Je 25.12. 2009. Blíží se šest hodin večer. Všude kolem je tma a zima pomalu pronikající do srdce Bohumínského města. Právě to je chvíle, kdy seniorka se svou dcerou kráčejí přes park k matce dceřina partnera. Byly pozvány na večeři. Na první pohled se zdá být vše v pořádku.

Najednou se dcera zastaví a udiveně zírá před sebe. ,,Je ti něco?“ zeptala se seniorka. ,,Kůň! Kůň!“ vykoktala dcera. ,,Co blázníš!“ napomenula ji seniorka, ale dcera měla pravdu. Ve tmě se před nimi objevila silueta černého koně! Za ním pomalu jelo policejní auto.

Dcera si všimla, že černá klisna má na hlavě uzdečku a hned ji chytla za otěže. ,,Vy koním rozumíte?“ zeptal se policista dcery. ,,Ano. Také mám koně.“ Odpověděla dcera. ,,Je to klisna, která se volně pohybuje od Rychvaldu. A my ji honíme už od mostu!“ Stěžoval si. Najednou se za zatáčkou ozvala rána. Nějaké děti tam odpalovaly ohňostroj. Klisna se polekala a začala se vzpínat. Naštěstí se brzy uklidnila.

Dceřin přítel byl trochu nervózní z vysílačky, která klisnu také lekala a také jeho pes Boris mezitím volně pobíhal okolo nich, což se v tom městě nesmí. ,,Zavedeme ji na školní pozemek! Odtamtud neuteče!“ pokusil se zabavit policii. ,,Dobrý nápad!“ pochválil ho policista a obrátil svou pozornost ke škole. Přítel toho využil a rychle připnul Borise k vodítku. Slyšela jsem až do Prahy, jak hlasitě si všichni oddychli, když dcera seniorky zavedla klisnu do zahrady před školou.

Policisté donesli z auta psí deku a přehodili ji přes klisnu, aby nezmrzla. Byla od čupřiny ke spěnkám a od plecí po konečky žíní na ocase zpocená. Chvíli po tom se ke škole dostavila majitelka klisny. Jen co ji uviděla, padla ji kolem krku a rozbrečela se. ,,Já jsem už myslela, že tě srazilo auto! A ty si mezitím volně běháš po polských hranicích!“ vzlykala majitelka.

Když jsem příběh slyšela vyprávět, byla to legrace poslouchat. A ještě větší sranda je to, že uvedená seniorka, její dcera a její přítel jsou ve skutečnosti moje babička, Petra a Petr! Tady je vidět, že tato trojice za měsíc zachrání více zvířat, než všichni rančeři, farmáři, pracovníci z útulků i prostí občané Bohumína dohromady za dva roky!

Terka

Tak toto je slíbený „První příběh Vánoční“. Terku nadchlo babiččino líčení našeho večerního dobrodružství a velice rychle ho sepsala. A ukradla mi tak téma, které jsem si hodlala užít. Ale její zpracování nás hodně pobavilo a věřím, že jste si ho taky užili. Napsala vše podstatné, nic nepřekroutila. Jen ty naše záchranářské zásluhy, které vyzvedla v závěru, jsou skromnější. Naposled to byla kočenka Lili… Ovšem ulovit koně…To už je skoro jako ten hroch či lední medvěd, kterého mi tady kdysi kdosi přál po sérii potkanka, korela, fouska.

Uprchlý kůň je noční můra všech zodpovědných koňařů. Je to zvíře veliké, lekavé, rychlé a silné. Přitom snadno zranitelné, ale pro člověka může být také hodně nebezpečné. Jsem moc ráda, že jsme tentokrát byli ve správný okamžik na správném místě a vraná klisna se nedostala do sloupku černé kroniky.

Neodpustím si pár vlastních prožitků k příběhu.

Z domu jsme vyšli pro tentokrát včas, aby na nás pánečkova maminka nemusela čekat s večeří. Na její výbornou kachničku se zelím se mi už sbíhaly sliny. Nesli jsme tašky s dárečkama, doprovázel nás Borek. Jako dobře vychovaný pes samozřejmě nepotřeboval být na vodítku a spokojeně očůrával první kmeny lipové aleje, která lemuje naši ulici. Cesta bývala dost rušná, jenomže železniční nadjezd na jejím konci se bude bourat, je z něj staveniště a cesta u něj končí a auta jezdí jinudy.

Sotva jsme přešli na protější chodník kolem plotu parku zaujal mě zvuk, který do města nepatřil. Nezaměnitelný klapot okovaných kopyt. Od mala jsem vyhlížela každý povoz s uhlím, každý svatební kočár. O původci klapotu jsem nepochybovala, nechápala jsem jen, odkud se bere v tuto dobu. Klapot sílil, blížil se, pravidelný klapot jednoho okovaného koně v rychlém neúnavném klusu. Registrovala jsem odlesk blesků policejních majáků na okolních domech. Vyběhla jsem do cesty, zvědavá, co se děje.

