Onehdy jsem na Zvířetníku žertovala o svých kosourcích, že kniha jejich hříchů jest tlustá a hustě popsaná. Všichni jsme se zasmáli, ale později jsem si se zatrnutím uvědomila, že podobnou Knihu hříchů opravdu nosím v sobě; některé zápisy v ní jsou už stařičké, ale na některých inkoust sotva zaschnul.
Možná by se té knize mohlo říkat i Kniha utrpěných příkoří a křivd. Listuju jí hodně k začátku a občas se musím usmát, co všechno jsem kdysi považovala za hřích páchaný na sobě, a občas se zastydím nad tím, jak jsem na domnělou křivdu reagovala. Některá příkoří ovšem zůstávají stejně hrozná a potupná, jako třeba povinnost nosit pletené kalhoty v šesté třídě.
Nebo obličej otlučený o lavici cholerickou učitelkou ve třídě páté, to když jí došla trpělivost s mými nekonečnými doplňujícími, dle jejího mínění nekonečně drzými otázkami a poznámkami při vyučování. Tyto hříchy se přes svou nepopiratelnou závažnost naštěstí dají zařadit mezi hříchy promlčené či odpuštěné, nebo alespoň pochopené – naštěstí! Protože jinak by Kniha hříchů byla příliš těžká a člověk by se snad ani nemohl pohnout z místa.
Sem tam ale v té knize narazím na zápis tak bolestně palčivý, že ani dnes nedokážu říct: To nebyl hřích. Anebo: Odpouštím ti. Zkouším to po mnoha letech občas znovu a znovu, ale nejde mi to.
Zezadu do knihy zase zapisuju hříchy vlastní. Ty skutečné i ty, které za hříchy považuju jen já sama pro sebe. A taky jsou zde k nalezení skutky, které by možná obecná morálka a veřejné mínění za hříchy svorně prohlásily, ale já jsem je za hříchy nikdy nepovažovala.
Jak tak listuji tou svou Knihou hříchů, napadá mě otázka, v kolika podobných Knihách hříchů vlastně figuruju já, kolika lidem jsem ukřivdila, ublížila jim, často nevědomky, jen tak mimochodem – slovem či nevšímavostí, nebo z lenosti a pohodlnosti, z naštvanosti. Kolika lidem bych se vlastně měla omluvit, vysvětlit, odprosit je.
Kniha hříchů… asi by vůbec neměla být. Nebo by měla být teninká, na opravdu zlé skutky. Protože co pak vlastně s nimi, s těmi zapsanými hříchy a křivdami? Přece z té knihy nebudu jednoho dne předčítat u brány na Duhový most! To se ani nehodí, ani to není k ničemu.
Kniha hříchů – neměla by být. Tu svou však zatím nedokážu pohřbít do nenávratna, snad jen vytrhat většinu listů a zamknout ji do spodního šuplíku dokážu. A musím doufat, že ještě dokážu do ní už nikdy nenapsat ani řádku.
o bože miluju tě (hug) (hug) (hug) (hug) (hug) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (inlove) (inlove) (inlove) (inlove) (inlove) (inlove) (inlove) (inlove) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rofl) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (*) (^) (^) (^) (^) (^) (^) (^) (^) (^) (^) (^) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy) (heidy)
mám tě ráda doufám že na mě nezapomeneš (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h) (h)
Milá Vave,
Vzpoměla jsem si na starou fotku z Kábulu, kde jsme jako československá děcka měly Mikuláše (já se strašně bála a místo zpívání jsem vzlykala do rytmu – taky mi byly tři a kousek). Mikuláš držel v ruce velké bílé desky, na kterých byl nápis vystřižený ze zlaté fólie (nejspíš z nějaké čokolády, kdo ví) a ten nápis hlásal „ZL KŇ HŘ“ – Zlatá kniha hříchů.
Takovou svou soukromou Zl kň hř má asi každý, a asi by to bylo fajn, kdybychom ještě věřili na Mikuláše a báli se čerta – a zároveň by nás trochu i hřálo, že ti, co nám ublížili, v ní mají svůj zápis taky a třeba dostanou ty kousavé vlněné ponožky, co nikdo nechtěl nosit (co bych za ně dneska dala!).
Každý ji asi píše po svém, jiným inkoustem a má v ní jiné zápisky. Co je ale podle mého důležité, je umět přečíst přesně to, co v té knize stojí, a nekoukat na jedna písmenka a u toho říkat jiná slova. Neříkat, že mě něco netrápí, když mě to trápí, jen proto, že se přece sluší odpouštět – a nebrat jako hřích něco, co tak nebylo.
