Dne 2. června 1996 spatřila světlo světa čtyři nádherná štěňátka fenky Mikiny, které se kdysi v devadesátých letech ujala moje babička. Byl to její třetí vrh v novém domově. Dva ze sourozenců utratila babička hned.
Třetího až poté, co odhalila naši (moji a sestřinu) lež. Byla to zbožná a praktická věřící a dnes již chápu, že dělala pouze pragmatická rozhodnutí. Zůstalo rozkošné štěňátko, které se od svých sourozenců lišilo tvarem hlavičky a zabarvením. Dostalo jméno Rex.
Byl to již třetí pes, kterého jsem měl možnost v azylu u babičky vychovávat a první, kterého jsem si prosadil nechat. Vzhledem k tomu, že rodiče odmítali do bytu cokoliv většího než křeček, bylo pro studenta gymnázia naprosto skvělé mít svého psa a téměř denně ho jezdit vychovávat na chalupu babičky.
Výchova psa se tak stala pro pubertálního mladíka, kterým jsem bezesporu byl, ideální možností, jak se učit zodpovědnosti a trpělivosti. Začalo se období štěstí a odříkání, abych dokázal vychovat pokud možno nejskvělejšího a poslušného psa. Svého Rexe.
Když se dnes dívám zpět, určitě bych spoustu věcí udělal jinak, nicméně mohu říct, že Rex byl inteligentním psem a spolehlivým partnerem. Již jako štěně byl k zulíbání, což by asi řekl každý hrdý majitel, nicméně toto tvrzení v říjnu 1996 potvrdili i návštěvníci Voříškiády v Rychnově nad Kněžnou, kde zvítězil v kategorii Dítě a pes, což desetitisícům čtenářů prezentoval deník Blesk. Je to jako včera, když se dívám na fotografii sestry a Rexíka, který ji láskyplně oblizuje.
Jak šla léta, zúčastnil jsem se s Rexem ještě několika voříškiád a vždy jsem se mohl dmout pýchou nad výcvikem, který zvládal na jedničku. Snad až na štěkání na povel. S nostalgií vzpomínám, jak jsem povzbuzen úspěchy a nadupán vědomostmi z nejrůznějších příruček o výchově psa vybudoval za chalupou v sadě cvičiště agility, které snad nebylo pro Rexe pouze územím drilu, ale i radosti.
Když jsem ho několikrát bral na pochody Přes tři hrady, vždycky to byl úžasný společník, který tichému mladíkovi zaručoval pomyslné úspěchy u dívek a nedělal mu ostudu, pokud se schylovalo k inzultaci s jinými psíky (protože jeho výcvik mu nedovolil neposlechnout příkazu pána).
Vždycky mě rozesměje vzpomínka na to, když jsem se zastavil u druhé babičky a nechal Rexe kamarádům, kteří s ním směřovali na zříceninu hradu Potštejn. Když jsem je dohnal a viděl je, jak se posilňují pivkem a klobásou, zatímco vodítko u jejich nohou zeje prázdnotou, byl jsem bez sebe, neboť nádvoří bylo plné lidí se čtyřnohými společníky.
Pamatuji si, jak jsem ho po několika bezradných minutách spatřil u nějaké fenky a vykřikl: Rexi, sedni. Zajisté jste viděli Policejní akademii. Přesně takový účinek měl můj hlas na ostatní lidi, ale Rex s vyplazeným jazykem pouze nadšeně přiběhl ke mně, aby mě uvítal.
Společně s úmrtím babičky a pozdějším odchodem na vysokou školu jsem se o Rexe nestaral tolik, jak by bylo třeba. Naštěstí tento úděl převzal zbytek mé rodiny. Jak jsem si začal zařizovat své osobní i pracovní věci v západočeské metropoli, vídal jsem Rexe pouze párkrát do roka. Ale vždy to byl pro mě nádherný zážitek plný vzpomínek, hrdosti a nefalšované lásky, kterou mi vždy dával najevo.
Děkuji ti, Rexi, že jsi tu pro mě byl. Rex zemřel 10. dubna 2010.
Ach jo lidi nedestne me, mam desetileteho pejska a tohohle se strasne bojim (sweat) ja ho proste ty zubaty nedam a basta (shake)
Milá Lucie, až uvidíš, že pro něj bude lepší jít za Duhový most, tak ho dáš – s těžkým srdcem, ale dáš, protože ho miluješ. Mám stejně starou pejsinku a taky se bojím. Stále věřím, že patří mezi ty šťatné dlouhověké pejsky – vždyť někdy má nápady jako štěňátko.
