Dnes bych, milí Zvířetníci, ráda opět zavzpomínala na první rok života Nazgúlů – jak jsme v naší vísce vísce pod horami začínali společný život ve smečce. S Daníkem jsme v poslední době jen smutnili, tak třeba přijde vhod trochu chodského rozptýlení. Víte, že na některé věci jsem už milosrdně pozapomněla? Vždyť už je to víc než osm let… 🙂

Slepičí trápení

Člověk žijící ve městě má obvykle ke slepicím vcelku neutrální vztah. Dětská leporela ho poučí, že slepičky dělají ko-ko-dák, a že kohouti vítají kokrháním nový den. Vajíčka v každém případě představují vítanou součást jídelníčku, podobně jako slepičí polévka nebo slepice na paprice. Pokud se však přestěhujete na opravdovou vesnici a ještě k tomu si pořídíte psy, stanou se pro vás malebná hejna slepic noční můrou.

Bydlíme v nejstarší části vesnice, kde dříve stávaly především bohatší statky. Domy jsou dost daleko od sebe a obvykle sousedí s neoplocenými sady. Slepice jsou v podstatě v každé domácnosti, ale jen někde mají vyhrazený oplocený výběh. Většinou se hejna pohybují volně kolem zahrad. Uznávám, že mají skvělý život — celý den si mohou hrabat a popelit se, většinou bývají buclaté, a se šťastně připitomělým výrazem následují různobarevné kohouty. Pokud však máte v takovéto společnosti vychovávat štěňata, začnete vidět slepice v úplně jiném světle. Je to všudypřítomné nebezpečí, spolehlivě ničící čerstvě rašící sousedské vztahy.

Kazan

Náš jezevčík Max, poté co v raném věku uštval jednu slepici, prošel tvrdou odvykací kůrou. Švihnutí proutkem a tvrdé nesmíš ho poměrně rychle přesvědčilo o tom, že slepice je lepší kupovat mražené. Musím ale přiznat, že tomuto pokušení nebyl vystaven příliš často.

Po našem přestěhování na vesnici však svůj nuceně lhostejný přístup změnil. Slepice se začaly dělit na vnější a vnitřní. Velká skupina slepic žijících vně našeho pozemku ho i nadále nezajímá. Zato poletující svěřenkyně naší sousedky musely rychle změnit názor na směřování svých záletů. Přestože je to pro Maxe v jeho téměř dvanácti letech poprvé, co bydlí za plotem, získal ke své půdě tvrdě majetnický vztah.

S despotismem legendárních sedláků hájí svůj prostor, takže nás donutil pěstovat novou sportovní disciplínu, kterou bych mohla nazvat „přehazování slepic na čas“. Nejenže je nutné toulavého kura chytit a přehodit přes plot, ale je třeba to stihnout dříve, než jezevčík. Za vytrhané peří se strhávají body…

To však není nic proti štěněčím zálibám. Naši choďáčci honí slepice snad od první minuty, kdy se jako skoro tříměsíční štuclíci u nás vykulili z auta. Je to mnohem horší, než to bylo s Maxem, protože před jezevčíkem slepice utíkaly teprve poté, co o ně projevil zájem. Černá huňatá chodská štěňata se špičatýma ušima však dokázala přimět slepice k hysterickému záchvatu již svým pouhým zvědavým pohledem.

Na takovou slepici je ovšem nezapomenutelný pohled: pádí někam, aniž by věděla kam, plácá křídly, takže se občas nekoordinovaně vznese, a řve z plných plic. Teď si to představte v takových patnácti až dvaceti vydáních naráz. Které štěně by odolalo?

