Jako vždycky, tak i tentokrát jsem se dostal k nahlédnutí na diskuzi až už bylo po všem. Tentokrát proto, že tu u nás máme na týden naše vnoučata a jejich psa Maxe, jinak bráchu našeho Ferdy. V domečku je šrumec a děti musí být nějak zaměstnány, aby to tu nepřevrátily vzhůru nohama. Taky se s nimi musí občas něco podniknout mimo domeček, i když počasí tomu zrovna moc nepřeje.

V minulé diskuzi mě zaujal následující příspěvek.

Hledající napsal/a 6. 4. 2010 v 13:45

Jsem syn dělníka a člena KSČ ještě před Únorem 1948. Vystudoval jsem v ČSR a ČSSR, kde jsem v 1964 získal vysokoškolský diplom. Přes můj původ jsem nikdy nebyl ve Svazu Mládeže a KSČ. Pro nespokojenost se sebou samým jsem opustil v řinu 1968 území nyní se nazývající ČR. Cestoval jsem po světe jak za prací tak za zábavou. Žil jsem a pracoval v New Zeland, Australia, BRD. Byl jsem mnoho měsíců v Kanadě, Indii, Israeli, Norsku, Švédsku, Francii, Itálii. A všude jsem byl nespokojen. A jako computer system programmer and analyst jsem si vidělal hodně peněz. Až jsem pochopil že tu nespokojenost nosím se sebou ve svém srdci, že se mohu ucestovat a jí se nezbavím. A potom jsem se usadil a stal jsem se spokojeným. To vše k úvodu.

Nyní se táži mnoha českých občanů a immigrantů, kteři nadávají na poměry v ČSSR, a přitom cestovali jako mladí po ČSSR a dokonce i mimo ČSSR. Já jsem na cestování v ČSSR neměl, musel jsem pomáhat svým vychovatelům, kteři i když byli členové KSČ a z dělnické třidy tak mnoho peněz jim na cestování nezbylo. A po celotýdenní práci jaksi nebyla na cestování chuť. A i po ukončení studií jsem byl rád, že jsem byl rád, protože měl jsem pouze to co jsem si vydělal, a to nebylo mnoho. Nezávidím Vám, že jste mohli cestovat, závist pouze a pouze člověka užírá. Jenom mě zajíma proč na ČSSR neustále nadáváte.

Takže proč stále nadáváte na ČSSR, vždyť jste se tam měli v relaci s monoha miliony ostatních občanů velmi dobře. Co Vás k tou nadávání vede? Na světě jsem při svém potulování poznal mnoho bídy a bolesti, o které se Vám nezdálo ani v nejhoršich snech. Takže proč neustále nadáváte? Mě je to úplně jedno, že si tím kazíte svůj život, nemoho s tím nic dělat. Ale dal bych Vám dobrou radu, žijte spokojeně s tím co máte, uvědomte si že to nemusí trvat, že se velmi lehce může stát že se svými schopnostmi octnete na nesprávném místě a neprávném čase. Uvďedomte si že človék míní ale Bůh mění.
Přeji Vám mnoho Lásky a Moudra.

Pokusím se trochu zauvažovat nad vývody přispívajícího. Jeho původ, z komunistické dělnické rodiny je paralelní jako našich zdejších dvou velice dobrých kamarádek. Jedné otec dokonce po roku 1948 působil v STB až do roku 1968 kdy mu syn i dcera utekli ke klokanům. Pak měl po kariéře. Obě tyto, tehdy lepé děvy, nenáviděly systém ve kterém vyrůstaly. Pozor, mluvím o od své podstaty prohnilém a vnitřně špatném společensko-politickém systému, a nikoliv o vlasti a nebo tehdejší ČSSR.

Je zajímavé, že obě tyto děvy si, v tehdejší republice, vždy po celotýdenní dřině, v sobotu zabalily bágl a vyrazily na vandr. Obě pracovaly manuálně v továrnách. Lístek na autobus a nebo vlak stál tehdy pakatel a mohl si ho dovolit skoro každý. Venku z města už vandr nestál nic, pokud se nezapadlo do hospůdky na jantarový mok. Kytary a písničky k zábavě si nesly sebou, spalo se pod širákem a nebo ti zhýčkaní či fajnoví, pod stanem.

Konečně tremping, české specifikum, co nikde jinde na světě neexistuje, vznikl v letech dvacátých dvacátého století. A právě mezi těmi z chudé dělnické vrstvy, jako vzdor tehdejší měšťanské a zbohatlické společnosti. Hlavně v Praze odkud se začal lavinovitě šířit, protože mládeži něco říkal. Ale nechme historie trempingu.

Podobného „Hledajícího“ jsme zde také poznali a stále známe. Ano musím souhlasit s autorem, nespokojenost je v jeho duši. Tedy nevím, zda tuto skutečnost připouští, ale je to v něm, jak sám poznal. Takovým nešťastníkům ve většině chybí dobrý rodinný základ zdravé rodiny, který jim měl dát jistoty a morální rukovodítělstvo. Asi do nich nebylo v ranném věku zasazeno to základní: víra, naděje a láska.

