Tak nám štěňátka povyrostla a odrostla nejen porodní bedně, ale postupně i ohrádce. Čtyři se vypravili do nových rodin, šest kluků zůstává doma. Ne zcela dobrovolně, prostě je nikdo nechce. Tak mi dovolte, ať vás seznámí se svými alotrii 🙂

Jídlo

Na jídlo nejsou nároční, zbaští vše, co se jim předloží, ale… Nemají čas. V době jídla musejí prozkoumat všechno možné, vyběhnout se podívat ven, okusovat mámu nebo Ginny. Obě velké holky hladově čekají, co zbude, takže musím stát u pekáče a hlídat. Ostatně hlídat Ginny, aby nesežrala vše, co se položí na zem, se stává pravidelnou zábavou. Dojídala po mámě, po štěňatech. A protože zátěž přece jen nebyla tak velká, když jsem se na ni pořádně podívala, že ji ostříhám před výstavou, tak jsem se vyděsila. Místo mohutné, ale elegantní čubiny máme doma mašinu.

Nasadili jsme dietu a víc pohybu, takže její snaha sežrat vše, co se objeví v jejím dosahu se znásobila. K tomu vrhá smutné pohledy týraného, vyhladovělého pejska, ale zatím krade jen nenápadně, když poleví moje pozornost. Mládež naopak nemá vůbec žádný ostych. Když dostanou svou porci dospělé feny, nejraději by se mrňousové vrhli do misek a vyluxovali jim to. To se ovšem dospělým nelíbí.

Ginny po vetřelcích sekne, Ája podle nálady, pokud je hladová, tak také. Takže i krmení fen je pod přísným dozorem. Odháním a odmetám (ano, někdy i koštětem) neodbytné mlaďochy, aby se holky v klidu nažraly. Ostatně neomezili se, lotři, jen na krádeže holkám. Dnes ráno mi utekla ze stolu houska se sýrem. Skočila na pelech a byla sežrána jedním zlotřilcem. Pravdě se ovšem spíše podobá, že si ji stáhl, odnesl a udatně bránil před sourozenci. Sežral celou namazanou půlku housky a to byl po snídani!

Člověk by nevěřil, jak brzy pes pochopí, co je kuchyně, jak se dá žebrat a kde se připravují ty dobré věci k jídlu. Někteří pomocníčci už dosáhli určitého mistrovství a ve svém věku překážejí skoro stejně profesionálně, jako matka a sestra. Vařit s překážkovou dráhou, sestávající se z osmi psů je úplně nový zážitek.

Hry

To je zřejmě nejoblíbenější část života malých pejsků. Mají k dispozici zahradu a verandu. Když jsme doma, mohou do kuchyně, v době naší nepřítomnosti to neriskuji. V kuchyni se pohybuje děda, který špatně vidí a mohlo by dojít k úrazu dědy nebo psů.

Zahrada, pravda, již delší dobu neplní okrasný účel. Je tam jen trávník a stromy, záhony jsem vzdala. Částečně kvůli psům, ale abych se na ně jen nevymlouvala, i kvůli nedostatku času a zahradnického zápalu. Jenže z běžné zahrady nám Ája během březosti vždy začne dělat tankodrom. Vyhrabává nory pro štěňátka a odrostlí potomci ji nadšeně napodobují. Po celé akci nory zaházíme, terén částečně srovnáme a chvíli je pokoj. Naše snahy přesvědčit Áju, že retrívr není norník, se nesetkaly s úspěchem. Prý je přece všestranná…

Štěňata občas hrají hru „dobývání cizí nory“. Jeden si lehne do vyhrabané díry a druhý na něj útočí. Je to opravdu jako dobývání hradu i s řevem na obou stranách. Útočníků může být i víc. Obránce je statečný, ale nakonec všichni stejně skončí na jedné hromadě. Nejsem si jista, zda jsme to s těmi rytířskými jmény nepřehnali.