Zkusila jsem ledacos, od různých druhů domluvy až po výchovný výprask. Nepomáhá nic. Pokud jdou se mnou, přecházejí kolem slepic ostentativně na druhou stranu cesty. Pokud se na vteřinu nesoustředím, rozpráší hejno s elegancí pistolníků z Divokého západu. Zkušení majitelé vesnických psů mi říkali, že pokud pes zabije slepici, je třeba mu ji omlátit o hlavu, až ho navždy přejde chuť. Jenže oni je naštěstí jenom honí* a stejná akce se zmraženým opeřencem by asi neměla valného smyslu, že? (*Ano, to bylo v době, kdy jsem si to ještě mohla myslet. Nakonec na ten výprask mrtvou slepicí – jednou z devíti zadávených – skutečně pomohl. Od té doby bylo konto čisté a honičky se nekonaly… 🙂 ) 

Přesto se nevzdávám. Vím, že v tom nejedu sama. Onehdy jsem vedla psy na procházku a dílem zlomyslné náhody a zvonícího mobilu jsem v kritickou chvíli přehlédla nezvyklý úkryt slepičího hejna, jehož majitelka, laskavá stará paní, zrovna stála s přítelkyní před vrátky. Nastal obvyklý chaos, jehož výsledkem byla infiltrace celého hejna do areálu místního družstva.

Stará paní se nezmohla na slovo, zatímco ta druhá pořád opakovala: „Teda, vidíš to, co já?“ Omlouvala jsem se, chytala jsem psy a cítila se jako zločinec. O dva dny později jsem tu paní potkala, když jsem se vracela autem z blízkého městečka. Nedalo mi to a zastavila jsem, abych se přeptala na osud pronásledovaných slepic. Po příznivé zprávě jsem si oddechla a se zájmem si vyslechla zase její povídání.

„Teda pani, to byste nevěřila,“ začala napínavě. „Vzala jsem tuhle našeho Míšu (zajímavě zbarvený skorojezevčík) do krámu, von na mě rád čeká, protože mu vždycky něco donesu. Ale dneska se předved! Najednou slyšim kravál, vyběhnu a víte, jak maj tam naproti ty kačeny?“ „Prohnal je,“ hádala jsem a nálada se mi prudce zlepšovala. „Ale kdež, von jednu zalehnul a začal ji vochlovat! Já jsem křičela…,“ dodala a v očích se jí objevil uštvaný výraz, který tak dobře znám z vlastní tváře. „No nakonec ji pustil, dareba. Já vám nevím, co do něho vjelo, našich slepic si ani nevšimne…“

Škubati psem

Stejně, jako dětem neúprosně kazí mládí škola, došlo i na naše chodské nezvedence – začali jsme chodit na cvičák. Když se tak podívám na uplynulé měsíce, tak musím konstatovat, že to nebyla škola jenom pro psy, lítali jsme v tom pěkně s nimi.

„Náš“ cvičák je v blízkém městečku a je součástí většího areálu, kde se mimo něj nachází ještě psí útulek a stáj s koňmi a poníky. Vše je lemováno rozlehlými loukami sloužícími jako četné výběhy, prostory pro výcvik přivolání i stopování, jízdárna, drezurní obdélník a nechybí ani parkur. O osvěžení zvířat a lidí se stará velký potok a Labe, které je zde na svém horním toku ještě prudké a nepostrádá romantické kouzlo.

Zdejší kynologický klub přivítá každého, kdo potřebuje pomoci s výchovou svého psího miláčka, ať je to ovčák, rotwajler, pitbul nebo třeba trpasličí pudlík. Každou neděli dopoledne se tu schází pestrá společnost lidí a psů z městečka i okolních vesnic, aby se snažili vpravit něco poslušnosti do zatvrzelých psích hlav. Po několika návštěvách však mám dojem, že je to jen zástěrka takzvaně seriózních lidí – přestože se poslušnost poctivě trénuje, ve skrytu se tu všichni dobře baví.

První, co mě zarazilo, byl zjevný nepoměr zastoupených pohlaví. Nemluvím teď o psech, ale o jejich pánech. Vedle rozmanitého psovstva totiž stály v devíti případech z deseti paničky! Místní cvičitelé jsou zase pouze muži, a co já vím, většinou jde o bývalé policejní či vojenské psovody. O tom, že ani jim tento nepoměr neušel, svědčil povzdech jednoho z nich, který jsem mimoděk vyslechla. „Ježíšmarjá, samý ženský, copak chlapi žádný psy nemaj?“ říkal si polohlasem a zoufale prohlížel korzující účastníky kurzu.