Bohužel, spousta lidí neumí tu svou Zl kň hř číst pravdivě ani v duchu, sami pro sebe. A to je možná ten největší z hříchů – lhát sám sobě a nepostavit se čelem k vlastním pocitům…
Tolik moje zamyšlení na tvé zamyšlení…
Já ti ještě honem musím sdělit, že konečně vím, že ses minula povoláním. No takových nás je… ale u tebe je to takto: byla bys úžasná, oblíbená laskavá a moudrá kazatelka některé solidní protestantské církve. Měla bys každotýdenně přeplněný sbor.
Děkuju Ti, Jakube, považuju to za velký kompliment. Toto povolání v sobě spojuje mnohé z toho, co mám ráda a co je mi blízké a asi by mě těšilo ho vykonávat.
Ale také vyžaduje ještě mnohem mnohem víc, než jsem, než mám, než umím a než dokážu – proto je to povolání. A já jsem (možná bohužel) povolána prostě nebyla.
Ještě jednou vám děkuju (h) a přeju dobrou noc. (h)
Absolutní OT:
Vyhlašuji Brnění – prosím, čtěte tady http://forum.hadopasi.org/viewtopic.php?p=13212#13212
Tak bohužel, pracovní povinnosti ve všední den nedovolí brnět (do Brna 100 km), ale vpomenu si na Vás. (sun)
Ale kruciš vzzzzzpomenu (wasntme)
Dnes už podruhé 13
Verenko, jak daleko je do Brna – b l í z k o!!!! (h)
Jejda a eště šest a devět, takhle na noc!
Teda na noc spocitavanie cez desiatku! to je brutalne!! Vo stvrtok idem na cele sviatky do Brna.Nie som v tych Hadopasoch a ani neviem ako sa tam dostat,Tak prosim napiste normalne latinkou kedy a kde to je. prosim!!!
No krucis,on line su dvaja a jeden z nich som ja.To sa teda nacakam odpovede.Asi az zajtra.Nemam stastie.
verenko, písni mi na arolf bodka 07 zavináč gmail bodka com, zpopíruju Ti tam Hady
verenko (a ostatní, co ještě nejsou na Hadopasech!)
22.4.2010 – Brno, vinárna Thalia na Roosveltově (cca 10 min od vlaku) v pět odpoledne – budeme rezevovaní (a hlasití). Podrobnosti posléze (např. kudy tudy do Thalie, jak se pozná Zvířetník atd. atp.) – možno i soukromně na majlu.
No to snad není ani možné – zas přes deset.
Verenko! Domluvíme se, přece, sejdeme se předtím někde, a přijdeme tam spolu! Uvedu, představím – to bude oboustranné radosti na Starém bělidle! Bohužel Daníka už nepoznáš… loni tam byla Dede s oběma.
Taky musím říct, že jsem četla několikrát a přemýšlet budu ještě dlouho, nádherné předvelikonoční zamyšlení. Díky (h)
Jojo, Vavísku, tak jsem tady „pod vlivem“ revidovala rozhodnutí mávnout rukou nad následky jednoho nechtěnýho faux pas. Teď jen vymyslet, jak to nerozšlapat ještě víc, chichi.
Pokud to půjde jako 5+1, tak to bude dobrý.
Batýsku! (h)
Ano, mila Vave, donutila jsi mne premyslet o techle vecech. Vlastne si to tak nejak prevaluju v hlave uz od vcera od vecera. Ale jelikoz ted taky musim v teze hlave rovnez prevalovat myslenky, za ktere mne plati, tak nejsem schopna koherentni odpovedi. Ale moc dik (jako vzdycky). (h)
;;) R O Z V E R N Í Č E K . ;;)
.(*) „Lorde, slyšela jsem, že máte nového komorníka. Jak jste s ním spokojen?“ „Nevím, ještě jsem ho neviděl ve střízlivém stavu.“ „To je pořád opilý?“ „On ne, já.“ .(*)
~o) Vinšuju všem hezký večer, pokud možno ve střízlivém stavu. Hezky se vyspinkejte. ~o)
Víte, je mi líto – ale nemůžu vám přesně stanovit diagnózu. Myslím, že to je pitím. – Ale pane doktore, to neva! Já přídu, až budete střízlivej!
