V domečku je šrumec a děti musí být nějak zaměstnány, aby to tu nepřevrátily vzhůru nohama. Taky se s nimi musí občas něco podniknout mimo domeček, i když počasí tomu zrovna moc nepřeje.
V minulé diskuzi mě zaujal následující příspěvek.
Hledající napsal/a 6. 4. 2010 v 13:45
Jsem syn dělníka a člena KSČ ještě před Únorem 1948. Vystudoval jsem v ČSR a ČSSR, kde jsem v 1964 získal vysokoškolský diplom. Přes můj původ jsem nikdy nebyl ve Svazu Mládeže a KSČ. Pro nespokojenost se sebou samým jsem opustil v řinu 1968 území nyní se nazývající ČR. Cestoval jsem po světe jak za prací tak za zábavou. Žil jsem a pracoval v New Zeland, Australia, BRD. Byl jsem mnoho měsíců v Kanadě, Indii, Israeli, Norsku, Švédsku, Francii, Itálii. A všude jsem byl nespokojen. A jako computer system programmer and analyst jsem si vidělal hodně peněz. Až jsem pochopil že tu nespokojenost nosím se sebou ve svém srdci, že se mohu ucestovat a jí se nezbavím. A potom jsem se usadil a stal jsem se spokojeným. To vše k úvodu.
Nyní se táži mnoha českých občanů a immigrantů, kteři nadávají na poměry v ČSSR, a přitom cestovali jako mladí po ČSSR a dokonce i mimo ČSSR. Já jsem na cestování v ČSSR neměl, musel jsem pomáhat svým vychovatelům, kteři i když byli členové KSČ a z dělnické třidy tak mnoho peněz jim na cestování nezbylo. A po celotýdenní práci jaksi nebyla na cestování chuť. A i po ukončení studií jsem byl rád, že jsem byl rád, protože měl jsem pouze to co jsem si vydělal, a to nebylo mnoho. Nezávidím Vám, že jste mohli cestovat, závist pouze a pouze člověka užírá. Jenom mě zajíma proč na ČSSR neustále nadáváte.
Takže proč stále nadáváte na ČSSR, vždyť jste se tam měli v relaci s monoha miliony ostatních občanů velmi dobře. Co Vás k tou nadávání vede? Na světě jsem při svém potulování poznal mnoho bídy a bolesti, o které se Vám nezdálo ani v nejhoršich snech. Takže proč neustále nadáváte? Mě je to úplně jedno, že si tím kazíte svůj život, nemoho s tím nic dělat. Ale dal bych Vám dobrou radu, žijte spokojeně s tím co máte, uvědomte si že to nemusí trvat, že se velmi lehce může stát že se svými schopnostmi octnete na nesprávném místě a neprávném čase. Uvďedomte si že človék míní ale Bůh mění.
Přeji Vám mnoho Lásky a Moudra.
Pokusím se trochu zauvažovat nad vývody přispívajícího. Jeho původ, z komunistické dělnické rodiny je paralelní jako našich zdejších dvou velice dobrých kamarádek. Jedné otec dokonce po roku 1948 působil v STB až do roku 1968 kdy mu syn i dcera utekli ke klokanům. Pak měl po kariéře. Obě tyto, tehdy lepé děvy, nenáviděly systém ve kterém vyrůstaly. Pozor, mluvím o od své podstaty prohnilém a vnitřně špatném společensko-politickém systému, a nikoliv o vlasti a nebo tehdejší ČSSR.
Je zajímavé, že obě tyto děvy si, v tehdejší republice, vždy po celotýdenní dřině, v sobotu zabalily bágl a vyrazily na vandr. Obě pracovaly manuálně v továrnách. Lístek na autobus a nebo vlak stál tehdy pakatel a mohl si ho dovolit skoro každý. Venku z města už vandr nestál nic, pokud se nezapadlo do hospůdky na jantarový mok. Kytary a písničky k zábavě si nesly sebou, spalo se pod širákem a nebo ti zhýčkaní či fajnoví, pod stanem.