„Ale mají,“ pomyslela jsem si zlomyslně, „jenom se s nimi nehodlají veřejně ztrapňovat“. Řekla bych, že většina mužů radši pošle na základní poslušnost se psem manželku, aby potom hrdě absolvovali obranu, stopu, nebo něco podobně mužného. Ono totiž klopýtání o schválně natvrdle se tvářící zvíře při povelech vlevo v bok, čelem vzad, sedni a nevím, co ještě mnoho na důstojnosti nepřidá…

Na svoji první hodinu jsem přijela s Kazanem. Byli jsme přátelsky přivítáni, byť psa doprovázel zkoumavý pohled. „To je…“ nebyl si jistý cvičitel. „Chodský pes,“ informovala jsem ho, ale jeho nedůvěřivý výraz mě přiměl dodat: „Je trošku přerostlý, ale jinak je to opravdu choďák.“ Kazan se na něho se zájmem zaculil a neřekl nic. Právě tato mlčenlivost již od začátku značně odlišovala naše psy od poměrně uštěkaných německých ovčáků – přestože se jim jinak podobají.

Byli jsme zařazeni do neuspořádané řady začátečníků, vyslechli si první pokyny a dostali první otázky – co nás trápí na našich psech. Odpovědi byly vesměs podobné: „Utíká za psy, skáče na cizí lidi, honí slepice, pere se, neposlouchá…“ Přispěla jsem svévolnými útěky a honěním zvěře. S agresivitou jsme zatím nikdy problémy neměli, ani uvnitř smečky ani směrem k okolí. Jedna asi patnáctiletá dívenka ještě špitla, že její fenka zlatého retrívra se bojí mužů.

„Jestlipak tady neplatí „jakej pán takovej krám,“ zašklebil se ni trenér, ale potom laskavěji dodal, že to není problém. „Alespoň tady chlapi jsou a postupně ji otužíme,“ ujistil ji. Potom ale zpřísněl a zahřímal: „Za všechno si můžete sami! Pes ve výcviku patří na vodítko, dokud nezvládnete základní přivolání někde o samotě, nemůžete mezi psy! Nikdy si neudržíte autoritu, když si splnění povelu nemůžete vynutit!“ Což o to, dnes vím, že měl pravdu, ale tehdy se mi na jazyk draly stejné protesty, jaké se ozvaly od „odvážnějších“ paniček.

Jak se má potom pejsek vyběhat a pohrát si s ostatními? Co je to za život jenom na vodítku? Ale měla jsem za sebou několik nervy drásajících útěků našich miláčků, takže jsem mlčela a v duchu přikývla, když cvičitel dodal: „Radši se bude chvíli trápit na vodítku, než aby vám ho přejelo auto nebo zastřelili myslivci, ne?“ O tom se opravdu nedalo diskutovat. „Ostatně, kupte si desetimetrovou šňůru,“ doporučil nakonec. „Pes bude mít volnost a vy ho budete mít pod kontrolou.“

Pokud to ovšem přežiju, pomyslela jsem si pesimisticky. Moje zkušenosti s tímto ďábelským vynálezem totiž vystačí na samostatný článek a intenzivně připomínají známou kapitolu o lodním laně od Jeroma Klapky Jeroma. Já ale uvazuji psy na oba (!) konce 13metrové šňůry.

