KOČKY: Španělky

Přijely z daleka, cestovaly dlouho a zachránily si tím život. Když se řekne Španělka, někdo si představí kytaru. Nám se před očima většinou zjeví kočka, trošku typem do orientálky… Kde se vzaly, proč přijely?

Napřed bych chtěla připomenout, že ve většině zemí „civilizované Evropy“ zákony umožňují utracení zvířete po určité, leckde dost krátké, době pobytu v útulku. A nezřídka se tak skutečně děje. Především v útulcích, které nefungují na bázi „nezisku“, tedy těch městských nebo provozovaných soukromými firmami a hrazených městem.

To jsou ale ty útulky, které přijímají většinu zvířat, berou zvířata „z ulice“, předané městskou policií, nebo zajišťují městům a obcím i odchytovou službu. Ty útulky, které volá normální občan, když se mu do garáže vecpe německý ovčák nebo i ušmudlaná kočka. A pokud se o zvíře dost rychle nepřihlásí majitel, rozbíhá se hra o čas a o život.

Trošku teď odbočím. U nás zatím tomuhle postupu spolehlivě brání jedna věc. Zvíře je podle naších zákonů majetkem a jako takový má být v případě nálezu rok obcí opatrován, teprve poté propadá státu. Vím, že je zde snaha docílit úpravy zákonů a zvíře povýšit „nad majetek“, a z pohledu útulkáře mám z toho velmi ambivalentní pocity. Vypadá to hezky, ale mohlo by to mít i katastrofální dopad na zvířata v útulcích.

Převážná většina útulkových zvířat má slušnou šanci na nový domov. Naše mentalita, výchova, kdo ví, nám umožňuje nosit šaty po příbuzných, obdivovat starožitný nábytek i staré stavby i ujímat se „obnošených“ zvířat. Netrváme tu všichni na štěňátkách a koťátkách, vždy nových a nových. Ale zvíře musí mít šanci na svého nového pána někde počkat. Tady nemá lhůtu, ale když mít bude, dočká se včas?

Je mi jasné, že zákon na ochranu zvířat praví… zvíře nesmí být bezdůvodně usmrceno… ale zákony se mění a rozhodnutí „ze soucitu a z neznalosti“, s tím, že „zvíře v útulku trpí“, nebo čistě z ekonomických důvodů by mohlo následovat velmi rychle. A v tom případě útulky „soukromé neziskové“ a různých sdružení nemohou finančně konkurovat těm „obecním“ a z jejich provozování se stane boj o život zvířat.

Nebude možné se obracet tam, kam bychom volali normálně (tedy městské policii, městskému útulku), pokud nebudeme chtít riskovat následné utracení neatraktivního a opuštěného zvířete, které nám stojí před domem. Ti, kterým na zvířatech bude záležet, budou systém obcházet… Nerada bych se schválení téhle „změny“ někdy dočkala.

Říkám na rovinu, že nesouhlasím ani se soustavným „taháním“ zvířat ze zemí, kde jsou na tom s ochranou zvířat ještě hůř, případně si „smrt se lhůtou“ nechali schválit a jejich následné umísťování u nás. Tak dobře na tom ještě sami nejsme, abychom tu kromě zvířat z naší „nezodpovědné produkce“ zvládali pravidelně nacházet domovy i pro větší množství zvířat z ciziny.

Chybí stále plošná podpora čipování, rozdílné poplatky za zvířata kastrovaná a chovná, odchyty a kastrace venkovních volně žijících koček… Troufám si říct, že naše útulky nejsou přeplněné, zvířata se v nich nehromadí, ale dost plné bývají.

Rubi

I proto jsem hodně zaváhala, když se ke mně dostala prosba o pomoc. V kostce je to asi tak: V Getafe, v jedné městské části Madridu provozovala „útulkové služby“ organizace na ochranu zvířat La Voz Animal, která samozřejmě své chovance neutrácí. Smlouva na poskytování těchto služeb se, jestli jsem to pochopila správně, obnovovala vždy po roce a po několika letech teď zkrátka město vybralo někoho jiného, firmu.

Tím se z útulku stane klasická „perera“, tedy jakási záchytná stanice, ve které zvíře čeká dva týdny, jestli se nenajde majitel a pak… konec. La Voz provozovala dvě taková zařízení, zbylo jí tedy jen jedno. Útulek se měl ale předávat „za chodu“, tedy do těchto krutých pravidel by spadli i jeho současní chovanci, čekající už na nový domov či v různém stádiu dořešenosti veterinárních náležitostí.

Zvířata odchycená teď (myslím třeba zrovna v tomto okamžiku, kdy píšu článek) je možné jen politovat, ale ta původní bylo možno zachránit a tak začal hromadný exodus. Část zvířat se podařilo přímo umístit zájemcům, ať už ve Španělsku, nebo po zemích Evropy, větší část měly převzít útulky (asi převážně v Německu), aby měli ti nešťastníci kde na své nové páníčky počkat.

Čas se krátil. Sem na hranice prý míří poslední část „výpravy“, díky pomocí organizace „Adopce chrtů“ tu čekají noví páníčci na několik španělských galgů. A v Getafe zbývá ještě spousta „neudaných“ kočiček, nezvládli bychom jich alespoň pár vzít?

Hádáte správně. Dohodli jsme se na kočkách i několika pejscích. A když se jednoho dne koncem srpna až před půlnocí po delším čekání vydal konvoj aut s příznivci téhle akce a zájemci o přivezené pejsky, také s dary od „chrtařů“ na pomoc druhému, fungujícímu útulku La Voz, směrem k hranicím, byla mezi nimi i dvě naše auta, přenosky i deky připravené.