Konečně tremping, české specifikum, co nikde jinde na světě neexistuje, vznikl v letech dvacátých dvacátého století. A právě mezi těmi z chudé dělnické vrstvy, jako vzdor tehdejší měšťanské a zbohatlické společnosti. Hlavně v Praze odkud se začal lavinovitě šířit, protože mládeži něco říkal. Ale nechme historie trempingu.
Podobného „Hledajícího“ jsme zde také poznali a stále známe. Ano musím souhlasit s autorem, nespokojenost je v jeho duši. Tedy nevím, zda tuto skutečnost připouští, ale je to v něm, jak sám poznal. Takovým nešťastníkům ve většině chybí dobrý rodinný základ zdravé rodiny, který jim měl dát jistoty a morální rukovodítělstvo. Asi do nich nebylo v ranném věku zasazeno to základní: víra, naděje a láska.
Asi to bylo těmi komunistickými rodiči, nevím, protože ty dřívější dívky ze stejných poměrů se vyvedly kupodivu pěkně. Jak fyzicky, tak i po morální stránce. Mindráky netrpěly a netrpí. Domov si vytvořily zde a jsou spokojeny. Jsou to výborné kamarádky. Asi to je tím, že neutíkaly samy před sebou, ale před systémem. Se sebou byly a jsou naprosto spokojeny.
Je nemožné milovat anebo jen tolerovat společensko-politický systém, kde nevládne právo a slušní lidé jsou pronásledováni a nebo přímo vězněni či vražděni. Ne, to nebyly stovky popravených, ale zavražděných. Poprava je možná pouze v právním státu, kterým tehdy československý socialistický ráj ani náznakem nebyl a v podstatě jím není doposud. Také dědictví té podivné doby.
Jak mohu cítit úctu k systému, kde byli naši rodiče a příbuzní násilně přeřazeni na manuální práce do fabrik. Kde byli násilně zkolektivizováni a jejich polnosti a hospodářství ukradeny lůzou, která o hospodaření neměla ani páru. K systému, který nám znemožnil naše mladé sny, studovat to, o co jsme měli zájem. V mém případě jsem se nejdříve musel zakalit manuální prací v továrně a pak, po čtyřech letech, mě bylo milostivě povoleno vystudovat střední odbornou školu. Že bych se dostal na gymnázium a na medinu, o které jsem snil, tak to ani omylem.
Na rozdíl od tohoto socialistického ráje mohly naše děti zde v Klokánii v prohnilém kapitalistickém systému, kde se za vše platí, vystudovat to, co je zajímalo a jeden dokonce má doktorát. Ano na konci vysoké školy po promoci měli oba co splácet, státní půjčky na studium šly do desítek tisíc dolarů, ale už to je za nimi a jsou se svým osudem náramně spokojeni. Navíc je tento systém naučil zodpovědnosti. Když něco chci, hračku, auto, lékařské ošetření, léky a nebo vzdělání, tak si na to musím vydělat a musím to dříve nebo později zaplatit. Pak si toho náležitě vážím.
Většina z nás, co jsme v roku 1968 jako mladí emigrovali, ve své většině po emigraci cestovalo, aby si vykompenzovalo vyrůstání v komunistické kleci. Jediná dobrá stránka této klece byla, že jsme poznali snad každý kout naší krásné vlasti a o prériích, pouštích, nebetyčných horách a širých mořích jsme si pouze zpívali. Tyto jsme poznali až jsme z klece vyletěli a zároveň jsme si nemohli nevšimnout různých lidských společností, které se všechny od té komunistické ve které jsme vyrůstali diametrálně lišily.
Slušným jednáním, spokojeností, úsměvností, soucitem a důvěřivostí, mnohdy až hraničící s naivitou, kterou někteří co přibyli z komunistického ráje nazývali blbostí. Vyčůranost je také jedno ze specifických dědictví minulého režimu. Ano v některých zemích je vidět velká chudoba, ale ti chudí jsou ve většině jedinci, co se do práce zrovna moc nehrnou. Materiální bohatství těmto lidem chybí, ale spokojenost a úsměv většinou nikoliv.