Výcvik začal. Rychle jsem se dozvěděla, že nedávám povely, ale doporučení. Pes musí cítit vaši rozhodnost, vaši vůli – dozvěděla jsem se. Sedni, lehni, vstaň, pochodem vchod, zastavit, vpravo a vlevo v bok a čelem vzad. Zjistila jsem, že se mi stále pletou strany, a že mám tendenci se při obratu čelem vzad zamotávat do vodítka. Po třiceti minutách jsme na sebe s Kazanem vyčerpaně koukali a já četla v jeho oříškových očích: „Tedy paní, do čeho jsme se to dostali???“

Nakonec dril přece jenom skončil a pejsci se začali bavit na slalomech, kdy jsme se různě obcházeli, aby se psi naučili bez konfliktu potkávat se svými kolegy a cizími lidmi. Závěrem si všichni za mohutného chválení mohli zkusit překážky a za potokem se společně proběhnout na louce. Kazan se tou dobou už skvěle bavil. Tolik různých psů a nových zážitků! Až to poví Daníkovi, ten bude koukat!

Rozhodně jsme za jedno společné cvičení dosáhli víc, než za dobu, kterou jsem ho učila doma. Jako by pochopil, že to zkrátka musí dělat každý, a že na tom vlastně nic není. Názorné povely a předvedení pomůcek, které je psům vysvětlí, byly rozhodně účinnější než studium příruček. Nejvíc ale podle mě dělá ta společnost.

Tohle mi táhlo hlavou, když jsem pozorovala dvě dámy již opravdu středního věku, z nichž jedna zápolila s temperamentní rotwajlerkou a druhou právě povalil její urostlý německý ovčák, když se snažila „přišlápnutím vodítka stabilizovat psa a předejít tak nežádoucí činnosti při odložení“. Tak nějak neurčitě mezi nás jsem pronesla: „Co nutí ženy v nejkrásnějším věku, zaručujícím již rozumnou míru nezávislosti šaškovat v neděli ráno pod vojenskými povely v bahně na cvičáku?“

„Je to lepší než vařit oběd,“ ušklíbla se spiklenecky ta s rotwajlerkou a dodala: „Ten můj se s naší holkou vždycky rád pochlubí, ale cvičit holt musím já.“ „U nás vaří manžel,“ přidala se ovčákova majitelka udýchaně, když se snažila zbavit nejhorší špíny. Zasmála jsem se. Byla zima, bláto, foukal ostrý vítr, ale já jsem se skvěle bavila. Věděla jsem, že moje neděle právě získaly novou tvář a těšila jsem se na příští týden.

Komediant na cvičišti

Naši psi mají rádi neděle, protože to znamená nejdříve legraci na cvičáku a potom spoluúčast na neuspěchané nedělní snídani. Na cvičáku se podrobí prověrce slušného chování a společensky se vyžijí, při snídani zase do dychtivých tlam vždy napadá něco ze servírovaných dobrot.

Léto a dovolené však většinou znamenají porušení pravidelného týdenního rytmu a ani u nás tomu nebylo jinak. Vynechávali jsme cvičení a posádka začala vlčet – děti i psi. U dětí i u psů je na vlčení jediný recept – práce. S dětmi to bylo snadné, léto je u nás doba přípravy dřeva na zimu, hrušky a jablka sebevražedně opadávají, aniž by hodlaly dozrát a tráva pořád roste a roste. Takže možných úkolů je dost.

Daník

Psi se však nejlépe umravňují na cvičáku, takže mi nezbylo, než se nejbližší neděli vykulit z postele natolik včas, abychom s Daníkem stihli začátek výcviku. Muž se ten týden toulal někde po světě, takže Kazan jenom zklamaně a se závistí koukal, jak Daník blaženě skáče do auta.

Když jsem zaparkovala v areálu cvičiště, tak už s Daníkem šili všichni čerti. „Páni, to bude švanda,“ hlásala jeho rozesmátá tlama a navzdory předpisovému „k noze“ i nepředpisovému „zpomal, ty troubo“ mě vlekl mezi ostatní psy. Společnost byla různorodá – dvě spřátelené rotvajlerky, několik německých ovčáků i ovčaček, jeden černý labrador, pár zlatých retrívrů, dva hovawarti, jeden pitbul a jeden voříšek. Daník nejspíš hodlal olíznout každého přítomného, takže ho nemile vyrušil povel k seřazení. Uraženě našlapoval a neklidně se pohybující uši nevěstily žádnou připravenost k práci.