Čekala jsem ze španělské strany konvoj aut, tušila jsem zhruba počty rozvážených zvířat. Vypadali jsme asi jako pašeráci kdoví čeho, čekající na zboží, když jsem pochopila, že celý ten ansábl ze Španělska přivezla jedna veliká (asi poslední model na „béčkové papíry“) dodávka se dvěma zoufale vyčerpanými lidmi. Cesta jim trvala dva a půl dne s jedním nocováním ve spřáteleném útulku.

Tinto

Letecké přepravky byly pečlivě a systematicky sestavené v řadách po strop tak, aby byla dvířka přístupná a já doteď nepochopím, jak mohlo to děvče s padesáti kily i s postelí zvedat těžké psy (třeba Ponchu) v přepravkách do takové výšky…

Po nutných formalitách s námi kromě pár pejsků odjížděly i mňoukající, mlčící i syčící přepravky plné koček. Slibovaly jsme jim, už jen pár hodin, kočičáci, a protáhnete si nohy, odpočinete si, bude líp. A tak nám přibyla první parta Španělek.

Přijely z daleka, cestovaly dlouho a zachránily si tím život. Grisia, Carlotta, Gracianna, Pipe, Rubi, Horchata, Paola, Marta, Palermo, Rafata, Florida, Rapunzel… Kdo jsou a co se s nimi stalo dál?

Jak už jsem psala minule, přijela první várka koček Španělek. U té první skupiny jsme byli jasně domluveni na, dá se říci, veterinárních podmínkách. Kvůli převozu měly samozřejmě čipy a vakcinaci na vzteklinu. Jelikož v La Voz testují na FELv a FIV, přijely jen kočky na tyto choroby negativní.

Byly očkované, přeočkování bylo ale ve většině případů na nás. Přivezly si s sebou samozřejmě své typické zdravotní problémy, každý útulek nějaké má a některé mají samozřejmě i jiné problémy, jako je třeba alergie. Podrobnosti o nich jsem nechala napsat kočičí tetu Marcelu, přeci jen zná ty rarachy už opravdu dopodrobna. Tady jsou:

Marcela

Když jsme toho večera vyrazily na naši dobrodružnou výpravu, netušily jsme ani v nejmenším, pro jaké kočky vlastně jedeme. Po zkušenostech s předchozími “ vlnami“ jsem očekávala neznámý počet mňoukalek postaršího data vydání neurčité černomouraté barvy. Tedy zvířata vesměs neatraktivní a obtížně umístitelná.
Ale chyba lávky, konalo se překvapení.
První parta koček byla pestrá, co do barvy, velikosti, věku i nátury. Ke starším cestovatelům patřili rozumná černobílá Nikita, jí podobná Pisi, něžná zrzečka Carlotta, větší černý kocourek se stříbřitými odlesky Palermo a jeho pravděpodobná sestra Marta, dominantní Rafata s pravou “ rezavou“ povahou a naprosto případným jménem a nakonec cosi obrovitého temně mourovatého zarputile okupujícího tu největší přenosku a s vrčením packujícího přiblíživší se odvážlivce.

Správně čtete cosi. Podle dokladů ze Španělska ta zarputilá obludka byla kočka Grisia. Na tomto místě je třeba podotknout, že zvířata přijela opravdu s kompletní dokumentací a na španělském území prošla několikerou veterinární kontrolou. Taky identifikace byla díky čipování zcela nezpochybnitelná. Přiznávám tedy, že v této situaci by mne nenapadlo, co se může stát. Když se noví majitelé vypravili se svou kočičkou Grisií na veterinu, zažili pořádný šok. Měli doma totiž kocoura! Prostě Španěl v utajení.
Přijela i skupinka koťat, která se hned adaptovala na nové poměry a během chvíle probíhala depozitem. Závodní tým vedla černá Rapunzel, za ní v závěsu sprintovali černobílá Pipe, stříbromoura Carna, trojbarevná Paola, dlouhosrstá Horchata, puntíkatý Tomero, želvovinová Gracianna a peloton uzavírali dva nejmenší mrňousové – černý Florida a mourinka Batuta.

Batuta a Rapunzel

Co závodník, to jiný dres. Pár španělek se drželo tak trochu stranou. Trojice kříženek siamky Irene, Harry a Hermione byla mazlivá a klidná. Po odléčení zdravotních potíží, které si přivezly tyto tři holky s sebou, našly téměř ihned nové domovy. Atraktivně vybarvený rezavobílý kocourek Rubi se ukázal být snad největším problémem.

Nechtěl jíst, nepřibíral, byl sice mazlivý, ale vůbec si nehrál. Ať jsme dělali, co jsme dělali, byl pořád stejně slaboučký. Nová majitelka si ho brala s tím, že je jeho prognóza nejistá. Zatím se mu daří dobře, ale přes veškerou veterinární péči a nově udělané testy není příčina jeho podlomeného zdraví známá.
Grisia, Carlotta, Pipe, Rubi, Horchata, Marta, Palermo, Florida, Rapunzel, Irene, Harry, Hermione, Pisi a Paola už našli nové domovy, ostatní stále čekají.

Bára

Po první skupině přišlo ještě opravdu zoufalé sos o přijetí posledních zbývajících koček. Druhá parta na tom samozřejmě zdravotně ani s ochočeností „plašánků“ už nebyla zrovna ideálně, byly to vesměs ty poslední kočičky před předáním útulku. Další zvířata a ti samí lidé absolvovali více než dvoudenní cestu ze Španělska a my, jen v jiné sestavě, jsme zase vyráželi za tmy směr hranice a zpět přivezli mňoukající přírůstky.