I když jsme cestovali, tak jsme se spokojeni vraceli do našich nových domovů, kde se cítíme nadmíru spokojeni. Většina z nás už má domov tam, kde si jej vytvořila svojí pílí a usilovnou prací a svoji starou vlast si nosí sebou v srdci, ve vzpomínkách a v jazyku, který nás navzájem všechny spojuje. Většina z nás, co se octla v roku 1968 za hranicemi komunistického ráje, nehledala ve světě bohatství a nebo lepší ekonomickou situaci, ale svobodu se vším co přináší, tedy i s povinnostmi ke společnosti ve které jsem se ocitli. Této společnosti která nás velice přátelsky přijala a umožnila nám si zde vytvořit domov nový.
Takže na republiku, i když v té době komunistickou, nikdo nenadává, ale neztratíme dobrého slova o prohnilém politicko-společenském systému který v tu dobu vládl krajinou, jinak nádhernou a nám drahou. Ostatně tento systém zanechal hluboké rány ve společnosti a tyto jsou doposud, bohužel, nezhojené.
Takže milý autore příspěvku, Hledající, přeji vám abyste se konečně našel a nevedl podivné diskuze. My na zemi Českou, Moravskou, Slezskou a nebo Slovenskou nenadáváme, ale s láskou vzpomínáme. Ke komunizmu s jeho zrůdným vlivem na společnost jsme však nesmiřitelní možná i více než ti co se jeho konce dočkali v naší společné vlasti.
Jiří, přesně, dokonale, švehlovsky selským neporazitelným rozumem a úsudkem a ciítem vystiženo. Promiň, ale musím to říct: jsi inteligent!!
A ten poslaný Bukovskij/Bukowski mě strhl. Já jsem to neznal… dík!
Jiří – perfektní! (y)
Jiří, nelam si s Hledajícím hlavu. Myslím, že je to jen outěžek, co sem vlezl z nudy z NP.Nemá cenu na takové lidi reagovat.
Mimochodem, já tedy v 50. letech cestovala leda po houbách, ale v 80. jsem jezdila s tátou na čundry často. Žádnej stan (dodnes ho nesnáším, příliš vlhko), jen calta nebo stará deka a spacák. Jezdilo se vlakem a čaj se pil z kotlíku, byl z jehličí nebo jahodníku. Vařila se rýže nebo těstoviny a do toho se vyklepla konzerva (lidi pamatujete, jak byli konzervy levné?). Ačkoli za náma žádnej policajt nechodil, tak se odpadky zčásti zahrabávaly a zbytek vozil do civilizace do popelnic. Ešusy se myly pískem z řeky… nemyslím si, že by vandry byly jen pro vyvolené 😉 (y)
Co je to domov? Pro někoho třeba jen věšák, na který by si pověsil klobouk, jiný zase neusne, pokud mu za JEHO okny nešumí větve JEHO stromů. Průšvih nastane, když je ten druhý přinucen opustit bezpečí svého domova. Pak se z něj stane Hledající, který hledá něco tam, kde to není a to, co mu visí před očima, nevidí.
Kdysi odpověděl pan Werich na dotaz proč neemigroval (teď z hlavy parafrázuji): „Ti španělé byli fajn kluci, jenže kuličky jsem s nimi nehrál a pivo nepil.“ Jelikož jsem podobný typ, taky si sice rád zajedu prohlídnout cizí kraje, ale pak se zase vracím. Kdybych se nevrátil, stal bych se možná takovým Hledajícím, trošku zmateným křížencem mesiáše a revolucionáře, zahořklým a vysmívaným. Proto mi ho je trochu líto.
Skvele napsane!
Jako bych to napsal já!
To máš, Honzo, pravdu. Taky jsem na tom takhle.
Milý pane Jiří, naštěstí mi ten příspěvek, na který reagujete, v diskusi utekl – asi bych si musel hodně sedět na prstech, abych dodržel, co jsem řekl. Nekrmím trolly. Ale vám děkuji velice, protože jste pojmenoval a popsal jevy a události, které jsem už nezažil. A protože určitě nebylo jednoduché se touto cestou vracet. Spokojenost je stav mysli (h) Ale to vy a vám podobní víte.
Pane Švehla, je vidět že se Vás můj přispěvek hodně dotkl. Dal jste si velmi velikou práci k napsání dlouhé odpovědi, ve které popisujete všechny důvody jak máte rád svoji rodnou zem. A take mi radíte jak se mám zbavit svých problémů. Ale já žádné nemám, beru svět takový jaký je, nežiji ve snách nabytých kdesi dávno trampováníma a zpíváním pisniček o nádherné zemi za oceánem.