Je to smutne, kdyz pes odejde. A tenhle vas Rex musel byt moc roztomily a mily a sikovny… A je dobre, ze jste mu napsal nekrolog.
Rexík byl moc hezký psík a určitě vám dal hodně radosti. Taky jsem ráda, že jste se mu tak věnoval a naučil ho hodně dovedností. Škoda, že jste později na něj neměl tolik času, kolik byste ho oba potřebovali – přesto si nemyslím, že by doma trpěl – pokud ho zbytek rodiny měl rád a dál se mu věnoval – doufám, že i to cvičení přes překážky s ním semtam trénovali.
Za Duhovým mostem je v dobré společnosti. Tak se měj hezky, milý Rexi.
Promiň, Dede, blbě jsem to pochopila. Jsem starší ták mám dlouhé vedení.
Nemáš se za co omlouvat 🙂 (f)
Ano, je to hezká vzpomíka, leč musím se připojit k některým pochybujícím. Snad jde o špatnou volbu slova, ale zarazila mne věta …Naštěstí tento úděl převzal zbytek mé rodiny…. Ono slovo úděl, jako by šlo o něco nepříjemného. Ano starat se o psa je velká starost, ale úděl?
Taky jsem na tím přemýšlela, milá Alex. (inlove) Ale nejspíš jde o nevhodně zvolené slovo; mám pocit, že tady zapracovala snaha o jistou literárnost, která měla trochu zastřít to, že jeden mladý muž prožívá velkou bolest, protože mu milovaný pejsek odešel za Duhu.
Mladí muži to tak někdy mívají, že jim hrdost nedovolí ukázat slzy. To teprve čas jim ukáže, že jsou slzy, za které se nemusí nikdo stydět. (u) Ani opravdový chlap ne.
Tak teď něco mimo mísu. Už je tomu 49 let, co se do vesmíru dostal první člověk – Jurij Gagarin.
http://www.astro.cz/apod/ap080412.html
A Veram, jak to je?
Tuhle jsem zaslechla v rádiu nějaké zkazky o tom, že Gagarin nebyl první ve vesmíru, ale před ním byl jiný čelavěk, který se vrátil zpátky dost pošramocený a tudíž ho zatajili. Bohužel jsem poslouchala tak na půl ucha, takže mi i jméno onoho prvního vypadlo.
Tady máš seznam údajně ztracených (a Rusy zapřených) sovětských a ruských kosmonautů
http://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_space_program_conspiracy_accusations#Aleksei_Ledovsky_.28late_1957.29
Já sama nemyslím, že některý zahynul před letem Gagarina, no ale zcela jistá si být nemůžu. Ale asi to bude výplod shánění informací o programu, který byl velmi velmi zakonspirovaný. Kterýpak „vysoce postavený český komunista“ asi byl zdrojem informací? 🙂
A ten, o kterém byla ta reportáž, byl prý Vladimír Iljušin. No, kdoví???
Dokud Rusové neuvolní dokumentaci … a to asi neuvolní nikdy. 🙁
Jojo – Iljušin to zřejmě byl – já chytila jenom kousek upoutávky a pak mi to vypadlo z hlavy. Ono toho „jedna paní povídala“ bude v této sféře asi taky dost (nod) .
Upřímně – nikdy jsem o tom neslyšela, ale ten Iljušin by býval musel letět do kosmu 5 dní před Gagarinem (7.4. 1961). Tedy já si nedovedu představit, jak by dokázali vypravit do kosmu dvě rakety během pěti dnů. Vždyť připravit jednu přece trvá celé měsíce.
Jinak ta historka ale vypadá velice zajímavě.
A zapomínám počítat – 2+3=5
Mínus dva plus tři je pět? To mě zarazilo natolik, že jsem na to chvilku koukala jak vejr 😉
to je pomlčka, měla jsem napsat dvojtečku. Má chyba (whew)
Apino, v pohodě, ale já jsem diskalkulik a podobné počty mě vyvádějí z míry, protože špatně rozeznávám matematická znamínka a často si tam domyslím jiné. Dodnes nepochopím, jak jsem napsala maturitní písemku z matematiky. Já jsem totiž dovedla spočítat šílenou rovnici a pak jsem měla nějak spočítat kořeny a klidně jsem tam švihla 4-0 jsou mínus čtyři a nejak mě to neudivilo….