Kdo tedy vlastně ze Španělska přijel? Dám zase slovo kočičí tetě a pečovatelce Marcele:

Marcela

Člověk nemá očekávat jen to dobré a překvapení je kořením života. Druhá parta jakoby přijela odjinud. Prostě bylo znát, že ty nadějnější kočky přijely s první skupinou a teď vsadil španělský útulek vše na jednu kartu a vyslal vstříc osudu opravdu veškerá zvířata, která by tam u nich měla právě tu jedinou poslední jistotu.

Kromě kouzelné kočičky s van zbarvením Paz přijela trojbarevná Anays, kříženec peršana Tinto, skoro bílý Trasto s tmavou pěšinkou a ocáskem, světlá tricolora Rosaura, maličká želvovinová Tristana a protože rok 2009 byl rokem černobílým, přijela i parta černobílých mrňousů House, Lisa, Hida a Guia. Sestavu doplnili ti úplně nejmenší, ještě mimina Dune, Leonor, Froilan, Lequio a Desiento.

Dune

Zatímco ostatní se seznamovali s chodem depozita, tihle zoufale hledali mámu. V první dny téměř neopouštěli košík, po cestě byli vysílení, a tak jen leželi a volali. A zase se osvědčila místní zasloužilá matka Bambu. K miminům si lehla, hřála je, zklidnila a ta dvě nejmenší i kojila. Přes veškerou péči a společné úsilí malý Froilan zemřel.

Ostatní se pomalu dali do pořádku a dnes už Dune, Desiento a Leonor mají pelíšky v nových domovech. Největší potíže si přivezla poslední ze španělských přírůstků Natalie. Je to krásná a milá světlá tricolora, ale má jednak kožní problém a jednak kulhá. Přední nožku si nosí tak nějak podivně zkroucenou pod sebou a nikdy na ni nedošlapuje.

Jde zřejmě o staré zranění, kterému své pohyby už dávno přizpůsobila. Nicméně tuhle věc budeme teprve řešit, a tak ji zatím nelze umísťovat. Kromě černých ďáblíků zatím z této druhé party nikdo nebydlí, ale snad najdou své obdivovatele v dubnu na Výstavě pro kočku.

Bára:
Háló, už jsem tu zase já, Bára. A jen pro upřesnění (vlastní polívčičku si hřeju), z téhle cestovatelské party pochází i stará „zahradní“ fena Poncha či černý puberťák Black, ti pro změnu vyhlížejí páníčky u mne.
Nedávno jsme byli na chovatelské výstavě v Ústí n./L., předvádět naše svěřence mezi všemi těmi ušlechtilými kráskami. (Děkujeme za pozváníJ) Paz se tam procházela na vodítku, Gracianna se mazlila jako o život se všemi ochotnými lidmi v okolí a Gloria na jedničku pózovala, přesto tam bohužel nikoho nezaujaly. Tedy, zaujaly dost lidí, ale nikdo si je domů nevzal. Snad budou mít příště větší štěstí, čeká nás umísťovací výstava.

Španělky byly opravdu nestandardní záležitostí a přijímali jsme je jen proto, že byly nepopiratelně v ohrožení života. Ale zjevně se i pro ně časem najde někdo, komu se zalíbí a komu udělají radost, budou, snad spokojeně a dlouho, žít dál. Celá tahle „akce“ samozřejmě přinesla spoustu nákladů, problémů i práce, ale splnila účel, dala Španělkám šanci na hezký život namísto „milosrdné“ injekce.

Pro někoho, kdo chce a může žít, smrt není milosrdná, smrt je prostě smrt, konec. Myslete i na to, prosím, až půjdete volit ty, kdo o téhle zemi, zákonech a pravidlech rozhodují.

V neděli 18. dubna 2010 pořádáme v prostorách Chvalské tvrze (Praha 9 – Horní Počernice) další Výstavu pro kočku – jarní umísťovací výstavu opuštěných koček. Přijďte se podívat!

Aktualizováno: 6.4.2010 — 17:37

102 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. … Myslete i na to, prosím, až půjdete volit ty, kdo o téhle zemi, zákonech a pravidlech rozhodují.

    IDEÁLNÍ VOLBA BY BYLA JEDINÁ – VŠECHNY TY VŠI CO OKUPUJOU KORYTA PROSTĚ Z KOŽICHU JMÉNEM ČR VYPRÁSKAT A ZAČÍT JEZKY PĚKNĚ OD ADAMA A EVY …

  2. OT

    Dnes v mém bytě (NAŠEM BYTĚ!) strávil kočičí strejda skoro celej den. Opatrně otvíral do chodby. Kontroloval, jde-li čúrat sám a i odchází-li vyčúranej sám. 😉 Potěšilo ho, že na polštářku od jeho přítelkyně spočnula Babetka a hned to hlásil a tak způsobil potěšení i inde…
    Nekřičel, nepouštěl nahlas náhle hudbu, opatrně obcházel myšky poházené po zemi. Nemíchal se do kočičích misek. Nepokoušel se holkám vnucovat, ale když se některá vyskytla, snažil se ji hladivým hlasem ukecat a jemným hlazením uhladit.

    TOMU řikám výchova a domluva. (P.S. S kočičím strejdou jsem začala komunikovat před šesti lety. Před tím jsme si sebe čtyřicet let tak ňák nefšímali. /Věkem a názory dááleko od sebe./
    A PAK ŽE TO NENDE!!)