Já jsem v té Australii nějakou dobu žil a pracoval, a poznal jsem hodně českých immigrantů. A hodně z nich mě vytýkalo, že jsem zrádce české vlasti a národa, když jsem se naučil za rok natolik anglicky, aby mě mohlo být uděleno australské občanství. Ti co mě to vytýkali pouze chodili na párty, kde neustále nadávali jak jim bylo ublíženo, že Australani (vlastně immigranti z celého světa) jim nerozumí. Já jsem raději chodil na party s těmi Australany, a učil jsem se jak v Australii dobře žít. A také jsem pracoval jako programátor, a to v důsledku znalosti angličtiny od samého počátku. Ti čeští immigranti co mě nazývali zrádcem měli homesick ještě po patnácti letech. A ja jsem šel za prací dále, a dále jsem se učil z toho jak různí lidé v různých zemích žijí a pracují.
K té bídě na světě, asi jste kromě svého kruhu stejně smýšlejíci známých nikde jinde nebyl. A také asi nemáte žaludek na tu bídu. Já jsem cestoval hodně, ale jaksi mě přestalo bavit jezdit po hotelích a hlavně se dívat na tu bídu. Na bídu kterou jsem nemohl změnit, kterou jsem svoji pouhou přitomností ještě zhoršoval. To raději ty peníze dávám lidem potřebným. A ti lidé nebyli žádné socky, velmi rádi by pracovali, ale jaksi nesehnali z různých důvodů žádnou trvalou práci. Nic mě do toho není, ale Boží Mlýny Melou Pomalu Ale Jistě, a tak na ty chudáky moc nenadávejte.
A dokonce jsem byl po sametové revoluci i ČSSR anebo ČR, tam po mě v jednom městysi, kde jsem se chtěl usadit, vyžadovalo místní zastupitelstvo zvýšené daně, protože jsem dle nich měl hodně peněz. A tak jsem se zase raději vrátil do BRD, kde jsem i přes zprávy publikované na NP panem Kovanicou, žádné zlotřilé Sudeťáky nepotkal.
A na tu nespokojenost se sebou samým jsem přišel velmi brzy, ale udělal jsem velikou blbost, že jsem o tom vykládal ostatním okolo sebe. Stejně jako jsem udělal blbost, že jse se snažil vyložit čtenářům NP, že život je poněkud jiný, než jejich české trampské sny. Ale to oni nechtěli vedět, a mají na to plné pravo žít jejich způsobem.
Takže se omlouvám za to vyrušení ze snů. Už to neudělám. Mnoho lásky a moudra Hledající.
Tak tak. Bidu kterou jste svou pritomnosti zhorsoval. Takze misto toho, abyste nechal vydelat ty, kteri se o neco snazi, radsi rozdate penize tem, kteri se nesnazi vubec o nic. A zajistite, ze se nebudou snazit dal. Koneckoncu proc by meli, kdyz se vzdycky najde nejaky Hledajici, ktery je nakrmi. A vzletnymi kecy presvedci dostatek dalsich, ze se maji stydet za to ze oni a jejich predci nesedeli na zadeli a snazili se zlepsit zivot svuj a svych deti.
Za trest si dneska dam zakusek. I kdyz jsem to neplanoval. Noviny s vyderacskym obrazkem hladovejicich africkych deti k tomu asi nesezenu. Skoda.
Obchodnici s pocitem viny.
Nojo, před sebou samým člověk nezdrhne. Hloupé je, pokud ze své nespokojenosti a rozervanosti obviňuje ostatní. A ještě hloupější, když přestírá, že zblajznul Šalamounovo to ono 😛 .
Georgi i HankoW a Maričko – díky! (h)
Tak tohle jsi teda řekla přesně (y) (f) (y)
Já neobviňuji nikoho za své problémy, to jsem nikde nepsal ani neřekl. A také nevykládám nikde své rozumy, pouze ze zvědavosti jsem napsal článek. Ale jako vždy mě bylo pouze vynadáno, protože jsem porušil svými otázkami snění. A tak sněte dále.