(clap) (clap) (clap)
Odisla som,vratila som sa…rozmyslam nad svojou knihou hriechov.Je toho dost a tisko dufam,ze tie dobre skutky,raz,ked pride moj cas bude posudzovat Vsemohuci tak,ako ho vykreslil Capek a brilantne zahral Smolik./Aby som to odlahcila,moj kamarat evanjelik mi vsak hovori,ze u nas katolikov jeden z najvacsich hriechov je spoliehat sa na nekonecnu Boziu milost.A teda ja sa spolieham furt/Pekny vecer.
Ach jo |-) Když tak přemýšlím nad svou knihou hříchů, tak si trochu zoufám. Něco mě opravdu trápí. Ale na druhou stranu je to poučení. Vím, že už se nikdy nenechám odtáhnout od zraněného psa. Vím, že už nikdy nebudu nutit dítě do jídla, vím….
Jo Vavísku, je to velmi zajímavé listování.
Děkuju vám všem za vaše odezvy, postřehy i podněty k zamyšlení.
Přiznám se, že původně jsem chtěla napsat veselé povídání o dávných křivdách a pseudokřivdách, ale pak se mi to nějak zvrtlo do vážna. Formát Stopětky moc prostoru k hlubším úvahám nedává. Shodnu se s vámi, že se musíme vypořádávat jak s křivdami a hříchy, které jsou páchány na nás, tak s těmi, které pášeme my.
Naštěstí ale – jak jste připomněli – existuje ta kniha druhá, Kniha dobrých skutků. A možná by se v naší knihovničce našly další knihy, třeba Kniha dluhů. Ale také je tam určitě i Kniha tajných snů. A Kniha lásek nejen milostných. A ještě …
Taky máte rádi lidi, kteří mají svou knihovnu plnou zajímavých knih?
Pozor Pozor! Výzva! Jak jste si zajisté všimli, nemáme mlsotníky, zato máme Velikonoce na krku!
(~) Takže vás vyzývám a prosím – pošlete prosím svoje oblíbené velikonoční recepty – na sladké i slané, na zaručeně dobré mazance i beránky, nádivky, složité dorty i nenáročné zákusky a já to, co dojde, pospojuju a vyrobím Velkopáteční mlsotník! (pi)
O Velkém pátku přečteme, na Bílou sobotu ukuchtíme a třeba nám nám i na neděli Vzkříšení něco zbude 🙂 (sun)
dobře – napíšu Betí mazance… Jdu na to…
Pááááni, ta Betynka se má královsky, pečou jí vlastní mazance! :O Tuhle informaci musím pečlivě utajit před Ankou (dog) a Bertíkem (cat) ! 😉
Jo jo – Betka zapadla do rodiny – prostě mazance a vánočky jsou nejlepší 😛 Ve čtvrtek a v pátek budu mít dovču, takže hned pozítři budu zadělávat. Jen z kila mouky – mlaďaska si upeče svoje, tak to nebudu přehánět. Stejně budu péct brzo znova – mazance jsou povinnými spolujezdci na každou dovolenou a nám se to blíííížíííí 😀
Myslím, že máme obě knihy a že je dobře, že je máme – jsou součástí našeho svědomí a kde bychom byli bez svědomí? Jen bych je zbytečně nevytahovala z jejich přihrádek – jen sem tam, tak trochu svátečně, když je chvíle vhodná na přemítání. Jinak by se mohlo stát, že bychom se strachy ze všech druhů zápisů nepohnuli z místa 🙂
Milá Vave,
dneska jsem pořád myslela na tvoji stopětku. Takže Kniha hříchů – na jedné straně utrpěných, na druhé straně spáchaných. Moc bych si přála, aby ta moje byla pouhý rodokaps, ale nevím nevím – aby to spíš nebyla vázaná Kristina Vavřincová (a teď jsem si na tu ságu vzpoměla – cákra, tam ale byly hříchy). A tak mě trošku uklidnila Hanča, že musí být i protihodnota – doufám, až mi bude svatý Petr obě knihy převažovat, že si budou trošku rovny. Holt – musíte se víc snažit, pane správče!