    Asi to patří spíš k Vavílinu Babylónu, ale ono to k opuštěným „španělkám,“ kolem nichž možná nikdy nikdo nedumal, že nesmí náhle prásknout dveřmi, patří možná také.
    Jen kdyby co nejvíc z nich nalezlo tak vymazlené pelíšky. Že jo. Žežejo? 🙂

    Patnáct, primitive! 😉

  3. ;;) R O Z V E R N Í Č E K ;;)

    .(*) Vjednom městě byl citelný nedostatek mladých mužů pro ženitbu. Jeden z nich, velmi nepohledný, ale domýšlivý, vyhledal dohazovače a řekl mu: „Rozhodl jsem se, že se ožením, ale samozřejmě chci nevěstu po všech stránkách pozoruhodnou.“ Dohazovač mladíka zkoumal rozmrzelým pohledem a posléze řekl: „Měl bych dívku pro vás jako stvořenou. Má bohatého otce a je krásná, dobře vychovaná, milá…“ „Okamžik,“ přerušil mladík dohazovače, jak to, že je ještě svobodná?“ Dohazovač zdvihl ruku: „Hned vám povím, proč by si tahle dívka vzala mladíka, který promiňte mi mou upřímnost – není právě z nejpřitažlivějších na tomto světě.“ Řeknu vám to otevřeně: „Ta překrásná, vychovaná a milá dívka je chudák postižená tím, že pravidelně jednou do roka zešílí.“ „Že zešílí?“ „Ale to vás nemusí odradit. Nenadělá přitom žádnou škodu. Prostě je jen jediný den tak trochu mešuge a pak je zas celý rok milá a normální.“ „To není tak zlé,“ pravil mladík, .když je přitom bohatá a krásná, jak říkáte – pojďme ji navštívit.“ „Teď? To je vyloučeno. S vaším seznámením musíme počkat.“ „Počkat – na co?“ „Nu přece na ten den, kdy ztratí rozum.“ .(*)

    ~o) Hezký večer a neztrácejte rozum. ~o)

  4. Je tu někde Bubu? Co synek, taky dneska psali? Náš je celkem spokojený, jen jaksi zapomněl dorazit domů. Prý sedí s klukama na loděnici a hodnotí to. Podotýkám, že na loděnici kanoistické, ne veslařské (dneka nemají trénink), a že kanoisti a veslaři (alias cákači a couvači) jsou odvěcí nepřátelé. 😉
    P.S. Pro vysvětlení – synek dneska psal maturitní písemku z češtiny, raši jsem ani neprosila o palcodržnu, nechtěla jsem to zakřiknout.

  5. Tak jsem dneska neměla moc hezký den! Ráno ve 4.15 mi zvoní mobil. Chystala jsem se pěkně nadávat na toho drzouna, co mne i Kocourka tahá ze sladkého snění, ale vidím na displeji jméno své kamarádky, takže jsem velmi rychle zpozorněla. „Něco se děje“, to byla první myšlenka a taky ano! Její pejsek asi ve 3.00 vyskočil do postele k ní z pelíšku, co má vedle a strašně naříkal. Tak zkoušela kdeco, ale nářek byl horší a horší, pejsek se přestal hýbat a tahal zadní nožičky. Ona žije sama, auto nemá, peněz taky nazbyt nic moc, takže první, co udělala, zkusila volat sousedce, jenže mobil vypnutý. V nejvyšším zoufalství, když už nevěděla, co dál, volala mně, bydlím za rohem. Tak jsem se rychle probrala, oblékla se a sešly jsme se na rohu i s tím chudinkou uplakaným. Veterinu máme kousek, probudily jsme pana doktora, ten psíčkovi píchl 2 injekce a nařídil kontrolu odpoledne. Dorazily jsme domů po 5.00, já zapadla ke vzbuzenému a docela rozčilenému Kocourkovi (asi tušil, že se něco děje s jiným zvířátkem), nakrmila, pohráli jsme si a na pár minut usnula, než mne budil budík na klasický odchod do práce. Jenže pejskovi se neulevilo, takže kamarádka volala znovu, někdy kolem poledne jsme jely zpátky. Tentokrát tam byl jiný lékař, psíka prohmatal, prohlédl opravdu zevrubně a zjistil, že ho „bolí celý pes“, že má naprosto vychýlené plotýnky, zasaženou páteř, že se prostě nemůže hýbat. Dostal, chudinka, další 2 injekce, prášky, nařízený klid, neskákat, neběhat, chudák holka, ta si s ním teď užije, ale snad bude vše v pořádku! Jen jsme na té veterině seděly hodně dlouho, protože před námi uspávali kocourka. Brečím tu ještě teď a muchlám svého Kocourečka, když si vzpomenu na tu bolest paničky, její maminky i samotného zvířátka. Diagnóza: akutní leukémie! Ten kocourek musel být opravdu „pan kocour“, obrovské zvíře, prý vážil přes 10 kg. Překrásná hlava, oči, stavba těla, jenže byl vyhublý na kost a jen pokňourával, asi měl i velké bolesti. Bylo mu 13 let. Když jsem ho tam tak nemohoucího viděla, bylo mi strašně smutno a jak teď vše prožívám o hodně hůř, tak jsem prožívala i tohle pomalu stejně, jako ta panička. Vyprávěla, že loni pochovala jeho tatínka, kterému bylo skoro 20 let. A že jí bude strašně smutno! Ale nejlepší lék na smutek po odešlém zvířátku je nové, takže pokud opravdu kocourek nebude žít, jakmile ho pochová, vybíhá shánět do nejbližšího útulku jiné dva kamarády. S tím jsme se loučily, když odcházela do ordinace a po skoro hodině nesla mrtvého kamaráda v náručí a sotva viděla na dveře! Já zase sotva odřídila cestu zpátky. I teď tu je hora papírových kapesníčků a já pro slzy sotva vidím, co píšu! Můj Kocourek na mne nechápavě hledí a já mám chuť ho vzít do náručí a vybrečet se mu do kožíšku za ten ukončený jiný kočičí život! Jsem cvok? Toho kocourka jsem už zuboženého viděla jen pár minut v čekárně, ale stejně mne to dojalo i strašně zarmoutilo! Asi to čeká každého z nás, kteří jsme majetkem zvířátek, ale je to kruté! Tak dobrou noc a neznámému kocourkovi krásné setkání se spoustou kocourků a kočiček za Duhovým mostem! Já se ještě chvíli vybrečím a půjdu spát se svým Kocourkem a věřit, že bude hodně dlouho trvat, nežli budu já sama prožívat něco podobného!