Hlavou mi zběsile vířily myšlenky. Jde o kočár nebo o osamělého jezdce? Proč v doprovodu majáků, proč zatáčí na naši slepou cestu?! V příštím okamžiku proti mně z křižovatky vyběhla štíhlá černá silueta. Pod pouličními světly a v blikavé záři majáků jsem další okamžik zírala, jestli má na zádech jezdce. Dělilo nás třicet – čtyřicet metrů, žádný čas na rozmyšlenou. Vrátila jsem se na chodník k mamče a pánečkovi a vrazila mu do ruky igelitku s dárkama, myslím, že jsem jim řekla něco ve smyslu, že průser, volný kůň a je třeba ho chytit a vběhla jsem zpět do cesty.

Uprchlík byl už tak blízko, že jsem si uvědomovala uzdečku bez nánosníku a bez otěží na jeho hlavě, ochranné kamaše na všech nohách a nádhernou postavu. Zaregistrovala jsem, že páneček vychází taky na cestu, ale pak už jsem měla v hlavě jen rytmus klapotu kopyt, pohled jsem upírala do velkých lesklých očí. Policejní auta a všechno ostatní se rozmazalo do nejasné kulisy. Myšlenka zůstala jediná. Musím ho chytit a mám jen jediný pokus.

S pozvednutýma rukama a uklidňujícím pískáním jsem volným krokem vyšla přímo proti koni. Odhodlaná neuhnout do posledního možného okamžiku. Koník mě zaregistroval, nesl hlavu vysoko, uši měl natočené dopředu. Dívali jsme se z oka do oka, klusal přímo na mě. Na posledních metrech mírně snížil hlavu a zvolnil tempo. Zastavil těsně přede mnou, to už jsem měla prsty zaháklé v kroužcích udidla a broukala na něj uklidňující zvuky. Svět zas nabral tvary a zvuky.

Ale než jsem si stihla opatrně oddechnout, přišla ta rána od rachejtle. Koník se projevil jako charakter a v leknutí se nevydal mě převálcovat, ale začal poděšeně couvat. Nechtěla jsem ho pustit, jenomže zvíře se v panice začalo přizvedávat na zadní. Pustila jsem udidlo, které ho svým tlakem ještě víc plašilo. Mít vodítko nebo otěže, stačilo by povolit, teď jsem měla opět prázdné ruce a doufala jsem, že koníka znova za kroužky zachytím.

Vrátil se všema čtyřma na zem a snažil se mě obejít a pokračovat ve své bezcílné cestě. Ale povedlo se mi neztratit s ním kontakt a rychle jsem se natáhla po kroužcích udidla. Opět úspěšně. Poplašené zvíře ale nechtělo zůstat stát, tak jsem ho nasměrovala na chodník, k plotu a pánečkovi a mamče, aby kolem nebylo tolik volného prostoru. Policejní auta, státní i městské, zůstala stát a rychle k nám kráčel policista, očividně rád, že mám uprchlíka uloveného. Já zatím řešila, jak ho líp chytit a taky nebylo dobré stát na jednom místě.

Páneček mi nabídl vodítko, které měl s sebou na Borka. Bylo by sice lepší než nic, ale moc jsem mu nevěřila, bylo tenké, krátké, jen „sváteční“. Než jsem se stihla rozhodnout, policista, který k nám došel, poděsil koníka praskáním ve vysílačce, do které nadšeně hlásil, že ho už mají. Začala jsem s koněm rychle korzovat podél plotu parku a páneček vykázal policistu i s vysílačkou dopryč. Taky mu vysvětlil potřebu vodítka a k mé úlevě přišel pro změnu městský s pořádným lanovým vodítkem s velkou karabinou, co mají na odchycené psy.

Tvářil se, že by se koně ujal, ale když už jsem si ho chytila, nedala jsem ho z ruky. Zvíře pořád ještě bylo dost nervózní, přišlo mi, že si s ním poradím líp. Akorát domluva se mnou přestávala být, protože v návalu adrenalinu jsem začala vibrovat a myšlenky se mi poněkud špatně formulovaly do vět. Podstatné věci jsem vnímala naprosto přesně.

Jako že uprchlík je vraná klisna s bílou hvězdičkou na čele, s krásně nasvalenou postavou anglického plnokrevníka, nezraněná, že je okovaná na všechny čtyři a podkovy jí dobře drží a krok má jistý a pravidelný, že má všechny čtyři nohy pečlivě chráněny kamašemi, uzdečku má hezkou a udidlo jemné, gumové. Hřívu i ocas měla udržovanou, srst sametovou, jako sportovní koně, kteří žijou hodně ve stáji a ven chodí pod dekou. Byla zpocená celá, ale na zádech bylo poznat, že před svým samostatným výletem nesla sedlo.

