Tišnov, Lomnice, Moravský Kras, Jedovnice, Křtiny. Moji kamarádi mě tak dlouho uháněli a popichovali, až jsem se konečně odhodlal vyhrabat svůj fotografický archív, staré deníky z akcí a osobní vrcholovou knížku. Pro ty neznalé, nebo i ty co si už jaksi nemohou vzpomenout, tak jádro bývalé party začalo chodit ven na „vandry“ pod hlavičkou turistického oddílu Spoj Brno na podzim roku 1956. Byli jsme tehdy nesmrtelní, švarní jinoši a líbezné panny ve věku 15 – 18 jar.

Byla to tehdy taková podivná doba. Mnozí z nás si ještě pamatovali na vzrušující zážitky ve Skautu a v Sokole, než nám soudruzi zavřeli oboje, včetně našich vedoucích. Takže ve zmíněné době se jaksi pod pokličkou dávali dohromady lidičky, co zbyli z obou bývalých organizací, a tito s jistým rizikem pod hlavičkou ČSTV budovali turistické či gymnastické oddíly jako jejich vedoucí.

Znám důvěrně oboje. V tuto dobu jsem už s gymnastikou skončil, jaksi to přes úrazy a tělesnou schránku nevyšlo, tak jsem se začal věnovat své druhé lásce, volné přírodě. A kde lépe než v partě stejně praštěných teenagerů pod vedením podobně praštěného vedoucího. Nutno dodat, praštěného tím správným směrem.

Tito vedoucí dobře věděli, že svoji lásku ke sportu a nebo přírodě musí svým svěřencům podávat obezřetně, avšak zajímavě a poutavě. To druhé uměli, byli ještě ze „staré“ školy, a to první se z nouze naučili, neboť byli inteligentní, nyní převážně manuálně pracující dělníci v průmyslu, avšak s akademickými tituly, jak v té podivné době bylo zvykem.

Takže po několika týdnech prohrabování pár tisícovek černobílých fotek vybírání těch lepších a něco říkajících, jejich skenování a popisování nastal okamžik, kdy mohu k jednotlivým akcím nadatlovat nějakou tu vzpomínku. Pomáhá mě to, že fotky mám řádně zkatalogizované a popsané a navíc mám, jak jsem už uvedl, staré denníky akcí a osobní vrcholovou knížku.

Sice to šlo zpočátku dosti ztuha, ale povolilo to. Něco k fotkám napsat mě napadlo při tom vzpomínání a bitvou s tím Němcem co se furt chce zabydlet v mojí hlavě. Že bych mohl ke každé akci a albu napsat vzpomínky starého zbrojnoše. Bylo by to z druhé půlky let padesátých až do roku 1968. Díky deníkům se mi v hlavě rojí vzpomínky jako světlušky o Svatojánské noci.

Byla by to vlastně taková kronika báječné party, která stále, i když už prořídlá a trochu pozměněná, existuje a podle možností stále podniká různé akce vhodné pro jejich věk a možnosti. Díky tehdejší situaci se veškeré akce odehrávají v krajině kolem Brna, na Vysočině, Pálavě, Moravském krasu a na Slovenských horách. Jiné evropské hory, jako Alpy byly pro nás tehdy, opět díky té podivné době, vzdálenější než Měsíc.

Jak jsem se už zmínil, vše se podnikalo pod hlavičkou turistické sekce ČSTV. Takové turistické oddíly vznikaly obvykle v učilištích, co byly při továrnách, jako třeba Královopolská strojírna nebo Brněnská Zbrojovka, či učiliště pro spojaře a podobně. Nechyběla ani Slávia vysoké školy pro studenty. Zde byly příslušné akce rozškatulkovány a pojmenovány. Podle druhu a obtížnosti. Nějak se přece ty akce musely vykazovat a tak i měřit výkonnost zainteresovaných. A podle výkonů udělovat výkonnostní třídy, od třetí až po první a nakonec i mistra sportu.

A tak se nekonaly pouze orientační závody, tehdy to byly tříčlenné hlídky se zátěží na zádech, nebo závody turistické všestrannosti, kde nešlo jen o orientaci a fyzickou zdatnost, ale i dovednost ve stavění stanů na čas a vaření v přírodě na ohýnku, ale i tak zvané pochodové akce.

100 jarních kilometrů se rozložilo do několika víkendových výletů a Zápočtové cesty se prováděly podle obtížnosti a byly pojmenovány podle ročního období, kdy propukly. Navíc byly oklasifikovány co do obtížnosti ZC prvního až třetího stupně. Vůbec nejobtížnější byla Zimní Zápočtová Cesta třetího stupně obtížnosti. Turistická kuchařka nám pravila, že je nutno v časovém limitu maximálně třech týdnů ujít, či na lyžích ujet, ne méně než 250 km s celkovým převýšením 6 000 metrů a nejméně 3 noclehy v poli, čili ve sněhu.

