Milý Daníku, po více než osm let jsi byl naším domácím chlupatým sluníčkem a teď si běháš za Duhovým mostem a nám zůstalo ticho, prázdno a jedna miska s obojkem navíc. Milovali jsme tě a já bych tady ráda ještě jednou povyprávěla Zvířetníkům proč. Tak si hezky lehni a poslouchej, ano?

Kdybychom to vzali přísně podle standardů a jiných norem, tak jsi byl rozporuplným výsledkem chovatelského snažení. Vzhledem dokonalý chodský pes a povahou… no z jedné čtvrtiny plachý vlček vášnivě milující les a štvanici, ze tří čtvrtin okouzlující štěňátko, mazlivé a milující, rošťák a šašek, stejně tak citlivý společník a velmi dobrý diplomat.

S prací hlídacího psa ses nikdy netrápil – proč, když tu byl vždycky pozorný, odvážný a silný Kazan, který to zvládl sám levou zadní? Ani s výcvikem ses zbytečně nezatěžoval – tedy pokud nešlo o to vycvičit paničku, aby ti vzorně otvírala dveře, které se jistě nedopatřením zavřely mezi tebou a tvojí rodinou. Ne, sám jsi nikdy být nechtěl.

Pokud jsi ovšem neutekl! Ano, já vím, tolikrát se to zase nestalo, ale když jsi zdrhnul, tak to stálo za to. Dvě tři hodiny opojení svobodou pro tebe, dvě tři hodiny šílené úzkosti pro nás. Ne, na Kazana to nesváděj – tys byl vždycky ten, kdo zavelel.

Když potom Kazan dostal rozum, utekl si ještě i sám, nevzpomínáš? A to tedy já zase ano. Po nekonečných třech hodinách mi zavolal nějaký pán až z Lipnice, že tě našel, jak se dohaduješ s jeho kačerem. Ne, kačer se nechtěl kamarádit a ještě ti nadával, tak ses nechal chytit od synka toho pána a já si tě potom vykupovala velikánskou čokoládou. Ani do auta se ti ještě nechtělo!

Ale jinak uznávám, že Marek nemohl dostat lepšího společníka ke svému dospívání, než tebe. Užili jste si, co? I já jsem ocenila tvoji nekonečnou trpělivost, s jakou ses nechal oblékat do kdejakých hadrů, vozit v kolečku a vůbec jsi sdílel hry a myšlenky svého malého pánečka. Přestože jsi byl hodně se mnou a vždy jsi miloval celou rodinu, nikdy jsi nezapomněl, že jsi především Markův. Tvoje chlupaté vzpřímené vlčí uši vždy pozorně naslouchaly a růžový jazyk byl vždy připraven s útěchou nebo z čisté radosti olíznout pánečkův nos.

Měl jsi spoustu vynikajících vlastností, podobně, jako psi mívají. Ale v něčem jsi byl vždy svůj a vlastně velmi zvláštní. Vždy, celý život a jaksi ze zásady jsi k ostatním psům vždy přistupoval s rozesmátou tlamou, vrtícím ocasem, ometal ses kolem s odhodláním se spřátelit. Vždy ses chtěl přátelit, nejen s lidmi či psy, ale klidně i s houpacím koněm nebo panenkou v kočárku. Někdo by řekl, že jsi byl odjakživa submisivní trouba bez kousku hrdosti, ale my oba víme, že to bylo jinak.

Nikdy jsi neměl potřebu někomu dominovat a je zajímavé, že ani tobě nikdo ve skutečnosti dominovat nedokázal. Nebo nechtěl? I ti nejtvrdší psi byli tváří v tvář tvému diplomatickému protokolu bezmocní 🙂 Kazan se celý život tvářil, že ti velí, ale my oba víme, jak to bylo doopravdy. Miloval tě a ve skutečnosti ti toho moc nenaporoučel. Když na tebe nějaký pes výjimečně zaútočil, tak jsme oba věděli, že s ním něco zásadního není v pořádku. Stejně, jako když dospělý pes zaútočí na štěně.

Ale to neznamená, že ses neuměl ozvat, když jsi o to doopravdy stál. Zažila jsem situace, kdy se Kazan útočícímu psu nebránil – on si byl vždycky vědom, že mu rvačky nebudu trpět – ale ty jsi zasáhl. Bylo to vždy tak nečekané, že jsi vlastně nemusel nic udělat… ten druhý ustoupil.

Ale co si budeme říkat, pěkných pár štípanců jsi dostal – od fenek! Nikdy jsi nedokázal pochopit, že by se mohla najít děva, která by ti odolala. No a ona se vždycky nějaká našla, že? To Kazan dobře poznal, když byla nějaká madam v ráži a uctivě ji obešel. Ale kdepak ty, ty ses spolehl na svůj šarm a dopadalo to jak? Procvaknutým uchem! Ale uznávám, že jen někdy.

Potom tu byla ta ostudná aféra s kočkami. Tehdy jsi mi prvně ukázal, jak to dopadne, když někdo zradí tvou důvěru – na první pohled takřka bezmeznou. Ten kocour přežil jen proto, že jsem mu pomohla, a i potom s tebou bylo hodně těžké pořízení. Ale naše holky kočičí tě zase přesvědčily, že kolektivní vina je hloupost, takže jsi vzal kočky na milost. Jezevci a losi to štěstí neměli – na ty jsi měl pifku pořád. Jeden tě kousnul a druhý kopnul. Ale přiznejme si, ani losi ani jezevci si z tvé vendety zase těžkou hlavu nedělali. To spíš já, protože jsem je vždycky musela vidět dřív než ty!

