…ve sněhu je jako v peřináááách! Řikaj. Tak jsem jel v únoru zase zjistit, jestli to platí i pro letošek. Pánčička zas začala shromažďovat, takže bylo jasný, že se vaří akcička nějaká. Pánčička furt nadšeně cvrdlikala, jak už se nemůže dočkat, nosila věci sem a tam a cpala to do batohů. Když vytáhla prkna, bylo to jasný. Zas bude jezdit na tyči na horu a na prknech dolu. A my s pánikem jí budem řikat, jak moc pěkně jí to jde. A pak společně vyrazíme někam na žvanec.

V sobotu jsme vyjeli po obědě a vzali to oklikou přes náš oblíbený útulek Dášenka. Teda takhle – můj rozhodně oblíbenej neni, aby nebyla mýlka. Páč když jsme tam dojeli, tak sice pánik s pánčičkou vytahali všechny ty věci, co mi narvali do MÝHO KUFRU!! (a že jich teda bylo, protože Jana z nemocnice toho zase nasyslila tolik, že jsem tam byl zavalenej jako hornik a když se k tomu přidaly věci co nasyslila zase pánčička, nemohl jsem tam skorem ani dejchat), takže když to vyndali, mohl jsem se zas nadechnout, ale!!

Ale voni vzali taky všechny ty MOJE piškoty a začli je tam ROZDÁVAT!! Chápete?? Zadarmo!! Já dycky musim nějakou produkci a tady ty čoklidi nic, stačilo, že přišli! A navrch nevadilo, že na pánčičku skákaji!!! Sem byl celej hyn teda nad tou nespravedlností světa. A jako vrchol všeho si tam pánčička hrála s čoklem nějakym obrovským. A volala na něj Cvoku!! Cvok jeden drzej. A ešče na mě nakukoval do auta!! Aspoň teda, že ho nevzala s sebou, to jediný mě smířilo s tím, co mi před očima prováděla.

Dorazili jsme pozdě odpoledne konečně na místo činu a já to tam hned poznal. Jak jsme vešli dovnitř, utikal jsem s pelechem k pokoji, kde jsme bydleli poprvé. Tak prej tam ne! Tak jsem to zkusil u toho dalšího, kde jsme bydleli loni. Taky nic. Až pánčička odemkla nějakej novej. Hezký to tam bylo, jako ostatně vždycky. Všechno jsem to prolezl a čekal, kdy vyrazíme. A hlavně kam. Tak prý nejdřív pro peníze do baňkomatu. Páč jsme prej ty, co jsme měli s sebou, nechali v útulku. A to měli za to! Nechali tam moje piškoty a za trest jim tam zvostaly i ty jejich peníze. Tak! A já měl o prochajdu navíc. A taky o tatranku, páč vedle baňkomatu bylo co? Bylo tam VOKÝNKO! Takže jsem si šel rovnou nakoupit. Platili samozřejmě voni, když už měli peníze.

A pak kam? No šup do restaurace. Taky dobrý místo! Hnedle mě tam poznali a hnedle si mě považovali. Vítali mě jako národního hrdinu a já jen koukal po pánčičce, jestli jako sleduje. Že jako až zas bude dělat to svý bububu, tak aby věděla, že JÁ! mám kam jít, kdyby mě načtvala moc. Mám to tam rád! Je to velmi příznivé místo. Vedou ho pán a pani Rohlikovi. Vždycky když mě viději, že jdu na návštěvu, už maj totiž pro mě přichystanej rohlik.

Mají tam taky pultik, kde když si stoupnete do fronty, dostanete taky rohlik. A taky moc milý personál, který ví, co takovej pes potřebuje. A hlavně! Tam maj Kubu. Mýho rohlikovýho kámoše – nikdy se nestane, že by pro mě neměl rohlik!! Měli jsme oba radost, že se zas po roce vidíme. Kuba už je velkej chlap, chodí do první třídy a má samý jedničky – je chytrej jako já. Takže jsem si dal rohlikový orgie. Leč nebojte – na večeři místo v mém stále prázdném žaludku pochopitelně zbylo.