Kdo ještě pošle dnes či zítra přihlášku, nebude mít další zápis do knihy hříchů 🙂 Promiň, Vave, ale nedalo mi to 🙂
se jen velmi potichoučku zeptám, posílala jsem v neděli, došlo? (think)
pane jo, skoro dvacet 8-|
Došlo 🙂
Ach ty Vave jedna! Vzala jsem Denise na procházku a cestou přemítala o Knize svých hříchů. Ne o těch křivdách utrpěných, ty ať si zodpoví ti, co je páchali, ale o hříších, kde já jsem pachatelem. Spousta těch zápisů vznikla proto, že jsem byla pohodlná a odsouvala věci, až správný čas k jejich uskutečnění uplynul, a nepředvídala jsem a nesnažila jsem se a přitom stačilo tak málo…. Anebo jsem věděla, že někoho zraním, ale při nejlepší vůli to nešlo jinak.
Ale snad že je tak krásný den, zasvítilo mi sluníčko i do myšlenek a vnuklo mi, že krom Knihy hříchů mám – snad každý z nás ji má – i Knihu dobrých skutků. Nějaké zápisy se tam najdou, na některé si už ani nevzpomenu a snad ještě nějaké přibudou.
A pak už jsme došli domů a bylo potřeba utřít psa a naplnit misku a přemítání byl konec 🙂 .
Dokážu odpustit těm, co ublížili mně. Nedokážu odpustit těm, co ublížili jiným.
Abyt??? Abyt??? ty znáš moje myšlenky?? Přesně jsi vystihla to co cítím já.
Vave, moc pěkně napsané jako ostatně vždycky! (y) (inlove)
Hezky ponoukáš člověka k zamyšlení… spoustu křivd jsem už odpustila a sama se snažím žádné nezpůsobovat. Jsou ale takové, které neodpustím do konce svých dnů a je úplně jedno, že se ten, který křivdy způsobil, z nich už zpovídá jinde. 😐
Kniha hříchů – těžko říci, kolikrát v ní figuruji já. No, v jednom případě je to zřejmě už za pouhou mou existenci. Ale jistě se najdou i jiné hříšky a hříchy. Nejsem bez chyb a asi jsem se ne vždy ke každému zachovala úplně nejlépe.
A kdo je zapsán v mé knize hříchů? Jistě malých hříšků vůči mě by se našlo více, ale nejčastěji na to časem dokážu zapomenout. Nezapomenu ale na třídní na gymplu, které se za čtyři roky podařilo ze mě udělat psychickou trosku, která se z toho vzpamatovávala mnoho let. Měly to být nejkrásnější roky života. No nebyly. Ani to nejde, když vám někdo denně tvrdí, že jste úplně blbí, že se nic nenaučíte, že jiní jsou krásnější a chytřejší, s despektem komentuje každý drobný úspěch, když tvrdí, že současně se školou nezvládnete dělat řidičák a tudíž vás o tuto možnost s radostí připraví a v deptání dál pokračuje. Když skončíte u psychologa, před celou třídou vykládá, že chodíte k psychiatrovi, protože sama nepozná tento jemný rozdíl…….. tak toto odpustit nedokážu ani po téměř 28 letech. Nejsem Ježíš Kristus ani Matka Tereza.
Zklamaná důvěra v někoho – tak takový hřích se v mé knize hříchů také najde u několika lidí. No trápilo mě to moc, protože jsem sama nechápala jejich veletoče v přístupu ke mě, ale už jsem to zvládla, co se týká tohoto, už dávno klidně spím.
Mí příbuzní a diskuze o tetino dědictví? Tak toto bylo také výživné od lidí, kteří si tety posledních pět let života ani nevšimli, dokázali se pouze rozhádat a nikdy neudobřit, ale dědit chtěli. Bylo to hodně bezesných nocí, ale i tady už klidně spím.
No raději toho nechám.
Nic si z toho nedělej, že to nedokážeš odpustit. Ten (ta) třídní se na tobě dopustil nemalého svinstva a proč takové věci odpouštět?
Kdysi jsem si představovala, že nadejde den a dotyčné konečně řeknu všechno od plic, tak, jak jsem to cítila. Že jí řeknu, jaká k…áva to byla. Na třídní sraz jsem se dostavila po 20 letech – do té doby jsem neměla nejmenší náladu se s třídou vůbec stýkat. Přišla tam i bývalá třídní – stará babka. Tak to už nešlo jí něco říkat – do slabých a bezmocných nedokážu kopat, i když by si to kolikrát za své bývalé skutky stokrát zasloužili. To by mi bylo zle sama ze sebe. Kdyby byla bývala ve formě jako kdysi, to by asi bylo něco jiného, ale takto? Nedokázala bych se na sebe ani podívat. Tož tak, jak by řekli Moraváci.