Zrovna ten den bylo při výcviku četné obecenstvo – právě končil týdenní výcvikový tábor a kromě dospělých si posedal kolem trávníku ještě houf dívenek tak ve věku od deseti do čtrnácti let, které hlasitě a s nekompromisností netaktního mládí komentovaly výkony přítomných.

Daník se opravdu nevyznamenal. Polovinu povelů zaspal, koukal kde co lítá a ještě si komickým způsobem vyžadoval pochvalu i za prosté usednutí u nohy. Abych to vysvětlila. Nazgúlové mají zajímavou povahu – jen těžko se s nimi „pracuje“ s pamlsky.

Výcvik absolvují pouze z čisté lásky k pánovi a v míře, jakou považují za nutnou. Pamlsek je pouze důvod k exaktické radosti a k naprosté ztrátě pozornosti, takže se dá se nabídnout až na úplném konci cvičení. Odměnou je tedy pro naše pejsky hlavně podrbání za uchem a ujištění o jejich skvělých výkonech.

Toho se ale ten den mockrát nedočkal. Nejhorší byly všechny varianty cviku odložení. Daník se rozhodl, že beze mě nemůže být ani na vteřinu a čekat hodlal pouze s hlavou vraženou mezi moje kotníky. Bylo to ostudné a přihlížející dívenky se skvěle bavily. Těžko jsem mohla vysvětlovat, že za jiných podmínek patříme opravdu mezi „pokročilé“!

Vzhledem k tomu, že bylo stále větší horko, všichni jsme uvítali konec regulérního cvičení. Dostali jsme aporty a úkol proběhnout si překážky. Aport Daníka baví pouze v jediném případě – a to když ho může ukrást Kazanovi. Přesto jsem ho pustila z vodítka a hodila mu dřevěnou činku. Radostně se rozběhl a zjistil, že je volný! Okamžitě ho činka přestala zajímat, a vrhl se mezi ostatní psy, kteří buď aportovali, nebo se tak alespoň tvářili. Okamžitě se strhla divoká honička. Dívenky pištěly a uskakovaly na překážky.

Nikdo se moc neměl k chytání provinilců. Konec konců bylo po cvičení a známé firmy s tendencí se rvát mezi účinkujícími nebyly. Za chvilku se situace vyjasnila. Žár slunce zahnal většinu psů k vodě a do stínu, a tak zbyli jenom dva vytrvalci – Daník a ovčačka Brita. Brzy bylo jasné, že Daník přestřelil. Brita byla prostě jiná váhová kategorie a jeho hravé poskakování se postupně měnilo v úprk před pozornostmi rozvášněné psí slečny.

Daník sice byl menší, ale rozum zcela neztratil. Začal využívat všech úkrytů, které cvičiště nabízelo a bleskově mizel pod „áčkem“, přebíhal do „tunelu“, kličkoval pod žebříky a nakonec zasvištěl do růžové plastové roury, která ležela neukotvená na trávníku. K jeho překvapení a k nadšení početného obecenstva se roura začala po trávě kutálet a jenom mrskající se huňatý ohon vyčuhující z jednoho konce roury naznačoval, co se vlastně stalo. To už se lidé kolem smáli zcela nepokrytě a holčičky volaly: „Paní, co je to za pejska, ten Daník???“

„Komediant je to, pacholek jeden,“pomyslela jsem si, a identifikovala malým slečnám chodského psa. Britu nenadálé Daníkovo zmizení zaskočilo natolik, že byla paničkou hbitě odchycena a já jsem z roury začala tahat poněkud zmateného uprchlíka. Daník sice trochu vrávoral, ale neztratil glanc. Bystře vztyčil špičaté uši, zasmál se na přítomné a z černé tlamy mu šibalsky visel dlouhý lžícovitý růžový jazyk. Sedl si mi na nohu a celým tělem vyjadřoval jediné: „Teda paní, to jsem byl dobrej, co?“