Tvůj jedinečný charakter měl ještě jednu drobnou prasklinku, a to tvoji slabost pro parfémy. Mrtvé ryby a zdechliny obecně, lidská… ehm lidské exkrementy, trus vodních ptáků a kdo ví, co ještě. Smrdět jsi uměl příšerně! Co já se tě nakoupala, co jsme se ti nalála! Marně, tohle bylo vždy silnější než ty. A jakou jsi měl radost, když se ti to povedlo, jak ses uměl krásně smát, zatímco jsi pekelně páchl…

Opravdu jsi mě zarmoutil jen jednou – když na tebe přišla ta hnusná nemoc. Když už bylo po všem, tak mi došlo, že první varování se objevilo někdy po Vánocích. Jsem ale ráda, že jsem si ty drobné nepříjemnosti nedovedla spojit dohromady, protože by nám to pokazilo naše poslední společné měsíce. Tvůj problém byl bohužel neřešitelný a dnes je mi jedinou útěchou, že jsi netrpěl dlouho.

Je mi strašně smutno, milý Daníku, všem nám tady moc chybíš. Nikdy ne tebe nezapomeneme, nikdo z nás. Milovali jsme tě stejně, jako ty nás, a já doufám, že na nás tam za Duhovým mostem čekáš.

***

Ale naše dnešní povídání ještě nekončí. Co Kazan? Jak snáší svoji nečekanou samotu? Chápe, co se stalo?

Ano, Kazan to ví. On to věděl dřív než my, že je zle. Všimla jsem si toho, ale snažila jsem se mu nevěřit. Bohužel měl pravdu. Protože jsem to byla já, kdo Daníka ty poslední dny nosil ven a nesla jsem ho do auta i na tu poslední cestu, měl mi to Kazan za zlé. Nechtěl se mnou mluvit, pro pohlazení a pomazlení jsem si ho musela zavolat. Ale dnes už to vypadá, že mi odpustil.

Jinak je smutný, když nejsme venku, tak jen leží a pospává. Nebo si okusuje tlapy. Nehraje si, protože to neumí. Snažím se ho nějak zabavit, ale kdo měl někdy dva psy, kteří si byli blízcí, tak pochopí, že tuhle společnost mu nahradit nemohu. Venku prostě jde a čuchá. Vím, asi je to normální pro psa jeho věku, ale pro mě (a hlavně pro něj) je to hrozný nezvyk. S Daníkem byli pořád ve spojení, každou chvíli jeden utíkal k druhému na výzvu – koukej co tu mám!, hlídali se, čekali na sebe, hráli si…

Rádi bychom Kazanovi pořídili kamaráda, chtěli bychom zase chodského psa. Nejen proto, že choďáky miluju, ale protože s jejich povahou máme takřka jistotu, že se s Kazanem snesou. Také důvody, proč jsme si před lety chodské psy pořídili, se zatím nezměnily. Co se změnilo, je země, kde žijeme. Průšvih je v tom, že do Anglie je kvůli veterinárním předpisům v podstatě možné přivézt až devíti, deseti měsíčního psa. Jde o to, že od očkování proti vzteklině musí uplynout půl roku a potom je třeba udělat krevní testy na protilátky.

Takže bychom nutně potřebovali chodského dorostence – a abychom ho získali, na to bude potřeba nejspíš zázrak. Kdo by prodával dorostence? Možná chovatel, který neudal štěně. Vzhledem k tomu, že sehnat štěně chodského psa je momentálně prakticky nemožné (zkusila jsem vše, co internet dovolil, kontaktovala jsem i poradkyně chovu a poprosila je o pomoc – zatím nevědí), tak zbývá leda chovatel, který nepoužívá net. Ale takového zase nenajdu.

Možná by pejska vhodného věku prodal někdo, kdo si koupil štěně a najednou se mu změnily podmínky a on ho nemůže mít. Hm. Nebo někdo, kdo si koupil štěně na výstavy a do chovu a najednou zjistil, že pejskovi třeba nevyrostl zub nebo se stalo něco podobného a on do chovu nemůže. Jenže – je těžké prodat pejska, na kterého si už někdo zvyknul, zub nezub, že?

Jistě, můžeme koupit nějaké psa tady v Anglii, ale choďák to nebude. To přináší i jiná rizika, nejen moje zklamání. Jak přijme Kazan, který už je přece jen postarší gentleman ustálených zvyků, úplně jiného psa? Stejný problém se týká možných psů z útulku… Nevím, do budoucnosti nevidím a může se stát ledacos.

Ale já se stejně zeptám a poprosím vás o pomoc: Nevíte náhodou o nějakém mladém choďáčkovi na prodej? Brala bych i chodskou slečnu, ale to by musela být vykastrovaná, a do toho se mi bez příčiny moc nechce. Nerada bych staršího psa, nechci se za chvilku zase bát, že mi stárne, že o něj přijdu. Obávám se, že se na svoje zvířata vždycky strašně upnu… V Čechách je nyní Marek, který by se o pejska postaral, než bychom ho mohli odvézt do Anglie.

Vím, poprosila jsem CD o takřka nemožné, ale tak nějak cítím, že když jí pomohou Zvířetníci, tak by to třeba… mohlo i vyjít?