Proč odpouštět? Třeba pro pocit úlevy a zhojení. Ne zapomínat, ale odpouštět ve smyslu pouštět. Jinak se minulostí krvavě zraňujeme stále dokola. Řekla bych, že je to akt zdravé lásky k sobě. Ale je to dřina. A u velikých ran je úspěch, pokud se nám aspoň povede obrousit nejostřejší hroty…
Tohle není tak jednoduché, alespoň pro mě. Ani nevíš, kolik jsem měla bezesných nocí, kdy jsem přemýšlela nad tím, co jsem komu udělala nebo co mi kdo udělal. V mém případě je to někdy až sebemrskačství – oboustranné. Jen málokdy si dovedu říci, že ten druhý spí klidně, a že bych tedy měla také spát. Ono třeba se něco stalo, já jsem týden nespala, pak jsem zjistila, že ti druzí šli na golf :O . Někdy mi ale takové zjištění pomůže, pak dokážu sama sebe přesvědčit, že nesmím trápit sama sebe.
Tak to nemyslím, ten pocit se dostaví i bez odpuštění. Vyrovnat se křivdou může člověk aniž by ji odpustil. Hříchy a hříšky je možné odpustit. Ale promyšlené Zlé činy (a jedání Apinina kantora mezi takové spadá) se odpouštět nemají. Případnému odpuštění totiž minimálně musí předcházet upřímné pokání viníka. Jinak není možné, aspoň já bych to nedokázal.
Hmm, milý Pů, tuším, že narážíme spíš na jazykovou bariéru, resp. co si kdo z nás představuje pod pojmem odpuštění, vyrovnání se atd. V žádném případě nejsem pro zapomínání a omlouvání skutečně vědomých zlých činů. A o pokání tu byla řeč nedávno – zrovna EvaŽ měla k tomuto tématu velmi trefnou úvahu.
Bohužel, nemůžu si pomoct, ale v mém vnímání „hříchů“ není možné se vyrovnat s křivdou bez odpuštění. Vyrovnání chápu tak, že v myšlenkách mám racionálně a bez iluzí pojmenováno, co se stalo, ale už mě to nezraňuje, nedávám vzpomínkám emoce. Tohle jsem myslela „puštěním“.
K dokreslení ještě jeden případ s touto třídní, který se nestal mě, ale mé spolužačce, se kterou si také nesedla. Spolužačka byla o něco odvážnější, tak si to také pořádně odnesla. V posledním ročníku jí jen tak z pomsty dala 4 z angličtiny – na poslední vysvědčení, nebylo to proto, že by angličtinu nezvládala (mimochodem spolužačka potom strávila celé roky v USA). Potom se dohadovaly o úhradu nějaké učebnice a došlo to tak daleko, že třídní odmítala spolužačce vydat maturitní vysvědčení a její rodiče to z třídní lámali ve chvíli, kdy spolužačka seděla u přijímaček, kde to vysvědčení prostě MUSELA předložit. Jinak by se nekonalo žádné přijetí. Třídní i v takovém okamžiku to vysvědčení ODMÍTALA vydat! Byla ochotná jí svévolně zničit celou budoucnost. To už je opravdu nátura. Ti rodiče to z ní pak nějak dostali – asi zaplatili tu hloupou učebnici, kterou asi spolužačka opravdu neponičila. Prostě tato třídní byla zosobněné zlo.
Myslím si, že učitelem by měl být člověk moudrý a s nadhledem, a že by se k tomu povolání snad měly dělat nějaké psychotesty. Skutečně se může stát, že jeden takový zamindrákovaný pitomec zničí druhému život – a platí to pro všechny stupně škol. Ta Vaše třídní byla možná taková zakomplexovaná ubožačka závidějící Vám mládí a schopnosti a budoucnost.
(Na druhou stranu – co dneska musí někteří kantoři vydržet od svobodně se rozvíjejících osobností nevycválaných dětiček – ty jim to jaksi obecně za Vás vrátí.) 😛
Já jsem na gymplu taky neměla ráda naší třídní, učila nás matiku a deskriptivu. Ale musím říct, že byla naprosto korektní a naše výstřelky sice úplně netolerovala, ale na nikoho si nezasedla. Měla sice své oblíbence, ale nedávala to nijak okatě najevo. S odstupem let a s vědomím, že to patrně číst nebude (škoda): paní profesorko, děkuji.
