Masterpieces from Paris – takto se nazývá výstava, která už bude brzo končit v národní galerii v Canbeře. Vypukla 4. prosince, kdy bylo v prostorách galerie vystaveno k obdivu návštěvníků více jak 400 děl post-impresionistů jako Van Gogh, Gaugin, Cézanne a mnohých jiných.
Dokonce byla tato výstava, pro nesmírný zájem lidiček, o dva týdny prodloužena. Za spolupráce zdejší národní galerie a pařížského musée d’Orsay, které tyto skvosty umění zapůjčilo, je umožněno občanům na klokaním kontinentu shlédnout tato veledíla z doby, kdy v Australské historii vládl vlastně ještě pravěk.
Australané jsou národ, nebo spíš směsice národností, který si vždy potrpěl a stále potrpí na koncerty klasické muziky, výstavy různého umění a také výstavy s náměty historickými. Tedy abych tu směsici národností upřesnil. Tento zájem projevují jak původní potomci přistěhovalců ze starého dobrého spojeného království Velké Británie a severního Irska, tak i přistěhovalci z Evropy a severní Ameriky, potažmo USA a Kanady.
Ty, co se sem teď valí z Asie a hlavně z Blízkého východu a Afriky, na těchto kulturních akcích nespatříte ani koutkem oka. Jejich kultura je jaksi jiná, nám dosti těžko stravitelná.
Zmíněná výstava se pomalu chýlí ke konci a tak jsme se s mojí ženou Mílou a kamarádem Dědkem rozhodli, že si ve čtvrtek 18. března zajedeme do Canberry shlédnout jak tuto výstavu obrazů, tak i jiné lahůdky.
Protože to je od našich dveří 300 km, tak jsme vyrazili ještě za tmy v 5:45 ráno. Cesta, zpočátku na jihovýchod postupovala bezproblémově, po hodině jsme se u předměstí Campbelltown napojili na dálnici a zároveň se konal východ slunka. Bylo sice pod mrakem, ale nyní, po nepříliš zaplněné dálnici, to pohodlně odsýpalo. Našich „zlatých deset koní“ jak říkáme naší Hondě Jazz podle její SPZetky – AU 10 HP a také zlaté, perleťové barvy si to předla kolem 110 -120 km/hod. Tady je vážení na dálnici rychlostní limit 110 km/hod. Takže žádnej kvalt, jo?
Tam i zpět řídil kamarád Dědek, protože moje tělesná schránka zrovna v tuto dobu moc použitelná není. Tak jsem si ji šetřil na courání po výstavě, abych to všecko stihl shlédnout, než tělo začne stávkovat.
V devět hodin zastavujeme v infocentru, kde máme možnost si zakoupit vstupenky na výstavu. Zlevněné pro penzisty. Pokračujeme do galerie, kde se v deset hodin otevírají brány. Parkování bylo dílem okamžiku v podzemním parkovišti a zadarmo. Bylo však plno, asi proto, že snad z celé Klokánie se všichni penzisti rozhodli shlédnout výstavu, na kterou jsme mířili i my.
U vstupu a pak i ve vstupní hale byly fronty několika set gerontů. Mladší ksicht jak 55let jste tu neuviděli. Dobře jsme udělali, že jsme si vstupenky koupili v informačce. Postavili jsme se tak do poslední fronty před vstupem asi 150 metrů od vlastního vchodu. Do půl hodiny ukázněného postupu a povídání jsme byli ve výstavních prostorách.
Vlastní výstava post-impresionistických děl byla vkusně nainstalovaná místními experty a na zdech a ve vitrínách bylo přes 400 výtvorů mimo už zmíněných, tak i Seurata, Bombarda, Denise, Moneta,Toulouse-Lotreca a Vuillarda. Díla byla umístěna v šesti halách, podle uměleckého zaměření. Začínalo se post-impresionismem.
Ve druhé hale byl neo-impresionismus, také známým pod jménem pointilismus a divisionismus. Ve třetí Cézanne a van Gogh, ve čtvrté Gauguin, škola Pont-Aven a Toulouse-Lautrec. V páté nám byl představen symbolismus zastoupený Moreauem, Radonem, Bonnardem Denisem a Vuillardem, aby na závěr, v poslední hale, byl styl dekorativní, zastoupený Rousseauem a dvěma předchozími.