Hledající, nedivte se, že je vám láno tu i kdysi na Psu. Vy nerušíte lidi ze sna – vy kalíte vodu. Tu i tam. Nepodsouvejte lidem myšlenky, které nemají, a nechají vás na pokoji. Tolik k vám. Nemám rád diskuse ad hominem, a nekrmím trolly. Jo – ažiju v Čechách. Odjakživa, a doufám, že to tak zůstane.
Nu tedy – já jsem za ty čtyry roky, co sleduju NP a Zvířetník a snad mám tu čest do něj patřit, jski nikdy nepostřehl, že by tu vládlo prázdné, dokonce škodlivě romantické snění. A to mám pro pocity a nálady druhých radar. Tož nevím – žijem v paralelních světech asi…
MMCh trampským hnutím a jeho unikátností se chlubím před lidma odevšad. Všichni žasnou a vrtí hlavou. A jsou okouzleni. Tož tak.
Mně na tom příspěvku nejdřív zarazila podivná čeština (no jo, profesionální deformace). Ale hlavní informace je ve čtvrté větě- nespokojenost se sebou samým. Myslím, že dotyčný hledal a nemohl nalézt, protože se neporovnal sám se sebou. Ty krucánky kolem to nezakryjí.
Na cestování po ČSSR jsme měli všichni. Vlak stál pár korun, jezdila jsem s kamarády šermovat po dětských táborech a přepravovali jsme se vlakem, k tomu jsme měli půjčenou starou škodovku 100 a v té jsme vozili stany, zbraně a část vybavení. I jako dítě jsem s rodinou hodně jezdila po republice, na ty výlety dodnes vzpomínám.
Řekla bych, že jaký si to uděláš, takový to máš.
Perfektně vystižené, díky. Štěstí nosí člověk v sobě. Nezáleží na tom, jaké jsou vnější podmínky. Bohatství nezaručí nic (ale ani chudoba nezaručí štěstí, přestože se nám to občas vnucuje). Radost a šťastné emoce se mohou vytratit vlivem vnějších okolností. Ale to, jak člověk prožívá svůj život, to si nese v sobě. A platí to nejen u lidí, kteří odjeli hledat svobodu. Ti, co odjeli hledat štěstí, nenašli. Ti, co odjeli hledat svobodu, to jsou lidé jako vy.
Zlatá slova, Evi. (inlove)
Prostě, Evi: štěstí a světské statky nejsou v příčinné závislosti. Tak ani tak. Je to prostě i n d i v i d u l e n ě (vynalezl já v desetile tech)!
Milý Georgi (inlove) , krásně jsi odpověděl tomu podivnému Hledajícimu – a nejen jemu;Tvůj článek by zasloužil, aby ho přečetlo co nejvíc lidí. (clap) (bow) (f)
Mávám do Klokánie a zdravím milou Mílu. (h)
Co říct k Hledajícimu? Nomen omen – ale tento člověk hledá nějak divně. Kdo nechce vidět, nevidí, kdo nechce slyšet, neslyší, a potom zákonitě nachází jen tu svou jedině pravdivou pravdu. Proto nemá smysl s ním diskutovat, on o/za to nestojí.
Ale já chci slyšte a vidět i něco jiého než vidíte Vy. A to je to co Vám toik vadí.
Vadí? To se žel trošku, odpusťte, přeceňujete, že byste tu kamarádům vadil. Spíš se snažíme tak či onak vám vysvětlit – k vašemu prospěchu – v čom ďélo. Já si ovšem pamatuju na vaše ostré, nesmyslné, absurdní, zlé výpady na NP – a hlavně neměly logiku. Řešil jste si svoje problémy, komplexy atd. – souočástí tohoto klinického obrazu je ovšem, že pacient to není s to nahlédnout. A TOTO OPĚT JE K VAŠEMU PROSPĚCHU, PROSÍM.
MMCh n a p r o s t á většina lidí tu jsou bytostní, vědomí antibolšáni, jenom na okraj.
Vy nechcete ani videt ani slyset. Vy chcete byt viden a slysen.
