Hop a skok, Speedy letí přes potok. Vzpomínáte? Hubený, hyperaktivní, hodný a hóódně rychlý. Georginovo společník, kříženec dobrmana, pes, který snad nikdy neměl štěstí.

Především chci poděkovat všem, kdo nás pozásobili (nebo se třeba i jen chystali) rýží, mrkví a jinými součástmi jeho diet, díky za všechna „ídéčka“ a „eldéčka“ a granule pro citlivé zažívání, jejichž zbytky (mnohdy dost štědré zbytky) jste vylovili ve svých spížích uložené po svých miláčcích. Spolu s tím, co jsme nakoupili, co se uvařilo a v poslední době i nadojilo, jsme zvládli zajistit nutnou dietu pro hltavého hubeňoura. Díky Zvířetníku, jednotlivým dárcům i těm, kdo vydražili jeho věno. A také odvážným venčitelům.

I když nás pošta v nějakém vánočním pominutí smyslů potrápila až až (máme dosílku, ale v tom obvykle žádný problém nebývá, teď zlobila i ta „soukromá“ pošta, rozvážela jsem po nocích cizí upozorněnky na doporučené dopisy na správnou adresu a ztratily se ty moje) a kontrola čísel, počítání a kontrolování balíčků se stala spolu s křečemi v žaludku nezaměnitelnou součástí každé návštěvy téhle instituce, dorazilo i několik dárkových balíčků z různých koutů republiky. A musím přiznat, že pohled na to, jak Speedy „bagruje“ každý gáblík, který mu předložíme, je nakažlivý.

Jak už jsem psala, dorazil k nám hubený a netuším, jak dlouho předtím už byl v tomhle stavu. Pes, který jen pro nikoho neměl cenu, chyběl mu zřejmě celý život kousek štěstí. Nevím, kde se narodil, asi omylem, jako mladý prošel městským útulkem, byl osvojen, po čase odložen, hlídal kdesi objekt, pak snad ztracen (a nehledán, seděl opět v městském útulku) či vyhozen, už nebyl vzhledem ke svému stavu k ostraze vhodný…

Byl vrácen těm původním osvojitelům, netušícím, co si s ním mají počít a pak (na radu z městského útulku, ať ho předají některé „soukromé psocharitě“) cestoval k nám. Bez varování mi v autě přistál během hodiny, „naspídovaný“, veliký, roztěkaný a velmi hodný, jen s očkovacím průkazem bez přeočkování a svým „věnem“ v podobě kšírů a obojků. Na noze bouli, všechna žebra k spočítání.d

Opravdu nešlo odhadnout, jak dlouho je takhle vyhublý a trpí tekutými průjmy. Díky i Vaší pomoci jsme zvládli nutnou veterinu, vyloučili infekce a parazity. Zničená játra byla hlavním problémem, kupodivu ledviny fungovaly, srdce bylo v pořádku (podezírala jsem i srdíčko, jako u každého, kdo jen prošel okolo plemene dobrman). Játra se postupně povedlo trochu „srovnat“, ale spíš díky dietě, než že by byla šance na nějakou jejich regeneraci.

Doktorka nás rovnou varovala, že pokud pes začne v tomhle stavu přibírat, játra budou první místo, kam se tuk uloží a bude stejně zle. Měli jsme ještě možnost speciálního ultrazvuku u odborníka, aby řekl, jak moc jsou játra poškozená, ale přiznávám, to už jsem odmítla, na dietě atd by to nic nezměnilo, a že je to špatně, to víme. Poslední „krev“ byla o pěkný kousek lepší a Speedy si i užil výlet na veterinu, návštěvu zverimexu či vycházku po městě a do lesa „mimo domov“. A Georgino žárlil, že se Speedy projel autem a bez něj. Už jsem skoro i uvažovala o přesunu Speedyho do inzerce mezi „handicapované“, přesněji řečeno jako zvíře „na dožití“.

Protože bydleli v jednom kotci a Georgino je dominantnější, potřebovali chlapci stejné krmení. Granule samozřejmě dostali různé, pak se nad nimi muselo stát a hlídat, maso bych neustrážila ani tak, Georgino měl tedy „svátek“ v podobě vařených kuřátek a jiných lahůdek. Obvyklý byl rituál výměny kýblů (po devastaci několika misek, včetně nerezových, dostali na jídlo kbelíky, ty sice devastují také, ale pořizovací cena je nižší). První se do kbelíku vrhnul Speedy, v zápětí byl Georgem vyhozen a šup do druhého nasypaného. Takže do druhého kyblíku vždycky svištěl ten méně mastný díl kuřátka, bez kůže a chrupek, jen s libovým masem. Pod vrstvičkou stejných granulí se ukryla i/d dieta… a to tak, abychom nepopouzelí „pána domu“ proti kamarádovi.