Každé dílo bylo opatřeno komentářem a tak se had návštěvníků posouval jen velice zvolna. Místy byl až čtyři řady do hloubky a nechyběli ani vozíčkáři, což se v tomto věkovém průměru dá očekávat. Ostatně u vchodu byly k půjčení vozíčky a Dědek se nabízel, že mě odstrká, ale to jsem rezolutně odmítl a výstavu absolvoval po svých zchromlých haksnách.
Po prohlídce této výstavy jsme si dali pozdní lunch, co jsme si dovezli, na trávníku v okolním parku a pak ještě navštívili výstavu ve fungl nové budově National Portrait Gallery Zde jsou vystaveny portréty a busty význačných australských osobností. Kdo by měl zájem, tak jsou k vidění zde.
V prostoru před touto novou budovou, loni tu ještě nic nebylo, je parková úprava se strategicky umístěnými balvany s domorodými petroglyfy, čili rytinami v kameni. Patřičně ucabrtaní jsme se přesunuli do nedaleké budovy Nejvyššího soudu, kde jsem udělal jen pár fotek impozantní vstupní haly na tři patra, abychom pak zamířili k našemu přibližovadlu.
Však nám už docházel dech a o čtvrté odpolední se vydáváme na zpáteční cestu. Našich „zlatých deset koní“ si cestou domů jen brumlalo a v 19 hodin jsme byli patřičně unavení zpět doma. Takže výprava za kulturou se vydařila a jsme zase na pěkné zážitky o trošíčku bohatší. Další fotky najdete zde
Vazeny pane Svehlo,
Se zajmem jsem si precetl Vas clanek opozdene az dnes. Vystizne Jste popsal cestu autem do Canberry a obe vystavy.
Shodou okolnosti jsme s pritelem meli podobne zazitky. Jeli jsme autem ze Sydney ve stredu 31.3, vyrazili jsme ve tme v 6:30 a po kratke zastavce jsme se octli blizko Art Gallery v 10:30. Najit parkoviste blizko bylo beznadejne, tak jsme si to vyslapali asi kilometr k vystave. Fronta navstevniku byla dlouha a po hodine jsme se dostali do salu 1.
Byla streda a saly nebyly preplnene, takze po hodine a pul jsme vse shledli.
Vetsinu vystavenych obrazu jsem shledl v Parizi v Muzeu d’Orsay pred nekolika lety, ale stalo zato se s nimi znovu seznamit.
Byli jsme unaveni a tak na portrety se podivame jindy.
Četla jsem sice trochu opožděně, ale s o to větší chutí. Jiří, já si tvoje vyprávění nechala na ráno, abych na něj měla dost času. Díky. Krása veliká.
Absolutní OT:
Vyhlašuji Brnění – prosím, čtěte tady http://forum.hadopasi.org/viewtopic.php?p=13212#13212
VERENKO, přihlásit se na hadopasy, pak vzít diář a zapsat, těšíme se, do Brna je to kousek!!
Jeste bych chtela dodat, ze se mi moc libily ty kameny s aboriginalnim umenim.
Hanko, to máš pravdu, ty jsou moc krásný – jednak mám slabost pro kameny vůbec, druhak ty vyobrazení se mi líběj taky.
Hmm, tohle bych si dala líbit. I když uchodit rozsáhlou výstavu už mě taky zmáhá, záda bolej, nohy bolej… ale tohle období mám ráda.
Díík!! Du se dát seřvat na sociálku, Všeobecnou zdravotní a finančák. Už to nelze odkládat. Mám v zálohách (placení x neplacení, výše…) bezútěšný neinovovaný bo*del. Heslo zavírat oči a přežít na tyhle neplatí. To je s někým těžký. To bude divení, laskavého nebo výsm+ěšného poučování, povzdechů, instrukcí pro blbé…
No a pak se vydám do Canberry. To se bude hodit, kamaráde! Dyť to je dneska za rohem…
Přeji hodně štěstí, Jakube, já to mám ze 2/3 za sebou… (y)
Uprimnou soustrast. Tyto zalezitosti mne dostavaji do polomrtvicneho stavu. Ted zrovna bojuju se svou zdravotni pojistovnou. Stoupa mi krevni tlak, jen co si na to vzpomenu.