Ráno jsem po snídani aktivně popadnul pelíšek a hrnul se ke dveřím. Že se jako pojede na výlet. A ty dva se mi smáli, že jsem popleta, protože v zimě se s pelíškem na výlety necestuje. Chodí se pěšky, takže není důvod ho každý den stěhovat do auta. No, tak co, tak jsem to zmotal. Jeden nemůže pamatovat na všechno. Pánčička popadla prkna a juchala pod kopec. Nalepila si prkna na nohy a tradá, odjela s tyčí nahoru. A já musel zvostat dole a koukat jak mizí. Než jsem se nadál, byla zas dole.

Co to je za zábavu tohleto? To my s pánikem nikdá nepochopíme. Tak jsme jí zamávali, když zas fordila nahoru a zamířili na Královku. Pánik vzal tenisák a celou cestu jsme si házeli a kopali. Tenisák lítal a já za nim. Tak to mám rád. Z Královky jsme vyrazili o kousek ještě dál a pak zapadli do Prezidentský chaty. Prezident zas nikde, stejně jako loni, ale rohliky byly. To je hlavní. Při zpáteční cestě jsme vyzvedli pánčičku, nadšenou a vyřízenou stejně jako já (Tak nevim, jestli taky někde náhodou nehonila tenisák? Sama a beze mě!) a šup do tepla pokojíčku.

Pánčička si uvařila kafe a já buchnul do pelíšku. Abych dočerpal energii na večer, neb bylo jasný, že jdem do hospody K Rohlikovejm. A měl jsem pravdu. Když jsme došli k hospodě, ani jsem nemusel čekat na to, až ke dveřím dojde pánik s pánčičkou. Pani Rohliková mě viděla skrz sklo a hnedle mi šla otevřít. Sem byl pyšnej, páč jako komu takhle v hospodě votřevřou dveře, no? No pánikovi s pánčičkou rozhodně ne. Zato já to měl se servisem. A s rohliem. Pochopitelně.

Druhej den pánčička zas šup na kopec a my zas šup na procházku. Pochopitelně ve třech. Pánik, já a tenisák. Bez tenisáku já ani krok. A ve sněhu je to vůbec naprostá paráda. Můžete pro něj skákat, můžete ho zahrabávat, vyhrabávat, zavalovat ho, (to mám taky rád tudletu zábavu – to si lehnete na zem a vaším úkolem je vlastním tělem zamačkat tenisáka do sněhu), no prostě spoustu věcí můžete.

Ale aby to nebylo jen tak o zábavě, tak jsem taky trochu musel poslouchat. Třeba když jelo auto. To řeknul pánik: „Ashi nahoru!“ a já musel vyskočit nahoru na závěj a tam se posadit a počkat, až auto přejede. Ve svém šviháckém postroji jsem byl za frajera. Pánik byl celej rád, že jsem za ten rok na tendle povel nezapomněl, a že mi tak hásky jde. No, neudělejte mu tu radost. Sem měkkosrdcatej, no. Došli jsme si do Hrabětic a zpátky šli zas očíhnout, jestli už je v chatě prezident. Nebyl. Rohliky ale jo. Po návratu jsem příjemně znaven odpadnul do pelíšku a chrápal, až se Jizerky skorem zelenaly. Fakt ale, nebýt tam takovýho sněhu, tak se zelenaj J.

Ráno pánčička řekla, že dneska nebude lyžovat celej den jako blázen a tak jsme v poledne vyrazili na prochajdu společně. Byl jsem za galantního, páč jsem jí ve svém úžasném postroji vytahal do kopcůch. Byla asi přece jen z těch prkýnek kapek zesláblá. Bylo krásně, sluníčko a já házel za tenisákem šíbry do závějí. Až z toho pánčičku s pánikem napadla úžasná věc a vymysleli novou a bezva hru s názvem: „Zahoď čokla do závěje!!“

To se vezme pes do náruče (a dotyčný pes u toho musí vydávat patřičně bručivé zvuky. Musí to znít hrozně moc hluboce a hlavně nebezpečně, jinak se ztrácí ten efekt zlýho psa, kterej se s pánikem pere. Je-li v dohledu nějaký náhodný kolemjdoucí, musíte se snažit maximálně, abyste ho trochu poděsili), v náručí se pes rozhoupe a na tři-dva- JEDNÁÁÁ! se s ním vší silou mrskne vzduchem do závěje. Báječný, jedním slovem báječný!! Zjistil sem díky tomu, jaký to asi je bejt orel!