    1. Milá K.M. (jééé – to bysme ti mohli říkat KáMo)
      úplně tě chápu. Taky si vzpomínám na jeden den, kdy jsem šla s Toyou na obyčejné očkování a potkala v čekárně spolužačku, kterou jsem neviděla dobrých deset roků – a zrovna taky šla uspávat kocourka – tomu bohužel zase selhaly ledviny. Moc smutné setkání.

      Po roce jsme se setkaly při domlouvání třídního srazu – a hádej co, celou dobu jsme se bavily o naši kočkách – až jsme byly vykázány z přípravného výboru – 🙂 .

      Tak držím palce kamarádce a jejímu pejskovi, aby byly co nejdřív v pohodě. A myslím na tebe a Kocourka, ať jste spolu aspoň tolik let, kolik má teď spočítat – 16.

    2. jj, jak já ti rozumím, taky tohle špatně nesu. Není týden, abych neměla špatné sny, kdy jsem nucena oplakávat jednoho z pejsů. Tohle je bohužel úděl všech nás v majetku nějaké „němé“ duše.
      p.s: kdybys zase se dověděla, nebo kdokoli ze Zvířetníků, že by někdo rád nějakou tu kočenku. Tak tu taky mám stále dvě pelíškovské kočičky, bílomourinky, asi 10 měsíců, kastrované, očkované, odčervené, mají antiparazitní obojky a jsou tuze mazlivé, zvyklé na psy a milují děti. Děkuji tímto za reklamu.. (wasntme)

    3. V septembri musela dať dcéra uspať Montyho, ktorého si vzala z útulku a potom, čo ho dala otestovať, zistili sme, že je pozitívny na „mačací aids“. Keď ho lekár testoval a videl v akom je stave, tak mu predpovedal niekoľko týždňov, maximálne niekoľko mesiacov života, aj keď nás pozná a vedel, že dostane skutočne maximálnu starostlivosť.
      Nakoniec z toho bolo 34 mesiacov v plnom zdraví a pohode a potom ho choroba dohnala. Ale je nám útechou, že aspoň tie posledné mesiace strávil obklopený láskou a v bezpečí, milovaný a milujúci v láskyplnom domove.
      Dnes má dcéra inú potrebnú mačičku, ktorá by už asi nežila, keby si ju nevzala.

    4. Milá K.M. (inlove) , tohle je smutná daň, kterou musíme zaplatit za všechno, čím nás soužití se zvířátky obohatí a projasní nám život.
      Ale nemělo by se na to myslet dopředu – prostě si teď užívej všechny radosti se svým Kocourkem (cat) (h) a nemysli na něco, co přijde za řadu let a co bude bolestné a smutné.
      V mém blízkém okolí (sousedi, kolegyně, přítelkyně) letos opustilo své páníky několik pejsků, prožívala jsem to s každým a pokaždé jsem marně hledala slova útěchy. ;(

    5. Milá K.M., jak tu někdo řekl Kámo, tedy kamarádko. Moc doufám, že pejskovi bude brzy mnohem lépe. Snad se ty plotýnky zase brzy zastrčí, kam je potřeba. A s uspávaným kocourkem? Našemu Micánkovi je 13 1/2 a moc doufám, že s námi ještě pobude. To Micinka se nám 13 let ani nedožila, musely jsme ji nechat uspat 10 dní po tátově pohřbu a bylo to jen o pár dní více než půl roku po pohřbu tety. To už jsem tenkrát vůbec nevěděla, jak mám tu hroznou bolest vydržet. Na tohle už asi nikdy nezapomenu. Snad jen, že to byla tátova milovaná kočička a vzal si ji tam někam za Duhu s sebou, aby mu zatím dělala společnost.
      Jen přeji, ať ti tvůj kocourek dělá stále jen a jen radost.

    1. Na kočky? 🙂 Přes Podbrdsko. Účet stejně luxuju já |-( Na Španělky? Na Španělské psy? Všechno to teď stejně skončí na veterině, máme tam sekeru přes desítku. Soukromé záležitosti jsou taky v mínusu, ale ty jsou, jaksi, soukromé :S . Tedy co jsem si naložila, to si vezu 🙂

  6. Ehm, ehm, mám takovou technickou: Dede, nechtěla bys taky viset na nástěnce (teda najmě tvoje dovča (inlove) )

  7. Milá Báro, milá Marcelo.
    Smekám klobouk a klaním se vám až k zemi. Jste úžasné dámy. Ve vašem případě se opravdu dá bez nadsázky mluvit o poslání.
    Španělské kočičky jsou krásné – škoda, že moje a Terčina alergie nám už dala denfinitní stop stav (i když já si říkám, že je celkem jedno, jestli máme doma kočku jednu či dvě) – a taky nechci moc popichovat hlavu rodiny, už tak musel překousnout jednoho kocoura rasy Moraviagarden 😉 !