O doslova chorobném tajnůstkářství sovětů se toho napsalo hodně a vůbec o tom nepochybuji. Nicméně utajit případného mrtvého prvního kosmonauta je přece jen jiné kafe. Za těch 49 let by se to už provalilo. Zase tak vzorní Rusové nejsou, leckdo z nich zvláště po rozpadu Sovětského Svazu odešel na západ a dnes už se někteří dokonce ani nebojí mluvit a málokdo dokáže držet jazyk za zuby celý život. Na takové informaci by si světové agentury pěkně smlsly. Spíše souhlasím s Veram, že nikdo před Gagarinem nebyl, proto že je případný mrtvý pořád v rovině dohadů.
On je mozna taky trochu problem s definici toho co uz je „ve vesmiru“ a co je jeste „na zemi“. Tedy v atmosfere. Jak vysoko se vlastne musi clovek dostat aby „byl ve vesmiru“. Ona tam zadna ostra hranice neni.
Vidím, že to Zvířetníky opravdu zaujalo, tady je zajímavý seriál o cestě do vesmírného prostoru.
http://technet.idnes.cz/jak-se-tajily-lety-do-vesmiru-exkluzivni-serial-o-dobyvani-kosmu-phr-/tec_vesmir.asp?c=A080129_193554_tec_vesmir_vse
Hned v prvním díle je třeba o velké katastrofě z října 1960, kdy raketa vybuchla přímo na kosmodromu a sežehla devadesát lidí….
Pardon, ve třetím dílu…
Tyjo veram – to si schovám na večer – to jsou věci.
Štětí, já jsem taky úchylná, i když nevím koho bych zachánila dřív, asi bych tam zůstala také z té nerozhodnosti. Ale navštívit několikrát do roka ? Zase s druhé strany je to lepší než kdyby skončil útulku. Divím se, že neustoupili rodičové, vždyť místo pro jednoho pejska se v bytě najde.
Vždyť u těch rodičů byl a tam ho Jan navštěvoval 🙂 (sun)
Nikdo neumře docela, když se na něj vzpomíná (h)
OT
Koukněte na nástěnku – je tam nové upozorňění (my Moraváci jsme letos tak agilní ).
Je to vždy smutné, když odejde psí kamarád. A je úžasné, co dokáže udělat pes s puberťákem a puberťák se psem. Pokud ten mladý muž (nebo dívka) má srdce na pravém místě.
Pokud se puberťák dokáže zodpovědně postarat o psa, cvičit s ním, chodit s ním na výlety, mezi lidi, zvládne výchovu… je to skvělý základ do budoucího života. Až skončí studií čas a pokud to pracovní vytížení dovolí, tak se určitě nějaký ten psí parťák zase najde (dog)
Taky si myslím. Je to skvělá škola pro život. A je to pak hodně bolavé, když psí kamarád odejde.
A ačkoli se mi velmi příčí ten způsob probírky štěňat, nevyčítám to Janovi, neměl na to žádný vliv a nemohl to změnit (zkusil to).
Souhlasím, ostatně tam píše, že pejsek zůstal po smrti jeho babičky se zbytkem rodiny, to nebylo žádné opuštěné zvíře… Ostatně Marek se také loni v létě vlastně odstěhoval od svého Daníka, který zůstal se mnou. Vždy se z Marka strašně těšil, ale myslím, že se mnou nešťastný nebyl 🙂
Milý Jane, postavil jsi svému Rexovi krásný pomníček. (u) Myslím, že pejsek, na kterého se vzpomíná, musel být tady na zemi šťastný. (dog) (h)
Milá Maričko, řekla bych, že tou lží bylo to, že děti jedno štěně babičce zatajily. Taky bych řekla, že Jan cítí, že to s utrácením štěňat nebylo úplně v pořádku, ale pro babičku to zřejmě bylo normální, přestože byla věřící. Ono to bohužel u nás přetrvává dodnes, nejen na vesnicích. Pro lidi je často jednodušší mláďata domácích zvířat zabít, než je nemít vůbec. ;( Naštěstí se to lepší, i když to není tak rychle, jak bychom si přáli.
