Definitivně jsme opustili porodní bednu a přesunuli se do ohrádky. Ohrádka je v předsíni – verandě, místnosti plné sluníčka, tedy pokud sluníčko svítí. Tuto zimu si ho zrovna moc neužíváme.

Základní požadavek na ohrádku se štěňaty je, že musí mít podlahu omyvatelnou, nerozbitnou, musí tam být co nejméně věcí k okousání. Je nutno zabezpečit všechny cennější předměty, protože možnost uhlídat 10 štěňat je pustá iluze.

Štěňata se naučí, že jednu část ohrádky používají jako odpočívárnu, ložnici a hernu, druhou část jako záchod. Bohužel někdy nemají úplně jasno. Ne že by vykonávali potřebu na místech, kde leží, ale jako hernu využívají celou plochu, a protože alespoň část dne neděláme posluhovačky u psů (třeba v noci spíme a ve dne chodíme do práce, i když si vybírám po kouskách dovolenou), zůstane dostatek „materiálu“, který mohou na tlapičkách roznést do původně čisté části výběhu. Takže peru, peru a peru.

Z psích mimin se stávají malí pejsci. Jsou pohybliví, někdy až moc, zvědaví, velice kontaktní. Každý den provádíme velice rizikovou činnost, a to mazlení se štěňátky. Proč rizikovou? Člověk je jeden nebo dva, štěňat deset. Všichni se chtějí pomazlit, zakousnout do svetru, prozkoumat nos nebo ucho, okousat botu, pokud možno i s palcem. Člověk nemá proti přesile šanci.

Když si odstraňuje pejska zakousnutého do palce u nohy, vyskočí mu jiný na krk a způsobí šrámy, za které by se nemusel stydět středně vzrostlý rys. Odstraníte pejska z krku a jiný vám rve rukáv, Vyprostíte zuby z látky, přičemž se další pokouší vás kousnout do nosu. Mezitím si vám jeden jemně žužlá ruku, libujete si, jak jemné je to štěňátko, když vám v ten okamžik zaryje zoubky do palce. Zařvete, čímž zvýšíte zájem ostatních. Určitě je nějaká legrace, když ten člověk tak řve!

Několik pejsků se vám pokouší vlézt do náručí a škrábe. Všichni najednou se vás pokouší olízat, a protože přece jen nejste dostatečně prostorní, rvou se o místo u vás. Někteří jsou aktivnější, někteří méně průbojní, ale všichni jsou velice kontaktní. Nakonec se mláďata uklidní a nastane idyla. Dva máte stočené na klíně, jeden si opírá hlavu o kotník, další je přitisknutý k boku, jeden leží s hlavou na vašem lokti. A vy si mezitím tiše počítáte šrámy a zubíte se na to hebké nadělení způsobem, jakým psychicky zdravý dospělý pozoruje štěňata i děti. Bezmocné drobečky.

Začínají si hrát mezi sebou. Hry jsou zpočátku jednoduché, v podstatě jde o hru „kousni sourozence“. Zvukový doprovod je ječení kousnutého, někdy i hrůzostrašné vrčení agresora. Tu hrůzu si musíte samozřejmě přimyslet, vrčení je sice hrozivé, ale hlásek vysoký, takže tolik hrůzy nevzbuzuje. Později se přidávají honičky a útoky ze zálohy. Pro úklidovou četu jsou zvlášť zábavné honičky v pokálených papírech. Čtyřicet nožiček, roznášejících nečistotu…

Zakousnutý sourozenec se snaží buď uniknout, nebo potupu vrátit. Pak jsou k vidění scénky jak z kreslených filmů. Jeden je zakousnutý druhému do ocásku. Postižený uniká, co síly stačí, ale ouvej! Na dlaždičkách to podkluzuje a pejsek běží na místě! Víte, že tvůrci kreslených filmů s tím během na místě skoro nepřehánějí?

Přetahovaná je také dobrá hra. Štěňata mají v ohrádce vhodné předměty, jako je stará šála s uzlem, plyšová hračka. Ale něco si dokážou obstarat sami, třeba stáhnout hadr připravený na podestlání, stáhnout noviny. Moc hezká byla scénka, kdy se dva přetahovali a třetí poskakoval kolem a štěkal. Vypadalo, že jim to soudcuje.