Aportují. Mají opravdu vlohy pro aporty, takže je nutné mít předvídavost věštce, ostražitost indiánského zvěda a fantazii spisovatele sci-fi. Jinak aportují věci, které byste jim dobrovolně nevydali. Např. můj mobil má nový šrám, neboť ho manžel odložil na chvíli na židli. Naštěstí jsem byla ostražitá a přístroj zachránila jen s jedním šrámem, jinak funkční a nepoškozený.

Bedford

Štěňátko si šťastně vleče kus hadru… grrr, to je utěrka, kterou člověk přehodil přes opěradlo židle. Ale je fakt, že se člověk docela vycvičí. Pokusy o krádež jsou úspěšné již jen zřídka a faktické škody minimální. Je ovšem nutné štěňatům hračky nabídnout.

Oblíbení jsou starší plyšáci. Ája s Ginny z nich vypreparovaly vnitřnosti, takže zbývají plyšové obaly, které se krásně nosí, kousají, dá se o ně přetahovat. Podobně ovšem poslouží i stará šála s několika uzly, starý svetr, svázané ponožky. Na okusování je nutné nabídnout štěňatům vhodné klacíky. Jinak mají sklony zkoušet ostrost zubů nežádoucím způsobem. Jaro má tu výhodu, že se prořezávají stromy. Prořezané větve stačí nechat na zemi a štěňata se jich zmocní sama. Až se člověk diví, že v průkazu původu není mezi předky bobr.

Nepřeberné množství typů honiček a přepadů ze zálohy nepotřebuje žádné vybavení. Přepadat se dá i na úplně rovné ploše, kde je útočník nenápadný jak bezdomovec na plese. Zvlášť velká zábava je, když se ke hře nechá vyprovokovat některá z dospělých fen. Ája stojí v kruhu dorážejících štěňat, tváří se naoko výhrůžně a dělá výpady. Vždy si některého vybere, povalí a „zakusuje“, ostatní pobíhají kolem a štěkají.

Ginny má radši komornější hry. Ale i ona se nechá okusovat s velkou trpělivostí. Jen zábavu typu „ulov mámin ohon“ (případně Ginnin) holky moc nemilují. V praxi pak předvádějí, jaké jsou přirozené způsoby výchovy psa. Člověk zjistí, že teorie, že se psík nesmí nijak trestat, zřejmě feny nečetly. Když se mlaďoch proviní, dospělá fena po něm sekne poměrně ostře. Krev neteče, ale štěně prchá a pro jistotu ječí jak siréna. Příště si rozmyslí, zda mu to stojí za pokus. Trest je okamžitý, přiměřený a fena nikdy provinilce nepronásleduje. Vzápětí se jde štěně udobřovat a dospělý pes jeho udobřování přijme a potvrdí. A zase panuje ve smečce pohoda.

Brennan

Poté, co mladí zvládli schody, zvětšili akční radius. Zatím se omezují na přízemí domu a zahradu, ale už se pokusili navštívit patro. Naučili jsme se zavírat dveře, ty ještě nějakou dobu neotevřou. I když pochopili, že když se strčí čumák do škvíry v nedovřených dveřích, ta škvíra se rozšíří a dá se projít. Za dveřmi bývají zajímavé věci… Jinak musím konstatovat, že přítomnost štěňat výrazně zvýšila uklízecí kázeň členů rodiny.

Nejpůvabnější okamžiky jsou, když má člověk chvíli čas se se štěňaty pomazlit. To se stávají z divochů úplně jiní tvorové. S radostí se nechávají hladit a drbat. Cpou se na klín, láskyplně okusují ucho nebo nos, obvykle už ne do krve. Když si mezi ně sednete, usnou vám rozloženi po klíně, jeden nebo dva opřeni o nohu, některý přitisknutý na záda.