Přeju všem krásný den! (inlove)
Vave, bohužel nejenom u nás. Mám v Itálii dobrou kamarádku, žije navenku jako její rodiče a předtím předci celá staletí. Svou starou kočku nenechala nikdy kastrovat a její koťata usmrcovala pod skleněným zvonem chloroformem. Když jednou její dcera koťata objevila dříve, než je stihla zabít, dvě kočce nechala. Jedno byl kocourek, milovali ho, ale nikdy nekastrovali (tady kamarádka byla ochotná, ale její manžel nesnesl, že by kocour přišel o svou ozdobu). Asi v jeho pěti letech se v jeho okolí objevil silnější kocour a tento kocourek odešel nikdo neví kam. Prosila jsem ji, ať nechá kastrovat alespoň mladou kočičku, ale scénář se bohužel opakuje. Tahle kamarádka pro mě udělala moc a moc (to se těžko poví v jednom příspěvku), má dobré srdce, ale o nutnosti kastrace jsem ji dosud nedokázala přesvědčit. A to jsem jí argumentovala našimi kočkami, že s Micinkou jsme nikdy neměli problém až do její nešťastné nemoci, že pořád máme našeho starouška a to jen díky kastraci. Prostě to bere po venkovsku. Já stále věřím, že ji časem přesvědčím, ale chce to mnohem více času, trpělivosti, než si kdo vůbec umí představit. Ono je opravdu třeba změnit celospolečenské myšlení a to vůbec jednoduché.
Například vloni v Chorvatsku jsem viděla velké bilbordy, na kterých byla fotka některé jejich hvězdy (a teď fakt nevím, kdo to byl) s kočkou a s nápisem – Mám ji ráda, proto ji kastruji.
Ovšem, jestli se Chorvati podle toho řídí ….
Jo, tady se dá říci pouze OSVĚTA, OSVĚTA, OSVĚTA, OSVĚTA, OSVĚTA. Myslím, že to bude ještě dlouho trvat, hlavně na venkově. A nejde jen o kastrace, ale celkovou péči o zvířata, jen tam u nás kolik je lidí, kteří nepovažují za nutné nemocné zvíře dopravit k veterináři. Řekla bych, že ve městech se to láme, ale je to také různé.
Milý Jane(či Honzo), vítám vás na Zvířetníku, jsem ráda, že jste sem našel cestu (tedy vaše jméno je nové pro mně, nevím zda i pro ostatní, třeba jste se už někdy psal). Díky vaší babičce jste měli i to štěstí (přesněji ten zachráněný štěník), mít už od mládí psího kamaráda. Jistě vám Rex moc chybí, jeho odchod je teprve nedávný a chvilku potrvá, než rána přebolí. Ale Rex se dožil vysokého věku, jistě o něj bylo hezky pečéváno jak vámi, tak vaší rodinou.
Jen si neodpustím poznámku, že je mi líto Rexovy maminky Mikiny. Domnívám se, že štěňata z předešlých dvou vrhů skončila stejně, jako tři o kterých píšete. Vlastně ani nerozumím větě ve vašem povídání „Dva ze sourozenců utratila babička hned. Třetího až poté, co odhalila naši (moji a sestřinu) lež“.(wasntme) Jakou lež máte na mysli? Naše „rodinná“ kočka Monika byla kastrovaná v r. 1968. Vím, že topení koťat a štěňat byl dříve běžný způsob jak se zbavit nechtěných „přírůstků“ (a jistě se ještě praktikuje). Ale v roce 1996 už kastrace musla být běžnou záležitostí a mrzí mně, že jí vaše babička nevyužila. Tak alespoň dík za to jediné, které zůstalo a vyrostlo v milovaného Rexe.
Re: tedy vaše jméno je nové pro mně
Mohlo by se jednat o toho pána co spravuje rubriku Sci-fi na Neviditelém Psu, ale třeba je to shoda jmen. Jinak to „pragmatické“ rozhodnutí mně taky dost mrzí na jinak hezkém článku coby pomníčku skvělého pejska.
Kdepak, to asi shoda nebude. Milý Jene, díky za krásné vzpomínání, na Sarden se koukám často. Co nepřátelská futra? A jak se s tou výškou jezdí v dopravních prostředcích? Zdravím moc a moc.
musím se připojit. Není to tak dávno, aby fenka nebyla kastrovaná. I když asi babička byla ze staré škly a tam se na tohle peníze nevydávaly. Za to znám ale lidi z mnohem starších let, kteří si i na venklově uměli poradit a fenku prostě těch 14 dní uhlídali.