Speedy měl nařízenou dietu s lehce stravitelnými bílkovinami, bez tuku. Spousta mrkve (to je, mimochodem, dneska drahý špás), vločky, rýže. Kuře, králík, výjimečně „ovec“, vaječné a mléčné bílkoviny. Nedávno si ještě pochutnal na kousku ne tak úplně dovoleného skopového. Kvízová otázka. Za jak dlouho naši psi sežerou ovci? Vlastní venkovní psi mají zákaz, aby je to nelákalo své bekavé spolubydlící lovit, Alex měl smůlu, je detašován u mámy, erární bulíček přišel s průjmem, Speedy dostal jen kousek.

Tedy zbylí tři erární psi (Georgino, Black a Poncha) sežerou jednu dospělou ovci za tři dny, žrouti. Co kupodivu zvládal Speedy bez problémů, bylo mléko od koz, to mu trávení nezhoršilo. Na podzim se kozenky dojit přestaly, což bylo důvodem stesku psů i koček, teď na jaře už ale máme první dojící, skvrnitou Elizabeth, to bylo radosti a jásání nad povědomým kastrůlkem. U Speedyho bylo jídlo na prvním místě, ovšem spolu se zlobením.

Utíkání na vycházkách nebo rvačky, to není v jeho stylu. Ale „polovit“, pohonit vše co běží, to si nelze nechat ujít. Průnik dírou do chléva, skok na pastvinu vrchem přes ploty, a když už nic z toho nejde, tak alespoň pozlobit prasata. Kozám se odvděčoval za mléko tím, že je chytal za uši či zadní nohy (takže byl od nich důsledně separován, jinak by dojily rovnou máslo), žádná kočka si nemohla být jistá před jeho sprintem a ještě před pár dny vletěl do ohrádky už notně povyrostlým vietnamáčkům.

Speedy pronásledoval prase, ovšem ona to nejsou žádná ořezávátka, takže v závěsu za ním letělo prase číslo dvě a kousalo po Speedym, aby pustil brášku. S klackem mezi ně nemůžu, Speedy samá kost by ránu mohl odskákat, takže nezbývá nic než krátká modlitba a skok (ve vysokých botách) mezi tři piraně, separace hnědého hubeňoura od černých tlusťochů vlastním tělem a jeho vyhození z ohrady. A on už kouká, kam by dál. Dvoumetrový plot žádná míra, metr a půl z místa taky bez problémů.

Ale jinak pes k zulíbání, hodný, neagresivní, ochotný. Se psy v dobrém vycházející, Vždy připraven dát podřízením najevo dobrou vůli, když se dovádění zdálo být Georginovi příliš pro jeho důstojnost. Ač Speedy nekastrát, respektoval kastrovaného Georgina. Celou dlouhou zimu se spolu hřáli v jedné boudě a dělali si společnost. A zlobili. A vyhazovali podestýlku a kousali kýble.A štěkali a štěkali a stále štěkali.

Udělalo se hezky, zasvítilo sluníčko, přijel k nám ráno pán „na čipy“ u koní, cizí člověk. Až po chvíli mi došlo, co je špatně. Ticho, nezvyklé ticho. Slyším odzadu jen jeden hlas a to jen občas. Georgino posmutnělý a zmatený a před vchodem do boudy hnědá hromádka ve volném klubku. Bez náznaku nějakých křečí nebo bolestí, ale i života. A tak odvolávám akci diety, rýže, mrkev a děkuju všem za pomoc. Vyhazuju kontrolní vzorek trusu, posílat ho už nemá smysl. Utěšuju Georgina a v duchu chystám krumpáč, rýč a lopatu na zmrzlou zem. Po Damě, Traposkovi či Reyovi je další. Hubený starý pes, kterému chyběl celý život jen kousek štěstí, dožil na své „přestupní stanici“. Snad se tu cítil alespoň trochu doma.

Hop a skok, Speedy letí…. Leť, chlapečku, leť!