      1. Žjova, máme nástěnkůůůů! (y) (clap)

        A hle, kdo na ní visí jako první? (wasntme) Inu, vyhlášená kalendářová dvojka L. a Y. ! (chuckle) (rofl) (rofl) (rofl)

        1. 😡 Prosím pěkně, na nástěnku se nevěší, ale přišpendluje. Eslipa nejsou propíchaný? .:o3

  8. Báro, a všechny Tvé přítelkyně, jste neuvěřitelní lidé. Držím palce, aby jste byly zdravé a stále při síle, protože to co děláte musí vyčerpávat nejen fyzicky, ale i psychicky. Moje kolegyně pracuje jako dobrovolník v hospicu a tam, aby to lidé starající se o opuštěné, nebo umírající lidi zvládli, jednou za čas musí k psychologům, kteří jim pomáhají, aby se psychicky nezhroutili.
    Drřím palce, ať jde vše v rámci možností „dobře“ (h) .

  9. Musím říci, že toto jsou naprosto neuvěřitelné příběhy. A ty kočičky jsou krásné, rozhodně si zaslouží žít. Pro mě je opravdu těžko pochopitelné, že civilizovaný stát jako je Španělsko (ale i USA a jistě leckde jinde) může mít zákon přikazující utratit třeba i zdravé zvíře jenom proto, že se ho nemá kdo ujmout. Ta předposlední věta je přesná. Smrt je milosrdná pouze pro toho, kdo už žít nemůže a pro mě je důvodem pouze zdraví zvířete, ne fakt, že je zrovna opuštěné. Skládám obrovský hold všem kočičím mámám, které pro tyto krásné tvory dělají, co mohou a kokrát i nemohou. (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow)

    1. Všechny ty, kteří se starají o potřebná zvířátka (a i ty, co se starají o lidi), hluboce obdivuju.
      (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow) (bow)
      Děkuji.
      (sun) (f) (sun) (f) (sun) (f) (sun) (f) (sun)

        1. S dovolením bych se připojila.
          Kterýsi myslitel nedávno projevil obavy z „macdonaldizace“ společnosti – myslím, že oprávněné, a s tím by patrně přišlo i fast utrácení zvířat. 🙁 Všimli jste si, že politici vesměs nejsou lidmi psími a kočičími (snad s výjimkou Josefa Zielence a jeho mopsíka Palečka – a ten taky dlouho politikem nebyl), maximálně se se zvířátkem předvádí manželka. Zákon o registraci bojových plemen neprošel, tak se snad podaří uhlídat i tohle. (whew)

  10. Báro, držím palce, ať se španělky povede vypiplat, uzdravit a hlavně udat těm správným páníčkům a vám osobně moc děkuju za to, co děláte.

  11. Děkuji za to, co jste schopny pro zvířátka udělat – já o sobě vím, že bych zbaběle nedokázala ani desetinu toho, co Vy…
    Na druhou stranu jsem šťastná s naším Macíčkem z útulku a zjišťuji, že i když jsme měli hafušku, tak jsme v podstatě lidé kočičí – kocourek nám vyhovuje naprosto ve všem a až jednou odejde za Duhový most, určitě jeho pelíšky nezůstanou dlouho prázdné… (h)
    A mimochodem – taky někdo z vás chtěl využít posunu času v bláhové naději, že oddálí čas večerního krmení? Náš kocour velmi brzy pochpil, že když se o hodinu posunulo všechno, tak i to krmení musí být dřív, a neodbytně se hlásí o večeři ve stejnou hodinu, jak předtím – je spolehlivější, než rádiem řízený budík… (pi)

  12. Báro Vy jste prostě neuvěřitelný živel! A poklad pro tyhle kočičky a kocourky. Tinto je kouzelný! Kukuč má jak ten můj Kocourek!

  13. Báro, promineš mi, když sem dám naprosto nesouvisející věc? Ale možná bude lidi zajímat… Jan Kepler, tvůrce slavných Keplerových zákonů, neměl moc dobré oči, (používal skvělá měření Tychona Braheho) a údajně si na smrtelné posteli stěžoval, že nikdy neviděl planetu Merkur, i když její dráhu počítal. Prý. Vy teď máte skvělou příležitost Merkura vidět, stačí si v podvečer najít nad západním obzorem jasnou Venuši a velmi blízko naleznete i Merkura.
    http://www.astro.cz/apod/ap100407.html
    Hodně úspěchů při lovu!

    1. Veram, díky za upozornění, dnes je krásně jasná obloha (snad bude i v podvečer), natahuji si budíka do mobilu a budu koukat.

    2. Zkusím se na to mrknout, už du na balkon… esli ovšem je eště p o d v e č e r – ! – Depak. Zkusím zítra, pokud nezapomenu.

  14. Jo a OT. Kdo kouzlil ten déšť? Zas ani kapka. Dvakrát za den výprava se všemi nádobami, už je to fakt hnus. Potřebuju nějaký dešťový kouzlo nad Beroun.