Zjevně šťastni, že jsou u „svého“ člověka. Zatím mají za svého téměř kohokoliv, kdo jim věnuje péči a pozornost, ale začínají rozlišovat domácí a návštěvy. A umí poznat lidi psí a nepsí. Ne podle toho, zda ti lidé mají psa. Ale podle toho, jaký vztah ke zvířatům mají. I když momentálně nevím „kam se štěňaty“, trnula jsem, aby jedni zájemci na koupi nekývli. Byli zjevně „nepsí“ a štěňata o ně ztratila rychle zájem. Velké holky byly zdvořilé a s návštěvou komunikovaly. Štěňata si, podobně jako děti, nedělala násilí.

Psi mě ve své bezprostřednosti naučili o lidech více, než celé tlusté knihy o psychologii člověka. Ostatně, knihy píší jen lidé…

Portrétky pejsků

Co o nich napsat? Všichni jsou nesmírně milí a mazliví, žádný není bázlivý, všichni jsou tak trochu uličníci, prostě o všech by se dalo napsat totéž. A přitom jsou každý svébytná osobnost. Tak aspoň krátce:

Baldwin

Baldwin Má jméno po celé řadě křižáckých králů Jeruzaléma a tak mu říkáme Jerry. Je zvědavý, živý do všeho strká svůj dlouhý čenich. Občas se připlete mámě pod nohy v nevhodnou chvíli, takže občas nějakou slízne, jeden čas byl otloukánek. Teď je opatrnější. Musí být u všeho, je velmi mazlivý. Nebude na výstavy, ale bude z něj milý oddaný společník nebo šikovný pes na sport.

Bedford

Říkáme mu Forde, nebo Lorde. Je to černooký krasavec. Je samostatný, odvážný, podnikavý, ale přitom velice milý. Je to prostě zodpovědný šlechtic. Nedělá velké vylomeniny, ale dokáže si své mezi sourozenci prosadit. Miluje své lidi, ale není příliš vlezlý. Mohl by být nadějný na výstavy, práci i jako báječný domácí pes. Díky vyrovnané povaze zvládne cokoliv.

Bedivere

To je náš Diviš. Je nejpodobnější Áje, zvědavý, temperamentní. Zpočátku vypadal, že se moc mazlit nebude, že nebude mít čas. Ovšem teď si vše vynahrazuje. Nacpe se člověku na klín a vypadá, že přesně tam je jeho místo. Když člověk sedí obložen štěňaty, je téměř jisté, že jeden z nich je Diviš. Ale není žádný mazánek. Umí řádit. Má předpoklady pro jakoukoliv kariéru – výstavní, pracovní i gaučáka. Je prostě po mámě.

Braveheart

Braveheart Alias Scotty. Protože ho matka porodila do sněhu, předpokládali jsme hrdého, odolného horala. Hrdý a odolný je, ale jako každý hrdina, má velké srdce plné lásky. Není vlezlý, ale mazlí se z hloubi duše. Také patří mezi ty hezké hochy, kteří by mohli dělat manekýna. Ale určitě by mu vyhovoval i život domácký a zcela nehrdinský. Je to vyrovnaná povaha.

Brennan Brennie je pes kuchyňský. Lehne si a oddaně sleduje, co dělám. Nežebrá, nebo většinou nežebrá, prostě chce být u člověka. Vysloveně vyhledává společnost. Jeho náklonnost není vždy nezištná, ukradl mi kus snídaně. Ale je to pes, který se bude snažit člověku vždy vyhovět. Je i hezký, i když není tak tmavooký, jako Lord, ale manekýna by dělat mohl. Pro svého člověka by to určitě udělal.

Brian

Brí nebo Brísek je živel. Je to nejzvědavější štěně. V každém průzkumu je první. Přitom není dominantní, bude se poměrně snadno vychovávat. Jen bude potřeba důslednost. Miluje lidi, miluje nové zážitky, bude odolný na zátěž fyzickou i psychickou. Má na nose ridž – hřebínek chlupů, který mu dává roztomilý uličnický výraz. Ovšem na výstavní kariéru to tím pádem nebude. (Právě Brian si od zaslání článků našel svoji novou smečku – vedle páníků získal dvě holčičky a koně! Tak ať se mu dobře daří:)

Bediwere