Kosťa si tak může pípat něco o tom, jak složitý je lítání. Prt. Jde to jako po másle. Jen musíte mít k ruce nějakýho ochotnýho vyhazovače. Páč třeba pánčička, mě s odvoláním na mejch 30 kilo, posílá k šípku. Což je kapek prekérka, páč hledejte v lese šípek, že jo. Pánika jsem pak už taky po pár hodech musel přemlouvat trochek. No trochek, řval jsem na něj jako blázen a rval ho za rukáv u bundy. Až sem ho přemluvil. Šel okolo pán nějakej zrovinka a hrozně se divil, že mě to takhle moc baví. Tss, neví o čem je řeč. Kdyby to zkusil sám, uvidí! Je to čistě návyková záležitost. Hloupý je, že se dá provozovat jen v zimě. Nebo… možná… v létě do vody??? To se musí vyzkoušet. Inovacím se nebránim. Ale únavě jsem se po návratu rozhodně neubránil. Ale to my všichni.

Odpadli jsme do peří a užívali si ho až do večera. Abychom se spokojeně nadlábli a pokračovali společnými silami v léžinku. Jen pánčička lehce narušovala formaci, páč si sešla dolů študovat germánštinu. Potkala se tam s paní ze sousedního pokoje, která mě prej moc chválila. Jak sem slušně vychovanej pes, že o mě vůbec nikdo neví. To dá rozum, nejsem primitiv, ne? Ale jasný, že pochvala až ze Švýcarska, kde ta paní bydlí, tak ta potěší, to je jasný, sem rád chválenej. Pánčička byla taky ráda a hlavně uvítala jazykovou konzultaci, páč se jí prej motá germánština s angličtinou. Hm, to my čoklidi to máme mezinárodní. Domluvíme se bez ohledu na původ.

Třeba hned já, můžu podat obratem důkaz. Páč na středu mi prej pánčička domluvila překvapení nějaký. Jo, překvapení já rád, kdo by ne. A že tohle teda bylo!! Něco pro můj maďarskej temperament. Bouchla třetí odpoledne a my ač po procházce, zas vyrazili ven. A tam!! No ty bláho!! Baba!! A jaká!! Až z Džíponska a Emeriky!! Páč to prej byla Emerická Akita. Inu.

Inu proč ne. Mi to bylo fuk odkud je a jak se jí říká, hlavně, že teda byla!! Takovou krásku už jsem fakt dlouho neviděl. Dostala mě do kolen hned, jak jsem nastoupil k ní do auta. Sice řvala, ať okamžitě vypadnu, ale… no znáte mě, já nedbal. A hlavně, tyhle ostrý holky… to je něco pro mě, huž sem spřádal taktiku, jak na ní půjdu. Kousek jsme popojeli a šlo se špacírovat.

Feiko, neboli Fajka, jak se ta kráska jmenuje, dělala drsný drahoty, ale já opět nedbal. Vim, že mojí taktice neodolá žádná. Jak jsem koukal, nebyl jsem jedinej, kdo měl promyšlenou taktiku. Pánčička taky nezahálela. Do kapsy si narvala pytlik s párkama a předstírala, že jí Fajka vůbec, ale vůbec nezajímá. Že tam vlastně vůbec není. Páč si řekla, že pesan, kterýmu nevyhovuje velký zájem lidí, si za tím člověkem musí dojít sám o svým vlastním rozhodnutí. Že je to rozhodnutí ovlivněno voňavými kousíčky párkůch, to už není tak podstatný. Prostě prej iniciativa musí vyjít od ní.

Naše taktiky byly zásadně rozdílný. Páč v mym případku sem to byl já, kdo byl iniciativní, a kdybych mohl, vlezl bych Fajce řekněme na hlavu hned, jenže – nedovolili mi to. Prej, že by mi to nandala. Pche, a to by se vidělo! A taky se vidělo. Páč pánčička nejen, že svým ostentativním nezájmem o pruhatou džíponskou krasavici z Emeriky vskutku vzbudila její zájem a tak měla pruhatou hlavu furt nacpanou u sebe a hlavně u tý voňavý kapsy, ale – to hlavně – přemluvila Fajky pánčičku, aby pruhatici pustila navolno.