  15. Tak ja jen hlásám, že žijem, ale protože jsem se před časem uvázala k jedné (naštěstí jednorázové) činnosti, která se skládá ze čtení textu na monitoru, tak na čtení zvířetníku čas nezbývá. Ale dnešní článek a včerejší miniaturku jsem zvládla. Dík za zachráněná zvířata. Já si žádné vzít nemůžu, kvůli mé i Rysíkově alergii. A přitom jsem vyloženě kočičí člověk. Ach jo. Držím zbylým kočičkám a pejskům palce, aby našli hodné páníky.
    Jo a nevíte, co je s Kačerem? Pokud se tu o ní v poslední době (cca 2 týdny) psalo, tak jsem to prošvihla.

    1. Kačírek mi odpověděla na velikonoční přání, zatím vypadá v pohodě. (h)a(y)a(toivo)

    2. Kačerov se hlásil u velkopátečního velemlsotníku (myslím) Psala, že má uklizeno a jde zkusit mazance… Prý je čeká už jen 14 dní (h)

  16. Omliuvám se za OT, ale spěchám, vypínám počítač a odvážím ho do opravy. Myslete prosím kolem 15. hod. na Pizizubíka, jedeme zase na kontrolu. Rány snad má čisté, svorky se trochu rozpadly, tak uvidíme. Pořád pečlivě čistím a proplachuju, ale trpíme přitom oba, kéž by bylo možný mu ty rány už definitivně uzavřít.

  17. Báro obdivuju. Obdivuju a závidím. Obdivuju za to, co všechno jsi schopná zogranizovat a zvládat a závidím proto, že mě osud a nejbližší okolí zabránilo v tomto pokračovat. Už teď jsem kritizována za to, že nám tu stále dvě útulkovky přebývají. Přitom jsou zdravé, mazlivé a hezké,… (cat)
    Až mi konečně příjdou peníze (sociálka opět má hromadu času a já naposled brala peníze za leden), dám! (y)

  18. moc toužím po kočičkách, několik se mi jich moc líbí, ale musím počkat, nejprve děti, pak zábava.(sun) Moje malé můry si totiž vymysleli alergii na kočičky i psíky a i jiné zlotřilosti. Má to výhodu, opravdu už vím, co budu dělat na stará kolena. pošlu děti do světa a bude ze mne kočičí pečovatelka. (cat) MLP se zase těší na psíky (dog)

  19. Milá Báro (inlove) , držím palce, aby se vám podařilo umístit i zbylé Španělky. Myslím, že jste udělali hodně nejen pro kočenky samotné, ale také pro lidi, kteří se o ně po léta obětavě starali. (clap) (h)
    Je to dost šílená představa: pipláš se nemocnými a slabými kočkami a koťátky a najednou přijde někdo a řekne, tak, tahle kočka už tu je moc dlouho, utratíme ji. Na to nemám slov. ;(

    Jinak samozřejmě naprosto souhlasím s tím, co píšeš v úvodu. Ať se to týká kastrací nebo toho, že je zvíře v našem právním řádu považováno za věc. Protože i když se mi toto pojetí moc nelíbí a nemohu se ztotožnit s tím, že živá bytost je považována za věc, přece jen skýtá potulným a ztraceným zvířatům nedocenitelnou ochranu, a současně proti týrání zvířat fungují jiné paragrafy – a možná by byly i poměrně dostatečné, jen kdyby se jich plně využívalo. Jen by to chtělo ještě jakýsi institut „zvířecí policie“, která by mohla nezodpovědným majitelům zvířata odebírat a účinně jim zakázat jejich další chování.

    Báro, děkuju! (h)

    1. K tomuto sa pripojím, nemám viac čo dodať, (h) len že držím palce, aby našli šťastné domovy, keď už utiekli hrobárovi z lopaty (h) (cat) (h)

    2. Vave, já si tohle uvědomuju už delší dobu. Stále tu hořekujeme, že je zvíře věc, ale má to i své výhody. A já nějak nechci patřit ke společnsti, co pak bude své bezdomovce utrácet… zatím je to pro mě jen hudba z ošklivých amerických filmů

      1. Jo, ale i v naší civilizované Evropě jsme jedni z posledních, kde to neprošlo „legálně“. Ani tak nejde o to, že je zvíře věc. Zvíře je ve zdejším pojetí majetek. A majetek si chránit umíme i institucionálně, nejen osobně. Tedy i náš ztracený majetek nám po uvedenou dobu obec musí chránit, pak propadne státu a v dražbě či jak se prodá.. Deštník nebo pes. Deštník sedí někde v depozitáři a zvíře, pokud je přijímá oficiální, schválený a smlouvu mající útulek, prostě musí obec živit, obvykle spíš za něj při přijetí jednorázově zaplatit zprůměrovaný přijímací poplatek. Tak to vidím radši, ono to zas pak nesvádí to zvíře nevydávat, protože na něj někdo platí, ale to už jsme v provozu útulků a to je na samostatný článek nejméně… Znáte to sami.