Ále jendže ty jsi v tom kovaný kozák, profík – ne? Víš svoje, máš pro to argumenty, dovedeš posoudit různé ošemetné a nejednoznačné formulace a upozornění a požadavky, jsi uvyklá stanout před protivníkem a zdrtit ho, navíc svou n o v o a n g l i c k o u výslovností – ! Jemine, to my ne…
Jo, profik… 😉 Profik pro verejnost. Ale kdyz se dohaduju o svych zalezitostech, tak to beru jaksi osobneji a vztekam se.
Proč nelze odkládat? Ještě je celý zítřek, já – počítám – vyrazím až zítra odpoledne. Ale pozor, platit finančáku zítra už jedině hotově, přes účet už platba nedojde včas.
Dycky platím na poslední chvíli a dycky hotově. A dycky z toho su hotový. Přeložím: perplex. Uots dze ingliš for dis?
Díky, Georgi! Musela to být náročná kulturní výprava, ale určitě stála zato! (sun)
Milá Mílo a Georgi (inlove) , velice obdivuji vaše dlouhé výlety za kulturou. Já jsem kolikrát líná jet do centra Prahy s tím, že to je moc daleko. Jsem ostuda! (blush)
Budova galerie se mi moc líbí a úplně ze všeho nejvíc se mi líbí kameny před ní. i mnoho soch a plastik v parku. (clap)
No, přiznávám, je jsem kulturní zaostalec. Neumím to obdivovat. Asi jsem ještě nedospěla. Já jsem na ty přírodní úkazy. (wasntme)
OT: Georgi, včera mi přišel jeden z emailových oběžníků, kde bylo i o podivných australských zvířatech. Třeba ropucha krtkovitá a blobfish. Ví něco o nich tvé bezbřehé znalosti přírody?
Evi – pro klidný, nestresovaný, soustředěný a zažitý vstup do hájemství kumštu není asi nic lepšího než impresionisti. Vydej se do Parízu a navštiv na nábřeží řeky Seiny nádraží, nyní muzeum Orsay. Nic víc. Volně si tam s někým blízkým nebo (můj případ) nejlíp sama poklidně choď, přecházej, vracej se, postůj si kde chceš, přejdi kolem jiných věcí… Esli tě nechytrně Degas, Manet, Monet, Seurat, Pissarro, chudák Vincent, Gauguinovo Tahiti či Normandie, pan hrabě de Toulouse-Lautrec, Sisley… a ani Renoir! – to bych se sakra divil. Pak vyjdi ven na dnešní nábřeží a dnešní mosty a na dnešní vzduch bulvárů a kaváren… Kdykoliv mi na tohle téma napiš, jsem plně k dispozici!
Je třeba vědět, že vidět originál je vždycky něco jiného než obrázky v knížkách. Někdy, víš, dokonce k horšímu… mohl bych vykládat. (To sem si zas naběhl.)
No, víš, jsem až takovej břídil, že si moc neumím představit ani jednotlivé znaky různých období. Jen občas se mi v hlavě mihnou takové školní pozůstatky jako impresionismus – imprese=pocit, dojem, nálada. Ale abych uměla definovat typ obrazů, co se mi líbí… jsem analfabet a fakty radši tu přírodu na živo.
Jeden obraz se mi ale ukrutně líbí, kdysi mi přišel jako součát nějaké prezentace na emil a já dodnes nezjistila autora. Třeba budeš vědět ty? http://zviretnicky-pelisek.rajce.idnes.cz/fotky/
Není to George Stubbs? (sun) Podle stylu by to mohl být 🙂
jeho koně (ale i pejsci a gepardi a opice…) mi vždy připadali „přísní“ (nod) Hodící se do staré encyklopedie (myslím, že byl i ilustrátor vědeckých publikací)… Nevím, nevím… mohl by být, ale něco mi říká, že je autor jiný
Že by Delacroix? To je jediný další malíř, který mě napadl, přestože on ale obvykle maloval jiná témata… Jinak v Londýně v galerii je jeden obrovský Stubbsův obraz, na kterém je jenom vzpínající se kůň – ryzák. A ten obraz je moc krásný… 🙂
Nevím, ale pokusím se to nějak zjistit. Takových malířů, zachycujících takto úchvatně zvířata na pastvě a v lese a lovy atd., a velice žádaných a přeplácených králi a šlechtou, bylo v 19. věku po Evropě a US dost, ovšem i po našich zámeckých obrazárnách. Tohle u nás ale nikdo pořádně nepodchytil. Celkově mi to připadá nejspíš angloamerické.