Že se není čeho bát a kdyby i jo, tak jsem mrštnej. A to zase já jsem. Taky jsem měl hned možnost to milý Fajce ukázat. Je to náhodou správňácká holka. Lítali jsme spolu prostorem, až sníh lítal kolem a hrozilo, že jednu nebo druhou pánčičku přizabijem. Fajka je úžasná a neuvěřitelně nerozbitná baba. Nejen, že do ní člověk může narazit, až kosti praštěj a nic se jí nestane, páč je to bytelná holka z hor, ale navrch se ani neurazí a hned vám to letí oplatit. Přesně podle mýho gusta.

A víte co? Taky u toho řve hrozně jako já!!! Vypadá to báječně hrozivě. Kolemjdoucí lidi na prknech byli chvilku na pochybách, čehože to jsou svědkem. Zvlášť, když moje pánčička do toho ešče křičela, co jí plíčky stačily: „Trheej Azoreee!! Trhej!! Zab hoooo!“ Bylo to epesní vystoupení. Lidi na prknech vůbec nevěděli, na čem jsou. Paráda, legrácky já můžu. Domů jsme se vraceli, až když se stmívalo a nevim jak ostatním, ale mě se rozhodně loučit nechtělo. Cestou jsem ještě Fajku provokoval a štěkal na ni, abychom si ešče hráli.

 Takže tady máte důkaz, že u psůch je jedno odkud kdo je, jestli je to maďar, nebo emerickej džíponec. Když je vůle, domluvíme se, jako my dva s Fajkou. Když pak nastoupila do auta, baletil sem furt kolem a doufal, že třeba ešče vyleze. Leč nestalo se tak a já šel dom. Bohužel, všechno má svůj konec, no. Ale kdy já zas narazim na takovoudle babu? To mi řeknite teda. Tak mi zbyly akurát tak voči pro pláč a pruhatý sny. Divoký, podle toho, co řikala pánčička.

Ale aby mi to nebylo líto, ještě ten večír mi přijela náplast. Nebyla to teda náplast psí, ale taky jí miluju. Přijela pánčičky ségra Pavlínka. A tu já miluju moc, vždycky jí hrozně zmasakruju a pak vyskočim, dám jí tlapy kolem krku a něžně jí funim do ucha. Pak jí narvu nos do voka a čtu. Říká se přece – oko do duše okno ne? Já se tim teda řídim. Lidem strkám čumák zásadně do voka. No a víte co mi Pavlínka, krom sebe, ešče přivezla? Pytel a v něm čtyři tenisákový házedla na špagátě!!

Považte hned ČTYŘI najednou!!! Tomu řikám dar na přivítanou. Tak jsem jí zmasakroval radostně ešče jednou. Aby viděla, jakou mi udělala radost. Pak se šlo – kam jinam než k Rohlikovejm, Kuba sice měl nejdřív nějaký povinnostě, ale pak se ujal své funkce rohlikovýho rozdávače. Za dnešek jsem měl nárok na víc než jeden rohlík. Na moc a moc rohlikůch, páč sem se fakt od rána nezastavil. Večer přišlo bezvědomí a ty zmiňovaný pruhatý sny.

Ráno šly holky s prknama na kopec a já s pánikem na nějakou Šámalku. Když jsme tam došli, byla tam evidentně nejen ta Šámalka, ale taky davy lidí. Takže oběd v nedohlednu. Tož jsme to otočili a tradá kam? No k prezidentovi. Tam už jsme štamgasti. Protože od tý doby, kdy jsme tam byli aji s pánčičkou, tam vědí, jak krásnýho umim na požádání zajíčka, vyfiknout poklonu nebo ztělesnit mrtvýho psa. Sem tam vážená psí osoba a servírujou mi jako prvnímu. Pánik a aji pánčička museji dycky počkat. Já ne. Já mám svý jistý, jak strčim šňupák mezi lítačky, už se to nese na tácku. Při zpáteční cestě jsme zaskočili za chvilku za holkama, číhnout, jak jim to s prkýnkama jde a pak, jako spořádaný chlapi jsme šli odpočívat. Já s malou přestávkou na večeři, až do božího rána. To víte, hory člověka unavěj.

To se ostatně dost ukázalo v pátek večer teda. To jsem se nějak přecenil. Celej den jsem lítal jako pometlo, tentokrát pánčička nechala prkna doma, páč nebylo počásko nic moc a sníh byl mokrej a vyrazila zase s námi pochodovat. Tak jsme pochodovali, tenisákovali, koulovali a já se zas nechával házet do závějí. Krom lítání do sněhu jsem teda taky ešče rozplakal pánčičku. To když jsem v rámci hry na předstírání zakutával tenisáka do sněhu. Nějako jsem kutal moc a vykutal jsem takovou jako velmi úzkou šachtu.