Okusovaná je nezbytná hra. Buď dostanou štěňata dostatek předmětů na kousání, nebo si je obstarají sami. Oblíbené jsou papírové krabičky, roličky od toaletního papíru, ale i kartónu od džusu. Zejména ty, které se dají zašroubovat, takže úplně nesplasknou a jsou pořád důstojným soupeřem. Ke klackům jsme zatím dospěli jen venku, ale i ty jsou oblíbené. A pak že pes je šelma. Podle vztahu ke klackům bych očekávala jistou příbuznost s bobrem.

Letos nám nepřeje počasí. V tomto věku již štěňata potřebují poznat nejen ohrádku, ale také venkovní svět. Jenže v teplotách kolem nuly vydrží venku jen krátce. Přesto si to užívají. Prověří bezpečnost zahrady. Zjistíte, kde jsou vyhrabané nové díry, protože tam zaručeně nějaké štěně vleze. Jedno se dokonce nemohlo dostat ven, tak jsem rozšiřovala díru (rukama, abych toho troubu nezranila) a vytahovala štěně ven.

Sotva jsem ho vyprostila, vrhal se tam další. Tak jsem stála u díry a odhazovala zvědavá štěňata. Po chvíli je to přestalo bavit a já konečně mohla díru zabezpečit (znamenalo to nacpat do ní 4 dlažební kostky, menší tvárnici a dvě cihly). Definitivní zasypání bude muset počkat. Nejprve jsou venku nejistí, ale brzy se rozeběhnou do všech koutů. Dopočítat se deseti nebývá jednoduché.

Teprve na zahradě objevila Ginny kouzlo štěňat. Doma se k nim sice troufla už přiblížit, ale větší bratření se nekonalo. Venku zjistila, že to vypadá jako malý pes, chová se to jako malý pes, a tak to asi pes bude. Občas se s nimi pošťuchuje, někdy jim přinese hračku a nechá je se s ní přetahovat. Je opatrná. Kdyby opravdu smýkla hračkou, tak učí štěňata létat. Ale ona jen popotáhne hračku, chvíli nechá štěně jakoby vítězit a pak mu ji sebere.

Konečně není ve smečce poslední. Od mámy se naučila, že může štěně seštěkat. Jen jednou měla trochu konflikt, když žebrala o piškot a štěně se k ní přiblížilo. Tehdy po něm sekla ošklivě. Takže dostala a zase chvíli trucovala a bála se jich. Ale do druhého dne na to zapomněla a hraje si s nimi. Škoda, že nemají kvůli počasí víc prostoru. Na zahradě by to bylo lepší, protože v místnosti je Ginny pořád ještě nejistá. Áje je úplně jedno s kým si štěňata hrají. Hlavně, že netahají ji.

Ovšem když u nás byla paní veterinářka tetovat a očkovat a mladí řvali jak na lesy, byla Ája blízko hysterii. Někdo ubližoval jejím dětem a ona byla zavřená v pokoji! Zajímavé bylo, že jakmile bylo po akci a dospělé psy jsme pustili zpátky do kuchyně, Ája se s paní doktorkou docela kamarádila. Dětem už zjevně nic nebylo, tak nebyl důvod ke znepokojení. Prostě není úzkostlivá matka, ale přece jen dává na děti pozor.

Z pohledu člověka je ovšem péče o štěňata především kolotoč: vařit, krmit, vyčistit ohrádku, vyprat, vařit, krmit… a tak do kolečka. To mazlení je bonus, ale řeknu vám, je to nesmírně příjemný bonus. Kvůli tomu to člověk vlastně všechno dělá. Protože kožíšek malého štěněte, voňavá tlamička a ještě hebký jazýček, to je něco! No já ví, jsou tam i zuby a drápy a špína, to jo. Ale stejně. Kvůli těm udiveným čeníškům, vykuleným očím a radosti, když vás ten mrňous pozná a vítá vrtěním ocásku, kvůli tomu to člověk dělá rád.