navíc mám pocit, že obrázky koní jsou dneska hodně módní záležitostí… Takže je klidně možné, že Štětinky obrázek vznikl nedávno a že se nám autora vůbec nepodaří najít
No, mně ani tak nejde, že jsou tam koně, ale o tu atmosféru, ta obloha, jakoby před bouřkou a ty emoce,…chtěla bych ho mít doma ve velkém. Tak dva metry na metr a půl minimálně. Je to takový čarovně mocný… nevím proč,ale mně to nějak hodně oslovuje
Tak Štětinko, ten obraz vidíme podobně, já si těch koní málem nevšimla kvůli tomu turnerovskýmu nebi a celé atmosféře.
proto mi vrtá hlavou ten autor a název. Pídím se po tom už roky
Ale Štětí, o to právě jde.
Vykašli se na směry – jestli se ti nějaký obraz líbí, anebo jestli ti něco říká (a třebas vůbec se ti líbit nemusí) je jedno, jestli poznáš, že je to imprese, exprese, secese či jiný umělecký směr. Na tom přece nezáleží.
A nepodceňuj se!!! Jsi úžasná taková, jaká jsi … (a jestli máš kacířský názor, že to, co je Picasovo vrcholné období, tvůj Vojtík už před rokem zapoměl – jsi můj člověk – hergott, nepíše se náhodou s dvěma c či s – to by mu bylo podobné 😉 )
A jejda – nelíbí se mi kubisté, mám vysokou matematiku – sedm a osm!
No samo tyto zviratka tu jsou a dekuju za inspiraci. Neco o nich napisu. Zabky vydrzi pod zemi i nekolik let nez zaprsi a rybicka se dovede pekne nafukovat, ze je nekolikrat vetsi a obludna.
no, ono to pravě přišlo jako součát deseti nejošklivějších zvířat světa a mě to zaujalo, některá znám, ale tyto, jakož i třeba jeden zvláštní japonský žralok jsou téměř neznámí
OT pro Alex a Jakuba. Ten pruvodce je ze serie The Rough Guide, distribuovany The Penguin Group, vydano v Britanii, autor Rob Humphreys. Ja mam doma uz jenom Prague – The Rough Guide. Ta, o ktere jsem psala, a kterou uz bohuzel nemam, je The Rough Guide to Czechoslovakia, pozdejsi vydani je The Rough Guide to the Czech and Slovak Republics. Hbite jsem prolistovala prazskym pruvodcem a jsou tam opravdu zajimavosti i ze ctvrti, ktere v jinych pruvodcich nejsou ani zminene. Napr. se dobre zminuje o funkcionalistickych vilach na Babe, Chotkovych sadech a Bilkove vile, atd. Ta o ceskoslovensku mela zminenou kdejakou vesnicku a prirodni ukaz. Koukala jsem, ze jsou k dostani pouzite na Amazon, tak si ji asi objednam.
Dík za pozornost, Hani. Hrubý průvodce – to sa mi páči!
tyto průvodce používáme při cestování taky (nod) . Jsou zdaleka nejlepší – nezabírají tam prostor krásné obrázky (sice jsou krásné, ale zabírá to moc prostoru), je to jen text a plánky zajímavých míst. Těch pár barevných listů je tam opravdu jen na ozdobu, zbytek jsou informace…
Máme doma Francii, Anglii, Itálii, Bretaň, Paříž… teď nově Skotsko (happy)
Jejda, tak tu výstavu závidím!
Přidám druhej hlas, taky, taky!
Já taky!