Jak sem pak chtěl vylovit tenisáka, zajel jsem hlavou až dolů a postavil se na makovici, neb tlapky povolily. Chvilku jsem se komíhal prostorem a pak padnul na záda. Pánčička řičela smíchy jak pomatená a nestačila si utírat oči. Nevim, co na tom bylo tak k smíchu. Chtěl bych jí vidět na mým místě, frajerku škodolibou. Aby se mi tak neposmívala, tak jsem bravurně předváděl, jak umím hledat ty tůristický značky. Ani jednou sem se schválně nesplet, aby viděla, že sem inteligent a nejsem tu pro srandu králikum.

Zkrátka a dobře jsem se celej boží den nezastavil. A nezastavil jsem se právě ani večer, páč to jsme se šli rozloučit do hospody k Rohlikovejm. Byli jsme tam dlouho a hlavně… no je mi to trochek trapný, ale… jo, prostě žral jsem jako nezavřenej, no. Přísun rohliků byl dost jako neomezený, páč fšicí chtěli ešče naposled vidět ty zajíčky, veverky, poklony, mrtvý psy a tak jako podobně. Jo, rohlíky to by ešče šlo. Jenže pak vylezl z kůchně pan kuchař a …. už to bylo. On se teda zeptal, jestli mi může dát párek. Svolení dostal.

Jenže on, já a pánčička jsme měli každej zcela jinou představu o slově párek. Zatimco pánčička si pod slovem párek představovala jednu nožku párku, tak kuchař to viděl jako několikero mnoho párkůch a já, že by klidně mohl vyplenit celou kůchňu. Když se to zprůměruje, nebylo to sice o vyplenění kůchně, ale taky ne o jedný nožce párku. A zde byl ten kámen úrazu. Večer mi sice bylo moc fajn, páč komu by nebylo fajn, že jo. Ale… no… v noci už jsem to viděl dost jinak.

Když jsem se pozvracel poprvní, tak to ještě šlo. I pánčička byla v klidu, páč to se stát může, že jo. Prostě vstala, uklidila a šla si zas lehnout. Já taky. Jenže to byl jen začátek. Běh věcí dalších ukázal nejen důkladně obsah mého žaludku, kde bylo naskládáno rozhodně víc než jedna nožka párku (navíc to byly párky frankfurtský v nálevu a já se s tim nemazlil, nezdržoval jsem se rozhodně kousáním, prostě jsem je vdechoval v celku-jak se ukázalo), ale taky to, že bude hůř. A bylo.

Nebudu to tady detailně popisovat, jen pro představu, jak mi asi bylo, dodám, že jsem únavou usínal ve stoje a padal (teda nepadal, opíral jsem se o pánčičku, ale kdyby tam nebyla, padnul bych), páč ležet jsem nechtěl. Jak jsem si lehl, bylo moc a moc zle. Už takhle jsem byl ztahanej a tohle mi teda rozhodně nedodalo. Pánčička nestačila uklízet, pak už se taky motala únavou. No prostě děs běs.

Ráno už sem nemohl ani chodit, byl jsem slabej, slaboučkej jak čerstvě narozený psí mimino, sejít schody mě málem zabilo. Rozloučení teda nic moc, abych to tak vystihnul. Domů jsem dojel servanej jak starej plakát, do bytu jsme museli jet výtahem a pak jsem upadnul do komatu. To já sice po dovče dycky, protože se nešetřim, ale tentokrát to bylo o dost jiný teda. Chtěl jsem jen spát, spát a spát.

A tak mě nechali, pánčička byla celá smutná z toho, jak vypadám a nadávala si, že to měla tušit, co mladej kuchař a nedožera jako já můžeme spáchat. Ale já sem silnej jedinec, takže ač ještě ne tak zcela zdráv (a teď si vyprošuju hloupý narážky na to, že zcela zdráv skrzevá svou dutou hlavu nebudu nikdá), neb jsem se pochroumal dokonale, tak i přes určitý handicap, již po dvou dnech opět juchám prostorem a nahánim baby. To víte – jaro je tady a jeden nesmí zmeškat. Ať to stojí, co to stojí.

No a kdyby byl zájem, tak víc foteček můžete vidět tadyhle