Milý Jiří
Co se týká Hledajiciho – ten člověk se ztratil už dávno a je otázkou, zda se někdy doopravdy najde. Nu, nezbývá nic jiného, než mu popřát šťastný konec hledání.
Nicméně jsem mu svým způsobem vděčná, neb na jeho popud jsi napsal moc zajímavý článek o tom, co cítíš. A určitě tu budou i neméně zajímavé komentáře – viz Marička.
Moc se těším na další tvá povídání, ať už budeme cestovat po Klokánii či po Čechách a Moravě – vždycky je to radost.
P.s.: co ta historie trempingu? Nešlo by něco malého sepsat? To by byl krásný článek.
Milý Georgi, myslím že každému soudnému člověku bylo jasné, že onen „Hledajíci“ (je nutno psát jej s krátkým i na konci, on se tak podepisuje a vůbec píše velmi podivnou češtinou, kterou lze jen těžko vysvětlit dlouhým pobytem mimo české prostředí), jak už to bývá, hledá problémy všude jinde, jen ne tam kde jsou, tedy sám v sobě. Takto ovšem bude Hledajícim nejspíše do konce života, což je ovšem jeho problém. Je to entita dobře známá z Neviditelného psa, možná tam není registrován, tak hledá jinde. A nestojí za reakci. Vy jste to ovšem napsal moc pěkně, Marička např. také. Je samosebou možné milovat svou zemi a nebýt spokojen s politikou a státním zřízením tam (ne)fungujícím. Vysvětlit se to asi nedá, buďto to člověk tak má a pak vysvětlování není třeba anebo to nemá a pak stejně nikdy nepochopí.
Poslední větu jako bych nalsal já. Precizní summary. Elementary, my dear watsons!
Milý Jirko, moc hezky napsané. Já jsem sice „neutekla“, jsem poctivě vystěhovaná (na tom jsem trvala, právě proto, abych se mohla vracet domů). Dokonce jsme měli svatbu na Staromáku („zde přítomný soudruhu, berete si zde přítomnou soudružku“), ale s vystěhováním jsem si užila svoje (dost ponižující záležitost). Neutekla jsem tedy kvůli politice, prostě jsem šla „s tím, kdo mě má rád“ (můj manžel mi byl dokonce „dohozen“ mojí maminkou). Ano, svoji vlast jsem opustila, ale jsou tam moje kořeny a až do smrti to bude moje rodná zem a nikdy na ní nezanevřu, ať už bude jaká bude. Tu máme přeci každý jen jednu (pokdu jste se nenarodili třeba na lodi nebo v letadle). A tahle láska k rodné hroudě je úplně něco jiného než nespokojenost s politikou. Na politiku může jeden nadávat, ale neznám v cizině nikoho, kdo by z nostalgií nevzpomínal na místa, kde vyrostl. Ono je to vlastně vzpomínání na mladá léta, na dobu dávno minulou, jen v cizině to člověk cítí trochu bolestněji. Nevěřím těm, kteří za komunistů utekli a pak z ciziny prohlašovali, jak vždycky tu svoji zem nenáviděli a že se jim po ní ani krapet nestýská. Naštěstí nikoho takového osobně neznám, ale četla jsem podobných výroků dost a dost. Právě u takovýhle „křiklounů“ mám dojem, že je to úplně naopak – že se jim stýská převelice, ale nedokáží to přiznat – sobě ani okolí. Tady se říká „Home is where the heart is“ – „kde je naše srdce, tam jsme doma“. Jsem spokojená, kde teď žiji, jsem tady doma, ale kus toho mého srdce prostě navždy bude patřit místům, odkud pocházím.
Maričko, vidím tě před sebou jako dnes. Jsi správná česká roba. Se srdcem, rozumem i smyslem pro pravdu (nebo jak to říct) na pravém místě.
4 a 7 není třináct!! Neblbni tolik, hochu! Tos sind dý koncn…
Mily Jiri, dekuji moc za tenhle objasnujici/vyjasnujici prispevek. Ja to citim zrovna tak a taky jsem se pod panem Hledajicim minuly tyden ohradila: za sebe, za vas s Milou a za spoustu dalsich.
Ach, George – nejde mi to přes prsty – Jiří je správně – co dodat?