Asi to bylo těmi komunistickými rodiči, nevím, protože ty dřívější dívky ze stejných poměrů se vyvedly kupodivu pěkně. Jak fyzicky, tak i po morální stránce. Mindráky netrpěly a netrpí. Domov si vytvořily zde a jsou spokojeny. Jsou to výborné kamarádky. Asi to je tím, že neutíkaly samy před sebou, ale před systémem. Se sebou byly a jsou naprosto spokojeny.

Je nemožné milovat anebo jen tolerovat společensko-politický systém, kde nevládne právo a slušní lidé jsou pronásledováni a nebo přímo vězněni či vražděni. Ne, to nebyly stovky popravených, ale zavražděných. Poprava je možná pouze v právním státu, kterým tehdy československý socialistický ráj ani náznakem nebyl a v podstatě jím není doposud. Také dědictví té podivné doby.

Jak mohu cítit úctu k systému, kde byli naši rodiče a příbuzní násilně přeřazeni na manuální práce do fabrik. Kde byli násilně zkolektivizováni a jejich polnosti a hospodářství ukradeny lůzou, která o hospodaření neměla ani páru. K systému, který nám znemožnil naše mladé sny, studovat to, o co jsme měli zájem. V mém případě jsem se nejdříve musel zakalit manuální prací v továrně a pak, po čtyřech letech, mě bylo milostivě povoleno vystudovat střední odbornou školu. Že bych se dostal na gymnázium a na medinu, o které jsem snil, tak to ani omylem.

Na rozdíl od tohoto socialistického ráje mohly naše děti zde v Klokánii v prohnilém kapitalistickém systému, kde se za vše platí, vystudovat to, co je zajímalo a jeden dokonce má doktorát. Ano na konci vysoké školy po promoci měli oba co splácet, státní půjčky na studium šly do desítek tisíc dolarů, ale už to je za nimi a jsou se svým osudem náramně spokojeni. Navíc je tento systém naučil zodpovědnosti. Když něco chci, hračku, auto, lékařské ošetření, léky a nebo vzdělání, tak si na to musím vydělat a musím to dříve nebo později zaplatit. Pak si toho náležitě vážím.

Většina z nás, co jsme v roku 1968 jako mladí emigrovali, ve své většině po emigraci cestovalo, aby si vykompenzovalo vyrůstání v komunistické kleci. Jediná dobrá stránka této klece byla, že jsme poznali snad každý kout naší krásné vlasti a o prériích, pouštích, nebetyčných horách a širých mořích jsme si pouze zpívali. Tyto jsme poznali až jsme z klece vyletěli a zároveň jsme si nemohli nevšimnout různých lidských společností, které se všechny od té komunistické ve které jsme vyrůstali diametrálně lišily.

Slušným jednáním, spokojeností, úsměvností, soucitem a důvěřivostí, mnohdy až hraničící s naivitou, kterou někteří co přibyli z komunistického ráje nazývali blbostí. Vyčůranost je také jedno ze specifických dědictví minulého režimu. Ano v některých zemích je vidět velká chudoba, ale ti chudí jsou ve většině jedinci, co se do práce zrovna moc nehrnou. Materiální bohatství těmto lidem chybí, ale spokojenost a úsměv většinou nikoliv.

I když jsme cestovali, tak jsme se spokojeni vraceli do našich nových domovů, kde se cítíme nadmíru spokojeni. Většina z nás už má domov tam, kde si jej vytvořila svojí pílí a usilovnou prací a svoji starou vlast si nosí sebou v srdci, ve vzpomínkách a v jazyku, který nás navzájem všechny spojuje. Většina z nás, co se octla v roku 1968 za hranicemi komunistického ráje, nehledala ve světě bohatství a nebo lepší ekonomickou situaci, ale svobodu se vším co přináší, tedy i s povinnostmi ke společnosti ve které jsem se ocitli. Této společnosti která nás velice přátelsky přijala a umožnila nám si zde vytvořit domov nový.

Takže na republiku, i když v té době komunistickou, nikdo nenadává, ale neztratíme dobrého slova o prohnilém politicko-společenském systému který v tu dobu vládl krajinou, jinak nádhernou a nám drahou. Ostatně tento systém zanechal hluboké rány ve společnosti a tyto jsou doposud, bohužel, nezhojené.

Takže milý autore příspěvku, Hledající, přeji vám abyste se konečně našel a nevedl podivné diskuze. My na zemi Českou, Moravskou, Slezskou a nebo Slovenskou nenadáváme, ale s láskou vzpomínáme. Ke komunizmu s jeho zrůdným vlivem na společnost jsme však nesmiřitelní možná i více než ti co se jeho konce dočkali v naší společné vlasti.