        A není co závidět. Aby mi „do toho nikdo nekecal“ žiju převážně sama, každé zvíře procházející depozitem něco z mé chatrné domácnosti zničí. Jeden pes stájové deníky, druhý jehňata (výsledek roční práce a možnost koupit jejich mámám nové seno), jiný pamětní hrneček, další pročůral matrace a okousal ruční brzdu.. (to za poslední tři měsíce) A nic po nich nezůstane, jen škody a vzpomínka, sem tam fotka. Někdy není od věci žít s někým, kdo tu brzdu dělá, kdo je schopen říct dost, už nás to ničí. Asi bych byla jinde, pořídit si děti brzy, žít s někým. Asi by to ještě šlo, ale nějak nejsem ochotná ani schopná svůj prostor s někým sdílet a ptát se, zda můžu přivézt dalšího „ničitele“, nebo co je nutnější teď zaplatit. Dobře mi tak, jaký si to uděláš, takový to máš. Nemám potřebu replikovat geny své rodiny, ale šilhám po pěstounské, ale něčeho staršího, u nás jsou mimina a batolata rozbitná veličina, dobrá jen na občasné návštěvy. To bude možná poslední impulz ke změně, jinak ze mě bude kočkopsí bába 🙂 Nicméně barák mi pořád neříká pane, jsem v hlubokém mínusu, nejen „v eráru“, ale i soukromě, přibyli mi totiž čtyři „parodie na koně“, které se pokouším trochu zcivilizovat. Takže si s těmi plány zatím můžu nechat zajít chuť. Ale o tom zas jindy. A o množství nejde. I jedna zachráněná, ubydlená kočka se počítá, pokud si to „sedlo“, je šťastná u svých lidí a oni z ní mají radost. Obětování se nemá smysl.

        1. Tak tohle psaní je mi pocitově moc blízký (i když v jiný oblasti než v kočkopsí rovině). Moc držím palce (h)

        2. Báro, já to dělala pro to, že jsem mohla a že jsem se tak cítila vytížená a za ten pocit, že pomáhám. Naštěstí mně, jako tebe, netížily finance, ale nebyla to má zásluha. Děti mám, to je fakt, ale já si myslím, že dokážu říci ne. Nakonec nikdy v tomhle baráku nepřibylo víc jak 10 koček a nové jsem brala, až když se tamty umístily. Jsem asi jeden z mála lidí, co to unese i nervově. Co neopláče každé umístění kočenky. Po nešťastném úmrtí zase dokážu jít dál, i když je to nepříjemný. Prostě vím, že bych v tom chtěla pokračovat, ale asi až někdy v budoucnu, až nebudu mít tolik mantinelů.

          1. Takových, kdo to unesou i s tím „průtokovým ohřívačem“, bez pocitu ztrát při odchodech, je málo. Totéž stran odhadnutí svých možností a dodržení „kapacity“. Tak až upadne alespoň kus mantinelu (neznám domácí poměry, pokud někde zaznělo, nepobrala jsem), tak zas vzhůru do boje. (nod) (nod) Čeká jich (cat) dost. (happy) . Jé, já objevila kouzlo těch malých, obvxykle kulatých pidižvíků, co jsou tu, abych nemusela tolik psát. To si teď užijete (rofl) (heidy) (sun) (emo) (bat) (dance) Hurá 3 a 5

        3. Báro, kamarádko. Tohle mě vzalo. Vtáhlo do sebe. Jsi úžasná roba. Patříš k těm, co jsou sůl země. To je mi teď už jasné. Proč… a proč – ne, nemůžu se tě na nic ptát. Prostě smekám a držím všecky palce…

  20. Jen probíhám, číst budu později. Tohle bych po ránu nezvládla.
    Všechny moc zdravím. (wave)

    Někdo nám do rána se stolu ukradl a sežral veliknočního beránka politého čokoládou, Daník (dog) je zalezlej pod schody v koši a nic neříká, jen se tváří. (devil)
    Zůstala jenom hlavička z toho ubohýho beránka a čokoládový kobereček, bluéé . To jsou dneska a lidi. (whew) (rofl)

    1. Dyť Daník je takové neviňátko, že… bééráánek je to! On je ten prAVÝ BERÁNEK (prosťáček) boží. K čemu eště další –

  21. Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Co Lucka V. dělala hlídací tetu dvěma chrtům z úplně nejstarší irské adopce, tak občas nakouknu, co je v „adopcích“ nového. A tak mi pochopitelně neunikla ani přeprava španělských pejsků (dog) a kočiček (cat) . Jen jsem nevěděla, že kočindy jely k Vám. Došlo mi to až tehdy, když jsi zmiňovala, že máš psici Ponchu.

    Klobouk dolů – opravdu toho zvládáš (zvládáte) moc a moc. Držím palce, aby tůristi přes půlku Evropy našli tady spokojený a klidný domov.

    Louk – klidně jeď s Pedroníkem na zájezd (rofl) … Francouzům psiska nevadí (jen bacha na ubytování – jinak by to nikde skřípat nemělo)

    1. Chi, on je to tak šílený nápad, že mi až tak úplně nejde z hlavy. Ubytování vypadá dost nóbl, zatím jsem se ani netroufla přeptávat… Ale Pedrouš by si určitě zasloužil návštěvu své prapůvodní vlasti, že? No, nepochybně by to byla nezapomenutelná akce (chuckle) .
      Xerxová, myslíš, že by stačil euro očkovák?

      1. čipované psisko a očkovák se vzteklinou. Nic víc :o) Pedroník je přece obyvatelem EU (chuckle)
        Ve Francii jsem s dogušama byla mnohokrít a vždy bez sebemenšího problému.

        1. Díky! (f) Je to lákavé. Program pěkný, pět dní za 2500,-, Pedro je zvyklý cestovat a proočkovaný a s čipem je… Ale pracovní skvadra děsná (doh) .

    1. Renáto, na to, jak katastroficky svátky začali, jste je nakonec zvládli dobře (nod) . Slepičí stojánky jsou bezvadný (clap) .

      1. Krááásný věcičky a naprosto spokojeně vypadající člověci a človíčata, na takové báječné chalupě jsou katastrofy povrchová záležitost, žejo ?!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN