Teploměr přes den vystoupal nad plusovou desítku. Konečně! Změna počasí přišla celkem vhod i mojí maličkosti, ačkoliv se musím přiznat, že letošní na sníh bohatá zima mi zrovna moc nevadila.

Hezky se u plápolajícího krbu vzpomínalo na dobu, kdy bývala opravdová zima se vším všudy. Se spoustou sněhu, s mrazíky a všemi správnými vlastnostmi „ladovské zimy”. Byla považována za normál a neruinovala celé národní hospodářství. Kromě čtyř pravidelných nepřátel socializmu – jara, léta, podzimu a zimy. 

Skutečná ladovská zima, ne Nohavicova písničková, kdy u Muzea napadly čtyři centimetry sněhu. Vlídné sluníčko dokázalo „zmáknout” i mojí příslovečnou, skoro Werichovskou lenost („línej jak nejlínější chlap”). Donutil jsem sám sebe (dokonce bez předcházejících „povzbuzujících” komentářů MLP) a věnoval jsem pár desítek minut úklidu zahrady.

Poté dobrovolně povinná cesta za nákupy. S MLP nejdřív k paní kožešnici, pro nový „hacafráček”, co se mu zkracovaly rukávy. Kvůli beránkovi a jeho vyměšování, samozřejmě! Při té příležitost ještě do Kauflandu, už nemáme skoro žádnou konzervu pro kočičky. Potvory chlupatý, když kouknu na účtenky, jejich náklady pravidelně několikanásobně překračují částku vynaloženou na mojí osobu. Pak že prý pán domu! Houby s octem, to mám tak akorát na bačkorách. Pěkně čitelně a v barvách!

Vracíme se, před domem dvojice. Mlaďoši, moc bych za to nedal, že součet obou jejich věků se pohyboval tak něco kolem třicítky. V horoucím objetí, polibek jak z Holywoodu. Dlouhý, vášnivý… co se děje kolem nich jim bylo zjevně „šuma fuk”. Taky jsem zaregistroval – chlapec v zářivě bílých kalhotách, ona růžové tričko s krátkým rukávem. Inu, jaro!

 „Tohle by snad měli úředně zakázat, takhle se cicmat na veřejnosti! Rovnou z Bruselu!”

 „To nemyslíš vážně! Vzpomeň si na nás, když jsme byli v jejich věku!”

 „Jo, a taky si vybavuju, jak jsi se cukal!“ dodala MLP s úsměvem. Stejně okouzlujícím jako tenkrát, před padesáti léty. Zrovna dvakrát si na svoje cukání nepamatuju. Nebo si to nechci přiznat? Konec konců, MLP má vždy pravdu!

Doma jsem pověsil klíčky, nedalo mi, kouknu z okna. Ještě tam stáli, drželi se za ruce a hleděli si upřeně „z očů do očů”. Přímo nad nimi vonělo jaro. Jen mne tak napadlo – třeba mu za pár let nějaká připomene ( a nemusí to být zrovna ta dnešní ): „Pamatuju si dobře jak ses cukal!”