Lidilidi, vy jste to všici tak krásně a hutně a mnohostranně rozebrali – jak snídani na vidličku. Jenom vzít a shltnout. Tolik fazet té složité skutečnosti. A dohromady skládají tak krásný, kompatibilní koherentní pochopitelný postoj společenství fajn lidí. Howgh, domluvil jsem.
O.T. Petro K. šel ti emilek ode mne , máš ho ?
Všechny moc zdravím, nemám teď vůbec čas, stavím, stavíš, stavíme…… , jsem na úhyn a večer padám |-)
(inlove) (hug) (wave)
OT….krucinál lidi….velmi nerad bych se stal svědkem vraždy, a kdybych byl šel ulicí, kde bydlím o pár minut dřív, tak se mi to přihodilo. Mohl jsem si vychutnat v přímém přenosu vraždu šesti ranami z pistole. :O 😡
No potěš! 🙁 Když se kousek od nás našel v kontejneru bezdomovec, taky to nebylo nic moc…
No fuj! 😐 Ještě že jsi šel dřív!
Nošení pistolí v kapse se mi vůbec nelíbí. (shake) Postaru by maximálně dal jeden druhému pěstí do nosu (punch) – a to by si to ještě možná pečlivě rozmyslel, jestli na to vůbec má. (flex)
Teď jsem to dočetla. Gratuluji vám a i nám ostatním, že jste se minul s možnou tragedii. Je to možné, to co se dnes děje?
Docela tě chápu, tohle je otřes. Bydlívala jsem v domě, kde byl zastřelen osvětlovač ND (v médiích pak poměrně dost propíraný případ). Musela jsem ráno do roboty, a tak jsem okolo dotyčného musela projít. Policisté ho chudáka měli zrovna nasvíceného, aby jim dobře vyšly fotky. No a ty výstřely – já je v noci slyšela, ale já nepoznala, že se střílí. Ono vám fakt nedocvakne, že se něco takového může stát v domě, kde bydlíte. Znělo to, jako kdyby po schodech někomu něco plechového popadalo, navíc z úplně jiného směru, jak se zvuk odrazil. Mě opravdu nenapadlo, že v našem domě zrovna někoho zavraždili ;( A ty důvody…. lepší nemluvit.
Milá Vave, to je skutočne hutná téma, tak to trochu odľahčím. Dúfam, že sa nenahneváš. (h)
Dnes slávi svoje 18-narodeniny náš Benji. V prepočte na ľudské roky je to 94 rokov. Držte nám palce, nech sa mu ešte dlho darí tak, ako dnes, pretože strata brata Bonyho ho tak zasiahla, že som sa dlho bála, že v krátkej dobe prídeme aj o neho.
Milá Editko (inlove) , jak bych se mohla hněvat! Vždyť to je úžasné, přeju Benjimu (cat) ještě dlouhý čas bez smutků a bolestí, ve vaší láskyplné smečce. (h)
Ďakujem (h)
Blahopřeju Benjimu i vám (inlove) To je skutečně neuvěřitelný věk a já doufám, že se Benji ještě nějakou chvíli bude ze světa radovat a vy se budete radovat s ním 🙂 (f) (sun)
Diky, to je moc hezky napsany a postizeny… a da se jen doufat ze druzi maji stejny zapominak na spatne jako my sami … diky moc Vave (blush)
Zkušenost je nepřenositelná a nejde jí získat jinak, než pálením si prstů, ať tak, či onak, ať z přední či zadní strany. A pak bolí ještě jedno, to snad ani není hřích, je to to nevyřčené. To jak v době „normální“ tiše předpokládáte, že si s tím druhým člověkem rozumíte mlčky, že je to přece jasné a když už ztratíte možnost si to ověřit, začnete váhat, jestli to tak opravdu bylo, jestli to bylo tak jasné, jestli člověk nechtíc neubližoval….
Vave, díky za podnětné zamyšlení! (inlove) Za sebe bych asi tento druh paměti neoznačila za Knihu hříchů. Spíš zkušeností a svědomí. Ty bolavé vnější zážitky léčí z dětinskosti a naivity, slouží jako odstrašující příklad a ano, zní to jako klišé, ale zocelují. Hmm, s těmi vlastními proviněními je to mnohem těžší. Je obtížné najít takovou tu zdravou mez, aby člověk zbytečně netahal stará břemena a přitom se náležitě poučil a pro příště byl motivován jednak jinak. Ať už budeme Knihu hříchů nazývat jakkoli, souhlasím s předpisateli, že je potřebná, protože z nás dělá lidi.