Taky mi vrtalo hlavou, jak může utéct kůň s uzdečkou, ale bez otěží. Utržené nebyly, to by na kroužcích zůstal alespoň zbyteček. A hlavně mi dělalo starost, kam s ní. Procházet se po ulicích s právě polapeným uprchlíkem nebylo nejlepší, každou chvíli někde něco bouchlo a rozehřátou klisnu rány lekaly. Náš dvorek mě ani nenapadl, je tak malinký, že by si na něm ublížila, kdyby ji zas něco vyděsilo. Pak nás napadla škola s velikým, bezpečným pozemkem. Byla na dohled a páneček má klíče…

Policistům se řešení zalíbilo a tak jsme se s jejich doprovodem vydali uličkou ke škole. Páneček si vedl Borka a já nádhernou klisnu. Jak jsme se dali do pohybu, ochotně mě následovala. Zvědavě se rozhlížela po okolí a velmi rychle se uklidnila. Jako bychom šli společně jen tak na procházku. Brankou na pozemek procházelo klidné, téměř suché zvířátko. Ani občasné rány dělbuchů ji už neděsily. Byla krásná, hodná, a zdála se být ve skvělé kondici. Myslím, že byla ráda, že jsme se potkaly, že jsem k ní „promluvila známou řečí“ a nabídla jí společnost a pevný bod na její osamělé cestě.

Poctivě jsme ji s pánečkem prováděli po pozemku. Srst měla slepenou zaschlým potem, tak aby neprochladla. A taky po výkonu, který předvedla, bylo třeba ji pořádně vykrokovat, aby se jí uklidnilo tělo i „hlava“. Stejně jako se musí provádět koně po dostihu. Obě policejní posádky byly nezvykle příjemné a vděčné, že jsme jim pomohli. Ochotně se s náma podělili o svoje dojmy a informace, pohladili si kobylku, půjčili jí deku…

Než nám klisna téměř vběhla do náručí, musela samostatně bloudit 10-15 km po necestách i cestách. Policie ji měla poprvé hlášenou z Rychvaldu, 8 km od Bohumína. Motala se po křižovatce u supermarketu. Než tam dojeli, byla pryč. Potom měli ještě několik hlášení z její cesty, dostihli ji až v Bohumíně u Železáren. Byli docela bezradní, co s ní. Klisna pádila na nadjezd nad tratí a rovnou po hlavní ulici centrem města. Dva kilásky jí dělali patřičně osvětlený doprovod a doufali, že tak alespoň zabrání případné kolizi koně s autem.

Jeli bez sirén, jen s majáky. Taky zkontaktovali jednu koňařku právě z Rychvaldu v naději, že jim pomůže s odchytem. Dorazila, když už jsme byli s klisnou v bezpečí školního pozemku. To už taky policie věděla, kdo je majitel klisny a že kobylka utekla z ohrady. Nešlo mi do hlavy, proč byl v ohradě kůň s uzdečkou, ale ještě že ji měla! Bez ní by byla neuchopitelná, laso po ruce nemajíc…

Chodili jsme s klisnou, dokud nepřijela její majitelka, děvče něco přes dvacet. Chudinka se úlevou téměř sesypala. Měla problém vůbec něco říct, natož odpovídat policistovi na otázky. Docela jsem ji chápala a on vypadal, že taky. Počkal, až se vzpamatuje, zapsal si, co potřeboval a pak se s náma rozloučil, že už jejich hlídku volají zas někam jinam. Měla jsem z něho dojem, že by rád počkal na příjezd vozíku a naložení klisny. Na vozík jsme čekali docela dlouho. Kamarád, který s ním přijel hledal uprchlici na svém koni… Byl alespoň čas na vyjasnění všech našich otázek.

Děvče s klisnou, kterou trénuje na distanční soutěže – proto ta skvělá kondice, vyrazila na sváteční projížďku. Ve spřátelené stáji se nechala ukecat na krátkou návštěvu. Říkala, že klisnu nikdy nikde nenechává samotnou, ale přesvědčili ji nakonec, ať ji dá do ohrady. Ve vedlejší ohradě byli další tři koně, tak co by se mohlo stát?! Odsedlala a nechala ji tedy uzdečku bez otěží, pro případ… a naštěstí! Na ohradu s trojicí viděla z okna, koně byli v klidu.

A když chtěli vyjet, druhá ohrada byla prázdná. Klisna zřejmě přeskočila ohradník a vydala se sama domů, když neměla paničku. Cestou prošla kolem další stáje známých, úplně v klidu, mysleli si, že ji panička vede, zahlídli jen černý zadek mizející ve tmě… Popletla se nejspíš na té křižovatce v Rychvaldě, mohl ji poděsit dělbuch, cokoli. Spletla si směr a vydala se do končin, kde nikdy nebyla.

Museli při ní stát všichni koňští svatí, že se jí vůbec nic nestalo. S ničím nesrazila, neupadla. Neměla jediné škrábnutí, neuvolnila se jí ani podkova, neztratila kamaše. Panička ji pořád ohlížela a hlava jí to očividně nebrala. Říkala, že to je ten největší vánoční dárek a vůbec se jí nedivím. Taky mě pobavila, že kobylka je prý trochu protivná na lidi a tak trochu kouše. Na nás byla mírná jak ovečka.

Zkazilo se počasí, ledově foukalo a začalo pršet, konečně jsme se dočkali vozíku. Klisna ochotně nastoupila ke své vyjížďkové kolegyni a její pořád ještě dost vyklepaná panička nám poděkovala za odchyt. Tulačka se vezla do své útulné stáje k plnému žlabu a my spěchali k mamince čekající s kačenkou…