Takže se vybraly hory na Slovensku a šlapalo se sněhem do kopce, aby se záhy sjelo do doliny a pak opět do kopce, až to dalo dohromady těch 6 000 či více metrů převýšení. Tedy panstvo, se zátěží zimní výstroje v roku 1960 to byl záhul. Navíc na každé takové akci se v obcích sbírala razítka, jako doklad, že jsme tam skutečně byli. Razítko z hospody bylo nejčastější, ale také z pošty nebo místního obchodu.

Ale to předbíhám. Začneme dvoudenním výšlapem z Tišnova do Lomnice, přes Moravský Kras, do Jedovnic a Křtin se závěrem v Obřanech na konečné šaliny č.3 a 7 v roce 1957, tehdy ještě v polích u řeky Svitavy. Tento výšlap se konal v rámci akce 100 jarních kilometrů.

Sraz byl pochopitelně na Roli, čili hlavním brněnském nádraží, odpoledne po práci. Zde jsme se nalodili na vlak zvaný „Tišnovka“ a přemístili se do Tišnova, kde jsme tuto první část jarních 100 km začínali. Byla nás pěkná tlupa, protože se přidali i studenti Spojů Brno a učnice – kuchařky ze Staré ulice.

Z Tišnova se dáváme po modré značce přes Lomničku a Šerkovice do Lomnice. Zde jsme měli zajištěný nocleh na zámku, který tehdy sloužil jako ubytovna pro nějaké učně. Dorazili jsme již za tmy a tak jsme byli rádi, že v zámku je osvětlení a na vařbu večeře si nemusíme svítit baterkama. Vařili jsme na zámecké chodbě na vařičích.

Spali jsme společně ve velké zámecké místnosti se stropem móóć vysokým na železných postelích jaké tehdy byly ve špitálech, zděděné ještě z dob Franz-Josefa. Pro nás tehdy pohoda, pro lidi dnes horor. Také to byl jistě horor pro naše tehdejší vedoucí, Estelu Kašparovou a Ladě Fialu. Když je mládež ve věku od 15 do 18 sexuálně pomíchaná je nutno bedlivě střežit dnem i nocí, aby se snad nějaká panna z výletu nevrátila jako nepanna, že ano. Zámek byl v dosti zanedbaném stavu, jako ostatně hodně podobných staveb v té podivné době.

Druhý den jsme se velice časně a rychle vypravili na další cestu. Prošli jsme ještě skoro spící Lomnici a vydali se směrem na Moravský Kras. To znamenalo pěkně po žluté značce přes hory a doly směr Žernovník, Černá Hora, Jestřebí, Rájec a Blansko, odkud jsme se vydali proti toku říčky Punkva k Punkevním jeskyním a dále Pustým Žlebem k odbočce na Ostrov u Macochy.

Odtud už to bylo jen krátce po červené značce do Jedovnic, kde nad známým rybníkem Olšovcem byly vybudovány chatky zvané „Tyršova osada“, která ostatně furt funguje jak se možno přesvědčit.

Po tomto náročném dni jsme se ubytovali k večeru v chatkách a ve skupinách začali kuchtit večeři na vařičích. Většina posádky měla značně vybité baterky a tak se zanedlouho odebrala na kutě, někteří si pod hvězdičkama na chvilku splkli a zazpívali při kytaře. Alkohol anebo cigarety zde nebyly a tak nebyl problém.

Tak si to asi mysleli naši vedoucí, Estela a Laďa, do té doby, než začali večer před spaním počítat svoje svěřenkyně a svěřence. Scházela jedna a jeden. Tak se začalo hledat, volat a vůbec pátrat. Úsilí bylo však marné a také osádka byla unavená a tak jsme šli spát. Jak a jestli spali i naši vedoucí to nevím. Tuším, že toho moc nenaspali.

Ranní opar nad rybníkem Olšovcem nás vítal do slunného dne. Probíhala všeobecná ranní hygiena a vařba snídaně, kdy se jaksi nenápadně mezi nás zamíchali dva postrádaní. Jakmile to zjistili vedoucí tak si je vzali stranou a co jim řekli, to si jistě za rámeček nedali. Po chvíli nám Marta Kovaříková, budoucí učitelka, sdělila, že obcházeli rybník Olšovec a povídali si. Byla krásná hvězdnatá a vlahá noc a než rybník několikrát obešli tak nastal rozbřesk. To byla její varianta. Potom ještě pár měsíců musela odrážet naše významné připomínky na obcházení rybníku. Každopádně vše dobře dopadlo, Marta zdárně dostudovala a stala se učitelkou.

Z Tyršovy osady se vydáváme do Křtin, jinak známého mariánského poutního místa s nádherným barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, postaveném v druhé polovině 18. století Giovannim Santinim. Po prohlídce kostela pokračujeme k domovu, to znamená přes kopečky a lesy do Bílovic v údolí řeky Svitavy a pak kolem řeky až ke konečné šaliny v Obřanech a cíle naší cesty.

Další fotky najdete zde.