Obávám se, že ne moc veliká váha mojí knihy hříchů odpovídá spíš mojí mizerný paměti. Ano … dětský příkoří (skládaný sukýnky, ve škole přitroublost dítěte, co neprošlo školkou), v dospělosti .. jo, jsou tam, ale jsem asi líná to moc prohrabávat a umění vytlačit nepříjemný věci ven z hlavy ovládám slušně.
Až tak dobře mi to ovšem nejde s vlastníma hříchama. Br, některý věci – no, snad to ze mne dělá lepšího člověka. Aspoň k něčemu by to bylo…
Zani, já se k Tobě přidám. Není nad špatnou paměť. Já mám ve své paměti neviditelnou mez. Když ji překročím, jsem schopna i o veliké křivdě povídat s nadhledem a lehce. Dokud to nepřepročím, zadupu vzpomínku na křivdu, která se mi stala, do zapomnění. Co se týká mých hříchů, je to pochopitelně mnohem horší a náročnější. Pokud si svoji vinu uvědomím, tak se v ní pitvám a obracím ji na všechny strany. Asi to je dost nemoderní :S
Vave, umíš seknout do živého. (h)
No Vave, to je hutný téma!!
Kdyby vždycky všechny hříchy (ať už ty námi páchané, či na nás napáchané) měly váhu jen těch pletených kalhot!! ( u mě to zas byly sukně a různé šatečky, které jsem musela nosit a pletená čepice zvaná debilka! grrr (devil) (rofl) ) JInak kupodivu-osud byl milostiv a nebo mi život nadělil jen krátkodobou pamět na hříchy – nemůžu se dopátrat ničehož, co by tam na straně napáchané na mé maličkosti bylo :O . Zato ta zadní část, ta moje, no tak ta je hustě popsaná, to je fakt. (whew) A to jsou tam jen záznamy o kterých vím. Ne ty, které při své cholerické povaze :@ nezaregistruju. (tmi)
dík za námět k zamyšlení
Každý máme svou knihu hříchů. Některé hříchy (obzvlášť ty z dětství) milosrdně tlumí čas, ale ty, za které se stydím, jsou už léta napsány obzvlášť křiklavou barvičkou a nebledne a nebledne. (Třeba když mi bylo deset let, nechtělo se mi jít s košem s odpadky, a tak jsem je vysypala z okna na trávník za panelákem. Podotýkám, že ze třetího patra, i když v tom chlívku, co tam byl, se to stejně ztratilo, ale už v tu chvíli, kdy jsem se dívala, jak ty šlupky z melounu padají dolů, jsem věděla, že je to pitomost). No a ty hříchy napáchané mnou na jiných jsou napsány moooc červenou propiskou, i když se snažím napravovat. To, co napáchali jiní na mně, se snažím schovat, ale někdy to pořád vyčuhuje ven, jako oslí ucho na stránce…
Tak nějak…. Ta zadní část knihy hříchů nás činí lepší, protože už jen to, že si připustíme, co jsme provedli, je krok k lepšímu.
Mám kliku, seznam hříchů a křivd na mně spáchaných je krátký. Na opravdu velkou křivdu si ani nevzpomínám. Dnes už neváží ani křivdy typu pletené chemlonové kalhoty, zmršená trvalá tři týdny před svatbou, vytržené horní špičáky měsíc před tanečníma (byly mléčné) – ty mezery mi vydržely skoro rok, jak já toho zubaře nenáviděla.
Snažím se je odhazovat/odpouštět, ať to s sebou netahám. Je to příliš těžké závaží. A lepší je mít duši lehkou. Dost na tom, jak mne tíží, čím jsem se provinila na ostatních.
Dobré ráno všem, jen probíhám a omlouvám se za VELKÉ O.T. – PROSÍM, KDO JSTE JEŠTĚ NENAKOUKL- HLAVNĚ PRO MORAVÁKY (ale i ostatní) MOC PROSÍM PŘEČTĚTE SI VČEREJŠÍ NÁLÉHAVOU PROSBU. MOC POTŘEBUJU ZVÍŘETNÍKY. Ne pro sebe. A ČAS BĚŽÍ (o) ;(
Vave – snad se nebudeš zlobit, že místo přečtení sem hned vtrhnu s požadavkem jak Švédi do Prahé, ale mám moc málo času a prosba je opravdu moc naléhavá
No, vidíš Vave, takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala. Máš to hezky promyšlený a sesumírovaný. Teď jsem tu pár minut seděla a přemýšlela. Své hříchy ano, těch je hromada. Jsou to věci především o tom, kdy jsem byla líná a nepomohla a pak i hříchy keré cítím jako ty horší – když mi někdy ulítnou nervy a řeknu kluků, co bych neměla, ale člověk nechce ztratit tvář a dělá, že je to spravedlivé a neomluví se. To je ošklivý hřích, bojím se ho. Jeho následků do budoucna.