Jinak ale se bohužel neshodnu ani ve vidění lásky ke psům, to z článku neumím vyčíst. Spíš hrdost nad tím, co jsem dokázal. Nevím, asi jsem „jiná“, ale já bych od svého věrného přítele takto neodešla. Měla jsem psa i na koleji, jen se za to platilo a chtělo to trochu odříkání, nebo bych šla na privát,.. Jsem jinak založená, pro mě je pes vše.
Omlouvám se, že jsem tu za buřiče, přemýšlela jsem půl hodiny, zda to sem napsat, ale cítím to tak 😡
Štětinko – na jednu stranu ti rozumím, na stranu druhou – ne vždy jde studovat se psem. A prostě vzdělání je pro život důležité mocmoc a bohužel dodatečně se získává poměrně ztuha a vždy to stojí mnoho sil a úsilí dohonit. Nejde jen o to, že řada kolejí ti prostě psa nedovolí, privát to vyřešit umí, ale u spousty typů studia nemáš moc volného času (třeba laboratorní semináře bývají časově náročné), jezdí se i na zahraniční pobyty, exkurze… A většinou se při studiu ještě snaží študáci vydělat i nějakou tu korunu při brigádě… Pokud nemáš zázemí rodiny, která se při tvém zaneprázdnění o psa postará, tak to nejde skloubit až tak snadno. Navíc pes rodinný v pohodě přežije, že páník jezdí jen občas na víkendy (vždyť zbytek smečky funguje), než když je většinu času někde čeká sám…
Xerxí, já vím, asi to nakonec Rex zvládl dobře. Ale vzhledem k tomu, jak podle popisu spolu trávili každý den, cvičili a pak mu najednou člověk, se kterým si doposud tak rozumněl odejde…není to taky o zmatené duši? Ale nevím, jaké byly podrobnosti. Pokud skutečně zbytek rodiny psa přijal k sobě domů a nahradili páníčka, tak to se omlouvám. Já to pochopila tak, že pes zůstal u té babičky.
Přesto já vím, znám se, že nejsem normální,ale u mě je pes opravdu i nad vzdělání. Nakonec jsem odešla i z vejšky, když jsem kvůli strašnému dojíždění byla na nervy z toho, že moje sestra často řekla, že ji vyvynečila,ale já poznala, že s ní nebyla. (na koleji pak se mnou bydlela, když jsem byla na MAT-FYZu s přítelem). Já jsem prostě úchylná, na vztah ke zvířatům, řekl mi to i psycholog, když mi položil otázku, že kdyby se topil můj pes a člověk, pro koho bych skočila. Já měla pocit, že člověk si v téhle kritické situaci umí poradit líp a zdravotnictví dokáže víc divů, než veterináři, tak bych napřed zachránila psa, já vím, není to normální. Dnes v situaci, kdy mám děti, je tahle otázka má noční můra, kdy děti musí samozřejmě vyhrát, ale to dilema je velmi ubíjející.
Asi jsem to sem fakty neměla psát, nemůžu srovnávat normálního obyčejného člověka se mnou… (shake)
Omlouvám se (handshake)
Přiznám se že i cizímu člověku bych v záchraně života dal přednost před svým psem nebo zvířetem obecně. Ale se zlámaným srdcem. A nechtěl bych toho člověka už nikdy v životě vidět.
On urcite tak zmateny nebyl. Mohl dal laskyplne olizovat sestru. 🙂
Pokud se nepletu mladsi. A nejspis mu tam bylo i lip nez zavrenemu kdesi na preplnene kolei uprostred velkomesta.
Proč bys to nemohla napsat Štěti, je to legitimní názor a popravdě…myslím, že něco (hodně) na tom je.
Pokud vím, kastrace je dodnes považována na vesnicích za zbytečnost a vyhazování peněz a ve městech za týrání- hlas lidu je ten, že feny by štěňata jednou za život mít měla, obzvlášť když je taková pěkná, tak my si stejně jedno od ní necháme. Zbytek se tak nějak rozdá po známých nebo vymění za flašku něčeho, doplňte dle libosti. Obvykle je názor o jedněch štěňatech podepřen názorem „Našemu tátovi to veterinář říkal“. V podstatě se s tím bojuje moc špatně, zejména v chudších oblastech..
Mohu jenom souhlasit, ještě bych dodala, že u někoho se přidá i vlastní výklad v náboženství, že Bůh nechce, aby se bránilo kastrací početí. Ale topit koťata do sudu, chodil třikrát do roka (envy) .