Jestlipak já se z toho jednou nezblázním, vykřikl u snídaně král Čimelda II. Já mám jako král právo se v pohodě nasnídat, ale to už dávno neplatí, protože ta nána zase fňuká, ostatně jako každý den.

Ale tatínku, řekla královna Bětuška, ta nána je tvoje dceruška, princezna Julinka a pláče, protože ji to sudičky přisoudily. Vždyť víš, že Julinka si podle nich hodně popláče, ale nakonec se šťastné vdá. Tak už to Čimeldo vydrž, už se posílají poslové k princům.

Vydrž, vydrž, vykřikl král Čimelda, můžu já si jednou pochutnat na rohlíku máčeném v kafi, když do toho Julinka každý ráno kvílí? A copak jí vlastně dneska je? Zda se mi, že bulí nějak silně. Komorníku, copak se dneska děje?

Nevím, pane králi, od rána je u ní chůva, princezna je k neutišení, taky se mi to nějak nezdá. Včera vyváděla k vůli ztracené skleněné kuličce, předevčírem si myslela že šilhá, ale dneska vyvádí jako minulej tejden, co si umanula, že si pro ni přijde zrzavej, hrbatej princ Chumlajda, co tak strašně koktá.

Tak dost, vykřikl Čimelda II, okamžitě ať se princezna dostaví ke snídani, já si to zjistím sám. Tak copak je holčičko moje, držel se Čimelda. Pročpak tak zase pláčeš a zarmucuješ tady maminku, chůvu, komorníka a mně samotnýmu už z toho začíná hrabat.

Tatínku králi, vzlykla princezna Julinka (chůva za ní lomila rukama), já jsem tak nešťastná, já nemám všechny prstíčky. Ach dceruško moje, vzlykla královna Bětuška. Co nemáš? zařval Čimelda II. Co že nemáš?! Prstíčky všechny na ruce nemám tatínku králi.

A kolik jich chceš mít, zaječel Čimelda?? Já jich mám na každé ruce pět, komorník má na každé ruce pět, chůva má taky pět. Co sis to zase vymyslela, co?! Ať už přijde třeba ten zrzavej hrbatej kokta Chumlajda, k půl království přidám ještě sáček skleněnejch kuliček a konečně si namočím v klidu rohlík do kafe.

Julinka se rozeřvala naplno. Tatínku, prosím tě, královna Bětuška padla na kolena, chůva padla na kolena, komorník si utíral oči do zlatem vyšívaného ubrusu. No tak dobrá, řekl smířlivě Čimelda… Tak které prstíčky nemáš, Julinko. Palečky tatínku králi. Ale to se podívejme, zachechtal se Čimelda, tak palečky nemáš, a čípak to tedy jsou, ty co máš?

Nevím tatínku, ale ty nejsou moje. Čimelda vytáhl rozmáčený rohlík z kafe a praštil s ním vztekle na stůl. A či jsou? Čí jsou ty palečky, když nejsou tvoje, jsou snad moje??? Já je nepotřebuju, maminka má taky svoje, chůva taky a komorník jakbysmet. Tak čípak jsou?! Nevím tatínku králi, ale nejsou moje. Bueeeeeee, spustila znova Julinka.

Po celém království se rychle šířilo, že princezna Julinka je bez palečků. A nejen po království. Poslové se vraceli s prázdnou, princové jeden po druhém odříkali námluvy. Akorát princ Chumlajda z východního království vzkázal, že by si eventuelně Julinku vzal, ale půl království jako náhrada za chybějící princezniny palce je málo.

Komorník opatrně předčítal to poselství králi. No nic, zadumal se Čimelda, ještě že nemá Julinka prstů jen pět, to by chtěl celé království, pacholek jeden.

Čimelda svolal královskou řadu. Tak copak budeme pánové dělat co? Platím vás za co? Když nejste ani jeden schopnej vysvětlit princezně, že palečky jsou její. Pozveme poustevníka, řekl první rádce, je to moudrý člověk, ten to princezně vysvětlí a ještě to nebude nic stát.

Poustevník byl pozván na hrad. Dlouho s princeznou Julinkou hovořil o samotě. Čimelda s prvním rádcem a komorníkem poslouchali za dveřma. Julinka se utišila. Čimelda si zamnul ruce, komorník s prvním rádcem se objali. Pak se ozvalo podivné táhlé kvílení. Dveře se otevřely, poustevník vyšel s vytřeštěnýma očima, po tvářích se mu koulely slzy. Ach bože, vzlyknul, jak já teď budu trhat kořínky, když tyhle palce nejsou moje?