No a pak jsem přemýšlela nad pocity ublíženosti vůči mně. To je horší, není toho sice moc, jsou to povícero jen věci táhnoucí se od mé MLP, ale ty se opravdu nějak špatně odpouští. Říkám, není jich moc, ale nejsem splachovací a ty rány, ač třeba roky staré stále cítím a nahlodává to mou důvěru v něj
Milá Vave, kniha hříchů z nás dělá lidi. Kniha hříchů „těch druhých“ z nás činí lidi opatrnější, kteří každému nenaletí. Ale kniha našich hříchů z nás činí lidi (snad ) lepší. Nejen to, co jsem v životě udělala špatného, ale i to, co jsem mohla udělat dobrého a neudělala mě tíží daleko víc, než hříchy spáchané na mé osobě. A to netvrdím, že v sobě nenesu křivdy,které dosud nedokážu odpustit. Děsím se, že bych jednou předčítala – ne z těch spáchaných na mně, z těch ať se zodpovídají ti druzí – ale z těch, které tíží mé svědomí.
Tahle kniha tíží jen ty, se kterými stojí za to se bavit. Jiní jdou životem s lehkostí, protože svou knihu odhodili, nebo alespoň utrhli tu zadní, svoji, část knihy hříchů. Jenže jsou to ještě potom plnohodnotné lidské bytosti? Ne, asi jim jejich lehkost nezávidím.
Evo, moc se mi líbí, jak dokážeš spoustu věcí formulovat (y) (nod) . Můžu jen souhlasně pokyvovat, ale na vyjádření bych se nezmohla.
Jeden medicínský dotaz. Říká se, že zjizvená kůže je pevnější než zdravá. Je to pravda nebo další z mnoha mýtů? Symbol by to byl pěkný.
Louk, nejsem EvaŽ, ale na něco na tom bude, protože jizvy jsou tvořeny hlavně z vaziva, kde je opravdu hluboko přeříznuto, už se nikdy rovnocenná kůže nevytvoří. Jinak není o co stát. Mám po operaci jednu velkou jizvu na kolenu a mohu ti říci, že i po mnoha letech je mnohem citlivější, než normální kůže. Nemohu si kleknout, včera jsem se do ní šťouchla klíčkem z jedné skříňky – to jeden vidí doslova hvězdičky, prostě jsou tam někde přeříznuté nervíky, které v takových případech vždy jasně řeknou, že se tam něco stalo. Raději se snaž mít jizev co nejméně jak na kůži tak i na duši.
Díky za odpověď! (inlove) Ehm, vzhledem k tomu, že mám nadvakrát přefiklej celej bok, mám krapet představu, co jizva umí. Ležet se na tom moc nedá a když se trefí komár, to je radosti…:-D
Nojo, všelijakým jizvám a šrámům se nikdo z nás neubrání. Mně je akorát líto, když se sami rýpáme v ráně a trestáme za něco, co se stalo před x lety.
No jo, Louk, ale když někdy se ty jizvy na duši chovají stejně jako ty na těle – ležet se na nich nedá, a když nás něco štípne, vždycky se připomenou. Tady už pak záleží jenom na člověku, jak se s tím vyrovná – a pokud se dokáže převalit na druhý bok anebo urychleně najde nějaký ten Fenistil na štípanec, pak se dá říct, že už je na tom dobře.
Přeji všem, aby se duševní i tělesné šrámy ozývaly co nejméně. (y) (h)
Cítím to stejně, ale napsat srozumitelně bych to nedokázala.
Jen snad že mi připadá, že hodně lidí tu svou knihu už zahodilo, nebo hůř, ji nikdy ani nemělo. (think)
Hezký den všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat nějaké bolístko na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Vavísku – umíš (nod) Dík… a teď klušu do školy, učím jak známo v úterý brzičko… (o)
Kniha hříchů být musí, protože jinak by byl člověk jak to telátko boží a věřil stále stejným lhářům a nedal si pozor na zlé lidi. Dokud takoví jsou, musí být i kniha hříchů.