Nalej mi ještě, řekl na balkóně Čimelda II. komornikovi, když si zapálil. Vono to vypadá tak, že v tomhle blbinci přijdeme o palce všichni, dokonce i já a jak si budu máčet ráno rohlík do kafe to teda nevím. Sudičky, sudičky brblal Čimelda, dostat ty svíčkový baby do ruky, tak bych jim to vytmavil. Já bych se, pane králi, nerouhal, komorník si od Cilmeldy připálil a nalil další frťany.

Vona se asi Julinka chtěla bez palců zachránit před Chumlajdou a už ji to zůstalo. Necháme vybubnovat, že kdo princeznu uzdraví, tedy vrátí jí její palečky, ten ji dostane za ženu. Vždycky to takhle fungovalo, tak nevím proč ne teď. Ale musíme si pospíšit, vypadá to, že je to nakažlivý. Já už si svejma palcema nejsem moc jistej, a podívejte se, jak vy držíte cigaretu!

Slyšel jste to, řekl švec u plotu kovářovi, když si otevřeli pivo. To je neštěstí, princezna je tak krásná a nakonec zůstane na ocet. Já jsem si myslel, jaký mám trápení kovářskej, když se náš Kuba věčně válí na peci, ale zaplaťpánbu je zdravej a snad dostane jednou rozum. Vono je to taky těžký, verpánek je jenom jeden. Tuhle jsem ho k němu pustil, měl byste to vidět, jak ta bota vypadala!

Kovář odběhl a vrátil se. Cheche, co myslíte, že je tohle, sousede? Neuhodnete, ta zkroucená vočazená potvora má bejt podkova, co ji mladej koval celý odpoledne. No jo, jestli to, sousede, není taky naše chyba, že je k tomu pořádně nepustíme, když jim to budeme muset jednou předat.

Kubo, řekl večer švec, vybubnovali, že kdo uzdraví princeznu, dostane ji za ženu. Co kdybys to zkusil. Dyť ji přece nic nejni, řekl Kuba a zívnul, vymyslela si, že palce nejsou její, copak to je ňáká nemoc? Ale hezká je, já bych si ji vzal klidně i bez půlky království, jen kdyby nebyla tak praštěná s těma palcema.

Jak to mluvíš ty syčáku o princezně, co?! Princezna není jen tak někdo. A je nešťastná, tak je to. Ale darmo, ty tak akorát se válet na peci a cpát se koblihama. Švec vztekle praštil kladívkem. Jau, zanaříkal a cucal si palec. Kuba se posadil. Tatínku, zítra jdu uzdravit princeznu, a budu potřebovat pořádný boty na svatbu.

Je tu ševcův Kuba, oznámil ráno Cimeldovi komorník. Prej jde uzdravit princeznu. Ale jo, vždyť už je to jedno mávnul rukou Čimelda, ale jestli si starej přijde stěžovat, že se mu kluk vrátil bez palců, tak ho šoupněte rovnou do hladomorny, už toho mám dost!

Princezno Julinko, koktal Kuba, vy jste tak krásná, já tedy nejsem princ, ani pořádně boty dělat neumím, i když tatínek je švec, ale vzal bych si vás hned i bez půl království a bez palečků… Skoro jako Chumlajda pomyslela si Julinka, ale je hezčí, vlastně se mi líbí.

To nejde Kubíčku, řekla Julinka, to bys mě musel vyléčit a to nikdo nedokáže. V noci se mi zdálo o Chumlajdovi, že mě vyléčil a já si ho musela vzít. Julinka se rozplakala. Tak tomu zrzavýmu koktavýmu vás nedám, i kdybych měl za to skončit v hladomorně, řekl Kuba. Ukažte mi, Julinko, ty palečky, co nejsou vaše.

Tak, hezky je tady položte vedle sebe na stůl. Tak nejsou vaše?! Nejsou Kubíčku, nejsou. Kuba sáhnul za halenu a vytáhnul tátovo kladívko. Prásk, prásk. Jauvajs, jauuvajs vřeštěla Julinka. Tatínku, maminko, podívejte se, co mi Kuba udělal s mejma palečkama!

Byla to velká a slavná svatba, pravda je, že potom už to bylo běžné, ale princezna Julinka byla vůbec první princezna, co se vdávala a měla namalované všechny nehty. Krásně do fialova, palečky nepatrně tmavší.